Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 81. KAZISVĚT

Preklad: Chalibda

Betareader:   Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška


Snape postrčil Harryho do třídy a okamžitě zabezpečil dveře. „Když jsem řekl všichni ven, tak jsem měl na mysli i tebe!”

Harry zděšeně couvl: „Ano, pane”

„Musel jsem to zopakovat jen pro tebe, a to se už nikdy nesmí stát!” zuřil Snape. „Nikdy, Harry! Co kdyby ta situace byla závažnější? Když si pomyslím, co všechno se mohlo stát!”

„Ale pane profesore, já jsem chtěl právě zabránit tomu, aby se stalo něco horšího.”

Snape si ho měřil pohledem, zhluboka se nadechl, začal si mnout kořen nosu a pak zavrtěl hlavou. „Dobře,” připustil stroze, „chápu, ale přesto, Harry...” s povzdechem se vydal ke kráteru uprostřed třídy a Harry ho těsně následoval. „Vzhledem k tomu, že to vypadá, že jsi jediný, kdo nás může zbavit toho příšerného lektvaru...”

Harry cítil, jak se jeho tělo mírně napjalo nervozitou z možnosti, že by se zase něco pokazilo a pronesl kouzlo v hadím jazyce: „Zmiz odsud.” Dopadlo to dobře, pravděpodobně proto, že si dal dobrý pozor, aby držel hůlku stejně, jako v momentě, kdy se mu stala ta nehoda.

Snapeův výraz opět potemněl: „Možná bys mi mohl vysvětlit, proč jsi použil během vyučování hůlku!”

Jeho tón byl znatelně klidnější než před chvílí, ale místo toho, aby to Harryho uklidnilo, znervózněl ještě víc. „Nechtěl jsem to udělat, vážně. Jen jsem měl problém zakouzlit to kouzlo, zkusil jsem to několika různými způsoby a nakonec jsem byl nepozorný a držel hůlku špatně. Ale jen trochu, neprošla jí skoro žádná magie, teda myslím...”

Snape se několikrát zhluboka nadechl, jako by se pokoušel sám sebe uklidnit, pak položil Harrymu ruku na rameno a poklepal mu na něj. „V pořádku, Harry. Vypadá to, že potřebuješ víc cvičit, abys měl větší kontrolu nad svým kouzlením bez hůlky, ale nestalo se nic zas tak hrozného.”

Nic tak hrozného? Jen se úplně znemožnil před otcem, na kterého tak moc chtěl udělat dojem.

Harry polkl zbytek paniky a zeptal se: „Takže už se na mě nezlobíte, pane?”

„Ne, i když doufám, že se jednoho dne budu moct rozzlobit, aniž by ses začal dusit, Harry.” Snape sundal ruku ze synových ramen a udělal krok zpět. „Nicméně, neřekl bych, že jsem byl rozzlobený, spíše bych stav své mysli popsal jako znepokojený.”

Dýchat se najednou zdálo o tolik snazší. „Tak to jsem rád. Protože, když jste mi řekl, abych šel zpátky, znělo to rozzuřeně.”

„Radost jsem zrovna neměl,” řekl Snape pochmurně a opovržlivě mávl rukou směrem k tuhnoucímu lektvaru rozlitému po lavici a podlaze. „Ale došlo mi, že jsi jediný, kdo může tu situaci napravit. Ovšem před třídou jsem to stěží mohl říct, že?”

Takže Snape sice byl naštvaný, ale taky to trochu přibarvil, aby si spolužáci mysleli, že musí zůstat, protože je v maléru? Harry si pomyslel, že to je zatraceně zmijozelské. „Aha,” řekl, a cítil, že se jeho tep vrací k normálu. „Ale nedojde stejně ostatním studentům, že se tu stalo něco divného? Všichni přece viděli, že vaše kouzlo selhalo. A... je mi to moc líto, pane.”

Snapeovy rty se zkroutily v úsměšku. „Řeknou si, že je to stejné jako v případě, kdy pan Crabbe zkazil svůj lektvar. Pokud si pamatuješ, nešel odčarovat, dokud z něj nevyprchala všechna magie. Očarované lektvary jsou dobře známé jako velmi vrtošivé.”

„Ale vy jste kontroloval můj lektvar...”

„Ale ne tvoje kouzlo. Mohl jsi pronést jakoukoliv inkantaci. Tvoji spolužáci si alespoň uvědomí, jak je pro tebe těžké provést kterékoliv kouzlo správně. Tato nehoda jen pomůže šířit pověst o tvé neschopnosti.”

„Jo, skvěle.” Harry překřížil ruce na hrudníku. Být centrem pozornosti kvůli porouchané magii se neukázalo o nic zábavnější, než být oslavován jako vítěz toho odporného turnaje. Ale nedalo se s tím nic dělat, a tak se na to Harry pokoušel zapomenout. Jenže na ten svíravý pocit v hrudníku se zapomenout nedalo. Chtělo se mu prostě jen vlézt do postele, přetáhnout si deku přes hlavu a předstírat, že zvoral něco v jiné hodině, a ne přímo před svým otcem. Postel zněla v každém případě lákavě. „Takže jestli jsme už hotovi, šel bych...”

Snape se na něj zamračil. „Myslíš, že už nemáme o čem mluvit?”

„Co? Máte na mysli můj trest?” Harry se schoulil sám do sebe. „Asi bych měl raději říct mým přátelům, aby šli.”

Snape zdvihl obočí. „Aha, samozřejmě...” Zamířil ke dveřím, trhnutím je otevřel, a spatřil Rona a Hermionu, jak přecházejí po chodbě. „Potřebujete něco, slečno Grangerová? Pane Weasley?”

„Jen čekáme na Harryho,” vysvětloval Ron.

„Ach tak. Vypadá to, že stráví nějaký čas se mnou. Dohlédnu na to, aby se bezpečně vrátil do vaší společenské místnosti. Takže můžete jít,” odháněl je gestem ruky.

„Ale my jsme ho měli doprovodit na večeři...”

„Slečno Grangerová, jsem si naprosto vědom toho, že můj syn potřebuje jíst každý večer,” řekl Snape poněkud nabroušeně. „Máte ještě nějaké další námitky k tomu, aby Harry strávil nějaký čas se mnou?”

„Já nic nenamítám, pane...”

„Skvěle.” Snape jí práskl dveřmi před nosem, ale ještě než se dveře zavřely, uviděl Harry Hermionu, jak na něj zamávala, aby mu dodala odvahu.

Když se Snape otočil, vypadal zachmuřeně. „Co si myslí, že ti udělám, stáhnu tě z kůže?”

„Jen čekali, abych mohl jít s nimi. Tak jak jsme se dohodli v Devonu, pane.”

Přes Snapeův obličej přelétl stín, což Harryho překvapilo, protože on na Devon vzpomínal docela v dobrém.

„Hm. Dobrá, vraťme se k té tvé nehodě. Jak víš, náhody jsou velmi výjimečné,” řekl Snape tónem, o kterém si Harry pomyslel, že je velmi učitelský. „Proč jsi si nebyl jistý, jak provést to kouzlo, když jsem vám dal za úkol přečíst článek, díky kterému jsi se ho mohl dopředu naučit?”

Harry nedokázal odpovědět, a tak jen zkroušeně svěsil hlavu.

Snape vzdychl. „Harry, odpověz mi. Udělal jsi svůj domácí úkol?”

„Ano...”

Na Snapeově tváři se rozhostil vědoucí výraz. „Vím něco málo o tvých studijních zvyklostech. Pochopil jsi, že jsou v tom článku obsaženy velmi důležité informace? Věnoval jsi mu úplnou a naprostou pozornost?”

Harry s očima pořád upřenýma na svoje nohy zavrtěl hlavou. „Pokoušel jsem se, vážně. Jenže už bylo hrozně pozdě a měl jsem problém se soustředit. Některým věcem jsem nerozuměl, a... a to čemu nerozumím, si většinou nezapamutuju.”

„Rozumím dobře, že to bylo minulou noc? Jak dlouho jsi byl vzhůru?”

Harry zrudl a přál si, aby nemusel v tomhle hovoru pokračovat. „No, začal jsem s tím tak nějak kolem čtvrté ráno...”

„Ve čtyři ráno,” zopakoval Snape zlověstným tónem. „Začal jsi ve čtyři ráno. Chápu. A máš nějaký konkrétní důvod, proč jsi se nepokusil přečíst si ten článek v nějakou normálnější dobu?”

„Neměl jsem čas!” zakňoural Harry, otočil se a nepřítomně civěl na tabuli. „Pokoušel jsem se ho přečíst, ale mám ten esej, co jste mi ho uložil navíc, pak to Přání a kopírovací kouzlo, co jste mi řekl, že se mám naučit, a to nemluvím o hledání kouzla, které by chránilo Salsu před tím, že ji někdo sežere, a o tom, že mi teď, když nemohu kouzlit v latině, všechny domácí úkoly trvají dvakrát tak dlouho a...” Harry polkl a přinutil se zmlknout.

„Chápu,” řekl velmi pomalu Snape. „A kdo ti dovolil zůstat vzhůru až do čtyř do rána, abys to všechno stihl?”

„Víte, my si ve věži tak trochu děláme, co chceme...”

„Budu si muset s Minervou promluvit,” vybuchl Snape, „o její velmi laxní kontrole.”

Harry by býval mohl říct, že Snape také nechodí ukládat Zmijozely každý večer... ale neodvážil se.

„Tak,” pokračoval Snape, „spal jsi vůbec minulou noc?”

„Ne, pane...”

„Přestaň už konečně s tím ano, pane, ne, pane!” přikázal náhle Snape a znělo to vztekle. „Já ti také neříkám pane Pottere, nebo ano?”

Harry se kousl do rtu. „Ne, ale vy jste učitel, můžete mi při vyučování říkat, jak chcete.”

„My nejsme na vyučování!” vzdychl Snape a vynaložil velké úsilí, aby se uklidnil. „Harry, my oba se musíme přizpůsobit. Nemít tě doma je pro mě daleko těžší, než jsem předpokládal.” Zdvihl ruku, aby zastavil Harryho, který chtěl promluvit. „Nicméně, jsi tam, kde máš být, takže to nechme stranou. Ale co se týče vyučování... Harry, jsme sice ve třídě, ale nejsme na vyučování, to začne teprve tehdy, až tu budou ostatní a vyučování bude v plném proudu.”

„Aha.” Harry se cítil trochu jako pitomec, ale pak si na něco vzpomněl. „Ale ty jsi mi říkal pane Pottere, když jsem se tě vyptával na ten kaktus!”

„Jen jednou, a byla to nápověda.”

„Aha, promiň, to jsem nepochopil.”

Snape se posadil do svého křesla a chvíli si třel spánky. „Jak už jsem řekl, tohle je období přizpůsobování. A jsem si jist, že to překonáme.”

Harryho napadlo, že ten muž vypadá unaveně. Opravdu unaveně. A najednou se cítil desetkrát hůř než předtím. Snapeovy večery byly pravděpodobně otřesné, když musel snášet Dracovo dětinské chování, a on teď udělal peklo i z jeho dne. „Promiň...”

„Jestli to dnes večer řekneš ještě jednou, budu vážně potřebovat Lektvar na uklidnění žaludku.”

Tak to bylo přesně to, čeho chtěl dosáhnout; teď bylo jeho otci kvůli němu vážně zle. „A chceš něco, třeba trochu vody, nebo...?”

