Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 85. NÁVRAT ZNAMENÍ ZLA

Preklad: Chalibda

Betareader:   Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška

„Chtěl jsem s vámi mluvit o hodinách Obrany,” začal Harry. „Profesor Aran řekl...”

„Pokud máte problémy s některým z vyučujících, doporučuji vám, abyste to řešil s ním.” McGonagallová bryskně popadla hromádku dokončených studentských prací tak, aby svitky ještě více utáhla. „A teď jestli nemáte, pane Pottere, něco důležitého, mám dnes večer další povinnosti.”

Harry věděl, že má na mysli schůzku Řádu. Snape se o tom zmínil předešlý večer, když byl Harry ve sklepení na večeři. A také se zmínil, že schůzka nezačne před devátou, kdy se bude vracet s Dracem z jejich návštěvy u terapeutky v Surrey.

„Myslím, že máte dost času si se mnou promluvit. A před tím, než mě pošlete zpátky za Aranem, byste měla vědět, že to byl on, kdo mě za vámi poslal.”

„Jste dnes nějaký drzý,” pokárala ho učitelka, „tak mi tedy řekněte, co jste provedl.”

„O to nejde,” řekl Harry mrzutě, „nic jsem neprovedl, paní profesorko. Jen jsem vás chtěl požádat o laskavost. Zítra ráno máme test z Obrany a mě napadlo, jestli byste mě nemohla přijít oznámkovat.”

No, aspoň ji donutil přestat dělat chybné závěry. Místo toho teď na něj jen zírala. „Nepochybně by to měl být váš učitel Obrany, kdo zhodnotí vaše pokroky.”

„Jo,” řekl Harry a byl rozmrzelý z toho, co musel říct. Ale neměl šanci jak z toho vyklouznout. „Je to takhle, profesor Aran nesnáší hadí jazyk a nenechá mě ho používat během vyučování a nebo když je u toho on. Říká, že je to odporné. Takže jsem se všechna kouzla naučil mimo vyučování...”

„A co děláte během vyučování. Terč?”

Harry polkl: „Nejčastěji padám na zadek, teda když praktikujeme.”

Její hlas náhle zvlídněl. „A co na to všechno říká Severus?”

„Ani nic,” mlžil Harry.

Měl tušit, že McGonagallová je na takovýhle trik příliš chytrá. „Harry, opravdu byste mu to měl říct.”

„Nepoběžím si stěžovat otci pokaždé, když budu mít problém s jiným učitelem.”

„Ale stěžovat si mně, to se nerozpakujete.”

Harry přešlápl. „Takhle bych to neřekl. Nějak se s tím vyrovnávám už týdny a nikdy jsem si nestěžoval. Mám s Aranem dohodu, to je všechno...”

„S profesorem Aranem, Harry.”

„Ano, dobře,” povzdechl Harry. „Takže, profesor Aran souhlasil, že mě nechá složit praktický test, pokud si seženu jiného učitele, který by mě oznámkoval.”

„Jak se vám ho podařilo přesvědčit, aby souhlasil, když si myslí, že hadí jazyk je něco odpudivého?”

Harry sebou škubl. „No... já jsem mu řekl, že potřebuji dobré známky, abych mohl vstoupit do bystrozorského výcviku, a že pokud mě nenechá projít, nezbývá mi, než o tom všem říct otci.”

McGonagallová vypadala potěšeně. „Vidím, že ten had ve vašem odznaku není jen na ozdobu.”

„Ne... Moudrý klobouk mě popravdě chtěl zařadit do Zmijozelu.”

„Vím. Severus se o tom zmínil. Těžko si to představit,” zamumlala McGonagallová, „ale ať už je to jakkoli, nemyslíte si, že on je daleko kvalifikovanější, aby posoudil vaše schopnosti v Obraně?”

„Vy jste dost kvalifikovaná,” odpověděl Harry. „Pomůžete mi tedy, paní profesorko?”

„Daleko raději bych povolala Árona Arana k odpovědnosti, než abych ho nechala, aby vám dál znepříjemňoval život jeho nesmyslnými předsudky,” řekla McGonagallová a její hlas ztvrdl.

Áron Aran? Kdyby ta situace nebyla tak vážná, Harry by se asi rozesmál. „Doopravdy bych byl rád, kdybyste mě jenom přišla známkovat,” řekl Harry a samotného ho zaskočilo, jak prosebně zněl jeho hlas, „když budete mít s profesorem Aranem výstup, můj otec se to určitě dozví. A pak si ho pravděpodobně dá k obědu. Není to tak zlé. Chci říct, že od hodin s Dolores Umbridgeovou jsou jeho hodiny opravdu velký pokrok.”

Aniž si to Harry uvědomil, zakryl si rukou jizvu, ke které přišel minulý rok.

„Ach, Harry,” pronesla McGonagallová smutně. „Vás opravdu potkaly zlé časy, že? Já osobně si tedy myslím, že byste to měl říct Severusovi, nebo mi dopřát to potěšení, abych to udělala já. Ale pokud jste skutečně rozhodnutý nějak si to vyřešit sám, pak tedy přijdu a oznámkuji vás.”

„Děkuji, madam,” poděkoval Harry upřímně a měl pocit, jako by mu ze srdce spadl obrovský balvan a on mohl znovu dýchat. Arana bude muset přetrpět už jen pár týdnů a možná, že v sedmém ročníku dostane učitele, kterému nebude hadí jazyk vadit. Takže co si s tím lámat hlavu.

„Mám přijít hned po zítřejší poslední hodině?”

Harry přikývl a trochu se kousl do rtu. „Nevadí vám můj nový odznak? Nikdy jste k tomu nic neřekla.”

„Obávám se, že já o vás budu navždy smýšlet jako o Nebelvírovi,” odpověděla rychle McGonagallová. „Ale ať už je to jakkoli, rozumím té situaci. Patříte teď do dvou kolejí a musíte se snažit, abyste do obou zapadl. A vy to děláte. Severus na vás musí být velmi hrdý.”

„Doufám, že ano.”

McGonagallová se natáhla přes stůl a jemně mu stiskla ruce. „Je. A jsem si jistá, Harry, že to víte.”

„No ano... někdy je. Až na okamžiky, kdy něco úplně zpackám, pak zuří. Ale aspoň už není tak jedovatý, jako býval.” Harry pokýval hlavou a zamyslel se nad tím, jak jeho otec řekl, že konečně odpustil Jamesi Potterovi.

„Je to pro něj dobré, že se stal otcem. A pro vás a pro pana Malfoye také.”

„V posledních dnech se máme opravdu báječně.”

„Asi se ještě pořád dějí zázraky,” řekla McGonagallová věcně a pustila jeho ruce. „Zastavím se zítra na hodině profesora Arana.”

„Díky,” řekl Harry, hodil si na záda školní batoh a otočil se na Rona a Hermionu, kteří na něj čekali u dveří.

***

Nazítří je v Aranově hodině čekal dlouhý psaný test o metodách vypořádání se stvořeními temnot. Vzhledem k tomu, že tohle téma studovali celý rok s Remusem, se mu již nikdo nemusel věnovat a navíc – jak často člověk narazí na tůňodavy a nebo na upíra? Harry frustrovaně psal odpověď za odpovědí. Taková ztráta času, když by se přitom mohli učit skutečnou Obranu, věci, které potřebují doopravdy znát, aby přežili nadcházející válku.

I praktická část testu byla k smíchu. Aran si volal postupně studenty ke stolu a oni museli dokázat, že znají různá obranná kouzla, která se dají použít proti temným stvořením. Ale na rozdíl od Remuse Aran nepřivedl žádnou opravdovou stvůru. Museli jen předstírat.

A stejně to bylo jen opakování.

Riddiculus,” slyšel Harry říkat Rona naprosto otráveným tónem. Harry se na něj za to stěží mohl zlobit.

„Výborně, pane Weasley,” řekl Aran a zářivě se usmál.

Ron neodpověděl. Harryho napadlo, že mlčí, protože ať by řekl cokoliv, pravděpodobně by Nebelvír ztratil nějaké body.

Harry mu ukázal zdvižený palec, a pak se vrátil ke psaní zřejmých samozřejmostí do svého testu.

Když přišla v praktickém testu řada na Notta, šel trochu oklikou, aby prošel kolem Harryho lavice, i když nemusel. „Dívej se,” ucedil, když ho míjel.

„Co chtěl tentokrát?” zašeptal vedle něj Ron.

Harry povytáhl obočí a pokrčil rameny a jen gestem ukázal, že by se asi měli dívat, tak jak to po nich Nott chtěl.

Nejprve bylo na Nottově provedení všechno v pořádku, ačkoliv Harry si všiml, že zmijozelští si ho také každou chvilku zvědavě prohlížejí. Nepochybně jim také řekl, aby se dívali.

„A teď, pane Notte, předveďte kouzlo proti bubákovi,” řekl Aran.

Nott si odkašlal a máchl hůlkou. „Lidikulus,” řekl a mávl rukou tak, aby jeho hůlka mířila přímo na učitele. „Lidikulus. Lidikulus!”

„Jednou to stačí, děkuji,” řekl Aran a zjevně vůbec nevěnoval pozornost tomu, jakým způsobem si u toho Nott šlape na jazyk.

„Ale já jsem si představoval, že je tu několik bubáků,” vysvětloval Nott, s nevinností v hlase. „Jé, támhle je ještě jeden, Lidikulus!”

