Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 76. SLYŠENÍ

Preklad: Chalibda

Betareader:   Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška


Snape přišel toho dne domů až pozdě večer. Vypadal potěšeně, že vidí Harryho, i když bylo zjevné, že nemá žádný čas na povídání a zastavil se především proto, aby se ujistil, že na Draca také nezaútočila zmijozelská nemoc.

„Vidím, že je v pořádku,” oznámil Mistr lektvarů, když se díval dolů na spícího chlapce. Pokynul Harrymu rukou a odešli z ložnice tak, aby nechali Draca dál nerušeně spát.

„Nejsem si jistý, jestli v pořádku je to správné slovo, ale nemyslím, že má to, co ostatní zmijozelští, ať už to je cokoliv. A co to vlastně je, pane profesore?”

„Harry, jsme doma.”

Harrymu chvíli trvalo, než ten komentář pochopil. „Aha, promiň, selhaly mi výhybky.”

Snape povytáhl obočí. „Co jsou to výhybky?”

„To je jedno. A když už mluvíme o chování ve škole, tati, já nepotřebuju, abys mě postrkoval k tomu, abych šířil historku, že je má magie slabá.”

Snape se na něj otočil během toho, jak šel do laboratoře. „Budu si to pro příště pamatovat.”

Harry si pomyslel, že říct to je dobře, by znělo poněkud nevděčně a tak prostě jen přikývl, ačkoli to Snape bezpochyby nemohl vidět. Ten mezitím vybrakoval své zásoby a v rukách měl směs všemožných ingrediencí.

„Ta zmijozelská nemoc,” odvážil se nakonec Harry. „Draco si myslí, že... no, že je Pansy proklela, když padala dolů, a proto je on jediný čistokrevný Zmijozel, který je úplně zdravý.”

„To je nepravděpodobné.”

„Jo, taky si to myslím...” Harry se ušklíbl. „Myslím, že se jen snaží přesvědčit sám sebe, že ho doopravdy milovala. A když už jsme u toho, co je vlastně tvým studentům?”

„Zatím se nám na to nepodařilo přijít,” mručel Mistr lektvarů a popuzeně vzdychl, když se skrčený prohrabával v nízkém kabinetu. „Ale pracuji na tom. Je mi líto, že mě to zdržuje od toho, abych si mohl najít potřebné podklady v té záležitosti s tvým okem a elixírem.”

„Netrap se tím... Vždyť já už jsem stejně rezignoval na své místo ve famfrpálovém týmu. Ale lidem jsem řekl, že je to kvůli mé magii. A Ginny jsem musel říct, že se bojím, že by ses naštval, kdybych hrál jen za Nebelvír. Řekla, že mě chápe, což mě udivilo. Opravdu by ses zlobil?”

„Ano, ale teď nemám čas na to, abych si s tebou o tom povídal.” Snape vstal a na chvíli věnoval Harrymu plnou pozornost. „Harry, já se opravdu musím vrátit do nemocničního křídla. Potřebuješ něco naléhavého?”

„Já...” Harry zavrtěl hlavou. „Já jsem tě chtěl požádat, abys mě doprovodil zpátky. Ale klidně přespím tady. Ron a Hermiona vědí, že sem pro mě mají ráno přijít. Můžu?”

Snape se zamračil: „Nemusíš mě žádat o povolení spát tady.”

„Jo, dobře. Hodně štěstí se Zmijozelskými... jen abys věděl, Theodor Nott mi potřásl rukou. Ostatní byli odtažití.”

„Pan Nott je bohužel jeden z těch nejnemocnějších.” Snape přivřel oči, ale k překvapivému chování Theodora Notta nic dalšího neřekl. „Harry, uvidíme se, jen co budu moct.”

Jeden záblesk zeleného ohně a Harry zůstal sám v obývacím pokoji.

Začal být ospalý a byl opravdu rád, že jeho otec trval na tom, aby si tu nechal nějaké věci. Protože teď měl alespoň ve svém pokoji nějaké pyžamo. Ve svém pokoji. Na tom je něco uklidňujícího, pomyslel si Harry, když se zachumlal do deky a zavřel oči.

***

Harry se vzbudil tím, že mu po zádech nahoru a dolu běhal mráz. Otevřel oči a viděl, že Draco sedí na posteli a dívá se na něj.

„Špatné sny?” zeptal se ho věcně.

„Ne...”

„Znělo to tak.”

Harry se zamyslel. „Nepamatuji si to... byl to nějaký obřad. Ministr Popletal něco držel a říkal nad tím nějakou latinskou inkantaci a potom... vlastně to byla hůlka. A potom to rozlámal na spoustu malých kousků...”

Draco zaúpěl. „Chápu, byla to moje hůlka poté, co mě vyhodili.”

Harryho při tom pomyšlení zamrazilo. „Nemyslím si, že bych měl doopravdy věštecký sen.”

„Já vím, že ne,” zavrtěl zmijozelský chlapec hlavou, i když to znělo spíš nejistě než přesvědčeně. „Tvůj strach se dostal do tvých snů. To je všechno. Slyšel jsi, že když je student vyloučen ze školy, tak mu zlomí hůlku. Ale pamatuješ si, jak mi Brumbál přinesl tu část školního řádu a jak říkal, že se během jeho života obřad vyloučení změnil? Změnilo se právě to, co udělají s tvou hůlkou. V současnosti ti jí zabaví. Nezlomí ji, pro případ, že by došlo k justičnímu omylu.”

„Jako u Hagrida,” přikývl Harry. „To dává smysl.”

Draco spustil nohy z postele, naklonil se dopředu a prohlížel si Harryho. „Co tvé oko?”

„V pohodě.”

„No, to je teda pěkné. Harry, ty teď budeš lhát svému jedinému bratru? Myslíš si, že jsem pitomec nebo co? Slyšel jsem, jak jsi mluvil se Severusem o tom, že na jedno oko nevidíš, takže jak je to? Oslepil jsem tě?”

„No... ne. Chci říct, není to úplně dobré a stejně to bylo Luciusova chyba...”

„Harry, vidíš na to zatracené oko normálně nebo ne?”

Harry se trochu styděl, že nebyl od začátku upřímný. „Ne, vidím rozmazaně a hrozně mě z toho bolela hlava. A tak mi madam Pomfreyová zakouzlila brýle tak, abych na té straně neviděl vůbec nic.”

„Skvělé.” Draco vztekle vstal, sebral oblečení z podlahy a natáhl si ho na sebe, aniž by použil čistící kouzlo. To řeklo Harrymu o Dracově rozpoložení hodně. Draco si na sebe nikdy nevzal to samé oblečení dvakrát za sebou a nikdy nezačínal den bez sprchy.

Harry se na něj soucitně usmál. „Moje oko bude v pořádku. Severus na tom pracuje. Nebo bude, jen co bude mít čas.”

„Jo, Pansyina kletba.” Draco se podíval na své ponožky, jako by ho měly kousnout, pak ale vzdychl a natáhl si je.

Právě v tu chvíli se rozezněl magický dveřní zvonek. Draco zaúpěl. „Je trochu brzo, ne? Ještě není ani čas na snídani? Teda aspoň podle mých hodinek. Ale mě si nevšímej, jdi a nasnídej se se svými přáteli.”

„S mými dalšími přáteli,” zdůraznil Harry.

„Takže teď, když to vypadá, že mě vyhodí, jsem jen přítel, co?” Draco se obul a vstal.

Harry potlačil chuť na něj zařvat. „Draco, chceš, abych všem řekl, že jsi můj bratr? Znáš mě, klidně to udělám.”

Draco se zatvářil kysele. „To by nebylo příliš chytré, Harry. Se Severusem jste měli alespoň nějaký papír, co jste jim mohli ukázat, ale se mnou? Mysleli by si, že jsi úplně zešílel, kdybys jim řekl takové věci.”

Harry se kousl do rtu. „Taky si to myslím. Můžeš prosím tě otevřít Ronovi a Hermioně, než se převléknu? Nechceme, aby si už zase mysleli, že je nikdo neslyší.”

„Jasně, bude mi potěšením zabavit tvé přátele,” vrčel Draco.

Harrymu se nelíbilo to poraženectví, co slyšel v bratrově hlase. „Poslouchej, řekl jsem jim o Veritaséru a o tom, že potvrdilo, že jsi nikoho nezabil.”

„Zatím jsem nikoho nezabil. Možná to jednoho dne bude Weasley, když nesklapne tu svou nevymáchanou hubu.”

Harry měl pocit, že se ho Draco tím komentářem pokouší jen vyprovokovat a tak jen odpověděl. „On je Ron. Pamatuj si to. Říkej jim Rone a Hermiono. Vrátil jsi se zpět ke svým starým zvykům.”

„Od toho mám přece tebe, abys mě poučil. Ale ty si pamatuj, nejsem Nebelvír a nezáleží ne tom, co píšu v tom zatraceném trestu, co mi uložil Severus!”

Před tím, než mohl Harry cokoli odpovědět, byl Draco ze dveří.

***

Na snídani nebyl ani jeden Zmijozel a na Obraně proti temné magii také ne. Což bylo vzhledem k tomu, jako hodina probíhala, jen dobře. Dříve měl profesor Aran Harryho rád, ale jak se ukázalo, to se teď definitivně změnilo.