„Ne.” Snape ukázal na křeslo, které stálo téměř u něj. „Chci, aby ses tady posadil a probral se mnou pár věcí.” Počkal, dokud se Harry neposadil. „Pokud jsi věděl, že jsi si ten článek nepřečetl pořádně, proč jsi nevyužil mojí nabídky a neudělal to při hodině?”

„No...”

„Harry,” pokračoval Snape vážným tónem, „když mi nebudeš říkat pravdu...”

Odadoptuješ mě?

Harry málem vsedě nadskočil. Odkud se k čertu vynořila tahle pitomá myšlenka?

„... bude pro nás daleko složitější překonat naše problémy,” dokončil Snape. „Takže mi, prosím, řekni, proč jsi neodešel ze třídy přečíst si ten článek, když jsem tu možnost dal?”

Harry polkl a dodával si odvahu. Snape nerad slyšel kritiku jeho učitelských schopností, že ano? Ale na druhou stranu, chtěl slyšet pravdu. „No, ty míváš tendenci... nemilosrdně zesměšnit každého, kdo přijde do tvojí hodiny nepřipravený. A pak jsem taky nechtěl, aby sis o mě myslel, že jsem...”

„Co jsi nechtěl, abych si o tobě myslel?”

„No, to, co jsi řekl. Blbeček z prváku. Nebo něco ještě horšího.” Když Snape nic neřekl, Harry pokračoval. „Podívej, já jsem tě jen nechtěl zklamat! Jestli by někdo měl udělat dobře domácí úkol, který jsi zadal, tak já!”

Snape se opřel dozadu a spojil prsty. „A to proč?”

Harry se také opřel dozadu, ale stejně cítil, jak je jeho celé tělo napjaté. „Do háje, já nevím. Protože jsem tvůj syn?”

„A co to s tím má společného? I kdybys byl můj biologický syn, nepředpokládal bych automaticky, že zdědíš moje zaujetí a schopnosti pro výrobu lektvarů.”

„Ne, já jsem chtěl říct...” Harry se frustrovaně pokoušel dát dohromady, co vlastně chtěl říct. Nebylo to snadné. Měl pocit, jako by v něm emoce jen vřely, ale pokaždé, když se jich pokusil dotknout, zmizely pod hladinou. „Já jsem si myslel... hele, já možná tvůj předmět nemám příliš v lásce, ale opravdu si tě vážím a hrozně moc ti dlužím, a když ti teď Draco dělá potíže, myslel jsem si, že mohu udělat alespoň jedno, nezdvihnout ruku a neoznámit, že jsem stejně mizerný syn...”

Harry náhle umlkl, poněkud zděšený sám sebou. Neměl v úmyslu říct, že je Draco mizerný syn.

Nicméně Snapea zaujala jiná myšlenka. „Nejsi mi nic dlužen,” oznámil a znovu sepjal prsty. „Chci, abys mě respektoval, ale nechci, abys to dělal z vděčnosti. Uč se vařit lektvary, protože je to vědomost, která se ti jednoho dne bude hodit, a ne, protože tvůj otec je Mistr lektvarů.” Snape počkal, než Harrymu úplně dojde, co mu právě řekl, a dodal: „Je to jasné?”

Harry se usmál. „Jo, myslím, že jo. Díky.”

Najednou se Snape znovu zatvářil přísně. „A teď, zpět k mému zklamání. Možná bys mi mohl vysvětlit, proč jsi dnes ráno nebyl na hodině Formulí?

Harrymu poklesla čelist. „Ty o tom víš?”

„To je jedna z nevýhod toho, že je tvůj otec členem učitelského sboru.” Snape rozhodil ruce. „Máš nějaké vysvětlení? Madam Pomfreyová říkala, že tě neviděla.”

„Ty jsi si myslel, že se mi něco stalo?”

„Samozřejmě, že mě to napadlo! Vynechávat hodiny ti není podobné...” Snapeův hlas ztvrdl, „a je mi jedno, jak těžké je pro tebe momentálně učit se nová kouzla, nebudeš to řešit tím, že nebudeš chodit do hodin.”

„Tak to nebylo,” Harry se zavrtěl v křesle. „Jen jsem si potřeboval promluvit s profesorkou Prýtovou o tom Přání. Chci ho mít hotové, až přijdu zítra do sklepení.”

„Aha.” zavrčel Snape. „Takže ty máš v plánu poctít nás svou přítomností?”

„Co?” Harry překvapeně zamrkal. „Vždyť to víš už dlouho. Nešel jsem přece kvůli tomu do Prasinek, pamatuješ?”

„Protože jsem ti to přikázal.”

„Nejen proto,” mručel Harry, „taky kvůli tomu Přání.”

„Takže kvůli Přání jsi vynechal hodinu.”

„Jo, a pak jsem taky pracoval na tom eseji, jak už jsem řekl, mám toho celé tři stopy...”

„A proto jsi byl tak dlouho vzhůru a proto jsi nezačal na svém domácím úkolu pracovat dříve než ve čtyři hodiny ráno.”

„Jo a taky kvůli tomu Přání, ale stejně bych byl vzhůru dlouho, protože jsem čekal na Hermionu, aby mi pomohla zkopírovat ty zápisky pro Draca, jak jsi chtěl...”

„Harry,”přerušil ho Snape, „vypadá to, že tvoje potřeba zachraňovat lidi, si našla nový způsob, jak se projevit. Vypadá to, že se přetvořila v potřebu dělat lidem radost.”

Ve sklepení najednou bylo nesnesitelné vedro. „Ne, to ne, jen jsem chtěl, abys na mě byl hrdý.”

„Harry, já na tebe jsem hrdý!” Snapeovi došlo, že křičí, a tak ztišil hlas. „Není potřeba, aby sis kupoval mojí lásku eseji, poznámkami, Přáním, a určitě ne tím, že budeš předstírat, že jsi udělal svůj domácí úkol, když to není pravda. Řekl jsem ti přece, že nemusíš být dokonalý, nebo ne?”

„Jo, ale já jsem si jen myslel, že když se teď Draco chová jako pitomec...”

Snape se pousmál. „Aha, tak teď už tomu rozumím. Ty soupeříš s Dracem.”

„Ne, to ne...”

„Ale samozřejmě, že ano. On se snaží sám sobě dokázat, že ho opustíme, a ty se snažíš dokázat, že dokážeš být tak dobrý, jak je on špatný.” Snape se natáhl dopředu a vzal obě Harryho ruce do svých. „Chápu, že jsou tyto impulsy naprosto normální, takže tomu nepřikládám nijak zvláštní význam. Ale nemusíš to dělat, nemusíš bdít celou noc, kvůli věcem, které mohou být vykonány v jinou dobu.”

Harry se díval dolů na svoje boty. Nebo se o to tedy pokoušel. To, co ve skutečnosti viděl, byly jeho ruce skryté v otcových silných dlaních. „Já... já jsem jen nechtěl, abys zase řekl, že nemyslím na nikoho jiného než na sebe.”

Snapeovo sevření trochu zesílilo, bylo to uklidňující. „To si o tobě nemyslím. Vím, že to říkám dost často...“

„Řekl jsi to minulý pátek,” zamumlal Harry a podíval se otci do očí.

„V pátek... ale to byl přece Draco právě vyloučen, Harry!”

„Já vím.” Harry se pousmál. „Já vím, že jsi nebyl zrovna v nejlepší náladě, a že bych si neměl to, co jsi říkal, brát až tak k srdci. Jenže mně došlo, že jsem byl sobecký, a že teď jde především o Draca.”

„Když tedy smýšlíš takhle, proč jsi za námi nepřišel ani jednou na návštěvu?” Snape se dostával znovu do ráže. „Harry, já vím, že se k tobě Draco choval v neděli odporně, ale myslel jsem, že tomu rozumíš. Snaží se tě odehnat, protože se bojí toho, co se mu už jednou stalo. A já bych řekl, že takto ho ty utvrzuješ v jeho strachu, , že bude zapuzen.”

Harryho úsměv pohasl. „Ale tak to nebylo.” Znovu se zavrtěl v křesle. „Nedržel jsem se stranou, protože byl tak hrubý. Sociální pracovnice říkala, že Draco teď bude potřebovat spoustu času s tebou o samotě. A já jsem se vám ho pokoušel dát.”

Stisk Snapeových rukou ještě zesílil, pak Harryho pustil a opřel se s povzdechnutím dozadu. „Aha, sociální pracovnice. Jsem překvapený, že bereš její rady tak vážně, poté co uvěřila té absurdní historce s ragby.”

„Přemýšlel jsem o tom, ale v tom, že se Draco bude chovat trochu jako pitomec, měla pravdu.” Harryho duše pookřála, když si všiml, že při té frázi Snape trochu povytáhl obočí. „A když dal tak jasně najevo, že nechce, abych šel s vámi do Prasinek, říkal jsem si, že potřebuje čas se svým novým tátou.”

„To je docela rozumný závěr.” Snape vstal a podíval se dolu na Harryho. „Domnívám se, že částečně máš pravdu; Draco teď stojí o moji plnou pozornost. Ale také tě chce vidět. A tenhle jeho vnitřní konflikt ho nepochybně povede k tomu, že až přijdeš na návštěvu, bude se k tobě chovat poněkud nepřátelsky.” Na konci byl Snapeův pohled pátravý: „Přijdeš, že ano?”

„Jo,” Harry vstal a protáhl se. „Co kdybych přišel na večeři?”

„Popravdě jsem Dracovi řekl, že už mám na dnešní večeři plány. Říkal jsem si, že je na čase, abychom si my dva promluvili.”

„Aha, takže i kdybych nezničil podlahu...”

„Ano,” pokynul mu Snape. „Najíme se v mé kanceláři a ty mi povyprávíš, jaký jsi měl týden.”

„Ale jestli ví, že jsi se mnou tady nahoře, nebude se cítit hrozně opuštěný?”

Mistr lektvarů pokrčil rameny, jako že se s tím nedá nic dělat. „Draco není jediný, kdo potřebuje trávit čas se svým otcem. Bude se prostě muset dělit.”

Harry se zakřenil. „Znáš Draca, má i dobré vlastnosti. Ale nemyslím, že by mezi ně patřila schopnost dělit se.”

„Pak je na čase, aby se to naučil.”

Harry pochopil, že to bylo Snapeovo poslední slovo k této věci, zahřálo ho to u srdce a následoval otce do jeho kanceláře.

***

Jíst na tomhle místě byla nová zkušenost. A ne že by z ní Harry byl nadšený. Ve sklenicích, kterými byly naplněny všechny police, se vznášela spousta otřesných věcí. Zapáchajících, znetvořených věcí. A některé z nich vypadaly, že jsou naživu. Jsou naživu a trpí.

Harrymu brzy došlo, že musí svůj pohled zaměřit na svůj podnos s jídlem a na otce. To pomáhalo.

A možnost být se Snapem za to stála.

Nad pečeným kuřetem s americkými brambory probrali Harryho týden. Harry měl hodně co vyprávět, ačkoli vynechal Ronovo a Hermionino neustálé hašteření. Stejně bylo o čem mluvit, a tak se k Nottově historce a zmijozelské nemoci dostali až při pudinku. „Myslíš, tati, že to tak mohlo být? Mohli se to pokusit Bella a Erik zamaskovat jako náhodu, aby Nott nemohl říct, že byl ten den odpoledne u schodiště do Sovince?”