Zmijozelští vybuchli smíchy a dokonce i nebelvírští měli co dělat, aby se k nim nepřidali.

„Pane, dostanu nějaké body navíc, za to že jsem zničil víc než jednoho bubáka?” zeptal se Nott, tentokrát dokonale zdvořilým hlasem.

„Ne, ale dostanete za výbornou práci výbornou známku,” řekl Aran zvučně.

Tentokrát se smáli i nebelvírští.

Nott se téměř nepostřehnutelně uklonil obecenstvu. Aran si samozřejmě ničeho nevšiml. Když se zmijozelský chlapec vracel zpátky do lavice, znovu si trochu zašel tak, aby minul Harryho.

„Skvěle!” zašeptal Harry.

Nott se na chvíli zastavil. „Díky, počkáš na mě venku? Chci se tě na něco zeptat.”

Harry nepatrně zavrtěl hlavou. „Musím tu zůstat, kvůli hadímu jazyku musím praktický test složit sám.”

„Chytím tě později.”

V momentě, kdy byl Nott z doslechu, se k Harrymu naklonil Ron. „Na co se tě, prosím tě, on může chtít zeptat?”

Harry pokrčil rameny. „Netuším.”

„Pšt!” napomenula je Hermiona a z očí jí létaly blesky.

„Sama buď zticha, když je to pro tebe tak důležité,” řekl Ron vztekle.

Hermiona nakrčila nos, jako by tu něco hrozně smrdělo, vrátila se zpět ke svému testu, ale z toho, jak byla napjatá, bylo vidět, že uvnitř zuří.

„Co je s vámi dvěma?” zeptal se Harry a přes svoji frustraci dokázal promluvit šeptem. „Příště na ní rovnou zakouzli Ridiculous.”

Ridiculous?” zeptal se Aran, který stál jen kousek za nimi. Každý jiný učitel by zuřil, že mluví během testu, ale Aran ne. Harry brzy pochopil proč. Učitel byl nadšený myšlenkou, že Harry možná pochopil jeho úhel pohledu. „Chcete teď zkusit praktickou část, pane Pottere, a použít přitom normální jazyk? Je to tak?”

„Ne, děkuji, pane.” odpověděl Harry s přehnanou zdvořilostí. Doufal, že z jeho hlasu přímo kane.

Aran byl pravděpodobně příliš pitomý, aby si něčeho všiml, ale studenti to určitě pochopí. „Nemohu kouzlit v normálním jazyce, pane. Moje magie je teď naprosto abnormální.”

Aran pokýval hlavou. „Ano, je to neštěstí. Měl byste s tím něco udělat.”

„Jo,” řekl Harry a něco v něm uvnitř začalo kypět. Pravděpodobně to byl vztek a chtěl ven. „Je příjemné být průměrný. Třeba jako vy?”

Studenti okolo Harryho zalapali po dechu.

„Každý z nás nemůže být vítězem Turnaje tří kouzelníků,” odsekl Aran.

„Nebo slušný učitel.”

„Kdybyste byl učitel, chápal byste, pod jakým tlakem jsem...”

„Jasně, protože já vůbec netuším, co to znamená, být pod tlakem,” odsekl Harry a zprudka vstal. Cítil se jako sopka, dlouho potlačovaný vztek z něj teď stříkal každým pórem. „Já totiž nejsem už roky cílem Voldemorta a zmínil jsem se už, že jsem ten zasranej pohár nevyhrál? Všechno to byla jen intrika jak mě dostat z Bradavic do jeho spárů. A že to skončilo smrtí Cedrica Diggoryho? Nenávidím ten idiotský turnaj a nenávidím lidi, kteří si myslí něco jiného!”

„Jak se opovažujete se mnou takhle mluvit!” křičel Aran, který konečně zvýšil hlas. „Strhávám šedesát bodů z...”

„Myslíte třicet bodů z Nebelvíru a třicet bodů ze Zmijozelu,” přerušil ho Harry hlasem studený jak severní pól. „Tak jen do toho, Severus bude zuřit a já mu prostě budu muset říct, co všechno jsem si od vás zkusil! A vám nezbude, než si s ním promluvit, jak špinavá, odporná, nečistá a nenormální jsou má kouzla v těchto dnech?”

Aran náhle zmlkl.

„Harry, brzdi!” zašeptal Ron.

Ta poznámka pomohla Harrymu zvládnout další vlnu narůstajícího hněvu. Sice lapal po dechu a nepochybně byl rudý v obličeji, ale konečně byl schopen myslet na něco jiného než na svůj vztek. „Já teď prostě dopíšu můj test,” řekl o něco klidnějším tónem, posadil se a ignoroval při tom šokované tváře svých spolužáků.

„A nejen to, pane Pottere. Zůstanete po škole, hned teď po hodině.”

Harry tu stejně musel zůstat kvůli praktickému testu a tak jen přikývl. Vypadalo to, že Aran není dost statečný na to, aby čelil Snapeově vzteku za stržené body, ale nechat Harryho po škole mu nevadilo. Pokud by tedy Harry otci řekl, že se to stalo.

Ale svým způsobem to dávalo smysl. Hluboko uvnitř Aran pravděpodobně věděl, že jeho rozhodnutí zakázat hadí jazyk je neobhajitelné, ale to, že nechal Harryho po škole, by obhájil snadno. Stačilo by, když by řekl Snapeovi, že Harry použil během vyučování slovo zasraný.

Harry opravdu nechtěl vědět, co by na to jeho otec řekl.

Když hodina skončila, Harry měl pocit, jako by se znovu ocitl ve druhém ročníku, . Tak moc si ho lidé prohlíželi. Zjevně nečekali, že se Aranovi postaví.

Všiml si, že si ho Nott na konci hodiny přemýšlivě prohlížel.

McGonagallová se objevila ve chvíli, kdy poslední studenti zmizeli v chodbě.

„Skvěle,” řekl Aran s nucenou žoviálností, „dokud nebudete hotovi, budu ve své kanceláři. A vy pak, Pottere, budete drhnout stoly. Uložil jsem mu školní trest,” řekl stranou McGonagallové.

McGonagallová promluvila rázně. „Není, profesore Arane, poněkud hloupé, že Potter musí přivolat jiného učitele jen proto, aby mohl složit test? Musíte dělat z hadího jazyka takový problém?”

„Je spojený s temnými kouzelníky. Se Salazarem Zmijozelem. Dokonce s Vy-víte-kým!”

„Stejně tak jako je řetězové kouzlo spojené s otroctvím. To ale neznamená, že ho člověk občas nepotřebuje.”

„No dobře...” Aran polkl. Zjevně se mu nechtělo odporovat zástupkyni ředitele, ale hadí jazyk byl pro něj očividně tak nepřijatelný, že si stál na svém. „Musím vést třídu tak, jak se mi to zdá správné a já nedovolím, aby ostatní studenti byli vystaveni takové nepřirozenosti.”

„Pochopte, že vám na konci vaší zkušební doby nebudu moci dát dobrý posudek. Budu se muset zmínit o tom, že se odmítáte přizpůsobit studentům se speciálními... potřebami.”

„Já jsem se přizpůsobil!” prskal Aran. „Nechám ho udělat individuální test, který přihlíží k... okolnostem.”

„To, co jste udělal, je ostrakizmus,” opravila ho McGonagallová a její pohled byl stejně pichlavý jako jehlice v jejím klobouku. „Předvedl jste, že netoleranci je možné hodnotit jako přednost. A přenesl jste svou odpovědnost na jiného člena sboru jen proto, že odmítáte ohodnotit jeho praktický test. Myslíte si, že toto chování povede k tomu, abyste byl natrvalo jmenován členem sboru?”

Aran poodstoupil. „Mám pocit, že jste tu situaci nepochopila. Chráním ostatní studenty, což je podle mne správné. Popravdě jsem šokován, že to ostatní členové sboru nevidí tak jako já!”

„Místo toho, abychom řešili pořád jen jeho hadí jazyk, snažíme se Harryho vnímat jako osobnost,” řekla McGonagallová, „a to byste měl i vy. Ale pokud nehodláte své stanovisko změnit...”

„To opravdu nehodlám!”

„Potom tedy jeho schopnosti ohodnotím já, tak jak si přál. Máte sepsaná kritéria hodnocení?”

Aran ji beze slova podal svitek pergamenu a otočil se ke schodům vedoucím do jeho kanceláře.

„Kam jdete, profesore?” zavolala za ním zástupkyně ředitele řezavě.

„Já tu rozhodně nezůstanu, abych naslouchal tomu nečistému jazyku.”

„Není to nečisté, ty starej magore!” zaječel na něj Harry. „A navíc...”

„To stačí, pane Pottere,” prohlásila McGonagallová, „za tuhle hrubost strhávám Nebelvíru deset bodů.”

A sakra. To znamenalo pět bodů ze Zmijozelu. A McGonagallová se asi na rozdíl od Arana nenechá umluvit. Harry polkl a přemýšlel, jestli je těch pět bodů dost na to, aby si toho táta všiml.

Jak znal Snapea... s největší pravděpodobností ano.