„Pane Pottere,” oslovil ho učitel chladným tónem hned, jak Harry vstoupil do dveří. „Tento rok jste hodně zameškal.”

„Omlouvám se pane. Nemohl jsem si pomoci,” řekl Harry a byl ohromen odpovědí, které se mu dostalo.

„Bude lepší, když těch vašich drzostí necháte, Pottere.”

„Ano, pane,”

Harry překvapeně vklouzl na své obvyklé místo do lavice vedle Rona.

„Budeme dnes pokračovat na blokování nepřátelských kouzel,” oznámil učitel. „Přečtěte si znovu přílohu, kterou jsem vám dal v pátek, a pak začneme.”

Blokování nepřátelských kouzel rozhodně nebylo téma pro šesťáky. Ani to nebyla jejich normální učebnice a tohle všechno už probrali v minulých letech, jenže tohle byl prostě celý Aran. Harry si o něm vždy myslel, že je trochu hloupý. Sice po Umbridgerové byl docela dobrá změna, ale třída se zjevně za celou dobu Harryho nepřítomnosti nic užitečného nenaučila. To už samozřejmě ale věděl z toho, co se učil doma, a z úkolů. Většina z toho byly neužitečné žvásty. Naučil se o obraně proti černé magii za jedno odpoledne, když byli se Snapem v Devonu, víc, než za celý rok Aranových úkolů. Ale tuto přílohu nikdy ani neviděl a tak se přihlásil.

„Pane Pottere?”

„Potřebuji tu přílohu, pane.”

„Vy jste ji zapomněl.” Nebyla to otázka. „Myslím, že v tom případě vám nemohu pomoci.”

To byla ta nejnespravedlivější věc, kterou Harry slyšel... od té doby, co se do něj přestal ve třídě navážet Snape. „Já jí nezapomněl, pane profesore,” řekl Harry a potlačil svůj vztek. „Já jsem ji nikdy nedostal.”

„Já jsem vám ji určitě poslal,” zahučel Aran. „Sbalte si své věci, Pottere.”

„Co?”

Ron zuřivě zavrtěl hlavou a promluvil: „Pane profesore, studenti si často zapomenou přečíst to, co jste jim uložil. A nikdy jste nikoho nevyhodil ze třídy.”

„Já jsem nezapomněl. Já to nikdy neměl...”

„Mluvte, až budete tázán, Pottere,” vyjel na něj Aran. „Strhávám Nebelvíru padesát bodů. A bude to dalších padesát, jestli nebudete během třiceti sekund pryč.”

„Fajn,” odsekl Harry a cítil, jak v něm vře vztek. Pochopil, že je blízko tomu, aby řekl něco, čeho bude později opravdu litovat, a tak bleskově uzavřel svou mysl. Příliš mu to nepomohlo. Stejně nakonec řekl: „Tak já prostě půjdu za svým otcem a řeknu mu, že nesmím do hodin Obrany. Jsem si jistý, že si kvůli tomu s vámi bude chtít promluvit.”

Aran zbledl. „Sednout,” změnil náhle názor. „Ale chovejte se slušně.”

„Jasně Harry, buď hodný,” zašeptal mu za zády Seamus.

„Seamusi, buď už zticha,” odpověděl mu Neville stejně tiše. Tiše, ale důrazně. „Harry tomu nerozumí, tak s tím přestaň!”

„Čemu nerozumím?”

Aran přichvátal k Harryho lavici a práskl o ní deskami. „Strhávám Nebelvíru dalších padesát bodů, Pottere. Když jsem říkal, abyste mluvil teprve, až budete tázán, myslel jsem to vážně!”

Harry se rozhodl raději nepoukazovat na to, že byl tázán. „Ano, pane.” A začal okázale číst, přestože Aran neztrácel čas a otočil se k němu hned zády.

S hodinou Obrany to šlo od toho okamžiku s kopce. Po dvaceti minutách čtení látky, která byla tak maximálně pro druháky, jim Aran přikázal, aby utvořili dvojice a začali prakticky procvičovat svou techniku blokování. Harry se nedostal dál, než k první slabice své inkantace, když ho Aran s křikem zastavil.

„Co to mělo znamenat, Pottere?”

Když se Harry pokusil odpovědět, stále se ještě díval na svůj prsten.

„Anglicky, Pottere!”

Harry se podíval svému učiteli do tváře. „Promiňte, pane.”

„Omlouváte se zato, že jste použil ten špinavý jazyk ve společnosti slušných kouzelníků?”

„Omlouvám se za to, že jsem nepoužil angličtinu, když jsem mluvil s vámi,” řekl Harry, překvapený tak, že nevěděl, co jiného by měl říct. Špinavý jazyk? „Můj otec, chci říct, profesor Snape, vám neřekl o hadí řeči? Vypadalo to, že ostatní učitelé vědí...”

„Nebudete, opakuji, nebudete tady mluvit tímto jazykem, Pottere, je to jasné? Je to nečisté. Špinavé a já to nestrpím! Nedovolím vám tak mluvit! Strhávám dalších padesát bodů za tohle spolčování s... ďáblem!”

Nebylo časté, že by Harrymu poklesla čelist údivem.

„Vy si myslíte, že hadí řeč pochází od ďábla?”

Harry se otočil, aby viděl, kdo to promluvil. Uviděl Deana, jak stojí zpříma, oči přimhouřené do škvírky a prsty pevně sevřené kolem hůlky.

„Pletete se,” pokračoval Dean a v očích mu jiskřilo. „Harry ho používá ve třídě již dva dny a nikoho nezranil!”

„Jo,” řekl Seamus a vystrčil bojovně bradu. „Taky nás to nejprve překvapilo, ale už jsme si zvykli. Harry nemá s ďáblem nic společného a vy byste to neměl říkat!”

Harry musel přiznat, že tím odčinil všechny ty své nesmysly s buď hodný.

Parvati souhlasně přikyvovala. „Copak nečtete noviny, pane? Harry má za sebou příšerný rok. A my jsme rádi, že je zpátky. S hadím jazykem nebo bez!”

Příšerný rok... Ta věta Harryho téměř rozesmála, přestože ta situace byla docela vážná. Protože tento rok nebyl jen příšerný. Získal nejen otce, ale i bratra, jak si vždy přál. Tyhle dvě věci dokázaly vyvážit všechno utrpení, kterým prošel.

„Neříkejte ta slova!” hřměl Aran.

„Hadí jazyk, hadí jazyk, hadí jazyk!” křičel Seamus.

„Jo, HADÍ JAZYK!” zopakoval Neville.

„Zmlkněte všichni!”

Když křik ustal, Aran si rukou otřel čelo, na kterém se mu objevily kapičky potu. „Strhávám Nebelvíru dalších sto bodů,” zamumlal a díval se zle na své studenty. Na všechny, jen na Harryho ne. Ve skutečnosti to vypadalo, že se zdráhá na něj podívat přímo.

„Nejsem nebezpečný, pane,” vzdychl chlapec, který to konečně začínal chápat. To nebylo jen ignorantství, co to způsobovalo, byl to strach. „Opravdu ne.”

Aran ochable pokrčil rameny. „Budete kouzlit normálně, pane Pottere. To znamená anglicky nebo latinsky. V závislosti na tom, jaké kouzlo použijete. Choval bych se stejně, když byste se pokoušel kouzlit třeba... svahilsky. Je to nepatřičné.”

Nepochybně byste se choval stejně, pomyslel si Harry. No, alespoň, že se ho nebelvírští zastali. Věděl, že mnohým z nich se hadí jazyk také nelíbí. Ale přesto stáli za ním. To učinilo Aranovo chování téměř snesitelným. „Dobře, pane.”

Ron se na něj podíval káravě. Harry pokrčil rameny. Neuniklo mu, že Ron ani Hermiona nevystoupili na jeho obranu. Ale dávalo to smysl. Znali všechna Harryho tajemství a museli být opatrní, co řeknou a jak to řeknou. Stejně jako Harry si museli být jistí, že zanechají ten správný dojem,

Zatímco byl Aran někde vzadu ve třídě, Ron přišel k Harrymu blíž, jako by mu upravoval držení hůlky. „Pověz to otci,” řekl to potichu. „Tohle nestrpí.”

Harry zavrtěl hlavou a řekl téměř neslyšitelně: „To je v pořádku. Teď alespoň všichni uvidí, jak je moje magie špatná.”

„Uvidí, jak je omezená.”

„To by jim stejně došlo... Hele, konečně jsi připustil, že je Snape mým otcem!”

„To ne.”

„Ale jo.”

„Ne.”

„Jo... Kdykoliv jsi tak o něm promluvil předtím, nemyslel jsi to vážně.”

Ron zrudl a měl se k odchodu. „No dobře, ale hlavně mu to prosím tě řekni.”

Harry ho popadl za rukáv. „Rone, já za ním nepoběžím pokaždé, když budu mít nějaký problém s jiným učitelem. A on by si to ani nepřál. Není mi pět let.”

„A taky by si asi nepřál, aby kvůli tobě hned v prvním týdnu, kdy jsi zpátky, přišly tvoje koleje o body. Stejně se tě na to bude ptát.”