Snape se před tím, než odpověděl, pořádně napil vína. „Za prvé, nevěřím příliš panu Nottovi, že by tak kategoricky bránil Draca před obviněním z vraždy. Byli sice svým způsobem spojenci, ale nikdy nebyli blízcí přátelé. A navíc v souladu s jeho historkou, pokud je přesvědčený, že slečna Uwannawichová a pan Vanvelzeer byli ke svědectví navedeni Luciusem Malfoyem, nevěřím, že by se pokusil překazit jeho plány.”

Při vzpomínce na Samhain si tím byl Harry jistý. „A psal Draco Nottovi? Je alespoň tohle pravda?”

„Ano. Nicméně jeho historka má jednu zásadní chybu. My víme, že vzhledem k tomu, že bylo použito paměťové kouzlo, slečna Uwannawichová a pan Vanvelzeer svému svědectví věří. Možná, že by se mohli cítit uraženi tím, že je oba nazval lháři, ale pochybuji, že by jim připadalo nezbytné ho kvůli tomu proklít. Tak by se choval jen ten, kdo spolupracoval vědomě.”

„To je pravda...” Harry se rýpal ve svém zákusku znovu a znovu. „Jenže to může znamenat jen to, že se plete, ne že lže. Neříkal, že si je jistý, že ho Belladonna a Erik prokleli. Jen, že si myslí, že to udělali.”

„Ale přesto ti radím, abys panu Nottovi příliš nedůvěřoval.”

„Ne, to ne,” ujistil Harry svého otce. „Ale uvidíš mě s ním spolupracovat při hodinách a nebo sedět u zmijozelského stolu. Dokud si bude myslet, že mu důvěřuji, bude mluvit. A třeba by mu mohlo uklouznout něco užitečného.”

„To sotva. Strávil v mé koleji šest let.”

„Jo, a já jsem šestým rokem v Nebelvíru, takže to zkusím.”

Snape se usmál. „Předpokládal jsem, že ano. A co se týče jídla u zmijozelského stolu, myslím si, že je čas oficiálně tě představit mé koleji.”

Harry měl pocit, že už jen při pomyšlení na to ho bolí hlava. „To snad skutečně není nutné, viď?” pokusil se slaboduše zažertovat. „Jsem si naprosto jistý, že vědí, kdo jsem.”

Snape se nesmál. „Samozřejmě, že to je nezbytné. Už jednou jsem jim dal jasně najevo, že jsi pod mojí ochranou...”

„Jo, Nott mi to řekl. Vidíš, občas mu uklouzne něco, co potřebuji vědět.”

„Není divu, že stojíš o jeho společnost.” Snape si znovu usrkl vína a pak odložil svou sklenici. „Nicméně, až tam budeš se mnou, bude ta zpráva pro ně ještě čitelnější a ty tu budeš o to bezpečnější. Předpokládám, že bychom to mohli udělat zítra večer, až dokončíme tvoje cvičení z Lektvarů.”

„Dobře.” Pravděpodobně to je ten nejlepší čas, protože studenti stráví den v Prasinkách. Všichni budou v dobré náladě. Harry se krátce zamyslel nad tím, jestli si to Snape uvědomil, pak se málem sám sobě nahlas zasmál. Ale co je to za nápad? Samozřejmě, že to Snape věděl! „No, když už mluvíme o lektvarech, ještě jsi mi neřekl, jak mě potrestáš.”

Snape poklepal svou hůlkou o stůl a nechal zmizet všechno nádobí, až na Harryho pohár. „Ne, neřekl. Předpokládám, že celý den, který strávíš se mnou vařením lektvarů, by mohl být dostačující. Než skončíme, budeš schopen vytvořit odpovídající Waldenholferův zostřující doušek a několik dalších lektvarů a elixírů, které jsi v tomto roce nestihl. Řekněme zítra.”

Harry se tlumeně zasmál: „Ale já bych přece zítra stejně přišel!”

„Ano, ale kdo z tvých přátel to ví?” Snape zdvihl obočí. „Alespoň si budeš mít na co stěžovat. Musím si zachovat tvář.”

„Nechci mít žádné výhody z toho, že jsem tvůj syn.” Harry si nebyl jistý, na co si vlastně stěžuje. Nechtělo se mu drhnout kotlíky, ale zrovna tak nechtěl být něčím odlišný od ostatních studentů. Byl už unavený z toho být jiný.

„Klidně můžeš zůstat déle a krájet tlustočervy, pokud chceš.” Snape si ho prohlížel, jako by byl zvědavý na jeho reakci. „Ne? Takže proč se prostě nedohodnem na tom, že jestli ještě jednou ztratíš v mé hodině kontrolu nad svoji magií, uložím ti normální školní trest. Unese tvůj nebelvírský smysl pro čest takovýhle kompromis?”

Harry si pomyslel, že je to na Snapea překvapivě rozumné řešení, ale něco mu ještě pořád dělalo starosti. „Předpokládejme, že udělám svůj úkol správně a přijdu na hodinu připravený, ale stejně budu mít problémy kouzlit v hadím jazyce? To přece nebude moje chyba. Za to bych přece neměl být trestán.”

Snape se zatvářil vztekle. „Mám od tebe očekávat méně jen proto, že je tvoje magie teď problematická?”

Na to šlo těžko říct ano, ale Harry se přesto cítil trochu rozmrzele.

„Mám snad očekávat méně od studentů, jejichž magie je slabá od přirozenosti? Nebo mám trvat na tom, aby překonali svoje potíže, přestože to znamená, že musí vynaložit desetinásobné úsilí než ostatní studenti?”

„No jo, dobře.” Harry ustoupil, cítil se sytý a pohladil si trochu žaludek. „Máš pravdu. Budu pracovat, ať k tomu bude potřeba cokoli.”

„Téměř vždy je k tomu potřeba pořádně se vyspat,” poukázal Snape.

„Já už budu hodný,” slíbil Harry se zívnutím. „A když už tak mluvíme o spánku, doprovodíš mě zpátky? Půjdu brzy spát, abych to dohnal.”

„Popravdě s tebou chci probrat ještě jednu věc. Prosím tě, až zítra přijdeš dolů, neměň nic na stavu svého pokoje.”

Harry zamrkal. „O čem to mluvíš?”

Snape najednou vypadal tak nervózně, jak ho Harry ještě neviděl. „O Dracovi,” oznámil stručně. „Dá se s ním vycházet daleko hůř, než jsem čekal a přiznávám, že už si s ním nevím rady.”

Jejda, to znělo vážně špatně. „Takže ty jsi můj pokoj nějak změnil?”

Snape se krátce posměšně zasmál. „Ne, samozřejmě, že ne. Jen jsem řekl domácím skřítkům, aby se, dokud jim nedám jiné instrukce, nestarali o tvůj pokoj. Dokud Draco nesplní svůj trest a neudělá školní úlohy, nebudou mu poskytovány čistící a úklidové služby, které je zvyklý využívat.”

Harry položil svou lžíci. „On odmítá psát trest a udělat si úkoly? Takže já jsem málem vypustil duši, když jsem pořizoval ty kopie, a on se ani neobtěžoval je použít?”

Snape vytáhl svou hůlku a poněkud vzteklým mávnutím nechal zmizet Harryho dezert. „Trvá na tom, že vzhledem k tomu, že byl vyloučen, nemusí už dělat úkoly. Pokouším se mu jeho představy vyvrátit.”

„A ten trest?”

„Pohádali jsme se o tom a nejednou.” Když se Snape podíval na Harryho, byla v jeho tmavých očích jasně patrná frustrace. „Nechci, aby to vypadalo, jako že mu ještě v něčem ustoupím.”

Harry natáhl ruku, propletl své prsty s otcovými a mírně je stiskl, tak, jak to Snape mnohokrát udělal jemu. Dobře věděl, že jeden dotek někdy dokáže nahradit hory ujišťování.

Jeho otec ho to naučil.

„Děkuji, Harry,” řekl Snape tichým hlasem.

Harry se usmál, ale ne proto, že by měl z něčeho radost. Spíš tím chtěl otce povzbudit. „Takže ty jsi řekl domácím skřítkům, aby nechali Draca uklízet si svůj pokoj, a on je tvrdohlavý a udělal z něj chlívek, že jo?”

„Bylo tam čistěji, když jsi tam tenkrát měl ty husy a ovci.”

Harrym to při vzpomínce na ten nepořádek, co tam tehdy ta zvířata zanechala, trhlo. „Slibuju, že ten pokoj nebudu uklízet. A co ještě jsi zkusil? Myslím, aby ses vypořádal s Dracem.”

Snape vymanil své ruce z Harryho sevření a začal vypočítávat na prstech. „Všechny jeho knihy, až na učebnice jsou začarované tak, aby nešly otevřít. Letaxové spojení do kuchyně funguje jen v době jídla a krb je samozřejmě zabezpečen tak, aby se jím nikam nedostal. Když se začal bavit tím, že se sprchoval třeba i desetkrát denně, omezil jsem teplou vodu.”

„Takže jsi ho uzemnil.” Když na něj Snape zíral, Harry zamumlal: „Mudlovský slang. Nenapadá mě, co dalšího navrhnout...”

„Nepředpokládám, že to budeš řešit,” ujistil ho Snape a vstal. „Jen jsem chtěl, abys pochopil, že tvůj pokoj musí uklidit sám. A nebo začít pracovat na své školní práci a pak se vrátí skřítkové.”

„On přijde k rozumu,” slíbil Harry, také vstal a došel k otci, aby ho povzbudil objetím. Další věc, kterou se naučil od Snapea.

„To pro Merlina doufám,” zaúpěl Snape. „Ale moje vlasy možná v té době už budou stejně šedé jako Albusovy.”

***

„Drž mi palce,” řekl Harry, když postával za otcovými dveřmi, oblečený ve společenském hábitu a se skleničkou plnou květin v ruce.

„S Dracem, nebo se Zmijozelskými?”

„Asi s obojím,” řekl Harry Ronovi. Ukázal mu Přání. „Vypadá dobře?”

Ron si chvíli prohlížel erb. „Páni, dokonce se pohybuje.”

„Jo, a na skle to vypadá ještě lépe než na pergamenu.”

Harry si dal pozor, aby se při skrytém komplimentu nepodíval na Hermionu, ale ona se stejně začervenala. A Ron to viděl.

„Žádný zázrak, že to vypadá tak skvěle, vždyť to přenesla naše Miss Duplicaro.” Otočil se na Hermionu a zavrčel: „Takže ty teď pomáháš Dracovi, jo?”

„Pomohla jsem Harrymu!”

„Jo, jasně.”

Hermiona si dupla. „Ronalde Weasley, ty jsi ale idiot!”

„A ty jsi vážně směšná, ty...”

„Vy oba máte pravdu,” ozval se další hlas ze dveří, které se tiše otevřely, Dracův hlas.

Harry bleskově schoval Přání do záhybů svého pláště a otočil se. „Ahoj, Draco.”

„Ty si pamatuješ moje jméno?” Draco se otočil na patě a odkráčel.

Když se Harry otočil zpátky ke svým přátelům, uviděl Hermionu, jak si soucitně kouše ret. Zatímco Ron byl rudý vzteky. No, aspoň zapomněli na svou vzájemnou nevraživost. Tedy aspoň na chvilku. „Neměl by s tebou takhle mluvit...” začal Ron.

„Jo, jako kdyby Fred a Georgie na tebe nikdy nebyli protivní,” odsekl Harry.