Aran se znovu vydal ke schodům do kanceláře, ale hlas McGonagallové ho zastavil. „Vaše rozhodnutí, která učiníte během vyučování jsou, jak musím s lítostí konstatovat, vaše záležitost. A doufám, že jsem vám dala jasně najevo svůj nesouhlas. Vytváříte atmosféru plnou předsudků v momentě, kdy se celý kouzelnický svět musí spojit proti jedinému nepříteli. Ale ať už je to jakkoli, právě teď tu nejsou žádní citliví mladí studenti, které by hadí jazyk mohl ohrozit. Takže si myslím, že byste tu měl zůstat a dívat se na průběh testu.”

„Ale já...”

„Trvám na tom!”

Harry tenhle její mrazivý tón znal. Tomu dokázali vzdorovat jen stateční muži a to tedy Aran nebyl. „Dobře tedy,” řekl, i když byl jeho hlas plný odporu.

Když si McGonagallová konečně prohlédla pravidla testu, která držela v ruce, zakabonila se. „Tohle všechno je látka třetího ročníku.”

„Opakujeme.”

Harry měl chuť říct: Jo, my totiž opakujeme celý rok. Budeme sice mít všichni skvělé známky za opakování, ale jsme tu přece, abychom se naučili Obranu!

Jenže nechtěl přijít o další body, a tak radši držel jazyk za zuby.

McGonagallová ještě pořád vypadala naštvaně, ale už se k tomu tématu nevrátila. „Tak tedy začněme, pane Pottere, kouzlem, které by mělo donutit upíra, aby se vám vyhnul.”

Harry mávl hůlkou. Samozřejmě, že vzhledem k tomu, že nikdy neměl upíra, na kterém by si to vyzkoušel, nebyl si jistý, jestli je jeho překlad správný. Všichni ostatní ve třídě si mohly být téměř jistí, že jejich „Expers cruentus” bude fungovat. Harry v to jen doufal, protože Salsa dost dobře nechápala, co je to upír.

Přestaň být tak odporně krvežíznivý!” syčel směrem na svůj prsten, zatím co předstíral, že míří hůlkou na neexistujícího upíra.

McGonagallová se na něj nepřítomně zadívala. „Pro mě za mě, jste teď klidně mohl recitovat poslední výsledky famfrpálových zápasů, pane Pottere.”

„Udělal jsem to kouzlo,” řekl Harry, který se cítil trochu zahnaný do kouta, „Expers cruentus, vím to.”

„Další důvod, proč bych byl rád, kdyby kouzlil obvyklým způsobem,” oznámil Aran s úsměškem. „Jak mám vědět, co říká?”

„Samozřejmě, že z výsledku,” řekla McGonagallová netrpělivě, zatímco studovala pergamen, který držela v ruce. „Tak, takhle to bude lepší. Podíváme se na vaše kouzlo proti bubákovi a uvidíme, jak účinná jsou vaše kouzla v hadím jazyce. Profesore Arane, kde máte bubáka?”

„My jsme jen předstírali, že tu nějaký je,” vmísil se Harry a měl co dělat, aby se nemračil. Měl pocit, že se mu zrovna nevede.

Obočí profesorky McGonagallové vylétlo vzhůru jako chytač, když nad sebou vidí zlatonku. „Tedy pane profesore, chápu, že jste tu nechtěl mít upíra, zejména s ohledem na děvčata... ale skutečně byste měl být schopen nechat své studenty praktikovat na bubákovi. Zvláště, když zvážíme, jak snadné je ho chytit.”

Aran se kabonil.

Na Harryho.

Jakoby to byla jeho chyba, že je ten chlap tak neschopný učitel.

„Máte nějakého?” ptala se McGonagallová. Když Aran zavrtěl hlavou povzdychla si. „Tak tedy dobrá, půjdu si nějakého najít. Omluvte mě na okamžik.”

Když odešla, pokoušel se Harry na Arana nedívat, ale dlouho to nevydržel. Teď lituješ toho, že jsi mě nenechal kouzlit v hadím jazyce, co?, chtělo se Harrymu říct. Protože teď jsi McGonagallové předvedl, jak jsi naprosto k ničemu a neschopný, že ano?

Místo toho se jen nevinně zeptal: „To by mě zajímalo, jak se dá najít bubák?”

Aran se na něj místo odpovědi podíval stejně nenávistně jako kdysi Snape. Bylo to docela působivé.

Harry se nikdy nedozvěděl, jak to McGonagallová dokázala, ale byla zpátky za pět minut a odhodlaně za sebou táhla dřevěnou bednu. „To jsem přeměnila,” vysvětlila krátce.

Harrymu došlo, že myslí bednu a ne bubáka.

„Jste připravený, Pottere?”

„Samozřejmě, vždycky,” řekl Harry sebevědomě. Hadí jazyk popravdě nemá slovo, kterým by se dalo vyjádřit slovo Ridiculous, ale dali si se Salsou práci a našli jiné a neměl obavy, přestože ještě nikdy neměl příležitost si ho doopravdy vyzkoušet.

McGonagallová odklopila víko bedny. Když se bubák vynořil, stal se z něj Lucius Malfoy i s tím jeho ďábelským úšklebkem.

V obou rukách měl obrovské, tlusté jehly.

Ale ne... Lucius ztratil svůj zlomyslný výraz a jeho dlouhé stříbřité vlasy ztmavly, stejně jako jeho oči, jen jeho pleť zůstala stejně bílá. Objevily se Snapeovy rysy, svým způsobem stejně hrubé jako Luciusovy, jen nebyly naplněny takovou zlobou.

Snapeův výraz byl plný nepředstavitelné bolesti, která zamlžovala i jeho pohled, ruce svíral v pěst, ve snaze nekřičet v agónii. Pak se místností rozlehla obrovská rána, Snape se zhroutil na zem, ztěžka a přerývaně dýchal.

„Harry,” vydechl. „není nic, co bys mohl udělat. Nebyl jsem prostě dost rychlý...”

Na jeho hábitu se objevila krvavá skvrna. Hrozivý proud rudé krve bleskově pokryl jeho hruď a pak začal stékat na podlahu.

Snape se hořce zasmál. „Není divu, že na mě zaútočil tímhle kouzlem. Domnívám se, že po Samhainu mě nenávidí ještě o něco víc než tebe,” pak pokračoval naléhavěji, „ale tys ho zabil. Jednou pro vždy. Nezapomeň na to. Nikdy na to nezapomeň. Je to pro kouzelnický svět velké vítězství. Neobviňuj se, že jsi nedokázal zachránit všechny...”

„Ne!” vykřikl Harry, který úplně zapomněl, že to není doopravdy, že je to jen bubák, „hned tu bude madam Pomfreyová. Nenechám tě umřít, nenechám...”

„Harry!”

Chlapec se za hlasem neotočil. Měl oči jen pro svého otce, který mezitím celý zešedl. Pro otce, který ležel v tratolišti krve, které se pořád rozšiřovalo. Cítil se uvnitř rozbitý, jako by celý svět přestal existovat. A pro něj přestal. Snape umíral jeho vinou. To on nebyl dost rychlý. Protože on měl porazit Voldemorta a chránit přitom otce.

Místo toho ho nechal zabít.

Je to stejné jako se Siriusem, pomyslel si Harry a roztřásl se od hlavy po paty. Někde uvnitř něj se rodil zoufalý křik. Chtěl křičet tak, až by se nebesa otřásla.

„Harry!” třásla jím McGonagallová, dokud se na ni nepodíval. Její hlas zněl nejistě, ale přesto bylo patrné, že se snaží Harryho ukonejšit, „Harry, to není doopravdy. Vzpomeňte si, je to jen test. Čelíš bubákovi.”

Harry zamrkal a došlo mu, že je to pravda. Cítil se podivně. Teď už věděl, že to nebylo doopravdy, ale emoce, které ho naplnily, tu byly stále a naplňovaly ho takovou bolestí, že musel vynaložit všechny síly, aby nekřičel.

Teď už věděl, že pokud Snape v poslední bitvě padne, on to neunese.

Na okamžik kratší než jedno nadechnutí si přál, aby býval nikdy nebyl adoptován, aby býval sám sobě nedovolil připoutat se k někomu, protože on přece vždycky nakonec přijde o ty, které měl rád...

„Je to bubák,” zopakovala McGonagallová, „tak teď se, pane Pottere, uklidněte a zkusíme to znovu.”

Stačilo jí jen několik mávnutí hůlkou a bubák byl uvězněn zpět v bedně.

Harry zavrtěl hlavou, snažil se zaměřit své myšlenky od důležitých věcí na stupidní Aranův test. „Jenže, paní profesorko, já opravdu nevím, jak si z toho mám udělat legraci, opravdu ne.”

„Bylo to příšerné divadlo,” politovala ho McGonagallová. „To je největší síla bubáků. To, že dokáží najít to, z čeho máme největší strach. Tak se nad tím na chvíli zamyslete a dejte mi vědět, až budete připravený.”

„Ve skutečnosti by neměl čas na přípravu,” řekl Aran posměšně.

„Vzhledem k tomu, že vaši ostatní studenti skutečného bubáka ani neviděli,” opáčila McGonagallová chladně, „sotva mě můžete poučovat o tom, jak reálné mají být podmínky testování!”

„Jsem připravený.” Neexistoval způsob, jak si udělat ze Snapeovy smrti legraci, ale došlo mu, že Remus tenkrát před třemi lety také neudělal z úplňku něco k popukání.

Změnil ho na něco úplně jiného, na něco, co nemělo s měsícem vůbec nic společného.

McGonagallová znovu otevřela dřevěnou bednu.