„Do háje, to bude.” Když bude mít čas, dodal si sám pro sebe Harry.

„Máte nějaký problém? Pottere, Weasley?” zeptal se Aran a držel se v bezpečné vzdálenosti od Harryho.

„Ne, pane,” řekl Harry. Od toho okamžiku až do konce hodiny kouzlil jen anglicky. Zasáhly ho všechny Ronovy kletby. Ale Ron do nich naštěstí nedával zas až tolik síly. Když Aran propustil studenty, Harry mávl na své přátele, aby na něj počkali za dveřmi. A pak tiše došel ke katedře. „Pane, mohu si s vámi promluvit?”

Aran se na něj podíval, jeho obličej byl vrásčitý ještě víc než normálně, jako by si ty dvě hodiny ustavičného strachu vybraly svou daň. „Předpokládám, že mi znovu chcete vyhrožovat tím, že za mnou přijde profesor Snape.”

„Ne, pane,” nadechl se Harry zhluboka. „Popravdě bych se tomu rád vyhnul.”

Aran se sesunul hlouběji do křesla. „To je v pořádku. Ale stejně... já... tu věc... v mé třídě nesnesu, Pottere.”

„Rozumím, ale podívejte, když mi strhnete všechny ty body, profesor Snape sem za vámi stejně přijde. Protože mé body jsou teď strhávány i Zmijozelu. Přemýšlel jsem, jestli byste mi těch osmdesát bodů mohl vrátit? Jinak se mě bude ptát, co se stalo.”

„No dobře. Vracím tedy Nebelvíru osmdesát bodů, nicméně počítadla už to stejně zaznamenala.” Aran vzdychl a vypadal tak vyčerpaně jako zmijozelští, ačkoli si Harry nemyslel, že je to tím, že má stejnou nemoc. „Je to všechno?”

„Ne, pokud mi nedovolíte, abych mluvil... takhle, v hodinách, jak mám složit praktický test?” zaškaredil se Harry. „Pane profesore, já vás nechci děsit, tedy chci říct pohoršovat, ale skutečně mám problém. Myslím, že jste si toho musel všimnout, když jste chtěl, abych odvrátil snad dvacet Ronových kouzel. Jsem jen rád, že znal všechna protikouzla.”

Aran se otřásl. „Nepřeji si být zodpovědný za to, že ostatní studenti budou vystaveni takové... zvrácenosti, pane Pottere. Praktikujte si, jak chcete, ale ne ve třídě. A co se týče testu... máte nějaký návrh?”

„Možná by mě mohl oznámkovat nějaký jiný učitel?“

Profesorovi vyschlo v krku. „Předpokládám, že myslíte svého otce.”

„Ne, proč někoho nenavrhnete vy? To by bylo fér.” Poté, co jeho učitel přikývl, se Harry otočil k odchodu, ale pak si to rozmyslel. „Pane profesore, profesor Snape vám neřekl, že má magie se změnila? Chci říct, řekl jste mu, že s tím nesouhlasíte?”

„Tehdy na to nebyl čas,” odbyl ho Aran. Harry slyšel i to, co nebylo řečeno. Nejsem blázen, abych někomu, jako je Severus Snape, odporoval tváří v tvář. Což znamenalo, že pokud bude potřeba, může otce do tohohle sporu zatáhnout. Ačkoli to neměl v plánu. Chtěl si tento problém vyřešit sám.

Harry na tu lež zdvořile přikývl a odešel. Pak se samozřejmě pohádal s Ronem a Hermionou, kteří si přáli, aby o Aranově chování řekl Snapeovi nebo alespoň McGonagallové.

„Co udělám s Aranem si rozmyslím později,” utnul je Harry. „Už je téměř čas pohřbu. Severus na něm musí být přítomen. A nebo bude se všemi těmi nemocnými Zmijozely. A já si prostě myslím, že by Draco neměl být sám.”

„Jako by Malfoyové měli nějaké city...”

Harry se otočil na Rona, pak se ale rozhodl, že nemá smysl se kvůli tomu hádat. Ne, když nemá nejmenší šanci změnit smýšlení svého přítele. Přál si, aby tu byl někdo, kdo by mu rozuměl, nebo alespoň někdo, kdo by ho bez posuzování poslouchal. Hermiona se tomu téměř blížila. Koneckonců, ona byla schopna připustit, že Draco Malfoy už není ten sebestředný pitomec posedlý čistotou rasy jako dřív... ale také by asi nechtěla slyšet, že zmijozelský chlapec je jeho bratr.

„Já mám city,” řekl Harry a upřeně se na ně podíval. „Půjdu a budu obědvat s Dracem. Doprovodíte mě dolů, ano?”

Ron vypadal, jako že se začne hádat, ale Hermionin pohled ho umlčel.

***

V momentě, kdy Harry zavřel vstupní dveře, vyběhl Draco z chodby, která vedla do Snapeovy ložnice a kanceláře. Napadlo ho, že by si to Harry mohl vykládat jako nějaký útěk a tak se začal loudat, jako by ho na celém světě nic nezajímalo. Ale pravdu měl napsanou v obličeji.

Harry vzdychl. Ještě že s ním Ron a Hermiona nepřišli dovnitř. „Pokoušel jsi se prolomit Snapeova ochranná kouzla, aby ses dostal k mému plášti, že je to tak?”

Draco zdvihl jedno obočí, jako by to byl skutečně šokující nápad. Pak se tématu elegantně vyhnul. „Kde je tvůj doprovod, Harry? Severus nebude rád, když uslyší, že chodíš bez nich.”

Tenhle pokus o vyhrůžku příliš nevyšel. „Doprovodili mě. Ale na co myslíš ty, když útočíš na Severusova ochranná kouzla? Víš, co se stalo tenkrát s tím Lumos. Severus to bude vědět hned, jakmile se dostaneš skrz! Zdá se ti trest, který ti uložil, krátký?”

Draco bojovně zvedl bradu. „Na rozdíl od některých lidí já nemám v plánu udělat díru do zdi. A když to musíš vědět, neútočil jsem na ochranná kouzla. Jen jsem si říkal, že bych možná mohl kouzelnickým prostorem...”

„To by nefungovalo...”

„Dobře, jenže ty mi nepomůžeš, takže co mám dělat? Copak toho chci tolik, Harry? Milovali jsme se a všechno, co chci, je jít na její pohřeb!”

O Bože, ke konci věty to znělo, jako by se Draco znovu začínal hroutit. Harry nevěděl, co má dělat. Všechno, co ho napadlo, mu připadalo špatně. Draco byl vždycky tak zoufale hrdý a pak tady byla ta záležitost s láskou a rodinou, takže Harrymu připadalo, že nemůže udělat vůbec nic.

„To bude v pořádku,” řekl a soucitně se na bratra usmál.

Tak tohle bylo špatně, úplně špatně. Draco vybuchl jak sopka.

„Jak přesně to bude v pořádku? Ty zatracený nanervyjdoucí Nebelvíre!” křičel a stoupl si rovnou před Harryho. „Moje dívka je mrtvá! Mrtvá, mrtvá, mrtvá! Už se nikdy nevrátí zpátky! A jako by to nestačilo, bez ohledu na to, co říkají bystrozorové, si půlka školy myslí, že jsem ji zabil já. Budu vyloučen, Severus bude muset opustit svou práci a všichni budeme žít na tvůj účet, protože můj trezor se vrátí do majetku Malfoyů v momentě, kdy mě vykopnou z Bradavic! A přesto, že máš teď plnou hlavu těch idealistických kravin o tom, že jsme rodina a na penězích nezáleží, tak pokud sis nevšiml, tak zmijozelu záleží! Skončí to tak, že Severus mě bude nenávidět a ty mě budeš mít plné zuby, ať už jsme rodina, nebo...”

„To stačí,” řekl Harry klidným hlasem, popadl bratra za paži a ostře s ním zatřásl. „Myslíš, že jsi jediný, kdo někoho ztratil? Nebo jediný, kdo se cítí provinile? Sklapni, Draco. Vím, že se cítíš hrozně. Vím, jaké to je, někoho ztratit a nedostat šanci se rozloučit!” Harry začal rychle mrkat a polykat. Protože teď to nebylo o něm. Teď to bylo o Dracovi. A přece jen bylo něco, co mohl pro svého bratra udělat. Harry Draca pustil a trochu přikývl. „Dobře, já ti tedy pomůžu.”

Jako by byl vztek to jediné, co ho drželo zpříma, se Draco zapotácel, téměř jako kdyby zakopl. Pak se znovu vzpřímil. „Opravdu?”

V těch stříbrných očích bylo tolik naděje...

„Nepomůžu ti dostat se skrz Severusova ochranná kouzla,” objasnil Harry. „Ale myslím, že je něco jiného, co pro tebe můžu udělat.”

Dracův vztek byl zpátky v plné síle. „Jestli řekneš, že mi objednáš máslový ležák, aby se mi ulevilo, tak tě možná praštím. To tě upozorňuji předem.”