Ron ztišil svůj hlas do drsného šepotu: „Kdyby ses mě zeptal, tak on si všechnu tu tvou péči nezaslouží!”

„Jo, ale nikdo se tě nezeptal,” byla Hermionina úsečná odpověď.

„Hermiono, sklapni!” zaječel na ní Ron.

„Půjdu vám za sekundanta,” volal Draco z hlubin Snapeova bytu.

Ron se obrátil na Hermionu s výrazem já-jsem-ti-to-říkal.

Hermiona to ignorovala. „Užij si hezký den, Harry, a uvidíme se později.”

„Jo, později,” zopakoval Ron, ale neměl se k odchodu. „Poslouchej, Harry, myslím, že se snažíš ukázat dobrou vůli, ale pokud jde o bratrství, vím, o čem mluvím. Nenech si ho přerůst přes hlavu. Musíš ho srovnat, jak jen to půjde.”

„Budu si to pamatovat.” Když Ron zmizel v chodbě, Harry vešel dovnitř a zavřel dveře, Přání bezpečně schované. Svůj školní batoh si pověsil na věšák, který vždy používal na své věci. „Kde je Severus?”

Draco se na něj podíval z gauče, kam sebou, zjevně uražen, prásknul. Jednu nohu měl nahoře a druhou na podlaze. „Pryč.”

„Pryč? Věděl, že přijdu....”

„Hele, Pottere...” Draco se náhle odmlčel a zařval do zdi. „To je dalších deset bodů ze Zmijozelu, nezapomeň!” a pak náhle pokračoval svým tiše opovržlivým hlasem. „My jsme si už mockrát mysleli, že přijdeš, ale ne, ty jsi nedokázal opustit tu úžasnou mudlovskou šmejdku a Vlezlýho...”

„Sklapni!” okřikl ho Harry. Všechna jeho trpělivost byla pryč. Dokázal unést všechny hrubosti, kterých byl Draco schopen, pokud byly namířeny proti němu, ale nechtěl poslouchat, jak někdo uráží jeho přátele.

Draco vyskočil z gauče se vzteklým pohledem. „Jo, a kdo mě tu k tomu asi tak donutí?”

Harry zaťal ruce v pěst a pochopení pro Dracovu zjevnou žárlivost v něm bojovalo se vztekem za to, že použil to hrozné slovo. „Já a tentokrát tě nebudu šetřit,” zachraptěl.

„A jak to uděláš? Použiješ na mě své děsivé temné síly? Už se bojím, Pottere...”

Harry udělal několik kroků směrem ke svému bratrovi. „Jestli ještě jednou použiješ to hrozné slovo, srazím tě na podlahu a rozbiju ti hubu. To přísahám,” další krok dopředu, „a jestli jsi tak dostatečně nebelvírský, abys na mě znovu vytáhl hůlku, možná ti ji nacpu do nosu!” Další krok a teď byl tak blízko, že by se mohl Draca dotknout, „ale já na tebe svou hůlku nevytáhnu.”

„To mi teda do hajzlu řekni proč?”

Harry se natáhl a mírně Draca postrčil, tak aby si kecnul zpátky na gauč. „Protože tě mám rád, ty skopová hlavo.”

Draco se bleskově posadil a tváře mu zrůžověly, zatímco mrmlal: „Ty nebojuješ fér.”

Harry se zahihňal a posadil se také. Bylo trochu těžké udržet Přání ukryté, ale zvládl to. „Myslel jsem, že to budeš obdivovat, to víš, jsem Zmijozel.”

„Jsi trochu mimo, ale s tím se dá počítat, když nemáš čas přijít sem častěji, než jednou za týden,” odsekl Draco. „Tys tu novinku neslyšel? Nenávidím Zmijozel.”

Harry pominul tu část o tom, že nepřišel na návštěvu. „Ale no tak, to přece není pravda... poslouchej. Goyle se mě ptal, jak se ti daří. Vypadá to, že mu schází tvá pomoc s domácími úkoly.”

Draco byl čím dál víc červenější. „Nepomáhal jsem mu, Harry. Takové věci já nedělám. Jen jsem ho nechával opisovat.”

„Zvláštní, když jsi začal učit mě, říkal jsem si, že jsi v tom docela dobrý. Teda poté, co jsem si přestal myslet, že mě zabiješ. Ani jednou jsi mi nenabídl, že mě necháš jen opisovat.”

„Jo, protože jinak by Severus zabil .”

„A jak by se to asi dozvěděl...”

„Ty jsi takový malý dobráček, že bys za ním určitě běžel a řekl mu to.”

„To teda nejsem!”

„Ale jsi. Předpokládám, že už máš hotový ten esej, co jsi dostal navíc, že jo?”

Teď to byl Harry, kdo zrudnul. „Jak víš, že mi uložil ten esej?”

„Co? Myslíš, že je to jen tvůj otec? Se mnou taky mluví. Tedy ne, že by tady dole za celý týden byl někdo jiný, s kým bych mohl promluvit!” Draco přivřel oči. „Takže co? Je tvůj esej hotový? Pochlub se.”

„Ano!”

„Jo, věděl jsem to!”

„Proč se nestaráš o svoje vlastní úkoly, místo toho, aby ses vztekal, že jsem já udělal ten svůj?” ječel Harry.

„Aha, takže on ti o tom řek?”

„Co, myslíš si, že je to jen tvůj otec? Se mnou taky mluví!”

Draco těžce oddechoval, jeho hrudník se zvedal nahoru a dolů. Jako by nemohl unést Harryho blízkost, přesunul se nasupeně do křesla a ruce založil na hrudníku. „Proč jsi takhle oblečený? To je vzhledem k tomu, že jsi přišel vařit, trochu idiotské.”

Harry si náhle přál, aby si býval byl neoblékl společenský hábit a aby se býval byl vykašlal na Dracovo Přání.

„Aha...” Dracův výraz se náhle rozjasnil. Jako by se zatím celou návštěvu nechoval jako úplný blbec, začal vyzvídat. „Takže ty jsi přišel sem dolů, ve společenském hábitu a ptal ses hned po Severusovi. A Jednu ruku máš pořád schovanou... Jen tak přemýšlím. Jestli pak ty nemáš pro někoho Přání všeho dobra?”

Harry byl příliš rozzlobený na to, aby změnil náladu tak snadno, jako Draco. „Možná jen nechci, abys viděl ruku, o kterou jsem přišel včera během Lektvarů.”

Draco zbledl. „Severus mi nic neřekl... no jasně, Harry. To dává smysl. Společenský hábit se báječně hodí k pahýlu,” zasmál se krátce.

„Jo, ale podlahu jsem vážně rozpustil.”

„To není možné!”

„Ale je.” Harry se opřel dozadu a vzdychl. „Magie s hůlkou, jen trochu. Nehoda.”

„No skvěle, klidně nech toho kostlivce vylézt ze skříně, Harry! Jen ať všichni znají tvá tajemství! Není tak, že bys je měl ukrývat, potřebuješ je, abys přežil!”

Konečně měl Dracův sarkasmus nějaký normálnější obsah. Byl to projev péče, jen ještě nevěděl, jak to říct bez závoje zloby. „Nikdo nevěděl, co se stalo.” Vysvětloval Harry a najednou se cítil hrozně unavený. „Tedy až na Severuse. A příště budu opatrnější.”

„To bys měl, nebo ti nacpu já tvou hůlku do nosu!”

Harry si pomyslel, že je to legrační, když se mu ta výhrůžka takhle vrátila zpátky, ale nesmál se, protože mu to připomnělo, proč vlastně tahle hádka vznikla. „Neříkej Hermioně už nikdy tak ošklivě.”

Draco neřekl, že nebude. Ale také ani neřekl, že bude. A to už možná něco znamenalo.

***

„Dobré ráno, Harry,” řekl Snape, když vyšel z krbu. Podíval se doprava a jeho oči ulpěly na hromadě čistých pergamenů položených na jídelním stole. Harry si pomyslel, že to povzdechnutí spíš viděl, než slyšel.

„Sice už mám na dnešní dopoledne plný diář,” pronesl Draco, „ale teď, když se Harry konečně uráčil nás navštívit, můj duch snad pookřál natolik, abych byl schopen vtěsnat jednu, nebo dvě věty do mého rušného dne.”

Harry vstal a přál si, aby Draco mlčel. Byl dost nervózní i bez jeho sarkastických komentářů. Vypadalo to, že všechno, co v posledních dnech četl, se mu v hlavě pomotalo a on si teď nebyl schopen vzpomenout, co má udělat, nebo říct. Tedy dokud si nevzpomněl, jak Draco před měsíci dělal totéž.

Harry věděl, že Snape je dojatý.

To mu pomohlo uklidnit se.

Harry přešel místnost k otci a vytáhl Přání všeho dobra z kapsy svého hábitu. Když byl dost blízko u Snapea, usmál se a vzal Snapea za obě ruce a neobratně držel sklenici naplněnou květinami mezi nimi. Teď už mu zbývalo jen podívat se otci do očí. A tam našel všechnu hrdost a důvěru, kterou potřeboval. „Severusi... v tento posvátný den se tvé štěstí dovršilo. Nechť je vašich společných let mnoho a ať přetékají tím, co já dnes přeji tobě a tomu, kdo k tobě náleží.”

Snape přikývl na znamení díků a pak se podíval dolů na přání. A pak najednou sevřel Harryho ruce silněji, ale ne tak, jako když se pokoušel svému synu dodat odvahu. Harryho napadlo, že tohle sevření vypovídá spíš o zděšení.

„Kde jsi našel tuhle vázu?”

Tak tohle byla nejspíš odpověď na otázku, jestli Snape zná rodinný erb. „Je to jen sklenička..., ale Hermiona pro mě našla ten erb v knize o historii rodin.”

Snape znovu přikývl, v jeho temných očích probíhala nějaká bouře. A nebyl to vztek, ale Harry stejně měl pocit, že udělal něco, čím se toho muže hrozně dotkl.

Ale ať už to bylo cokoliv, zjevně to mohlo počkat, protože Snape se vrátil zpátky k obřadu. Dotkl se každé rostliny koncem prstů, jemně pohladil každý list a květinu a pak tiše odpověděl: „Výborně zvoleno, Harry.”

Harry si nemohl pomoct, ale další část obřadu mu vháněla krev do tváří. Ale muselo to tak být, takže se do toho pustil. Balancoval s Přáním na jedné dlani a volnou ruku použil k tomu, aby zdvihl Snapeovu ruku ke svým rtům a jemně ho políbil na konečky prstů. Pak se natáhl, stoupl si na špičky a políbil ho na tvář.

Ale Harry nebyl tak vysoký. Snape se musel sklonit, aby to mohl provést.

Draco vstal, ale byl celou dobu naprosto zticha. Toho si ale Harry všiml, až když poodešel od jejich otce. To byla milá změna. Když podal Přání Dracovi, vypadal druhý chlapec, jako že se rozpláče. Harry se pokoušel předstírat, že si toho nevšiml, mírně se mu uklonil a pak ustoupil dozadu.

Draco se dlouze nadechl, jednou nebo dvakrát polkl a řekl: „Děkuji ti, Harry.

„Není zač.”

„Některá ta přání jsou docela dobrá,” a pak se stejně jako Snape dotkl každé rostliny. „Saturejka, netík, akát, platan a echinacea...”

Hm, a kdo se předvádí? měl Harry chuť se zeptat.