Bubák se znovu stal Snapem. Harryho napadlo, že tenhle strach musí být někde v jeho mysli napsaný velkým písmem. Neměl největší strach z Luciuse, z mozkomorů ani z Voldemorta, bylo to tak, jak nedávno řekl Dracovi.

Harry se soustředil ve své mysli na obraz, který už viděl a namířil svou hůlku. „Nablblíku zmiz!” zasyčel v hadím jazyce a provedl kouzlo dřív, než mu Snape začne znovu před očima umírat.

Stačila chvilka víření barev a bubák byl oblečený jako Nevillova babička, včetně supí hlavy nahoře na klobouku.

Aran se začal chechtat s takovým nadšením, až to vypadalo, že se udusí.

McGonagallová se na Harryho podívala poněkud unaveně. „No vypořádal jste se s tím bubákem dobře, ale...” mávla rukou směrem k Harryho výtvoru, „není tohle už trochu otřepaný vtip?”

Harry pokrčil rameny. „Jediné, co jsem dokázal vymyslet.”

„No dobře... ale stejně vám doporučuji o tom se Severusem raději nemluvit.”

McGonagallová bleskově nacpala bubáka zpátky do bedny.

„Velmi dobře, pane Pottere. I když jste potřeboval dva pokusy, myslím, že vás mohu oznámkovat.”

„Mizerné,” oznámil Aran. „A možná i Hrozné.”

„Vzhledem k tomu, že to nejste vy, kdo ho bude hodnotit, nepřikládám vašemu názoru žádnou váhu,” řekla McGonagallová, aniž by se na něj podívala. „Přijatelné. Příště se nenechte tak vyvést z míry obrazy, které bubák najde ve vaší mysli. Musíte vést v patrnosti, co je reálné a co ne.” Pak bleskla pohledem po Aranovi. „Pokud nás teď, pane profesore, omluvíte, chtěla bych si promluvit s panem Potterem o samotě.”

„Ještě pořád má být po škole...”

„Vzhledem k tomu, že jste ho donutil zůstat zde po vyučování a dělat test o samotě, myslím si, že to jako trest stačí.”

Aran měl dost rozumu, aby se s ní nehádal, ale když k němu posunula McGonagallová bednu s bubákem se slovy, že teď budou mít jeho studenti na čem praktikovat, pořádně se zamračil.

Ron a Hermiona čekali na Harryho na chodbě a stejně tak Nott. On a Ron vypadali rozzuřeně, Hermiona vyčerpaně.

„Počkejte na pana Pottera před mojí kanceláří,” oznámila McGonagallová, aniž by se zastavila. Harry pospíchal, aby jí stačil.

„Mám malér, paní profesorko?” zeptal se, když došli ke kanceláři. „Za to, co jsem řekl, už jste mi strhla body.”

Postrčila ho do kanceláře a před tím než odpověděla, zavřela dveře. „To už je za námi a nehodlám se k tomu vracet. I když doufám, že své chování k profesoru Aranovi napravíte. Chápu, že pravidla, která ve třídě stanovil, jsou slabomyslná, ale vy se k němu stejně musíte chovat s úctou.”

„Ano, madam,” odpověděl Harry, i když s ní nesouhlasil. Respekt není samozřejmý a Aran si žádný nezaslouží.

McGonagallová mu viděla až do žaludku. „Není to příliš zmijozelské rozčilovat ho, když vám to nic nepřinese.”

„Ale na hadím jazyce není nic špatného!”

„Ne, to není.” McGonagallová se posadila do křesla. „Ale proto tu nejste. Chci si s vámi promluvit o vašem bubákovi. Posaďte se, Harry.”

Harry to udělal, poněkud nejistě, protože netušil, o čem se bude mluvit. No tak se bojí, že Severus zemře, a bojí se, že když se to stane, bude za to zodpovědný. Miluje svého otce, no a co? To přece jenom znamená, že je normální, nebo ne?

„Zjevně se obáváte, že Severus nepřežije válku.”

Harry měl chuť říct Vážně, a jak vás to napadlo? Pak si ale pomyslel, že si McGonagallová nezaslouží, aby se k ní choval takhle. „Asi ano. Příliš o tom nepřemýšlím, ale asi je to tak.”

„Ráda vidím, že jste si vybudovali tak pevná pouta,” řekla jeho učitelka. „Harry, musím připustit, že jsem o vaší adopci měla své pochybnosti. Nedoufala jsem, že byste se vy a Severus mohli naučit spolu vycházet... Ale dost o tom, očividně jsem se mýlila.”

„Tak proto jste nejprve nechtěla, abych se přestěhoval do sklepení?” vyhrkl Harry. Ještě pořád se cítil jejím chováním poněkud zraněný.

„Vzhledem k tomu, jak jste se vy dva se Severusem nesnášeli, jsem si sotva dokázala představit, že z vás zbude víc než jen mastný flek. A to nemluvím o tom, že už tam žil pan Malfoy.”

„Jo, taky jsem si ze začátku myslel, že mě Draco zabije,” řekl Harry. Zdálo se mu to teď téměř jako milá vzpomínka a připadalo mu to legrační. „Pokoušel se mě přesvědčit, abych mu věřil, a já nemohl. Nebo spíš nechtěl. Ale už je to v pořádku. Líbí se mi mít bratra.”

„Vraťme se k Severusově smrti,” vrátila se k tématu McGonagallová. „Už jste s ním mluvil o vašich obavách?”

„Ne... doopravdy ne.”

„Myslím si, že byste měl. Nebo se ho alespoň zeptejte, koho určil jako vašeho poručníka pro případ, že by zemřel.”

Harry zamrkal. „Nemyslím, že někdo takový existuje.”

„To je velmi nepravděpodobné. Úřad po něm jistě chtěl, aby to zařídil.”

Harry si odkašlal. „Je jedno, kdo bude můj poručník, pokud přijdu o otce. Jeho nemůže nikdo nahradit...” Vnitřnosti se mu sevřely úzkostí, když se mu vybavily události staré necelý rok. Tehdy si myslel, že se nikdy nenajde někdo, kdo by mohl nahradit Siriuse. A nenahradil Sirius jeho rodiče? Pomůže zaplnit tu bolestnou propast, když připustí, že byl jen dítě, které potřebovalo, aby se o ně někdo staral? Ačkoli teď je už skoro dospělý.

Výraz McGonagallové změkl. „Ale vy máte, Harry, zjevně strach, že Severuse ztratíte. Měl byste tu záležitost probrat s ním.”

Harryho rozbolel ret a chvíli mu trvalo, než mu došlo, že si ho kouše. „Myslíte, že bych mu měl říct o bubákovi?”

„Myslím, že byste mu měl nějakým způsobem sdělit, co vás trápí. A domnívám se, že promluvit si s ním o jeho plánu by mohlo být méně bolestné, než probírat to, co tu předvedl bubák.”

To dávalo smysl a tak Harry přikývl. Pak ho napadla další myšlenka. „A vy to víte, protože jste to vy, koho určil jako mého poručníka pro případ... že by se něco stalo?”

„Nikdy se mnou o této záležitosti nemluvil.”

„Tak Brumbál?”

„Profesor Brumbál, Harry. A na to, kdo to je se zeptejte Sev... svého otce. Já opravdu nemám nejmenší tušení, koho vybral.”

„Dobře.” Harry chvíli čekal, ale když už nic neříkala, dodal: „Můžu jít?”

„Ano, samozřejmě.”

Harry váhavě vstal. „Paní profesorko, ještě k těm bodům. Nerozmyslíte si to? Já jsem si toho od toho zas - ehm zlomyslného profesora Arana vážně zkusil hodně.”

„To už je mi teď jasné. Naprosto,” řekla McGonagallová učitelským tónem. „Ale vy se stejně musíte chovat bezpodmínečně uctivě, pane Pottere. Své rozhodnutí nezměním.”

„Jenže polovina bude stržena ze Zmijozelu a Severus se bude zlobit, že kvůli mně přijde Zmijozel o body.”

„Škoda, že jste se stejně úzkostlivě nepokusil vyhnout v posledních pěti letech ztrácení nebelvírských bodů.”

„Prosím, madam...”

„Ne, Pottere. Body zůstanou tak, jak jsou. Ačkoli mám jednu otázku. Pokud profesor Aran po svých studentech nechce, aby čelili opravdovým temným stvůrám, proč jste prostě při praktickém testu nekouzlil a nepoužíval při tom běžné inkantace? On by přece nepoznal, že nefungují, ne když tam neměl opravdového bubáka.”

„Myslím, že z principu,” řekl Harry, „nechtěl jsem, aby měl pocit, že vyhrál.”

Hlas McGonagallové se náhle podobal Snapeovu. „To tedy nebylo příliš zmijozelské, pokud tedy mohu říct.”

Harry se naježil. „A vy byste chtěla, abych se podrobil jeho předsudkům a předstíral, že jsem někdo, kdo nejsem?”

„Ne, ale myslím, že byste měl bojovat jen v důležitých bitvách.”

„Ano, madam.” Harry vzdychl a vyšel ven.

Ron a Nott, kteří tu čekali, se na sebe ještě pořád mračili a Hermiona, zřejmě otrávená jejich hádkou, čekala na druhém konci chodby.

„Tys mi prostě musel ukrást slávu z hodiny Obrany, že jo?” zeptal se Nott, ačkoli nevypadal, že by mu to nějak kazilo náladu. „Nikoho nezajímá to, jak jsem ho znemožnil při testu, ne potom, co jsi mu řekl ty. A ještě jsi ho dokázal přesvědčit, aby nestrhl Zmijozelu body. Bylo to fakt super.”