Harry tu výhrůžku ignoroval. „Je mi líto, že nemůžeš jít na Pansyin pohřeb, ale prostě nemůžeš. To nejde. Ale co kdybys ho mohl vidět odsud? Pomohlo by ti to...” Nechtěl mluvit jako Hermiona a říct vyrovnat se s tím. „No prostě, pomohlo by ti to?”

„O čem to pro Merlina mluvíš?”

„O tvém kouzelném rámu... podívej, možná to nebude fungovat, ale už jsem ho jednou donutil ukazovat mi lidi. Takže... možná bys mohl ten pohřeb vidět odsud. Můžu to zkusit.”

Dracovy oči se rozzářily: „Aha, takže ten malý dokonalý Nebelvír přelstil ochranná kouzla na tom rámu.”

„Jo, abych viděl, jestli jsi živý, ty pitomče. Udělal jsem to hůlkou a Severus o tom ví. Ale možná... lepší bude, když mu neřekneš, že jsem to udělal znova.”

Harry očekával další kousavou poznámku, něco ve smyslu Tak a teď na tebe něco vím, ale Draco zjevně přemýšlel o tom, co ho zajímalo nejvíc. „Dobře, tak si pospěš. Už je skoro čas.”

Harry se cítil špatně, protože znovu překračoval Snapeovo přání, ale potřeba zmírnit Dracovo utrpení byla přednější. Šel proto do ložnice, vytáhl hůlku, dotkl se s ní rámu, ale raději mu nepřikázal, že chce vidět Pansy. Rozhodně si nepřál vidět vnitřek rakve. A pak také nebyl schopný říct, jestli bude kouzlo fungovat na mrtvého stejně jako na živé.

Ukaž mi paní Parkinsonovou,” řekl a díval se na svůj prsten.

Ale rám neudělal nic.

„Zní to trochu... rozpačitě,” poukázal Draco.

Harryho překvapilo, že to Draco řekl, vždyť přece musel mluvit hadím jazykem, ale došlo mu, že ho Draco slyšel už mnohokrát vyslovit kouzla, která byla úspěšná. „Předpokládám, že nechci vidět Severuse opravdu rozzuřeného.”

Dracova tvář ztratila jakýkoli výraz. „Chceš, abych prosil?”

„Ne, samozřejmě, že ne!” Harry se položil do svého nitra a pokusil se najít skutečnou potřebu pomoct Dracovi. Pak se zhluboka nadechl a znovu pronesl inkantaci.

Zeď se rozplynula a stal se z ní velký, na krátko ostříhaný trávník, na kterém stálo několik dřevěných bíle natřených křesel, obrácených zády. Uprostřed půlkruhu těch křesel spočívala rakev. U ní stáli muž a žena, kteří se navzájem podpírali a vzlykali.

Draco za Harryho zády vzdychl: „Milosrdný Merline...”

Harry ustoupil a uviděl svého bratra, který šel dopředu jako v nějakém transu. Harry ho popadl a zatřásl s ním. „Ne, nemůžeš tam jít! Takhle to nefunguje! Skončil bys v laboratoři a narazil bys do skříně, která je za tou zdí!”

Draco ztuhl, zavřel oči a přerývaně dýchal. Pak přikývl. Bylo to malé přikývnutí, ale stačilo, a tak ho Harry pustil.

Po chvíli to vypadalo, že se Draco dostal dostatečně pod kontrolu, aby se mohl dál dívat na pohřeb. Ačkoli jeho oči, když pozorovaly tu scénu, byly naplněny velkým zármutkem. „Tohle jsou její rodiče,” řekl a vůbec to neznělo, jako že se na ně ještě pořád zlobí. Znělo to jen smutně, nekonečně smutně.

Harry se díval na dvojici stojící vedle rakve. Neozývaly se žádné zvuky, ale to bylo pravděpodobně proto, že zeď ukazovala jen obraz. Po tvářích jim tekly slzy a ukazovaly jejich zoufalství. Když se žena začala třást, muž ji pevněji objal. Jeho vlastní rysy byly stažené zármutkem.

Ostatní truchlící seděli v křeslech, ale nebyli tam žádní studenti. A nebyl tam ani Snape, což muselo znamenat, že nemocní Zmijozelové potřebovali všechnu jeho pozornost.

Brumbál stál naproti Parkinsonovým se zasmušilým výrazem. Po chvíli přikývl, což byl zjevně signál pro ostatní pozůstalé, aby vstali. Postupně jeden za druhým kouzlili nad rakví, z jejich hůlek vylétala zářivě bílá kouzla. Strany a víko rakve se začaly lesknout a potom zezlátly. Pak se na stranách objevily smaragdy a diamanty zářící ve slunci a víko bylo pokryto desítkami latinských vět, kterým Harry docela nerozuměl. Kolem rakve vyrašily květiny. Růže, lilie a nějaké exotické květy a to vše se ovinulo břečťanem.

A pak se uprostřed listů objevili skuteční ptáci, všichni černí, avšak motýli, kteří se tu také zhmotnili a jemně mávali křídly, nesli na svých křídlech všechny barvy duhy.

„Pansy by si zasloužila to vidět,” vzdychl Draco a náhle se posadil na svou postel, ačkoli jeho pohled byl stále upřený na tu truchlivou scénu. „Měl bych tam být, abych jí naposledy ukázal, jak moc...”

Harry měl dost rozumu na to, aby znovu neřekl, že všechno bude v pořádku. Místo toho prostě jen vytáhl kapesník a tiše ho položil Dracovi do klína.

Zmijozelský chlapec si ho vzal a žmoulal v rukách. Neplakal.

Když se Harry podíval zpátky na kouzelný rám, uviděl, jak se rakev vznáší kousek nad svým podstavcem. Truchlící měli hůlky stále připraveny a vypadalo to, že se soustředí více, než je potřeba k prostému Wingardium Leviosa a Harry měl již brzy vidět proč. Rakev najednou zmizela, ptáci, motýli, květiny zmizeli z povrchu zemského v tu samou chvíli. Všechno, co zůstalo, byl podstavec, na kterém byla předtím rakev položena.

Draco drtil kapesník v pěsti. „Tak a je to. Dobře. Harry... děkuji ti. Já... prostě děkuju.”

Harry přikývl. Sice věděl, že by se neměl ptát, ale celé tohle představení bylo tak zvláštní, že si nemohl pomoct. „Co se to na konci stalo?”

Zmijozelský chlapec se na něj podíval, jako by ta otázka sama o sobě byla divná. Pak jeho oči získaly opovržlivý výraz. „Zapomněl jsem, že tě vychovali mudlové, což je ve skutečnosti poklona. Přemístili ji do jejího hrobu. Neříkej mi, že mudlové opravdu...?”

Draco se otřásl, jako by mu ta představa připadala nechutná.

Harry si přál utišit ho a tak zašeptal: „Draco, ona je určitě na nějakém hezkém místě.”

„No, to ne. Je na panství Parkinsonových, předpokládám.” Spráskl ruce. „A já ji nebudu smět nikdy navštívit...” Draco zaúpěl, když viděl, jak skupinky truchlících odcházejí od prázdného piedestalu. „Prostě to už vypni, Harry. Už se nechci dívat.”

Harry udělal to, oč byl požádán. „Odpolední vyučování bylo kvůli... bylo zrušeno. Tak jsem si říkal, že tu zůstanu, naobědvám se s tebou a budu tu až do večera. Můžu pro tebe něco udělat?”

„Jo, můžeš se přestat chovat, jako bych se hroutil,” vyletěl na něj Draco, který prudce vstal s rukama založenýma na hrudi. „Vážně mi to jde na nervy. Proč se mě prostě nezeptáš na zbytek otázek, které máš, místo toho, abys tu stál a přemýšlel, jestli na ně znám odpověď!”

Harry ve skutečnosti žádné další otázky neměl, ale pomyslel si, že je to možná Dracův způsob, jak se s tím vším vyrovnat a zamyslel se nad tím, co ho vlastně všechno na tom obřadu překvapilo. „No dobře... žádný proslov?”

„Ale, prosím tě. Tohle byl starobylý pohřební obřad čistokrevných rodin. Co myslíš, že znamenaly ty latinské nápisy? Rakev je popsaná tím, co by si lidé přáli Pansy říct. Není potřeba být tak plebejský a říkat to nahlas.”

Harry si pomyslel, že slova, co se říkají nad rakví, jsou většinou spíš pro živé než pro mrtvého, ale rozhodl se dál to téma nerozebírat. „Ale ta rakev se nezměnila doopravdy ve zlato, že ne? Chci říct, to je alchymie, na to je potřeba víc než jen pár kouzel.”

„Je to klam, stejně jako drahé kameny.” Draco začal přecházet po místnosti. „Ale ten zbytek byl opravdový. Ptáci a motýli zemřou, když skončí pod zemí, ale je to jejich smůla. Skončíme tam všichni, ne?”

Znělo to hořce.

„Umíráš touhou vědět ještě něco? No vidíš, umíráš. Smrt je všude.”

„Ne,” řekl Harry. Jak se zdálo, mluvení nepomáhá. „Jak jsi pokročil se svými úkoly?”

Draco ho zpražil pohledem: „Stejně to nemá smysl. Vyhodí mě.”