Draco měl obřad zjevně příliš v úctě na to, aby ho kazil. Ale teď byly formality u konce a jeho nekonečně příšerná nálada byl zpět v plném lesku. „Harry, musím říct, že akát je poněkud obhroublé přání, nemyslíš?”

Harry zavrtěl hlavou, rozhodnutý nenechat se zatáhnout do hádky. To ale neznamenalo, že nemůže říct, co si myslí. Po rozhovoru se Snapem... a také možná po tom, co mu řekl Ron v hale, byl rozhodnutý, nedržet se zrovna zpátky. „Akát je pro tebe naprosto dokonalé přání,” řekl svému bratru poněkud kysele. „Ty se opravdu potřebuješ naučit ovládat svůj vztek. Sám dobře víš, jaké máš potíže se sebeovládáním.”

Draco se na něj téměř neznatelně usmál. „A saturejka je milá, ale pravděpodobně zbytečná. Já už mám dost peněz. Nebo tedy budu mít, až si ti chamtiví skřeti strhnou všechny ty poplatky, nebo co to vlastně dělají s tím mým zablokovaným kontem.”

„To je přání lásky.”

„Aha.” Dracovi se v očích zablýsklo a to nikdy nebylo dobré Znamení. „Víš, Harry, když zvolíš nejednoznačné rostliny, tvé přání může být špatně interpretováno. Kdybys vyrůstal v normálním prostředí, věděl bys to.”

„A kdybys ty byl vychován skutečně slušnými lidmi, místo těch co dávají přednost škrobené zdvořilosti...” Harry se odmlčel a mávl rukou, aby Draco pokračoval.

„Tak dál; netík, to je ochrana a echinacea pro větší sílu kouzel... to jsou hezká přání, i když trochu obyčejná,” protahoval Draco. „Ale tohle je neobvyklé, a pro mě naprosto perfektní. Platan na odpuzování hadů.” Draco se smál, tohle poslední přání se mu zjevně tak líbilo, že na něm nebyl schopen nalézt žádnou chybu.

„Jsou to skutečně velmi dobře vybraná přání, Harry,” ozval se ze svého místa u krbu Snape.

„Ano, velmi dobrý první pokus,” dodal Draco tak namyšleným tónem, že by ho Harry nejraději praštil. „Ale jen pět přaní, to je skoro urážka. Kdybych nevěděl, jak ignoruješ kouzelnickou kulturu, mohl bych se urazit, že mi nepřeješ víc.”

Harry už měl toho stírání dost. „Pět je přesně tolik, kolik jsem chtěl,” vysvětloval, a pokoušel se nesmát. Draco možná věděl všechno o rostlinách a jejich využití, ale Harryho skryté překvapení mu uniklo, že ano? „Protože všechna ta přání znamenají něco dalšího. Má to něco společného s prvními písmeny.”

Draco se díval na Harryho podezřívavě, pak jeho oči znovu sklouzly zpět k rostlinám. „Akát, saturejka, platan, echinacea, netík, zamumlal a bylo zjevné, že o tom přemýšlí. „Aha, to je od tebe ale docela sprosté, ne?“ Vybuchl najednou. „Já si tedy myslím, že jsem docela výřečný, díky moc! Jak se sem opovažuješ vlézt s Přáním, které jednoznačně naznačuje, že neumím ani mluvit pořádně!”

„Co?”

„Aspen,” zavrčel Draco. „Tvoje ubohá, pitomá sbírka kytek znamená aspen! Což, jak každý vzdělaný kouzelník ví, znamená anglicky osika a je to přání pro výřečnost...”

Harry si v hlavě přeházel písmenka. „Aha. Ne, dá se to sice přečíst takhle, ale i jinak!”

Když nad tím Draco přemýšlel, žhnuly mu oči. Harry naprosto přesně postřehl ten okamžik, kdy mu to konečně došlo, světlo v těch stříbrných očích se najednou úplně změnilo. „Aha,” řekl a jeho hlas byl najednou tak tichý, že ho téměř nebylo slyšet. „Snape.”

„Jo.” Harry se usmál a pak i Draco. A tentokrát to byl opravdový smích, ne ten příšerný sarkastický, který předváděl před chvílí.

„Přišel jsi s opravdu pěkným Přáním. Přál bych si... abych nebyl tak...” Odkašlal si, odvrátil oči od Harryho a díval se místo toho do krbu. „Myslím, že máš pravdu a měl bych se naučit svůj vztek ovládat. Já vážně nevím, proč jsem tak vzteklý, vážně. Teda vím, proč nenávidím Zmijozely, ale nevím proč jsem polovinu času tak naštvaný na tebe.”

„Polovinu času?” jemně ho popíchl Harry.

„Většinu času,” přiznal Draco a zamrkal. „Já... no víš, příliš tomu nepomohlo to, že jsi si užíval celý týden zábavu se svými přáteli a já trčím tady dole.”

Harry byl dost chytrý na to, aby prozradil, že se držel zpátky dobrovolně. „Budu za tebou odteď chodit častěji,” dodal smířlivě. „Teď, když už je Přání hotové. Musel jsem ho udělat dvakrát, teprve až když jsem ho měl hotové, mě napadlo skrýt do přání akronym tvého nového jména.”

Draco se usmál znova. Ještě pořád to byl upřimný smích, i když trochu unavený. Jako by byl Draco nevyspalý... a nebo ještě spíš, jako by nespal několik posledních dní. „To bylo opravdu chytré.”

„Hodí se to k tomu erbu,” řekl Harry, a podíval se na svého otce. Z jeho temných očích se nedalo nic vyčíst, ale ta reakce na to, když poprvé viděl erb, byla nepopíratelná. Když Draco zdvihl přání, aby si prohlédl vázičku zblízka, Harry pokračoval: „Erb Snapeovy rodiny.”

„Vážné?” Draco si prohlížel měnící se barvy. „Myslím, že je více větví rodiny Snapeů.” Pro jednou prostě jen sděloval informaci a nepředváděl, jak moc toho Harry neví. „Jsi si jistý, že patří k naší rodině?”

Naše rodina. To bylo milé.

„Naprosto jistý,” oznámil Harry. „Dal jsem si dohromady fakta z několika knih a vypadá to, že to tak je.”

Harry k tomu už nic neřekl, ale Draco nebyl zrovna pověstný svou citlivostí. „Severusi, znáš to?”

Snapeovy rty se zkřivily, když přišel blíž, vzal si od Draca vázičku a prstem objel obrys erbu. Chvíli se na něj díval, zjevně ztracený ve svých myšlenkách a pak pomalu odpověděl: „Ano, znám.”

„No a?” Dracův hlas se chvěl vzrušením, téměř jako o Vánocích. Harryho napadlo, že je pro Draca zřejmě důležité zbavit se všech kořenů rodiny Malfoyových. Daleko víc, než by býval řekl. Daleko, daleko víc.

Snape se na Harryho podíval zatrpkle, jako by ho podezříval z nějaké intriky a podal Přání zpět Dracovi. „Ty inicály v rohu patří mému otci,” oznámil. „Kazisvět Snape. To on ten erb namaloval.“

„Teda...” Draco zářil nadšením. „Není divu, že je to tak moderní. Trochu to připomíná Jacksona Pollocka, jen to není tak skvrnité. Jsem tím nadšen, Severusi.”

„Kdo je Jackson Pollock?“

„Mudlovský abstraktní malíř,” odpověděl Draco nepřítomně a dál si prohlížel erb. Musel zachytit Harryho udivený pohled, protože se trochu zakřenil. „Vždyť víš, jak mám rád operu, Harry. Takže ti snad už došlo, že některé mudlovské věci dokážu ocenit.” Jeho úsměv teď byl otevřeně zlomyslný, „Lucius by samozřejmě byl zděšený.”

„Harry,” přerušil je Snape, „domnívám se, že je čas, abychom začali.”

Vypadalo to, že Draco náladu v místnosti vůbec nepostřehl. „Severusi, myslím, že je tvůj otec velmi talentovaný. Živí se uměním?”

Ta otázka byla naprosto nevinná a přesto Snapeova už takhle bledá tvář zesinala ještě o něco víc. „Ano, a teď když dovolíš, Harry se potřebuje převléknout do něčeho vhodnějšího na výrobu lektvarů...”

„Není mnoho kouzelnických umělců,” řekl Draco a v jeho hlase bylo slyšet obdiv. Bylo to samozřejmě daleko lepší než ta jeho věčná neomalenost, ale Harry si přál, aby si všiml jak nepříjemný je ten rozhovor pro jejich otce. „Dělá i sochy, nebo jen maluje? A mohl bych se s ním, prosím tě, někdy setkat?”

Draco jen málokdy o něco prosil, škoda, že to přišlo v takovýhle okamžik, kdy byl Snape tak zraněn. „Ano, dělal i sochy,” zachraptěl Mistr lektvarů, „ale setkat se s ním nemůžeš, protože je to už dávno, co zemřel.”

„Portrét,” řekl Draco a téměř poskakoval nadšením, „musíš mít někde jeden schovaný...”

„Proč myslíš, že musím?”

„Protože byl malíř!”

„On byl purista,” oznámil mu Snape a jeho hlas byl naprosto ledový, „a ne jen jako umělec. Nikdy by nemrhal svým talentem na figurativní umění.” S těmi slovy Snape vyrazil poněkud strnule do laboratoře.

Draco vypadal sklíčeně, a nejen proto, že si nebude smět popovídat o umění s Kazisvětem Snapem. „Co jsem řekl?”

Dveře do laboratoře se s prásknutím zavřely.

„Copak jsi úplný pitomec?” šeptal Harry. „On nechce mluvit o svém otci, stejně tak jako ty nemáš rád historky o Luciovi a stejně jako já nerad vzpomínám na Dursleyovy!”

Draco byl opravdu zaskočený. „To jsem nevěděl!”

„Tak už si to, prosím tě, pro příště pamatuj. A jestli si to chceš u něj vyžehlit, tak se přestaň chovat jako rozmazlený spratek a pusť se do svého trestu a školních úkolů!”

Draco zavřel oči a krátce přikývl. „Dobře, udělám to. A asi bych se už měl nějak zbavit téhle... nálady. A Harry? Měl bys vědět, že je v našem pokoji trochu nepořádek.”

„Když splníš svoje povinnosti, nemusí to tak být.”

„Aha, tohle ti taky řekl.”

Harry pokrčil rameny a vyrazil ke dveřím jejich ložnice. Už měl ruku téměř na klice, když Draco náhle řekl chvějícím se hlasem. „Harry... chci ti říct, že si vážím toho, kolik práce jsi si dal s tím Přáním všeho dobra. Opravdu se mi líbí, jak je to celé spjaté s mým jménem, .” Draco se plaše usmál, „a odhánění hadů... to je prostě absolutně dokonalé.”

„No, ale se Salsou se prostě budeš muset vyrovnat.” Harry se zamračil a pokračoval: „Nechápu, proč nemáš rád Salsu. Není dost velká na to, aby mohla někomu ublížit a Hagrid mi řekl, že není jedovatá, a navíc ona přece nekouše. Nemůže tě zranit...”

„Ty jsi byl díky ní zraněn docela otřesně.”

Harry nad tím chvíli přemýšlel. „To nebyla její chyba. A navíc... bylo to sice hrozné, ale nakonec mi to přineslo jedinou věc, po které jsem tak dlouho toužil.”