„Už mě prostě sere.” Harry se podíval na Rona. „A proč se vy dva hádáte?”

On se tě chce na něco zeptat.”

„Jo, já vím, říkal to při hodině.” Harry se otočil na Notta a pokynul mu, aby šel s nimi.

„Blíží se sobotní výlet do Prasinek,” řekl Nott. „A tvůj malý nebelvírský přítelíček je předpokládám žárlivý, protože jsem se zmínil, že budeme rádi, když tentokrát půjdeš se Zmijozelskými.”

„Když půjdu se Zmijozelskými...” zopakoval Harry pochybovačně.

„Jo, pamatuješ, že když tě Snape oficiálně představoval, říkal, že od nás očekává, že tě vezmeme mezi nás? Chvíli mi to trvalo, než jsem někoho přesvědčil, ale nakonec Daphne a Blaise souhlasili, že... že...”

„Že jim nebude vadit, když budou viděni se mnou?”

Nott se trochu začervenal. „No tak nějak.”

„Už jsem mu řekl, že máš plány,” řekl Ron vztekle, „řekl jsem mu, že ty nikdy nerušíš slovo.”

Harry skoro řekl jaké slovo, ale pak mu došlo, co má Ron na mysli. Slíbil přece Severusovi, že nebude nikam chodit bez svých takzvaných tělesných strážců. A Ron a Hermiona na něj neměli dohlížet jen proto, že by mohl mít problém s magií. Také to mělo posílit dojem, že je zranitelný a potřebuje ochranu.

Chránilo to jeho strategickou výhodu překvapení.

Ale Harry se přesto přese všechno cítil v pokušení. Potřeboval se dostat k Nottovi blíž, pokud měl přijít na kloub tajemství, které obklopovalo zmijozelskou nákazu... což by mohlo pomoci odhalit tajemství Pansyiny smrti. Víc než cokoli jiného si Harry přál očistit Dracovo jméno, aby se konečně mohl vrátit do školy.

A pokud by měl být upřímný sám k sobě, chtěl se také vyhnout nepřetržitému dohadování mezi Ronem a Hermionou.

A navíc Snape by na něj jistě byl hrdý, kdyby se mu podařilo najít způsob, jak se více stát součástí Zmijozelu.

Jenže tohle nebyla ta správná cesta a on to věděl.

„Jenže já už mám plán,” řekl Harry. „Slíbil jsem Ronovi a Hermioně, že půjdu s nimi.”

„Vždycky chodíš s nimi,” přemlouval ho Nott. „No tak, Pottere. Chceme vědět, co má náš náhradní chytač dělat, aby se dostal do formy.”

„A proč by to dělal!”zaječel Ron.

„Protože je taky ze Zmijozelu, jestli sis toho doteď nevšiml.”

„Podívej, já sám mám občas problém tomu uvěřit,” řekl Harry, aby Notta umlčel. „Díky za pozvání, ale možná někdy jindy. A k tomu chytačovi – ať nacvičuje vývrtky a obrátky. Vidět zlatonku je jedna věc a chytit druhá.”

Ron zaúpěl.

Nott ale stejně nevypadal spokojeně. „Chtěl jsem si s tebou ale promluvit i o jiných věcech.”

„Tak pojď s námi se všemi.” navrhl Harry

Nott se okamžitě stáhl. „Ale ne, to je v pořádku. Možná, že se potkáme ve vesnici.”

„Možná.” Harry pokrčil rameny. „Já se stejně ještě musím zeptat, jestli můžu jít. Severus mi to možná zakáže.”

„Ale minule jsi v Prasinkách taky nebyl,” stěžoval si Ron.

„Říkám možná. Uvidím co se dá dělat.”

Nott se na Harryho dlouze zamyšleně podíval. „Snape je na tebe doopravdy přísný. Je to divné, býval bych si myslel, že s ním budeš vycházet líp.”

Snape sotva potřeboval, aby ho někdo bránil před vlastním studentem, ale s Harrym zacloumala potřeba zastat se ho. „On je skvělý táta.”

„Dobře, jen mi dej vědět, kdybys změnil názor a chtěl jít nakonec s námi,” řekl Nott před tím, než se obrátil k odchodu.

„Teda,” Ron vydechl úlevou, „bál jsem se, že řekneš ano a my pak budeme mít s Hermionou spoustu práce s tím, abychom tě uhlídali.”

„Zbláznil jsi se? S Nottem? Řekl jsem ti přece, že se s ním nepokouším skamarádit. Nevěřím mu. Ani trochu.”

„Jo, ale chceš se stát skutečně součástí Zmijozelu. Myslíš si, že to nevím?”

„Severus by byl rád. A myslím, že Draco taky. Teda až na ně přestane být naštvaný. I když oni ho teď taky nemohou vystát.”

„Řekni mu, že to spraví bohatý bakšiš,” zavrčel Ron.

„Jenže on...”

Harry se náhle uprostřed věty zastavil. Připadalo mu správné říct Ronovi, že je Draco znovu bohatý, ale věděl, že přiznáním opaku by svého bratra pokořil.

„On co?”

Hermiona ho zachránila před nutností odpovědět. „Harry, měl bys radši jít, dřív, než tě bude otec hledat.”

Harry na ni udiveně zíral. „Jak víš, že mi McGonagallová strhla body?”

„Body?” Hermiona nad jeho otázkou mávla rukou. „Snape tě přece dnes čeká, ne? Každé úterý a čtvrtek?”

„A navíc skoro každý víkend.” dodal Ron nakvašeně.

„Někteří lidé si své rodiny váží, Ronalde.”

„Sklapni, Hermiono!” zaječel Ron. „Jestli sis nevšimla, tak já jsem jedním z nich.”

„No to bych teda při tom, jak si pořád stěžuješ, neřekla!”

„Šmankote, vy dva mě nakonec donutíte litovat, že jsem neřekl Nottovi, že půjdu se Zmijozelem!”

Ron i Hermiona zmlkli.

***

Harry už si přivykl jíst doma každé úterý a čtvrtek, jak už si toho všimla i Hermiona. Takhle mohl vidět svého bratra před a po sezení s terapeutkou. Zatím nemohl říct, jestli Dracovi ta sezení pomáhají, ale říkal si, že to asi bude chvíli trvat, než bude výsledek patrný.

Nebyl si tak úplně jistý, jestli se mu dnes domů chce, protože věděl, že určitě přijde na přetřes i otázka bodů. Jenže na druhou stranu už neměl nejmenší náladu poslouchat Rona a Hermionu. Přál si, aby to ti dva už překonali.

Šance, že by se Hermiona zamilovala do Draca byla zhruba stejná, jako že by se zamilovala do třaskavého skvorejše, takže Ron neměl nejmenší důvod žárlit. I když ne že by to byla jen Ronova chyba. Hermiona mu přece mohla říct, že ji Draco nezajímá. Buď tak a nebo se ti dva měli dohodnout, že budou zase jen kamarádi, a na celou tu věc s chozením zapomenout.

Večeře doma probíhala nejprve docela v pořádku. Bylo to tak trochu jako za starých časů. Draco se snažil dohnat učení, a když se jich Snape ptal na nějakou teorii nebo kouzlo, které se naučili, byl z toho přátelský souboj, ve kterém se každý z chlapců snažil dokázat, že toho ví víc než ten druhý. Ukázalo se, že Draco si už s novou hůlkou docela rozumí, přestože Snape trval na tom, že s ní smí pracovat jen pod dohledem.

Draco to párkrát kousavě komentoval, ale většinou to vypadalo, že má docela dobrou náladu.

Po večeři si zahráli kouzelnické scrabble, Harry a Draco proti Snapeovi, a ještě že to tak udělali. Slovník jejich otce byl skutečně obsáhlý. Všichni se u toho dobře bavili a to bylo milé. Když dohráli, nalil Snape každému trochu Galliana, usrkával ho a pozoroval Draca a Harryho, jak si povídají. Ale že nebyl úplně uvolněný, došlo Harrymu, když mu náhle položil otázku, které se Harry celý večer děsil.

„Harry, pět bodů ze Zmijozelu?”

Harry položil prázdnou skleničku od likéru a podíval se otci do očí. „Ano, promiň, ale sám nejlíp víš, že si na to těžko můžeš stěžovat. Pět bodů je jako nic. Víš, kolik bodů jsi za ta léta strhl Nebelvíru? Kdybych je měl všechny zpátky, tak...”

„Já se nehodlám vracet k naší poutavé minulosti,” přerušil ho Snape, „ale chci vědět, kdo ti strhl body a proč.”

„To byla jen profesorka McGonagallová,” řekl Harry, který se bleskově rozhodl o Aranovi raději nemluvit. „Protože jsem byl drzý. A už je to pryč a už se to nikdy nestane, pane.”

„Pane?”

„Teď jsi tu jako hlava koleje, nebo ne?” Harry se zhluboka nadechl. „Když se mnou McGonagallová mluvila, zmínila se o něčem... no, a ona říkala, že se tě na to mám zeptat. Říkala, že jsi to asi udělal a že bych se tě měl zeptat, když to chci vědět.”

„Když se mě zeptáš, třeba ti odpovím.” řekl Snape sarkasticky.