To Harrymu neznělo, jako by mohl navrhnout, že se mohou učit spolu. „Nechci tě naštvat, ale co tvůj trest?”

„Pottere, já truchlím. Trápím se. Takže proč si ksakru myslíš, že se věnuji tomu zatracenému trestu?”

No dobře, byly to pitomé otázky. „Když já nevím, co mám udělat, aby ses cítil lépe,” přiznal Harry frustrovaně. A jen aby zaměstnal své ruce, urovnal rám, který teď visel prázdný na zdi.

„Nemůžeš udělat nic, abych se cítil lépe. To je nemožné.” Draco vzdychl a vypadalo to, že všechen jeho oheň vyhasl. „Měl bych napsat kondolenci jejím rodičům, ale za těchto okolností je to asi hloupost. Asi se pokusím prostě jen číst, abych přišel na nějaké jiné myšlenky. Asi bys měl jít. A neboj. Neudělám nic nebelvírského. Teď už nemám důvod. Nejen, že je mrtvá; ale je mrtvá a je pryč z mého dosahu a to je všechno.”

Harrymu to znělo, jako by se Draco chystal usadit se. „Proč si prostě nezahrajeme kouzelnické scrabble...”

„Ty opravdu neumíš číst mezi řádky, že ne? Já. Chci. Být. Sám. Dobře?”

„Dobře.” Harry se nebyl chopen ovládnout, došel ke svému bratru, chytil ho za ruku a lehce ho stiskl.

Draco na to nijak nereagoval. Jen zavřel oči, jako by čekal, až Harry odejde.

Jenže Harry nemohl jít. Ne bez někoho, kdo by ho doprovodil. Tedy mohl... velmi pravděpodobně by se dokázal o sebe postarat a zmijozelští nepochybně nebyli ve stavu, aby se pokusili na něj zaútočit. Ale skutečně si nepřál znovu vidět Snapeovu horší stránku.

„No... já musím počkat, dokud pro mě nepřijdou Ron a Hermiona,” řekl Harry a škublo s ním, jak směšně to zní. Opravdu mu vadilo být tu navíc, i když to byl jeho domov a tak navrhl. „Možná bych mohl krbem zavolat Severusovi do nemocničního křídla a zeptat se, jestli by jim nemohl poslat vzkaz...”

„Řekl mi, abych ho nevyrušoval, pokud si nebudu myslet, že mám to svinstvo.”

„Aha.” Harry se na chvíli zamyslel a pak vylovil z kapsy Salsu. Nenosil ji s sebou do všech hodin, ale dnes ráno si stěžovala, že se bojí, že ji Hedvika sní. Harry si nemyslel, že by se to Hedvice doopravdy podařilo, ale jak už si stačil všimnout, tak se jeho sově jeho druhý mazlíček příliš nelíbil. Teď už chápal, jak se musel cítit Snape, když se s Dracem tak nepřetržitě hádali, a soucítil s ním.

„Myslím, že bych mohl říct Salse, aby je našla. Ačkoli si nejsem jistý, že zná cestu do společenské místnosti a heslo. A někdo by na ni mohl šlápnout...”

„Přestaň,” vzdychl dlouze Draco. „Předpokládám, že se tě prostě nezbavím.”

„To nezbavíš.”

Jestli Draco dokázal číst mezi těmito řádky, nedal to nijak najevo.

Po chvíli se Harry rozhodl, že nejlepší věc, kterou může udělat, je nechat Draca samotného v ložnici a odejít do obýváku.

***

Život se Bradavicích vrátil do normálních kolejí ve čtvrtek. Tehdy se začali do vyučování vracet i nemocní Zmijozelové. Nott byl mezi prvními uzdravenými, ale vzhledem k tomu, že byl jeden z prvních, co onemocněl, dávalo to Harrymu smysl.

Původ téhle nemoci... nebo kletby... zůstával zahalen tajemstvím. Tak náhle, jak přišla, zase odešla. Říkalo se, že Snape odmítá jakoukoliv chválu za to, že ji vyléčil.

Ve čtvrtek měl Harry také další hodinu Obrany. Aran se jeho pohledu vyhýbal, zatímco Nott bez ustání zíral, jak Harry kouzlí a všechna jeho kouzla selhávají. Nicméně se s ním nepokoušel znovu promluvit a tak Harry jen pokrčil rameny a ignoroval jeho napjatý pohled.

Ve čtvrtek po večeři Harry ignoroval Ronovo vrčení taky by si mohl trávit alespoň nějaký čas s námi ve věži a šel dolů, aby viděl svoji rodinu. Věděl, že tráví dole spoustu času, ale měl pocit, že to v době mezi pohřbem a jednáním o vyloučení potřebuje.

Jediný problém byl, že tam ani Draco ani Snape nebyli. Harry chvíli přecházel do kruhu a přemýšlel, kde mohou být. Vzal snad Snape Draca do Devonu, aby se mohl zmijozelský chlapec proletět a zapomněl na svoje problémy? A nebo byli ti dva nahoře u Brumbála a plánovali, co říci během nadcházejícího slyšení?

Harry byl překvapený jak... opuštěně se cítí. Byl si jistý, že je to chyba. Nemá přece žádný důvod žárlit, ale stejně měl pocit, jako by ho vevnitř něco trochu užíralo.

I když možná, že to mělo jiný důvod, napadlo Harryho, zatím, co přecházel po pokoji. Už měl dost toho, jak tajil jejich bratrství. Nikdy neměl v plánu nechat si adopci pro sebe. A tím, že teď neřekl svým přátelům o Dracovi... se cítil neloajální, jako by se styděl přiznat, že Draco Malfoy je jeho bratr.

Jeho přátelé prostě neměli dost velké srdce na to, aby to pochopili, po všech těch letech posměšků, ústrků a dalších ještě horších věcí, kterých se jim od Malfoye dostalo.

Velké srdce...

Harryho tvář se náhle rozzářila úsměvem, protože on přece má přítele, se kterým o tom může mluvit, někoho, kdo sice nemá Draca příliš rád, nicméně má opravdu velké srdce. Doslovně.

Vhodil do krbu trochu letaxu a zavolal: „Hagridova chatrč!”

Když poloobr uviděl vystupovat z vlastního krbu chlapcovu hlavu, rozzářil se: „Harry!”

„Máš chvilku, Hagride?” Protože klečet na tvrdých kamenech Snapeova krbu nebyla ta nejpohodlnější věc, Harry pokračoval: „Myslíš, že bys mě mohl navštívit v Severusových pokojích? Nechce, abych opouštěl hrad, jinak bych za tebou přišel sám.”

Hagrid ho místo odpovědi gestem zaplašil, a tak se Harry vrátil a vylezl ze Snapeova krbu, aby Hagrid měl ke svému příchodu dost místa. Ten se objevil o moment později, opatrně přikrčený, se šmouhou popela na nose.

„Posaď se,” přivítal ho Harry a mávl rukou směrem ke gauči. Ten zanaříkal pod obrovou váhou a na krátký moment připomněl Harrymu Dudleyho, sedícího vedle Draca, který se vší silou pokoušel nesmát jeho objemu. Měl bych znova napsat Dudleymu, pomyslel si Harry, posadil se do křesla a naklonil se dopředu.

„Byl bych za tebou přišel na návštěvu už dřív, ale byl to hrozně rušný týden. Jsem zpátky ve vyučování, ti Zmijozelové, pak ten pohřeb a zítra je to slyšení kvůli Dracově vyloučení.“

Obr měl opravdu velké srdce, ve všech směrech. Nepřipomněl Harrymu Klofana a neřekl, že Draco Malfoy konečně dostane to, co si zaslouží, jen vzdychl a přikývl. „Jo, je to ostuda. Mohu říct, že ještě pořád platí, že tě z týdle školy nejdřív vyhoděj a pak teprve se ptaj proč.“

„Jo, je to příšerné, to, co se ti stalo,” vzdychl Harry. „Asi víš, že Draco byl očištěn, ale stejně se zítřka trochu bojím.”

Hagrid si začal popotahovat vousy a prohlížel si Harryho laskavýma očima. „Se mi zdá, sou to víc než starosti.”

Harry už další povzbuzování nepotřeboval. „Víš, Severus nás adoptoval oba. Ne tedy legálně, ale rozhodl se, že Draco je také jeho syn. Řekl nám to oběma už před dlouho dobou a byl tak vážný, že jsem to také vzal vážně. Takže Draco je teď můj bratr.”

Hagrid se trochu posunul a položil si dlaně na svá obrovská stehna. „No, já už to ňákou chvilku vim.”

Harry šokovaně zamrkal: „Ty víš, že je Draco můj bratr?”

Hagrid se uchechtl. „Jo, tvůj otec je sice nemluva, ale před Vánocema za mnou přišel a řek mi, že se tvýmu malýmu hadovi dělá špatně, dyš leze do krbu. Tak sme o tom chvíli rozkládali a pak sem mu řek, že by se tvý malý kamarádce určitě líbilo mít svojí vlastní bedničku, do který by si lezla odpočívat. A von měl takovou radost, že mu uklouzlo, že by to byl hezkej dárek pro jednoho z jeho synů. A tak mi to došlo, že jo.”