Harry se šel převléknout ze svého společenského hábitu a usmíval se u toho.

***

Ukázalo se, že nepořádku je o něco víc než trochu. Harryho úsměv povadl, když zíral na oblečení a další věci povalující se po zemi. A ty ručníky... díky vlhkosti sklepení to vypadalo, že některé z nich už začínají plesnivět. Harry znechuceně nakrčil nos, prošel kolem nepořádku a šel si do kufru hledat pracovní hábit.

Věci v kufru nebyly tak, jak je tam zanechal. Nevypadalo to, že by něco chybělo, ale Harrymu se stejně nelíbil pocit, že se někdo prohraboval jeho věcmi.

„Draco!” Když blonďatý kluk strčil hlavu do dveří, Harry práskl víkem kufru, a hábit si hodil přes rameno. „Proč jsi se hrabal v mých věcech?”

Draco zdvihl nos, jako by tu něco páchlo. Možná ty ručníky, pomyslel si Harry.

„Díky za to, že mě obviňuješ bez důkazů,” zavrčel druhý chlapec, „ale to se tady stává často. Byl to Severus, kdo prohlížel tvoje věci!”

Harry si prohlížel svého bratra a pátral po jakékoli známce klamu. Draco nikdy nebyl dobrý lhář, takže kdyby teď lhal, bylo by to poznat. Ale jediné, co mohl Harry z bratrova obličeje vyčíst, byl vztek, uraženost a touha začít znovu nadávat. I když Harrymu nebylo úplně jasné proč, protože on si přece nemyslel, že mu Draco něco ukradl.

„Proč by mi Severus lezl do věcí?”

Draco strčil ruce do kapes u kalhot a ze všech sil zpražil Harryho pohledem.

„Dobře, promiň!”zvolal Harry. „Neměl jsem tak rychle dělat závěry.”

„Ne, to jsi tedy neměl,” zněla Dracova mrazivá odpověď. „Tvoji omluvu nepřijímám. Táhni k čertu, Pottere.” Pak vyrazil z místnosti a ještě než je s prásknutím zavřel, zaječel: „A to je dalších deset bodů ze zkurveného Zmijozelu!”

***

Harry nebyl nijak nadšený, že mu Snape prohlížel věci, ale rozhodl se raději, vzhledem k tomu, že jeho otec není zrovna v nejlepší náladě, neptat. Draco to pravděpodobně stejně řekl jen proto, aby Harry viděl otce ve špatném světle. Proč by mu jinak neodpověděl na otázku?

Protože jsi ho možná urazil?

Harry přemítal, že na tom něco bude, ale stejně si pořád říkal, že Draco určitě to nedorozumění nafoukne a použije ho jako záminku, proč nepracovat na svém opisování.

Když Harry vyšel ze svého pokoje, uviděl ke svému překvapení Draca, jak sedí za kuchyňským stolem s brkem v ruce a horlivě pracuje. Přání všeho dobra si postavil doprostřed stolu a jak tak psal, sem tam se na něj podíval.

„Je mi to vážně líto,” řekl Harry znovu.

Draco se na něj podíval a ty stříbrné oči něco tajily. „Jo, mně taky,” řekl krátce. „Jdi prostě vařit, Harry.”

***

Waldenhoferův zostřující doušek nebyl zas tak složitý, když měl po ruce Snapea. Podruhé, když Snape jen seděl opodál na židli, to bylo o něco složitější, ale stejně se to Harrymu docela podařilo.

Škráb, škráb, škráb... to bylo jediné, co slyšeli, když si oba dali lok právě dokončeného lektvaru.

„Draco tvrdě pracuje na svém trestu,” zašeptal Harry. Legrační bylo, že mu to znělo, jakoby mluvil svým normálním hlasem.

Snape si dal prst na ústa a poslouchal, ačkoli ho Harry podezříval, že stěží potřebuje lektvar k tomu, aby slyšel zvuk brku skřípajícího po pergamenu.

Škráb, škráb, škráb.

Snape přikývl a vrásky kolem jeho očí se uvolnily, pak podal Harrymu antidotum a pokynul mu, aby se napil. Když se jejich smysly vrátili k normálu, zeptal se potichu: „Co jsi řekl svému bratru?”

Harry mírně pokrčil rameny a začal svůj lektvar stáčet do lahviček. Pak se snažil co nejvěcnějším tónem odpovědět: „Nic moc. Došlo mu, že to trochu zvoral, když se tolik vyptával na tvého otce, a tak jsem mu řekl, že to může napravit tím, že se přestane chovat jako pitomec.” Když zdvihl oči ke Snapeovi, vypadalo to, že je s odpovědí docela spokojen. To mu pravděpodobně dodalo odvahu pokračovat. „Co se týče toho erbu, pane...”

Pane. Harry se náhle odmlčel a sám nad sebou zavrtěl hlavou. „No alespoň vždycky poznáš, kdy jsem nervózní.”

„Byl bych raději, kdybys nebyl,” Snape obratnými prsty vhazoval vosk do malého kotlíku a rozpouštěl ho, aby Harry mohl zazátkovat svoje lahvičky. „Chceš se zeptat na něco, co se týká toho erbu?”

„Ne, jen jsem chtěl, abys věděl, že jsem netušil, že iniciály K.S. patří tvému otci. Nikdy bych ten erb nepoužil, kdybych věděl, že ti... přinese ošklivé vzpomínky.”

Snape krátce přikývl. „Vypadá to, že jsi kopírovací kouzlo zvládl opravdu dobře.”

Harry se rozesmál. „Hermiona.”

„Aha.”

Chvíli pracovali v tichu, dokončili plnění lektvarů do lahviček a uklidili nepořádek, který zbyl po Harryho vaření. Snape pak Harrymu přikázal, aby uvařil lektvar, který ostatní dělali už dříve ve školním roce. Tenhle byl z Harryho hlediska v podstatě k ničemu. Tedy mohl by se hodit, pokud by měl potíže s bradavicemi, ale vzhledem k tomu, že je neměl...

„Kde jsi byl dnes ráno?” zeptal se, zatímco odpočítával správný počet žabích očí a otřásl se, když musel každé rozmáčknout.

„Albus se se mnou chtěl setkat.”

„Kvůli mně?”

Snape vzal Harryho ruku do své a ukázal mu, jak pracovat s těrkou, aby dosáhl s žabíma očima co nejlepšího výsledku. „Ne všechno se týká tebe, Harry.”

„Tak proč?”

„Ve skutečnosti se pokouším upravit Vlčí zhoubu.” Snape dal svou ruku pryč a díval se, jak Harry pokračuje v práci. „Albus chtěl vědět, jak se mi to daří.”

„V čem ji chceš upravit?”

„Aby úplně odstraňovala transformaci.”

Harry rozhodil ruce v nadšeném gestu, těrka sklouzla stranou stranou a žabí oči vylétly do vzduchu. „No to by bylo fantastické!”

„Nebuď tak nadšený. Zatím se mi to příliš nevede,” poinformoval ho Snape suše.

„Ale stejně v tom pokračuj. Potřebuješ nějak pomoct? Budu s nadšením škvařit sádlo, drtit brouky nebo cokoli.”

„Chápu, jediná možnost, jak tě nadchnout pro lektvary, je vize pomoci pro Lupina.”

„Hm...” Harry se na otce poněkud připitoměle usmál. Pak ho něco napadlo. „Už na tom nějakou dobu pracuješ, že jo. A příliš se nesnažíš udržet to pod pokličkou. Proto jsi se proměnil mnoholičným lektvarem v Remuse, i když byl jeho čas! Chtěl jsi, aby se začaly šířit řeči, že Řád pracuje na Vlčí zhoubě!”

„To je vážně dobrý úsudek.” Snapeův hlas zněl ohromeně. To bylo příjemné

„Vždyť víš, že mi celou dobu přišlo divné, že jsi se mnou byl jako Remus, i když byl úplněk. Pak jsem si prostě jen řekl, že je to nějaká intrika. Asi by mi to došlo dřív, kdybych nebyl tak zaměstnaný dalšími... věcmi.”

„Měl jsi letos opravdu rušný rok, že?”

„Jo, takové jsou všechny,” zamumlal Harry.

„Myslím, že ne tolik jako tenhle,” pousmál se Snape. „Předpokládám, že když už jsi odhalil většinu z toho plánu, můžeš znát i zbytek. Řád chce vzbudit dojem, že se pracuje na nějakém lektvaru a že je testován, tak aby vlkodlaci nebyli pokoušeni Voldemortovou nabídkou lidské kořisti. Nicméně by byla taktická chyba dát vzniknout předpokladu, že je lektvar hotový, když by ve skutečnosti nebyl, a tak jsem byl velmi opatrný, abych nebyl viděn mimo Zobí ulici, když úplněk vrcholil.

„A funguje to? Ten plán?”

„Částečně. Lupin verbuje vlkodlaky, když je hotov se svými ostatními povinnostmi. A hlásil obojí, úspěch i zklamání.” Snape se zamračil, „Ne všichni vlkodlaci touží po normálním životě. Ale doufám, že ti, kteří ano, budou s námi.”

„Kdy budeš mít tu novou Vlčí zhoubu hotovou?” zeptal se Harry, zatímco házel žabí oči do oleje, který mu bublal v kotlíku.

Snape vzdychl. „Je dost dobře možné, že nikdy. Ostatní lektvary mohou být testovány tak často, jak je potřeba, ale s jedinou možností v měsíci?”

Harry přemýšlel, jak to je, když je Remus pryč... „Ale na kom to testuješ? Asi nemůžeš posílat lektvar Remusovi po sově, když zvážíme...”

„Ne. Albus kontaktoval další své známe, kteří jsou ve stejné situaci, jako tvůj přítel. Pro ně je bezpečnější, když nejsou viděni, jak si dopisují přímo se mnou, a nebo samozřejmě s nějakým jiným členem Řádu.”

„Dobře, kdybys potřeboval nějakou pomoc, něco krájet, míchat, nebo tak něco...”

„Jistě, Harry,” prohlásil Snape. „Povedu to v patrnosti.”

Harry se s úsměvem pokusil soustředit na výrobu bradavice odstraňujícího lektvaru.

***

Snape a Harry pracovali až do tří, pak si udělali pauzu na oběd. Draco se zjevně už najedl a ani se neobtěžoval po sobě uklidit, stůl byl plný špinavého nádobí. Snape s povzdychnutím nechal všechno, až na Přání všeho dobra, zmizet. Harry byl zvědavý, kolik toho Draco napsal, a tak se rozhlížel po tom stohu pergamenů, který tu viděl před tím. Chtělo se mu jít se po nich podívat, ale vzhledem k tomu, že před chvílí vynadal - a jak se ukázalo nespravedlivě - Dracovi za slídění, raději od toho upustil.

Po obědě vařili další lektvar, tentokrát takový, který posílí člověku nohy.

Daleko lepši než odstraňovač bradavic, pomyslel si Harry. Tenhle by mohl být užitečný, pokud by člověk potřeboval přejít řeku nebo vylézt do příkrého srázu.

Když znovu vyšli na večeři, byl Draco za stolem. Když je uviděl přicházet, popadl poházené pergameny a zmizel s nimi v ložnici, jako by se styděl, že byl přistižen při práci. No, koneckonců musel znovu a znovu psát, že už se nebude chovat jako Nebelvír, takže mu z toho mohlo být trochu trapně. Ale hned se vrátil a povečeřel s nimi a to bylo dobré.