„Dobře.” Harry se znova hluboce nadechl a pomyslel si, že se mu to předtím zdálo jednodušší. Téměř si přál, aby s tím býval byl nezačínal, i když to byla dobrá příležitost, jak stočit hovor jinam než k otázce, co vlastně tak drzého řekl. „No... když jsi nás adoptoval... teda mě a Draca... koho jsi ustanovil jako našeho poručníka pro případ, že bys zemřel?”

Snape na něj zíral. „Harry, já neumřu. Pusť to z hlavy.”

„Slíbit to nemůžeš.” Harry slyšel vlastní hlas a nesnášel se za to, jak se mu třásl. Znovu měl před očima obraz, co vytvořil bubák, znovu viděl, jak ze Snapea uniká spolu s krví i život... „Myslíš si, že mě Sirius chtěl opustit? A ty jsi v daleko větším nebezpečí, než byl kdy on, s tím tvým Znamením na předloktí a s tím, cos pro mě udělal o Samhainu.”

Snape vypadal frustrovaně. Chtěl něco říct, ale odmlčel se po první slabice a musel začít znovu. „Harry, je to jen pro všechny případy. Molly a Arturovi Weasleyovým udělalo velkou radost, když jsem je požádal, aby tě v případě, že bych zemřel, vzali k nim do rodiny.”

„Jé, Weasleyovi.” Harry, který zadržoval dech, konečně vydechl. „To je úžasné. A jsou to také členové Řádu. A Ron by se stal mým bratrem!”

Mistr lektvarů se ušklíbl: „Jsi zklamaný, že tu ještě pořád jsem?”

Harry se rozesmál, ačkoli tušil, že za tím vším sarkasmem je i trocha opravdové zvědavosti. „Tati, samozřejmě, že ne. Jen jsem chtěl říct, že si myslím, že jsi udělal to nejlepší, co jsi mohl.”

„A co jsi připravil pro mě?” ozval se Draco.

Když se Snape otočil na svého syna, jeho tvář ztratila jakýkoli výraz. Harrymu došlo, že si dodává odvahu. Proč mu došlo, až když Snape promluvil. „Weasleyovi by přijali i tebe.”

Dracovy zuby zazářily v širokém úsměvu. „Ale no tak, Severusi, mluv vážně...”

„Ujišťuji tě, že jsem naprosto vážný. Chceš se podívat do dokumentů?”

„No to teda ksakru chci!” Draco vyskočil na nohy, „Weasleyovi. Weasleyovi! Na co jsi myslel?”

Snape také vstal. „Accio Dracovy adopční papíry,” řekl a mávl hůlkou. Ještě ani nedomluvil a už se otevřely dveře a doplachtil k němu pevně svázaný svitek. „Byla to skutečně ta nejlepší možnost. V době, kdy jsem to vyplňoval, jsem už to měl pro Harryho zařízené, a nechtěl jsem, abyste se vy dva v případě mé smrti rozdělili.”

Draco přikývl, jako že to dává smysl. „Jo, chtěl bych zůstat tak blízko u Harryho, jak jen to půjde. Ne že by potřeboval ochránce, když zvážíme jeho temné síly, ale stejně se jeden pár očí navíc může hodit.” Vzal si od otce dokumenty a rychle si je přečetl. „Ale stejně, Weasleyovi? Díky Merlinovi, že mi bude už v srpnu sedmnáct, budu plnoletý a mohl bych si zařídit věci podle sebe!”

„Měl bys slyšet je, když jsem je o to žádal.”

Ten komentář Harryho překvapil. „To tak váhali, jestli mají Draca přijmout?”

„Ale ne,” opravil ho Snape, „jen takovou žádost nečekali. Trvalo jim nejméně deset minut, než zvážili všechny možné následky takového rozhodnutí. Ale nakonec souhlasili.”

„Takže ty jsi mi vybral novou rodinu podle toho, jestli je dobrá pro Harryho?”

„Myslím si, že Weasleyovi jsou nejlepší i pro tebe,” odsekl Snape a natáhl ruku pro papíry, „mají zkušenosti se vzpurnými dětmi.”

Draco zdvihl bradu. „Teda, Severusi!”

„A navíc,” pokračoval Snape bez odmlky, „těžko bys hledal domácnost, která by byla tolerantnější k mudlům. Artur je jimi doopravdy okouzlený. Mohl by ses toho od Weasleyových hodně naučit.”

„Máš pravdu, že moje priority se skutečně změnily,” oznámil Draco slavnostně, když podával otci dokumenty.

Harry se zakabonil. „Co tím myslíš, že jsi teď k mudlům tolerantnější?”

„Prosím tě,” Draco nakrčil nos.

„No myslel jsem, že když teď mluvíš s Maršou... no, a jaké priority se ti tedy změnily?”

„Číslo jedna je ochránit tebe. A teď to bude i zachovat naživu Severuse. Protože já nebudu bratr Ronalda Weasleyho. Jeden Nebelvír v rodině mi stačí.”

„Ron není špatný,” řekl Harry a rozesmál se. „Můj ty Bože. Přesně tohle jsem řekl před měsíci jemu. Draco není špatný. Jestli tě to uklidní, nevěřil mi to o nic víc než ty.”

„Přestože jsou spekulace o mé smrti zábavné,” vmísil se do debaty Snape, „domnívám se, že je čas, aby se Harry vrátil do jeho ložnice. Ledaže bys měl v plánu tu přespat, v tom případě bych tě doprovodil ráno, aby sis mohl vzít učebnici na Přeměňování.”

„Přespím tu o víkendu,” řekl Harry, „takže se teď radši vrátím do věže. Nebo budou moji přátelé mít pocit, že jsem je opustil. Což mi něco připomnělo. V sobotu bude zase výlet do Prasinek...”

„Skutečně? Ředitelé kolejí se tohle nikdy nedozvědí.”

Harry měl chuť otci říct, že je pitomec, ale rozhodl se, že by to jeho případu nepomohlo. „No, teď to víš. A já... já jsem doufal, že bys mi tentokrát mohl dovolit jít.”

„To je teda nápad, ptát se, když kvůli tobě strhli Zmijozelu body!” řekl pohoršeně Draco. V očích mu blýskalo a Harry si pomyslel, že Draco je už zase nesnesitelný jako obvykle.

„Skvělý postřeh,” Snape si Harryho kriticky prohlížel, „ale vzhledem k tomu, že si ve škole vedeš docela dobře a zejména jsem spokojen s tím, jak se pokoušíš zapojit do Zmijozelu, tak pokud se nestane něco nepředvídatelného, tvé povolení podepíšu.”

Něco nepředvídatelného? „A co kdybys to podepsal hned?”

„Harry, ty si doopravdy myslíš, že nedodržím slovo?”

„No jo...” Harry pokrčil rameny, „jen jsem to zkusil.”

„Já chci jít taky!”

Snapeova odpověď byla tak úsečná, jak jen mohla být: „Ne.”

Draco vzdychl. „No jo, já vím. Radši ne. Třeba už mě brzy očistí a školní rada mi dovolí vrátit se do vyučování. Třeba budou chtít urovnat, že mě vyloučili bez dobrého důvodu.”

„To se ale nestane, pokud by vyšly najevo tvé nedávné aktivity.”

„Ano, Severusi,” řekl Draco mučednickým tónem, ze kterého bylo jasné, že tuhle větu už slyšel mnohokrát. „Tomu skřítkovi jsem se omluvil. Co ještě chceš, abych udělal, přislíbil mu svého prvorozeného syna?”

„Možná by pro začátek stačilo, kdybys byl méně sarkastický.”

Draco protáhl obličej. „Možná bys měl Harryho odvést před večerkou. Protože jinak si bude myslet, že když může porušit jedno pravidlo, může porušovat všechna. I když ne, že by je on už neporušoval...”

„A to jsem se tě chtěl zeptat, co chceš přinést z Prasinek,” řekl Harry se smíchem, „ale teď už to neudělám.”

Když uviděl Dracův výraz, přál si, aby to byl býval neřekl. Ten výraz říkal, že si myslí, že mu Harry otlouká o hlavu jeho chudobu.

„Já jsem jen myslel... no, že když nemůžeš jít.” Dokonce i jemu to znělo hloupě.

„Prosím omluvte mě.” Draco se na Harryho už ani nepodíval, odešel do ložnice a zavřel za sebou dveře. O chvíli později uslyšeli sprchu.

„Doporučuji ti, aby sis příště dával lepší pozor na to, co před Dracem říkáš,” pokáral ho chladně Snape, „není k ničemu připomínat mu nedávná zklamání.”

„Tak proč pořád trousíš průhledné poznámky o těch koláčcích?” odsekl mu Harry. „Mají zkušenosti se vzdorovitými dětmi? Myslíš, že nebyl upřímný, když se omluvil Dobbymu? Já myslím, že byl.”

„Harry, já mám své zkušenosti s tím, jak dokáží být zmijozelští mazaní.” Pak ale Snape pokrčil rameny. „Možná máš pravdu a už je čas nechat tuhle záležitost plavat.”

Harry přikývl a doufal, že to jeho otec myslí vážně. „Když už mluvíme o mazanosti, chci se tě na něco zeptat. Co kdyby Walpurgis nebyl, co se týče poslední vůle, tak podezřívavý? Nechal bys Dracovi ty peníze? Nejdřív jsem si myslel, že ano, ale po tom, co jsi řekl, si tím nejsem jistý.”