Jeden z jeho synů,” Harry přemítal. „To muselo být ještě před tím, než nám řekl, že to cítí takhle. Tobě to nepřipadalo divné, že to říká?”

„Bylo mi divný, že to říká, ale né, že to tak cejtí. Náhodou to fakt dává smysl. Tvůj otec se o svoji kolej dycky staral bezvadně. A já sem dycky řikal, že jenom Zmijozel může rozumět Zmijozelum.”

Harry to sice Hagrida nikdy říkat neslyšel, ale chápal to. „V tom případě ti, ale muselo připadat divné, když adoptoval mě, ne?”

Hagrid se rozchechtal a vypadal přesně tak, jak si Harry vždy představoval Santa Clause. „No možná trochu,” připustil poloobr a šklebil se od ucha k uchu. „Ale pak řek, že to celej Řád před těma rokama špatně pochopil a že ty si taky svym způsobem Zmijozel.”

„On o tom řekl Řádu?” založil si Harry trochu rozlazeně ruce na hrudníku. „Tak to on teda není zas až takový nemluva, že jo?”

Hagrid se pokusil ovládnout svůj smích. „Harry, bránil se, je fér to říct, kvůli plánům a tak. Řek, že máš dobrý instinkty a že s ním to přinese užitek i Zmijozelu, že je to nakonec chytrý a že by tě měli vzít za člena po narozeninách.“

„Aha.” Harry cítil, jak jeho hněv opadl. „Tak to zní docela dobře. Takže myslíš, že přesvědčí Brumbála, abych tam mohl vstoupit, až mi bude sedmnáct?”

Hagrid pokrčil rameny, jako že neví. „Myslim, že je to mezi tvym tátou a Albusem.”

„No jo, dobře...”

Ať už chtěl Harry říct cokoli dalšího, byl přerušen zvukem letaxových plamenů. Z krbu vykráčel Snape, s královským chováním jako vždycky, a těsně za ním Draco, který vypadal docela v pořádku, dokud nespatřil Hagrida. Zmijozelský chlapec s sebou viditelně škubl a na krátký okamžik ustoupil zpátky do plamenů. S výrazem skutečného vzteku ho Snape popadl za ruku a postrčil dopředu.

„Ahoj, Draco,” řekl Harry, který se rozhodl vypadat uvolněně, i kdyby se druhý chlapec choval jako pitomec kvůli tomu, že jim většinu gauče zapírá poloobr. Napadlo ho dodat pamatuješ si Hagrida, ale rozhodl se, že by to nebyl dobrý začátek. „Jak se držíš?”

Draco se zakabonil: „Mám pocit, že už jsem ti řekl, že nejsem invalida, nebo ne?”

Harry se omluvně usmál, protože si vzpomněl, jak mu šlo na nervy, když se k němu Hermiona chovala tímto způsobem. „Promiň. A kde jste tedy byli, vy dva?”

Draco se nadechl k odpovědi a jeho stříbrné oči byly náhle... nadšené to bylo jediné slovo, které Harryho napadlo. Ale předtím, než mohl říct jedinou slabiku, chopil se slova Snape a oznámil: „Harry, museli jsme zařídit spoustu věcí. Jsem si jistý, že tomu rozumíš. A ani teď nebudeme odpočívat. Draco si musí připravit obhajobu na to zítřejší večerní slyšení.”

Harry si všiml, že Draco se na Snapea dívá zle. Mistr lektvarů zavrtěl hlavou, jeho temné oči něco říkaly, ale přestože to Harry viděl, nerozuměl tomu. Ale na druhou stranu chápal, proč je potřeba tu obhajobu připravit... mezi soudci bude i Lucius a tak to bude nepochybně nervy drásající záležitost.

„Hmm, ale Draco přece neudělal nic špatného. Copak to nestačí, když to řekne?” podíval se Harry tázavě na otce. „Copak nestačí ta zpráva od bystrozorů, aby se mohl vrátit zpátky?”

Draco se zašklebil. „Teď už ani nejde tak o to, co říct, jako jak to říct. Až před ně předstoupím, musím vypadat, že jsem čestný, otevřený a upřímný,” stěžoval si chlapec. „Nebo alespoň tak to řekl ředitel.”

„No, on popravdě řekl, že máš být čestný, upřímný a otevřený,” opravil ho Snape.

Harry pochopil, že jeho otec i bratr toho měli na mysli víc, ale dosud ani jeden z nich nepřivítal Hagrida a to se mu nezdálo správné. „Pamatuješ si na Hagrida?” řekl nakonec po tom všem.

Opět se ukázalo Dracovo perfektní chování. Pokud by Harrymu dosud nedošlo, že ho často používá jako masku, tak by mu to došlo teď. „No samozřejmě,” řekl zmijozelský chlapec a usmál se. Byl to jeden z těch úsměvů, co by se z něj snadno stal úšklebek, ale Draco ho dokázal udržet ještě na hranici zdvořilosti. „Rád vás znovu vidím. A jak letos probíhá Péče o kouzelné tvory? Moc mi schází ten čerstvý vzduch. Vždycky jsem kvůli němu chodil na vaše hodiny.”

Hagrid rychle vstal, až se gauč otřásl, jak do něj narazil lýtky. „Vy ste tam dycky chodil, abyste se mi moh' smát. To dobře vim,” vrčel, když se na něj díval svrchu.

Harry musel svému bratru přiznat jedno. Přestože byl z Hagrida zděšený, neustoupil. Nicméně udělal pár kroků na stranu. „No, ačkoliv bych tu s vámi velmi rád vzpomínal na staré dobré časy, musím si jít připravit svou obhajobu. Takže mě prosím omluvte.” S těmito slovy Draco zmizel v ložnici.

Ale poloobr ještě neskončil. „Asi by mi narostlo třetí ucho, kdybych tady seděl a poslouchal vo tom, jak mu tolik scházej moje hodiny.”

„Já mám tedy pocit, že říkal, že mu schází čerstvý vzduch,” zakabonil se Harry. „Opravdu bych si přál, aby spolu moji přátelé vycházeli.”

Rozezněl se kouzelný zvonek u dveří, a když si Harry prohlédl pergamen, uviděl, že je to Ron, který přišel, jak kdyby ho zavolala ta věta o ostatních přátelích. Ale Hermiona s ním nebyla. To bylo zajímavé.

„Ahoj Hagride,” řekl Ron, když vešel dovnitř. Zdvořile kývl směrem ke Snapeovi, ale mluvil na Harryho. „Říkal jsem si, že bys už mohl být připravený k návratu. Chceme uspořádat turnaj v Řachavém Petru a čekáme na tebe.”

„Popravdě jsem si říkal, že bych mohl spát ještě jednou tady...”

„Jdi do věže,” přerušil ho Snape. „Hagrid a pan Weasley tě doprovodí.”

„Já...” Harry se chtěl začít přít, ale došly mu najednou dvě věci. Zaprvé, Snape mu dal přímý příkaz a nepochybně by neocenil, pokud by ho Harry ignoroval, ještě ke všemu před dalšími lidmi. A za druhé, jeho otec pravděpodobně potřebuje být sám s Dracem, aby mohli připravit jeho projev. Ať už se cítil jakkoli osaměle, chápal, že jeho přítomnost by byla v lepším případě rušivá. „Dobře, tati.” Řekl prostě a zahlédl v otcových očích překvapení. Možná i náznak respektu. To bylo milé.

„Uvidíme se zítra. Přijdu dolů předtím, než začne to slyšení,” dodal Harry a pak rychle došel do ložnice, aby popřál Dracovi dobrou noc. Zmijozelský chlapec zíral na zeď. Podíval se na Harryho, jako by mu chtěl něco říct, ale nakonec jen přikývl hlavou. Harry vzdychl, odešel z obýváku a zamířil nahoru do věže tak, jak mu řekl jeho otec. Hagrid se s ním rozloučil před portrétem Buclaté dámy a když pak s Ronem vstoupili dovnitř, Harry mu oznámil, že se zrovna necítí v náladě na to něco hrát.

„Alespoň přijdeš na jiné myšlenky,” řekl Ron a táhl ho na místo, kde seděli ostatní šesťáci. „Pojď, bude legrace.”

„Ne. Myslím, že ne...”

„No jasně, Harry musí být hodný,” posmíval se mu Seamus. „Snape má rád jen kyselé obličeje. Předpokládám, že něco takového, jako je hra, by nikdy neschválil...”

Harryho dobromyslnost, kterou si Seamus vysloužil tím, že se zastal Harryho hadí řeči, právě teď vyprchala. „Když to musíš vědět, hraje šachy a kouzelnické scrabble!” řval Seamusovi do obličeje. „A co je na tom tak strašného, když mi řekl, že mám být hodný? Co měl udělat? Říct mi, abych byl zlý? Tak je to, že jo? Ty si pořád ještě myslíš, že je Smrtijed, že jo? Jenže on celá ta léta byl zvěd ve službách Světla. Což bys věděl, kdybys neměl hlavu narvanou ve vlastní prdeli! A já jsem kurva rád, že máme někoho jako je on na naší straně, ty blbče! Nebo bys byl radši, kdyby mě bývali upálili za živa? A ještě něco...”