Ještě lepší bylo, že během jídla neřekl žádnou neomalenost.

I když to možná mohlo být tím, že vlastně neřekl skoro nic. Zdálo se, že je Draco poněkud napjatý, ale Harry postřehl Snapeovu narážku a do hovoru ho nenutil.

Po večeři se všechno pokazilo.

„Tady,” řekl Harry a vytáhl ze svého školního batohu esej.

Snape svitek rozroloval a začal ho se zájmem číst. „Vypadá to, že jsi pochopil, jakému nebezpečí jsi se vystavil,” prohlásil, když skončil.

Harry přikývl. „Ano. Nepředpokládám, že bys chtěl slyšet, že je mi to líto... ale je.”

„Jediné, co chci, je, abys příště prokázal lepší úsudek.” Snape se zahleděl na Draca, který seděl na gauči. „A teď bych chtěl vidět i tvoji práci.”

Draco vstal a pokrčil rameny. „Jasně. Ale je to jen ten trest. Do školy jsem nic nedělal.” Zpátky se vrátil s hromadou pomuchlaných pergamenů a práskl s nimi na stůl.

Snape se jich dotkl prstem a pak vytáhl svou hůlku.

Draco strnule ustoupil, ruce hluboko vražené do kapes u kalhot.

Mistr lektvarů tiše pronesl inkantaci a zachmuřil se. „Harry, asi jsem ti měl včera večer říct, abys nepůjčoval svému bratru žádný pergamen, pokud ti neřeknu jinak.”

Harry se zakabonil. „Já mu žádný nepůjčil...”

„Pak si ho, obávám se, půjčil sám.”

Harrymu to bylo docela jedno, sice by bylo lepší, kdyby se Draco zeptal, než si vezme něco z jeho batohu, ale stejně... „Co se děje, tati?”

Snape se jen mračil, a byl to Draco, kdo odpověděl.

„Děje se to, že táta je úplně stejný, jako ty, Harry! Nevěří mi ani dobrý den; všechny pergameny, které našel očaroval tak, abych nemohl podvádět! A přitom dřív jsem podváděl pořád a nikdy mu to nevadilo. Ve skutečnosti se mu to líbilo. Velmi zmijozelské...”

„Zmijozelské je to, když tě nechytí, jinak je to pitomé,” řekl Harry.

„To je mi jasné, že ty myslíš takhle,” zaječel Draco. „Tak jsem to kopíroval, no a co! Stejně je to tvoje chyba!”

„Jak to, že je to moje chyba?” řval na něj Harry zpátky.

„Nechtěl jsem ti sebrat ten zatracený pergamen, vážně ne! Začal jsem na tom mém trestu pracovat poctivě!” křičel Draco. Ze Snapeovy tváře mohl Harry vyčíst, že Draco překročil všechny hranice. „Jenže pak jsi mě obvinil, že jsem ti prohrabal kufr a přitom to byl Severus, když hledal pergameny! A tak jsem se rozhodl, že když mě oba obviňujete ze slídění, tak s tím začnu. Ale chtěl jsem si zkopírovat jen ten erb!” S těmi slovy vytáhl z kapsy roli pergamenů a namířil ji jako nějakou zbraň.

Harry uviděl několik verzí černobíle provedeného erbu, některé z nich se trhaně pohybovaly. No alespoň teď věděli, kde se vzal ten zvuk brku škrábajícího o pergamen.

„Já za to nemůžu, že tys podváděl,” vytkl mu Harry, ale tentokrát nekřičel. „Právě jsi přiznal, že podvádíš vždycky.”

„Je to tvoje chyba! Jsi Nebelvír, takže jsem si říkal, že se ti nebude příliš líbit, když ti něco ukradnu a taky jsem to neudělal. Ale, když už jsi si myslel, že jsem to udělal...”

„A proč jsem si to asi tak myslel? Nemohlo by to být tím, že jsi mi už něco ukradl? Třeba neviditelný plášť?”

„Já jsem si ho půjčil, Pottere! Jejda, promiň! To je dalších deset bodů ze Zmijozelu...”

„Přestaň,” promluvil konečně Snape a vstal ze svého místa u stolu. „Velmi dobře víš, že tě počítadla neposlouchají.”

„Ale tebe ano...”

„A také moc dobře víš,” přerušil ho hlasitě Snape, „že nebudu podporovat tvoji dětinskou zlost na tvoji kolej! A teď co se týče braní věcí, Draco. Harry i já jsme měli důvod domnívat se, že jsi si jeho věc půjčil bez dovolení, protože jsi měl pocit, že je to naléhavé! Nepoužívej to jako žalostně průhledný pokus, jak se vyhnout zodpovědnosti.”

„No, jako by to byl takový problém...”

Harry nemohl uvěřit vlastním uším. Všechna dobrá vůle, kterou k Dracovi měl – včetně jeho rozhodnutí nezvyšovat hlas – právě zmizela. „To byl problém,” zařval a přihrnul se až tam, kde se jeho bratr opíral o zeď, „byl to obrovský problém! Použil jsi můj plášť, aby ses mohl vyplížit ven, a nakonec jsi byl obviněn z vraždy. Kvůli tomu, žes ho ukradl, tě vyloučili ze školy! A kvůli tobě mi ho táta vzal a přitom patřil mému otci!”

Harry ke svému zděšení zjistil, že mu z očí začínají stékat slzy a že si nepřeje nic víc, než uhodit Draca rovnou do obličeje. Jenže Draco teď vypadal stejně hrozně, jako se Harry cítil. No, možná, že chtěl praštit prostě cokoliv. Třeba zeď...

Harry zaťal obě ruce v pěst.

„Ale já se bavím o tom trestu,” řekl Draco potichu a z každé slabiky bylo slyšet zděšení. „Do háje, Harry, o trestu.”

Harry se otočil a lapal po dechu, měl pocit, jako by měl hrudník ve svěráku. Narazil do Snapea, který si stoupl mezi tím za něj. Otec ho pevně objal a rukama ho začal hladit po zádech. „To je v pořádku, Harry. Plášť tvého otce je v pořádku a nepoškozený.”

„Jo, ale tys mi ho vzal,” křičel Harry a vztek v něm rostl a rostl, až měl pocit, že tím tlakem vybuchne. Draco byl zapomenut. Harry vší silou odstrkoval svého otce, ale Snape ho nepustil. „Všechno jsi mi vzal. Skoro nic mi po něm nezbylo a tys mi to všechno vzal! Říkal jsi, že jsi mu odpustil!”

„Ale Harry...” šeptal mu Snape do vlasů. „Jsou to jen dvě věci a měl jsem dobrý důvod...”

„Jsou to tři věci!” Harry se pokoušel uklidnit, opravdu pokoušel, ale ten příšerný pocit uvnitř něj stále vřel a on nevěděl, jak zastavit. Chtěl, ale něco ho strašně bolelo. „Sebral jsi mi i tátovo zrcátko!”

Ruce na zádech ho začaly poplácávat. „Myslel jsem, že to bylo Blackovo?”

„Ne! Sirius mi dal to, které používal můj otec!”

Za zády se mu tiše ozval Draco. „Promiň mi to, Harry...”

Něco z bratrova hlasu – z hlasu, který ho v posledních dnech tolikrát urazil – dostalo Harryho vztek zpod kontroly. Snapeovo sevření se uvolnilo, takže se mu Harry vyškubl, otočil se a zdvihl sevřené pěsti.

Hlas uvnitř jeho hlavy řval a domáhal se, aby svůj vztek proměnil v násilí, ale jiná část jeho já si nepřála uhodit bratra. A tak si jeho vztek našel jinou cestu.

Místností náhle prošel poryv ledového větru a obklopilo je syčení, jako by se kolem nich obtáčel velký vzdušný had. Dracovi tou silou zavlála ofina, protože jemu byl nejblíž. A pak ta síla, ať už to bylo cokoliv, prošla zdí, asi palec od jeho hlavy. Když do ní narazila, znělo to jako zahřmění.

Draco uskočil a s pusou dokořán si prohlížel žulovou zeď, která byla teď pokrytá jemnou vrstvou praskajícího ledu.

„Co to k čertu bylo?”

No, alespoň něco způsobila náhodná magie. Harry už se necítil vzteklý, ale jen vyčerpaný. „To jsem byl já, jak jsem se pokoušel tě nepraštit.”

„Aha...” Draco polkl a natáhl jeden prst, aby se dotkl ledové zdi.

„Možná by sis měl příště, než začneš svého bratra provokovat, uvědomit, že je náchylný k uvolňování temných sil, když ho dostatečně rozzuříš,” napomenul ho Snape. „Nejsi zraněný?”

Draco se po sobě podíval, jak se zkoumal. „Ne, ať už to bylo cokoliv, nezranilo mě to.”

„Harry?”

Harry se cítil otřesený, zejména proto, že si myslel, že má své síly pod lepší kontrolou, ale přikývl.

„Dobrá.” Mistr lektvarů se na chvíli odmlčel a zjevně zvažoval své možnosti. Pak promluvil. „Draco. Domnívám se, že jsem měl dost trpělivosti s tvou tvrdohlavostí. Pokud jsi se teď rozhodl najít si neočarované pergameny tak, abys mohl ve svém trestu podvádět, mohu udělat jen jedinou věc.”

Snape natáhl ruku dlaní nahoru. „Okamžitě mi vrať hůlku mého dědečka.”

Teď to byl Draco, kdo vypadal otřeseně. „Já... omlouvám se, Severusi. Já nevím, co to do mě vjelo, vážně ne, já ten trest udělám...”

„Ano, uděláš,” řekl Snape a jeho hlas byl klidný jako jezero za bezvětrného dne. „To, co neuděláš, je magie. Neuděláš žádnou magii, nebo nebudeš moci kouzlit, dokud nesplníš svůj trest a neuděláš školní úkoly. A teď mi vrať dědečkovu hůlku.”

Draco ji pomalu vytáhl z kapsy a držel v natažené ruce, ale Snape si ji nevzal. Počkal si, dokud se Draco nenatáhl a nepoložil mu ji do dlaně.

Pak ji bez meškání schoval do kapsy svého hábitu.

Harry si pomyslel, že Draco vypadá, jako by měl omdlít. Z Harryho úhlu pohledu to bylo teatrální a přehnané, jenže Draco přece vždycky měl magii. Lucius ho začal učit, ignorujíc ministerská pravidla o magii nezletilých kouzelníků, a když mu vzali hůlku, věděl, že má další.

Ale teď... teď vypadal naprosto ztracený.

„To je v pořádku,” řekl Harry a bylo mu jeho bratra doopravdy líto. Ne, že by se zlobil na Snapea, který zkoušel nejprve mírnější tresty. „Není to tak hrozné, jak si myslíš. Vzpomeň si, jako dlouho jsem byl bez magie já... a koneckonců, ty můžeš pořád používat krb a podobně... k tomu hůlku nepotřebuješ...”

Draco se na něj podíval, jeho pohled byl prázdný a apatický. „Jenže já nejsem jako ty, Harry.”

Harry očekával, že Draco dodá, já jsem čistokrevný, já jsem doopravdický kouzelník a ty jsi prostě jen kluk s matkou narozenou v mudlovské rodině.

Ale to Draco neměl v plánu.