„Přemýšlel jsem o tom, co bude nejlepší udělat,” řekl Snape, „ještěže si skřeti dali s tím vyšetřováním práci. Nebyl jsem nijak dychtivý po tom rozhádat se se synem, protože mu nedovolím převzít dědictví.”

„Myslel jsem, že ti bude připadat zmijozelské, nechat si ty peníze.”

„A já jsem si myslel, že už víš, že být Zmijozelem neznamená být nemorální,” řekl Snape zakaboněně.

„Já vím, ale bylo by to jiné, kdyby to odmítnutí peněz mohlo Walpurgise zachránit, jenže na to už stejně bylo pozdě a tak jsem si říkal, že... no... sice nebylo správné ho zabít, ale...”

„Draco nebyl vychován k morálce. Kdyby si nechal ty peníze, přestože by věděl, jak jich nabyl, ublížilo by mu to. Nechtěl jsem se pouštět do žádných diskuzí, dokud to skřeti nevyšetří. Upřímně jsem doufal, že ten trezor bude prázdný, ani v nejmenším se mi nechtělo říct Dracovi, že mu nedovolím žádnou část dědictví používat.”

„Ale letos v létě mu bude sedmnáct.” kabonil se mu Harry. „Pak už bys ho od těch peněz neudržel. Nebo alespoň ne legálně.”

„Ano, takže se nakonec Walpurgisovo řešení ukázalo jako nejlepší.” Snape si oblékl plášť a poté co Harry udělal to samé, opustili byt.

„Také jsem přemýšlel o tom, co Walpurgis udělal,” řekl Harry zatímco šli chodbou. „Zjevně tušil, že v Narcissině požadavku, aby změnil vůli, je nějaký postranní úmysl. Vždyť tím podepsal vlastní rozsudek smrti. Vědomě.”

„Z toho, co vím, byl už docela starý. Možná, že už prostě byl připravený. Nebo možná, že byl nemocný.”

„Hm, možná, že ano,” řekl Harry, přestože se nemohl zbavit pocitu, že je za tím něco víc, než vědí.

Když došli k portrétu Buclaté dámy, Harry otce rychle objal, řekl heslo a prošel dovnitř.

***

„Dneska se budeš učit se mnou,” vysvětloval mu Draco. „Severus říkal, že umíš docela slušně lektvary jako Jizvovyhlazovací, ale že by ses měl naučit nějaké pokročilejší léčivé lektvary,” ukázal na pult plný ingrediencí, „dneska se pustíme do Kostirostoucího lektvaru. Řekni mi, které tři věci na to nebudeme potřebovat.”

Harry na bratra zíral. „Proč mi ksakru neřekneš, co se doopravdy děje? Severus říkal... tohle se mu přece nepodobá, aby nemluvil sám za sebe!”

Draco ztišil hlas. „Je to poprvé, co smím bez něj vkročit do laboratoře od toho večera, co mě tam konfrontoval s Venetimoricou. Myslím, že se mi tím pokouší dát najevo, že mi znovu věří, i když asi jen takhle.” Zmijozelský chlapec dal palec a ukazováček k sobě tak blízko, že se téměř dotýkaly. „Což není mnoho a proto jsi tu ty, abys dohlédl, že neprovedu něco kreativního.”

Harry se zamračil a opřel se o pult. „Máš v plánu udělat něco kreativního?”

„Ne. Já jen chci zpátky do školy.”

„Ještě pořád tak nenávidíš Zmijozel?” Když Draco přikývl, kousl se Harry do rtu.

„Předpokládejme, že se vrátíš. Budeš chtít být zařazen do jiné koleje?”

Draco zdvihl obočí. „Proč? Chtěl bys, abych byl v Nebelvíru?”

„A poslouchat, jak se hádáte s Ronem? To snad ani ne.”

„Ale pomysli si, jak by se vztekal, kdybych se pokaždé usmál na Hermionu, když ji potkám.”

Harry se odstrčil od pultu. „Vždyť se ti nelíbí.”

„Deset bodů pro Nebelvír za to, že ti došlo to, co je zjevné. Řekl jsem ti přece, že moje představa děvčete není chodící knihovna.” Dracův úsměv pohasl a sklopil oči k zemi. „A navíc, nemohl bych takhle pošpinit Pansyinu památku.”

„Jak takhle? Tím, že bys chodil s mudlou?”

„Ne, tím, že bych chodil s kýmkoli.” Draco se zespoda podíval na Harryho. „Nemůžeš tomu rozumět. V jednu chvíli jsem byl u ní a líbali jsme se jak šílení, jako by se mě nemohla nasytit. A v další jsem se probral a dozvěděl se, že je navždy pryč. A přitom bylo všechno jen na začátku. Chtěla se vzepřít rodičům a já jsem ji chtěl požádat o ruku. A najednou je to všechno pryč.”

Harry měl pocit, že by měl něco říct, ale nevěděl co. „Vím, co myslíš. Nebo aspoň trochu. Když zemřel Cedrik, bylo to tak náhlé a neočekávané... také jsem nemohl uvěřit, že je pryč.”

„Cedrik,” Draco zavrtěl hlavou, „ale to není to samé. Tys Cedrika nemiloval.”

Harry polkl a zašeptal: „Ale Siriuse ano.”

„Podívej, já jsem nikdy neřekl, že se v tvém životě nestalo nic tragického,” řekl Draco s povzdechem, „ale stejně to není to samé. Pansy se mnou chtěla mít děti. A to i přestože mě vydědila nejen moje rodina, ale v přeneseném slova smyslu i skoro všichni čistokrevní kouzelníci, kteří kdy studovali ve Zmijozelu. A ona mě přesto chtěla, řekla mi to. Už nikdy nebudu nikoho chtít.”

Konverzace byla dramatičtější, než Harry čekal. „No... já...”

Draco zavrtěl hlavou. „Nevíš, jak dál, co? Nemůžeš říct, že je ti to líto, protože si ještě pořád nejsi jistý, že se Pansy změnila. Ještě si pořád myslíš, že byla součástí spiknutí.”

„Je mi líto, že trpíš.”

„Jo, ale takový je asi život,” pokrčil rameny Draco. „Ale vraťme se k otázce, kterou jsem před chvíli položil. Nechápu, jak se mě můžeš zeptat, jestli chci být zařazen do jiné koleje. Možná, že nenávidím Zmijozel, ale jsem velmi zavázaný Severusovi. On bude vždycky hlava mojí koleje a nikdy bych ho nevyměnil za Prýtovou, Kratiknota, nebo Merline chraň, McGonagallovou.”

„Ona je v pohodě.”

„Tak proč jsi na ni byl tak protivný, až ti strhla body?”

„Popravdě jsem se jen trochu chytil s Aranem.”

„Aha, Aran. Ani nedoufám, že by ses zmínil o tom, jak jsou jeho hodiny k ničemu.”

Harry si vzpomněl, že jejich otec si magicky nahrává všechno, co se uvnitř jeho soukromé laboratoře stane. A tak neměl nejmenší chuť zmínit se o tom, že vynadal jinému učiteli do blbců. Ale něco říct musel. „Myslím si, že ona ví, že je k ničemu. A navíc je tak pitomý, že si vůbec nevšiml, když si z něj Nott dělal legraci!” Harry krátce vysvětlil, co se vlastně stalo.

„Škoda, že jsem to neviděl,” řekl Draco a zavrtěl při tom hlavou. „Mám pocit, jako že mi všechno uniká a nemám žádnou naději. Víš co? Pustíme se do učení. Takže, které tři ingredience nebudeme potřebovat?”

Harrymu stačilo šest pokusů, aby je našel.

***

„Tati,” řekl Harry těsně předtím, než šel večer spát. „Je čas na můj Elixír.”

Snape si ho prohlédl od hlavy k patě. „Kdy jsi si naposledy sundal brýle, Harry?”

„Myslíš kromě sprchování?” Harry pokrčil rameny. „Ani nevím. Už jsem si na ně zvykl a ani na to moc nemyslím. Ale možná bych měl.”

Zastrčil brýle do kapsy u košile a zamrkal, jak se pokoušel zvyknout si na to, že uvidí oběma očima a ne jen jedním. „No, na jedné straně je to pořád ještě rozmazané, ale je to o hodně lepší, než to bylo.”

„Možná o tom ani nevíš, ale jedním okem šilháš.”

Harry se zasmál. „To musí vypadat divně.”

„Docela.”

Harry se pokusil zatvářit uvolněně. „I s tím šilháním vidím docela dobře.”

Snape pobaveně prohlásil. „Ale pořád šilháš. Doporučuji ti nosit brýle, dokud se to nesrovná.”

„Já se toho zatraceného krámu nikdy nezbavím.”

Otec se k němu naklonil, zakouzlil Lumos, posvítil mu nejprve do levého, potom do pravého oka a porovnal je. „Dej tomu Elixíru ještě dva týdny,” rozhodl nakonec, „jizvy na tvé rohovce jsou už skoro zhojené. Až se uzdraví úplně, nebudeš se muset bát ani šilhání, ani bolestí hlavy.”

„Takže se jich nakonec zbavím,” řekl Harry a nasadil si brýle zpátky.

„Já si myslím, že ano.”

Harryho z toho zahřálo srdce. „Díky, tati, vím, že to nepotřebuješ slyšet, ale já jsem vážně rád, že jsi tak dobrý v lektvarech.”

Snape přikývl. „Už jsi se rozhodl, za koho budeš chytat?”