„Ne, už nic,” přerušil ho Neville a pevně popadl Harryho za ruku. „Začněte bez nás. My se k vám s Harrym za chvíli přidáme.”

Když ho Neville táhl po schodech nahoru, Harry zachytil pohled ostatních kluků. Před chvílí byl tak rozzuřený, že jejich reakce nepostřehl. Teď už ano. Všichni vypadali naprosto zděšeně. Ron měl oči vytřeštěné tak, že to u něj snad Harry nikdy předtím neviděl, a Seamus vypadal ještě hůř. Jako by ho praštil do žaludku rozzuřený potlouk.

Harry z toho měl zlomyslný pocit zadostiučinění.

Když byli za zavřenými dveřmi ložnice, Neville Harryho pustil, aby si mohl sednout na svou vlastní postel. Harry mu vytrhl svou ruku, aby předvedl, že ho štve, když se s ním zachází takhle, ale nehodlal si na to skutečně stěžovat. Když se zamyslel nad tím, jak dole vybuchl, bylo pravděpodobně nejlepší, že ho Neville odtáhl dřív, než stačil říct víc, než by chtěl.

Neville stál s rukama v bok a nic neříkal. Pravděpodobně mě nechává vychladnout. Pomyslel si Harry kousavě, i když věděl, že je to docela dobrý nápad.

„Harry, ty opravdu nevíš, proč si z tebe Seamus dělá legraci?” zeptal se konečně Neville s očima upřenýma na Harryho.

Pravda byla, že Harry o tom proč nikdy nepřemýšlel. Zdálo se mu to zjevné. „Protože nenávidějí Snapea,” odsekl a začal chodit sem tam. „A ne, že bych jim nerozuměl. Chci tím říct, že jsem ho také dřív nenáviděl, a vím, že pro Nebelvíry je ještě pořád nepřijatelný...”

„Ano, většina lidí tvého otce nemůže vystát,” přerušil ho klidně Neville. „Ale to není to, proč si dělají legraci z tebe. To je spíš... těžko se to vysvětluje. Je to jako kdybys teď byl normální, Harry. To se tím Seamus snaží říct.”

„Normální!” Harry se zastavil a zíral na Nevilla.

„Jo, normální. Seamus si z tebe utahuje tak, jako si utahuje ze všech ostatních. A ostatní si myslí, že je to legrační, protože přiznejme si, když ti Snape říkal, ať jsi hodný, tak to prostě bylo legrační... Podívej... kdekdo je zesměšňován kvůli své rodině. Kolikrát si Seamus dělal legraci z toho, jak chodí moje babička oblečená po té hodině s bubákem?”

Harryho vztek začal vychládat. „Mockrát, myslím, že mu to vydrželo skoro celý rok.”

„No vidíš. A kolikrát měl na Rona nějaké řeči o králících, vždyť víš, protože jeho rodiče mají tolik dětí, takže museli často to... no, však víš. Seamus tím nemyslí nic zlého. On tím dává najevo, že má Rona rád. A taky má rád Hermionu a proto si z ní dělá legraci, aby si nezapomněla čistit zuby. Na každé rodině je něco podivného. A jestli to Seamus teď trochu přehání, je to jen proto, že teď jsi jako jeden z nás. Konečně máš rodinu.”

Harry se posadil na postel a přemýšlel o tom. „Ale já jsem předtím měl rodinu,” řekl a kousal si spodní ret. „Seamus si kvůli tomu nikdy nedělal legraci.”

„To dost dobře nešlo,” řekl Neville a soucitně se usmál. „Všichni jsme věděli, že jsou to mudlové, z toho by si Seamus sotva dělal legraci. A pak... všimli jsme si, že ti nechodí žádné dopisy, takže nám došlo, že to doma nemáš v pořádku. Nikdo tě nechce zranit, Harry. Chápeš? Tak to prostě je. Seamus si z tebe dělá legraci, protože viděl, jak ses loučil se Snapem ten večer, když ses vrátil. Bylo zjevné, že ho máš rád. A tím ses stal normální.” Neville se náhle rozesmál. „Teda ne, že by bylo normální mít rád Snapea. Vidíš, ani já nevydržím nedělat si z toho legraci. Všechny naše rodiny jsou svým způsobem praštěné. A my je přesto máme rádi. To mám na mysli.”

„Takže myslíš, že je to Seamusův způsob, jak říct, že se smířil s tím, že je Snape můj otec?”

Neville zavrtěl hlavou a odpověděl. „Nemyslím si, že by Seamus ve skutečnosti věděl, proč si z tebe tak najednou dělá legraci. On si prostě jen myslí, že je to legrační. Ale nikdy si nemyslel, že je legrační, že se nevracíš domů na Vánoce a nikdy si kvůli tomu z tebe nedělal legraci. Ale ty jsi šťastný, že je Snape tvůj táta a s tím se dá užít kopec legrace. Tak si to zkus pamatovat, protože ať už Seamus dělá jakékoli šaškárny, jeho srdce je na správném místě.”

Harry si nemohl pomoct a vzdychl. Teď, když mu to Neville řekl, to dávalo smysl. Přemýšlel, proč ty vtipy neviděl takové, jaké doopravdy jsou. Přátelské pošťuchování, s důrazem na slovo přátelské. „Neville, ty dokážeš věci vážně dobře vysvětlit. Mohl bys dokonce dávat Hermioně lekce.”

Neville zrudl. „No, je to proto, že jsme si trochu podobní, Harry. Když vyrůstáš bez rodičů, přemýšlíš o rodině víc než ostatní.”

„Myslím, že bych se mu měl omluvit za to, že jsem na něj ječel, že měl hlavu v prdeli.”

Neville se rozesmál. „Ne. Protože Ron pravděpodobně právě teď Seamusovi vynadal do pitomců a Seamus přiznal, že jsi měl pravdu. To bude v pořádku Harry. Jen prostě... až řekne nějakou další věc o Snapeovi, ber to tak, jak je to míněno.”

„Dobře. Sice se mi ještě pořád nechce jít něco hrát, ale asi bych měl raději jít s tebou, abych ukázal, že nejsem uražený.”

Neville vstal, otevřel dveře a spolu zamířili ke schodům.

„Promiň mi to, Harry,” řekl Seamus potichu, když si Harry sedl k ostatním.

„Ty mě taky,” řek Harry, přestože Neville říkal, že není potřeba, aby se omlouval. Pak se na sebe přátelsky usmáli a věci byly vyřešeny.

***

Pátek, včetně další hodiny Lektvarů, byl pryč. Harry byl tentokrát daleko nervóznější z toho, že ho znovu učí jeho otec. Ačkoli, jak se ukázalo, neměl vůbec důvod být nervózní. Ten, kdo prošel dveřmi, když začala hodina, byla profesorka McGonagallová. Uložila jim práci na eseji, ve kterém měli vysvětlit všechny detaily postupu výroby Lávového lektvaru včetně nebezpečí, které je spojené s každým krokem.

Odmítla všechny otázky týkající se toho, kde by mohl být profesor Snape.

I když Harry asi tušil, kde by mohl být. Koneckonců to slyšení mělo být už dnes večer. Snape musel být naprosto zaměstnaný tím, že se na něj připravoval. Očekávalo se od něj, že jako ředitel Dracovy koleje bude mít na tu věc nějaký názor, a Snape se nepochybně pokusí ukázat Radě školy svůj úhel pohledu.

Harry dokončil svůj esej tak rychle, jak jen mohl, a pak netrpělivě čekal na Rona a Hermionu, až skončí, aby ho mohli doprovodit dolů do sklepení. Samozřejmě, že to Hermioně zabralo normální vyučovací dobu a ještě deset minut. Harry se musel se zaťatými zuby ovládat, aby jí nevytrhl brk a pergamen. Když byla konečně hotová, zamířili dolů.

Harry se zastavil, když došli k ukrytému vchodu do Snapeovy rezidence. „Asi bude lepší, když půjdu sám.”

Hermiona přikývla. „A kdy se pro tebe máme vrátit?”

To byla dobrá otázka. „No, možná tu strávím celý víkend,” váhal Harry.

Ron otráveně zavrčel.

„Včera jsem šel s tebou, když jsi chtěl!”

„Chceš říct, když to chtěl tvůj otec!”

„No vidíš, mluvíš o něm jako o mém otci.”

Ron zhluboka vzdychl: „Harry, ty jsi tady dole strávil už hrozně moc času, nemáš ten pocit?”

„No dobře, ale to přece nebyl tak úplně obyčejný týden, že ne?”

„Ale celý víkend?”

„Podívej, jestli Draca vyhodí, tak bude Severus potřebovat společnost...” A to nemluvím o tom, že se možná budeme balit na cestu do Argentiny, pomyslel si Harry, přestože Snape říkal, že nehodlá oprašovat svou španělštinu. „A stejně,” dodal Harry. „Mám každou sobotu to cvičení z Lektvarů navíc. Souhlasil jsem, že kvůli tomu budu chodit sem dolů.”

Ron vypadal, jako že by se ještě hádal, dokud Hermiona neřekla: „Jsem si jistá, že tě pan profesor může dovést zpátky do věže, až skončí tvá návštěva nebo cvičení. Nebo cokoli jiného.”