„Ty jsi statečný,” zašeptal a vypadal tak ztraceně a zlomeně, jak ho Harry ještě nikdy neviděl. „Ty ses postavil... jemu a já nedokážu ani vyslovit jeho jméno.” Jeho hlas začal být nepřirozeně vysoký, téměř hysterický. „Já jsem se dokonce nedokázal postavit ani mému otci, abych mu řekl, že tomu šílenci nechci sloužit. Jediné, co jsem dokázal, bylo vplížit se k němu a ukrást tvou hůlku!” A pak spustil o překot: „Přinesl jsem zpátky jeho hůlku, Severusi. Jeho hůlku a ty víš, jak důležitá jeho hůlka je. Musíš mi vrátit tu moji.”

Prudce se natáhl a pokusil se sáhnout do Snapeova hábitu.

Snape udělal krok zpět, takže Draco ztratil rovnováhu. Když se opět narovnal, díval se vztekle.

Na Snapea i na Harryho.

Mistr lektvarů promluvil tím samým klidným hlasem. „Dostaneš svou hůlku zpátky, až se začneš chovat jako slušný mladý kouzelník.”

„Co je do hajzlu slušného na opisování?” zavrčel Draco.

„Už se o tom s tebou nemíním hádat. Jdi do svého pokoje.”

Na dlouhou chvíli to vypadalo, že bude Draco vzdorovat, ale nakonec se beze slova otočil a odešel. Dveře od ložnice zavřel potichu. Nepráskl s nimi. Ale Harryho napadlo, že ten zvuk je úplně stejně zlověstný.

„No, já jsem tady dole žil bez magie,” řekl, „a je to docela těžké. Nebude schopný si rozsvítit a zhasnout. No, záchod sice spláchne, ale..”

Snape zdvihl obočí a zakouzlil Silencio. „Myslíš, že jsem byl příliš tvrdý?”

„No, asi ne... to bylo od něj docela hloupé, najít způsob, jak podvádět, a bez hůlky už se mu to znova nepovede, ale... nenechával jsi ho podvádět, jak říkal?”

„Ne v něčem tak závažném jako učení, pokud mohu říci,” opovržlivě si odfrkl Snape. „Určitě poukazuje na pány Crabbeho a Goyla. Draco jim dával opisovat domácí úlohy.”

„Ale nezastavil jsi ho...“

„Ne, protože ti dva jsou tak slabí, že to opisování je jediný způsob, jak je něco naučit. V každém ročníku je vždy jeden nebo dva takoví studenti. Každopádně, Harry, musíš mě nechat, abych zacházel s Dracem podle svého. Nebyl jsi tady dole celý týden, to se mi zdá svým způsobem drsnější, než to jak s ním zacházím já.”

„Budu chodit častěji...“

„Ano, udělej to. Ale přes to jeho výchova je moje zodpovědnost, ne tvoje. Nezapomeň na to. A nepomáhej mu svojí magií. Musí se obejít bez ní, dokud se nerozhodne, jak se má chovat.”

Harry se cítil trochu nesvůj. „Draco používal magii pro mě, když já vůbec nemohl. Opravdu mi pomáhal a stěží mu to bylo vždycky příjemné.”

„Ano, kdyby byl Draco nemocný, nebo přišel o svoji magii, budu pro, abys ho podporoval. Ale ne, když je trestán.”

„Jo... dobře. Ale co ta světla?”

„Začaruji tam Tempus,” uznal Snape. „A jak jsi připomněl, bude tam mít i toaletu. Harry, bude v pořádku.”

„Bude nešťastný.”

Snape se zatvářil neústupně. „Ano, proto to dělám. Ale dost o tom. Ty jsi v pořádku? Zdá se mi, že nevypadáš dobře.”

„Jen trochu nejsem ve své kůži,” připustil Harry. „Myslím, že je to kvůli té náhodné magii. Skoro jsem ji uvolnil, když jsem viděl Luciuse Malfoye při tom jednání o vyloučení, ale to mě stěží mohlo překvapit.”

Snapeovy temné oči ho pozorně sledovaly. „To opravdu není překvapující. Spíš příznačné. Jinou věc zvažuji víc. Zdá se mi, že když tvoje temné síly opět vytryskly při tvém hněvu, mohlo by to znamenat, že by neměly být tak dlouho potlačovány. Myslím, že bys měl každý týden používat kouzla s hůlkou.”

„Můžeme třeba někdy večer odejít do Devonu.”

„Ano. Každopádně za týden tam budeme. Při jarních prázdninách.”

„To bude fajn.” Harry si nemohl pomoci, ale zadíval se na dveře ložnice, i když se obával, že Draco prázdniny zničí nevrlostí, záchvaty vzteku a urážkami.

Snape s úšklebkem přikývl, aby dal najevo, že porozuměl. „Teď, další věc. Musím se omluvit tvému otci,” řekl naléhavě, oči upřené na Harryho. „Opravdu. Nemohl jsem si zamilovat syna Jamese Pottera a jeho nenávidět. Je součástí tebe.”

Harry se roztřeseně nadechl. „To je hrozné nedorozumění. Nešlo o , ale o Draca.”

„Aha. Ano. Věřím, že Lucius není jeho součástí. Byli bychom hloupí, kdybychom si to mysleli. Je to něco, co on se musí snažit překonat.”

Harry se zamračil. „Hm, taky si myslím. A chápu, že on není jako jeho otec. Trvá to chvíli, než to člověk pochopí, ale... stejně si myslím, že jsi našel způsob, jak milovat syna Luciuse Malfoye a jeho nenávidět.”

„Protože Lucius tě zranil, Harry. Tebe i Draca, vás oba. James... zraňoval jenom mě a ve skutečnosti, jenom moji hrdost.” Snape se trochu předklonil a mluvil jemněji. „A co víc, Harry, James se pro tebe obětoval. Teď to dokážu ocenit. Lucius si nezaslouží, aby ho kdokoliv nazýval otcem.”

„Rozumím,” povzdechl si Harry, cítil se dost špatně, že tak vybuchl. Proč brečel a ječel o tom plášti? Snape pro něj znamenal daleko víc, než všechny věci, o které přišel. „A ty moje věci... víš, ta mapa a tak, netrápí mě to.”

Jeho otec přejel pohledem po vodě pokrývající podlahu, jak tál Harrym vyčarovaný led. „Dnešní události ukazují něco jiného.”

„Dobře, v každém případě jsem byl naštvaný. Je to... pro mě těžké.”

„Pojď se mnou do kanceláře na trochu vína,” navrhl Snape. „Dosud máme v plánu navštívit Zmijozel, takže taková malá podpora by mohla být užitečná.”

„Ale to víno můžeme vypít tady, ne?”

Snape se na něj výmluvně podíval.

„Aha,” zamumlal Harry, napadlo ho, že otec mu potřebuje něco říct tam, kde je Draco neuslyší. ačkoliv, mnoho smyslu to nedávalo, když dveře ložnice byly chráněné kouzly... Harry pokrčil rameny a pustil to z hlavy. V kanceláři si sedl do svého oblíbeného křesla a trochu si zamnul oči. „Opravdu půjdeme na návštěvu do Zmijozelu? Mám pocit, že to bude... na nic.”

„Je vhodná doba,” mumlal Snape, sedící v protějším křesle. Natáhl ruce, aby se dotkl Harryho rukou: „Možná to nezní přesvědčivě, ale je to pravda. Nikdy jsem neměl v úmyslu vzít ti i tu poslední věc, co máš po Jamesovi.”

Harry si ztěžka povzdechl. „To je v pořádku...”

„Ne, nemyslím si, teď to vidím tvýma očima. Ta mapa, tu má teď Albus, to víš, a my se stále usilovně pokoušíme rozkrýt, jak nás mohla oklamat.”

„Já vím.”

„To zrcátko je také problematické. Způsob, kterým jsi ho použil, ho změnil. Teď uvolňuje magii tak moc, takže si myslím, že bude nutné pronést inaktivující kouzlo, pokud ho mám pro tebe uchovat.”

„Udržíš ho v bezpečí,” řekl Harry a přikývl. „Rozumím. Já vím, že to zní, jako bych nerozuměl, ale já...”

„Obávám se, žes mě nepochopil.” Snape stiskl jeho ruce, než ho pustil. „Zrcadlo je v takovém stavu, že by to mohl být skutečně hazard, inaktivující kouzlo musí být monitorováno. Ale nicméně...” Snape se natáhl za něj, vyndal knihu z přihrádky a lehce na ni poklepal, šeptajíc kouzlo. Když ji otevřel, nebyl uvnitř papír.

Dutá kniha ukrývala Harryho neviditelný plášť.

Snape ho vytáhl, roztřepal a rozložil Harrymu přes kolena. Když se Harry podíval dolů, vypadalo to, jako by neměl nohy. Musel se usmát.

„Nemusel jsi mi ho ukazovat,” řekl, zvedl jemnou látku a nechal ji klouzat mezi prsty. „Věřím ti. Věděl jsem, že se o něj dobře staráš.”

Snape potřásl hlavou. „Harry, já opravdu neumím dělat taková gesta... já se pokouším vrátit ti ho zpět.”

Ohromený Harry upustil plášť, pak se rychle sehnul a popadl ho. „Opravdu?”

„Ano.”

Se smíchem přitiskl Harry plášť k sobě. „Já... já si myslel, že bys neuvěřil, že nebudu... víš, celé hodiny tady slídit.“

„Nemohu nepřiznat, že by mě to nenapadlo,” přiznal Snape. „A ty víš, že jsem nikdy nesouhlasil s tím, že ti ho Albus dal. Ale když jsem ti ho vzal, bylo to rozhodně spíš pro to, že by ho Draco mohl opět použít a způsobit ještě větší problémy.”

„Ten pohřeb,” přikývl Harry.

„Ano. A teď cítím, že by si ho mohl zase 'vypůjčit' na nějakou zmijozelskou lumpárnu. Tak jsem si řekl, že bude lepší, když ho schováš ve věži, než aby byl tady.”

„On teď ani nemůže opustit pokoje,” připomenul Harry otci. „Na otevření dveří potřebuje kouzlo.”

„No... ty, samozřejmě, by sis byl vědom těch omezení. Nicméně, já bych dal bych přednost nepodceňování Dracovy vynalézavosti.”

Pravděpodobně je třeba projevit dobrou vůli, pomyslel si Harry. „Dobře, určitě ho schovám ve věži. A, tati? Děkuju.”

Snape přikývl. „Nezklam moji důvěru.”

„Nezklamu.”

„Věřím ti,” řekl Snape překvapenému Harrymu.

„Proč?”

„Zrovna nedávno jsi napsal logický esej o riziku magie.” Snape si přivolal lahev vína a začal ho nalévat do sklenic, které se náhle objevily. „Bylo tam sice trochu moc analogií s famfrpálem, ale vcelku... ano, byl dobrý.”

Podal Harrymu sklenici do poloviny zaplněnou něčím tmavým a po ovoci vonícím a zvedl svoji k přípitku: „Na Zmijozel.”

Společenská místnost, pomyslel si Harry, strach mu zkroutil žaludek. „Myslím, že bych raději dostal Doušek odvahy...”

„Ne, to ne,” káral ho Snape, když cinkl svoji sklenkou o tu Harryho, když ten seděl ztuhle. „Draco měl kdysi pravdu. Máš v sobě dost odvahy. Ne nadarmo máš na odznaku lva.”

Harry pomyslel na svůj odznak s hadem a lvem a přikývl.

Naklonil sklenici ke rtům a vypil víno do poslední kapky.

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.