Jeho přátelé počkali, dokud si Harry neotevřel dveře, zamávali mu a vydali se zpět tou cestou, kterou přišli.

***

Draco zachmuřeně seděl na gauči. „Trvalo ti to dlouho.”

Harrymu došlo, že magický zvonek musel zvonit a že Draco musel vědět, kdo je za dveřmi. „Jo, potřebovali jsme s Ronem a Hermionou něco probrat.”

„Aha, chápu. Takže já s tebou nesmím mluvit o samotě, ale oni ano?”

Harry si vysvlékl hábit a posadil se do křesla. „Jen jsem si myslel, že bys je třeba teď těsně předtím slyšením nechtěl vidět. Kde je Severus?”

Zmijozelský chlapec pokrčil rameny, jako že neví, ale to gesto prozradilo daleko víc.

„Jsem si jistý, že ať dělá cokoli, snaží se ti pomoct,” ujistil Harry svého bratra.

Dracovy šedivé oči zazářily vztekem. „Ty jsi, Pottere, vážně jelimánek. Pro mě žádná pomoc není. Já jsem ztracený případ a vždycky jsem byl.”

„Severus má určitě v klobouku schovaného nějakého králíka, jsem si tím jist.”

„Co že má?”

Harry se pousmál. „To říkají mudlové. Chtěl jsem tím jen říct, že v jeho úmyslu je vždy skrytý ještě jeden úmysl. Dnes dokonce nevyučoval a víš, jak zřídka se to stane. Bude to...” téměř řekl v pořádku, ale pamatoval se, jak špatně to dopadlo minule. Odkašlal si a raději řekl něco jiného. „Podívej, ať už se stane cokoli, jsme v tom všichni tři dohromady a já ti přísahám, že to překonáme.”

„Ušlechtilé city,” zavrčel Draco a zvrátil hlavu dozadu. „A víš ty co? Mě už to je jedno, já už to prostě jen chci mít za sebou.”

Zahučení v krbu oznámilo Snapeův příchod.

Mistr lektvarů vykročil kupředu. „Harry. Možná by bylo nejlepší, kdybys tu dnes večer nebyl.”

Harry opravdu neočekával, že uslyší tohle. „Co?”

„Pro Merlina,” vybuchl Draco. „On si myslí, že nechci, abys mě viděl v tom stavu, v jakém pravděpodobně budu, až mě vyhodí, ale plete se. Budu rád, když tu budeš, až se vrátíme, abych se s tebou mohl rozloučit.”

„Mohl bys přestat s těmi tvými negativními předpoklady?”

„Draco,” řekl Snape klidným hlasem. „Nevypadáš tak reprezentativně, jak bys mohl.”

„Stejně je to jedno!”

„Harry má pravdu, tvůj pesimismus ničemu nepomáhá,” káral ho Snape a jeho hlas nabíral na síle. „Možná, že jsme dnes dostali pár špatných zpráv, ale všechno není jen temné a zoufalé.”

„Jaké zprávy?”

Draco chtěl zavrčet nějakou odpověď, ale Snape ho uťal. „Mocní jsou fenomenálně slaboduší. Ale to mě nijak zvlášť nepřekvapuje. Věř mi, že kdybych měl nějaké důležité novinky, které by stály za to, abych ti je řekl, udělal bych to.” Harry tomu moc nevěřil, ale Snapeův pohled dával příliš najevo, aby toto téma opustil, a přikázal: „Draco, vstaň, ať můžeme narovnat záhyby na tvém hábitu.”

Harry chtěl nějak pomoci a tak nabídl: „Nech mě...”

„Viděl jsem politování hodný výsledek tvého čistícího kouzla, Pottere.” Pak Draco kouzlil sám na sebe, ale vypadalo to, že si stále ještě úplně nerozumí se svou hůlkou. Harry předpokládal, že tu starou má ještě Brumbál. Draco si přeleštil odznak a boty a ještě jednou zakouzlil svůj hábit tak, aby vypadal dokonale. Když skončil, podal svou hůlku Snapeovi. „Bude lepší, když neuvidí, že mám další, nebo mi seberou obě.”

„Draco, ale oni tě mohou zprostit obvinění!” řekl Harry popuzeně.

„Prosím tě, v jaké pohádkové říši to žiješ, Pottere?” Pak mu došlo, že mává rukama poněkud divoce, a tak je raději schoval do kapes. „Podívej. Bude tam sedět Lucius, tak podlézavý, jak jen dokáže být, bude dělat, jak toho strááášně moc lituje, jeho špinaví kamarádi poučí neutrální členy školní rady o tom, jak jsem nebezpečný, i přes závěr bystrozorského vyšetřování. Není ani jedna šance, že by mě osvobodili, ty zasranej nebelvírskej optimisto!”

„Opravdu bys měl upravit svou náladu předtím, než půjdeme,” oznámil Snape vážně. „Možná by ti prospěl Uklidňující lektvar.”

„No jasně, nacpi do mě ještě jeden. Proč prostě nejdeš do prdele, Severusi?”

Harry zalapal po dechu a přemýšlel, co Snape řekne na tohle.

Mistr lektvarů se zjevně rozhodl, že Draco je v takovém stresu, že kárat ho by bylo k ničemu. V očích mu zajiskřilo, vytáhl ze svého hábitu malou lahvičku a podal jí Dracovi. Když zmijozelský chlapec ten jasný příkaz ignoroval, Snape promluvil. Řekl jediné slovo.

Ale takovým způsobem, že se Harry otřásl.

Hned.”

Draco se na něj vztekle podíval, pak ale lahvičku popadl a vypil její obsah naráz. „Hnusný jako vždy.”

„Ty taky,” neudržel se Harry.

Pak ale lektvar začal působit. Draco dýchal zhluboka, v jeho obličeji se zračil klid a mír. Vypadal téměř andělsky, což bylo vzhledem k okolnostem dosti překvapující.

„Budeš tedy na nás čekat tady, Harry?” zeptal se Snape. „Když Draco nemá námitky k tomu, abys ho viděl, jak se chová poněkud nevyrovnaně.”

„Ale ty bys stejně neměl mít žádné námitky,” poukázal Harry. „Jsme rodina.”

„To ano,” přikývl Snape souhlasné, ale to slovo znělo poněkud divně. Ne, rozpačitě a rozhodně ne lítostivě, ale poněkud rezervovaně. Harry si pomyslel, že jeho otec má prostě jen příliš mnoho věcí v hlavě.

„Draco, domnívám se, že už je čas.” Mistr lektvarů natáhl ruku a položil ji na rameno svého syna. „Poslouchej. To slyšení možná nebude příjemné, ale musíš si věřit. Dej jasně najevo, že jsi nevinný a všichni musí vidět tvou sebedůvěru. Tu mladou dámu jsi nezabil a nezáleží na tom, jak moc se někdo snaží zašpinit tvé jméno.”

„Mé jméno lze stěží pošpinit ještě víc,” řekl Draco klidně, i když z jeho slov byl stále ještě cítit strach. „Moje vlastní sestřenice si myslí, že jsem to udělal. Moje vlastní sestřenice, která ví, že jsem vrátil Harryho hůlku, která by měla být dost chytrá na to, aby věděla, že se snažím vyhnout tomu, abych byl jakkoli spojován s mým příšerným... Luciusem.”

„Draco, sebedůvěra a sebelítost se vylučují,” zavrtěl Snape hlavou a lehce stiskl Dracovo rameno. Pak zdvihl ruku a provedl kouzlo bez hůlky. Vypadalo to, jako by neviditelný hřeben urovnal Dracovy vlasy. Draco nevypadal, že by to malé gesto péče ocenil. Věnoval jen Harrymu další smutný pohled a pak následoval svého otce ven do chodby.

Harry za nimi zavřel dveře a opřel se o ně. Přál si, aby býval byl mohl jít s nimi, aby mohl stát po Dracově boku při všech protivenstvích, i když by to znamenalo čelit člověku, který mu o Samhainu probodal oči.

Jenže slyšení bylo s vyloučením veřejnosti.

Nesměl tam nikdo, kromě členů rady, ředitele, vyslýchaných studentů a ředitelů jejich kolejí. Nikdo, kromě svědků, které by si předvolala rada školy nebo Draco.

Harry teď nemohl dělat nic jiného než čekat.

V hlavě se mu vynořovaly útržky konverzace. Draco vyděšený tak, až poslal Snape do prdele, Snape, který trval na Uklidňujícím lektvaru. Možná to tak bylo nejlepší. Draco, který řekl podívej, není žádná šance, že by mě očistili...

Podívej...

A tak se Harry náhle rozhodl, že to je přesně to, co udělá. Nebude tu jen tak stát a přemýšlet. Bude stát po Dracově boku, i když o tom Draco nebude vůbec vědět.

Harry se odlepil od dveří a zamířil do ložnice. Přímo k Dracovu očarovanému rámu.

Poslední komentáře
19.01.2010 21:49:39: No jo, jde to smiley. Tak to je u tý mojí rachotiny pokrok. Díky za tuhle kapitolku, ke které jsem se ...
19.01.2010 21:47:16: Že by mi šlo napsat komentík ?!
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.