„Ještě ne,” Harry se zakabonil, „tenhle rok už je prakticky pryč, takže je to jedno a předpokládám, že se ptáš na příští rok. Nechce se mi vystrčit Ginny. Ale na druhou stranu mi to opravdu schází. A navíc si myslím, že kdybych začal hrát za Nebelvír, vyvolá to zlou krev ve Zmijozelu.”

„Tak to probereme v létě.”

Harry zamrkal. „Myslel jsem, že budeš radši, když nebudu vůbec hrát, protože chceme, aby si všichni mysleli, že je moje magie špatná.”

Snape se ušklíbl. „Ale no tak, Harry. Jsem si jistý, že si můžeme dovolit alespoň občas říkat pravdu. A copak tě nenapadlo, že mám nějaký postranní motiv? Myslíš, že jediné, co chci, je pomoci Nebelvíru vyhrát pohár?”

„No... připadalo mi, že jsi posedlý tím, aby školní pohár vyhrál Zmijozel.”

„Což se čirou náhodou nestalo od té doby, co tu jsi,” řekl Snape nakysle.

Harry se rozesmál. Bylo príma, že už ho takovéto komentáře netrápily. „Vím, že ti na tom záleží, táto, a chci vědět, co pro to můžu udělat.”

„Myslím, že jsem to řekl naprosto jasně. Nech slečnu Weasleyovou, ať dokončí sezónu a přes léto si tu věc rozmysli.”

Harry vyčerpaně vzdychl. „To teda opravdu byla rada, tati.”

„Chceš, abych se k tobě choval, jako by ti bylo šest a ne šestnáct?”

„No, to ne...”

„Myslím, že by se ti nelíbilo žádné z řešení, které bych ti navrhl. Ale ty jsi docela schopný mladý muž a tak nepochybuji, že to vyřešíš.” Snape dal jasně najevo, že považuje konverzaci za ukončenou. „A teď k tvému dnešnímu vaření. Dracovi připadal tvůj Kostirostoucí lektvar jako dostatečný, ale moje nároky jsou o něco vyšší než jeho. Budeš ho muset uvařit znovu. Pokus se rozetřít ta semínka granátových jablek jemněji a, pro Merlinovo smilování, přestaň funět do kotlíku.”

„Já to věděl!” protáhl Harry obličej. „Ty ses díval, jak vaříme! A to si Draco myslel, že už mu začínáš věřit!”

„Není pravděpodobné, že by Draco zapomněl na fakt, že mohu pozorovat všechno, co se přihodí v mé laboratoři.” Snape se odmlčel. „Jsi uražený?”

„Ne, ani ne. Jen se mi nelíbí ten pocit, že tu nemám skutečně žádné soukromí.” Harry přemýšlel, jak by mohl zjistit, jestli záznamy v laboratoři nahrávají jenom obraz, nebo i zvuk. „Co kdybychom si s Dracem chtěli promluvit o holkách?”

Snape zachoval kamennou tvář, takže Harry nedokázal říct, jestli jejich otec slyšel to, co Draco říkal o Pansy. Zmijozel. „Harry, to kouzlo je jen v laboratoři. A vzhledem k tomu, že ti nedoporučuji rozptylovat se řečmi, zatímco vaříš citlivé lektvary, měli byste možná mluvit o holkách v soukromí vaší ložnice.”

„No jo...”

„Poslyš, Harry, nepoužívám monitorovací kouzla bez dobrého důvodu.”

Harry přemýšlel o Devonu. Draco byl schopen udělat něco příšerného. A popravdě s Venetimoricou to i udělal. „A je nějaké i v tvojí ložnici?”

„Samozřejmě, že ne.”

Harry vzdychl. „No dobře.”

„Věříš mi?”

„Ano.”

Snapeovi zajiskřilo v očích. „Musím tě vyléčit z téhle příšerné důvěřivosti. Je to velmi nebelvírské.”

„To je hrozná legrace, tati.”

„Já bych řekl, že ano.”

Harry se zasmál. „Dobrou noc, Severusi.”

„Dobrou noc, Harry.”

***

O pár dní později Harryho napadlo, že Obrana proti černé magii by klidně mohla být přejmenována na Útoky proti Harrymu Potterovi. Jestli bylo s Aranem těžké vyjít předtím, byl teď naprosto nesnesitelný. Po tom výstupu s McGonagallovou mu bylo naprosto jasné, že jeho dny v Bradavicích jsou sečteny. A koho z toho obviňoval?

Harryho.

Teď už se nespokojil Aran jenom s tím, že zakázal hadí jazyk v hodině. Teď bez přestávky mluvil o tom, jak je nepřirozený a jak se těm, kdo jím mluví, nedá věřit. A setrvale hodnotil Harryho práce jako Přijatelné nebo Nad očekávání, když byly zcela jasně Výborné!

A co bylo nejhorší, Harry teď na každé hodině dostal školní trest, ať už z jakékoliv záminky. Aran si zjevně všiml, že zatímco Harry vyhrožoval, že o ztrátě bodů otci řekne, o školním trestu to neplatilo. Harry přemýšlel, jestli mu má vzdorovat, ale pak se rozhodl, že by nevyhrál. Nemyslel si, že by Aran ustoupil. Daleko pravděpodobněji by Severusovi prozradil, co před týdnem řekl Harry v hodině.

No co, za chvíli tu bude léto, říkal si Harry pokaždé, když už začal být Aran nesnesitelný. A ne, že by nebyl na školní tresty zvyklý. Snape mu jich za ta léta uložil také dost.

Harry měl co dělat, aby Aranovi neprozradil, že by přišel o práci tak jako tak, kvůli kletbě, ať už by tu Harry byl, nebo ne.

„Můžeš být na něj drzý, jak chceš,” řekl Ron v úterý po vyučování. „Protože on tě stejně potrestá. A body ti nestrhne.”

Harry si to také myslel. A Aran si rozhodně žádný respekt nezasloužil, ale nakonec dal za pravdu McGonagallové. Bylo daleko zmijozelštějští nechat si otevřenou cestu. Dokonce i s Aranem.

„Přestaň mu dávat takové příšerné rady, Rone,” řekla Hermiona předtím, než Harry mohl odpovědět. Pak dodala nahlas: „Ronald a já tu budeme sedět a učit se, zatímco Harry bude čistit stoly.”

Aran vypadal, že je mu to jedno. Za to Ron ne.

„No, ty si klidně studuj. Ale já se zachovám jako kamarád a pomůžu mu s tím, abychom odtud vypadli.” řekl Ron a obrátil se k Hermioně zády.

Ronalde, já mám zítra test z Věštění z čísel!”

„Přestaň mi tak říkat!” zaječel Ron a obrátil se na ní zpátky.

„Jmenuješ se tak, nebo ne?”

„Je to ten tvůj tón, co mi leze na nervy. A nebo seš to možná ty!”

Hermiona zbledla, rozevřela si učebnici a zabořila do ní nos.

Harry si došel přes celou místnost pro hadr, počkal, až budou z Hermionina doslechu a pak promluvil. „Poslouchej,” řekl potichu, „tohle musí skončit. Já už to, jak se pořád hádáte, prostě déle nevydržím.”

„Dobře, tak ať mi přestane říkat Ronalde a přestane se vytahovat, o kolik je chytřejší, než my všichni ostatní...”

„A co kdyby ses ty přestal vztekat, že nechce být na Draca tak protivná, jak by sis představoval...”

Ron práskl hadrem, který mu podal, dolů na stůl. Kapičky vody se rozlétly všude kolem. „Já prostě jen nedokážu pochopit, proč se jí líbí zrovna tenhle blbec, co tak nesnáší mudly. Její vlastní rodiče jsou mudlové, člověk by řekl, že to bude stačit, aby Malfoye nesnášela. A ona pořád jen vykládá, jak je jí líto, že si myslela, že tě bije, a jak si přeje, aby to bývala byla nikdy neřekla, a jak je to překvapující, jak vy dva spolu skvěle vycházíte jako bratři! Chce se mi z toho všeho zvracet!”

„Je šťastná za mě. To je skutečně důvod ke zvracení,” řekl Harry kysele.

„Ne, takhle jsem to nemyslel...”

„Já vím,” přerušil ho Harry. „Podívej, ty říkáš, že nevěříš tomu, že by mohla chtít Draca. A ona ho přece nechce. A bez urážky, jsi naprostý idiot, když si myslíš něco jiného. A Draco netouží po ní. Byl do Pansy zamilovaný jako blázen. Tak si s ní prostě jen promluv. Tohle hádání je prostě pitomé. A já jsem ten, kdo se z toho pozvrací, jestli to budu muset ještě chvíli poslouchat!”

„Ale ona si myslí, že je ten zmijozelský spratek hezký!” zamumlal Ron a drhnul stůl takovou silou, že tam málem udělal důlek. „Vím to, líbí se jí!”

„Líbí se půlce holek z Nebelvíru,” poukázal Harry. „On prostě... já nevím, on prostě vypadá tak, jak se holkám libí. Hermiona by nebyla normální, kdyby si to také nemyslela. Nic to neznamená.”

„Tak nic, aha,” zabručel Ron.

„Říká o ní, že je chodící knihovna,” dodal Harry unaveně. „Podívej, ona ho opravdu nezajímá. Jen s ní chce vycházet, protože ví, že nemůže být na mé straně a přitom být nepřítel mých přátel. To proto je o něco zdvořilejší, než je obvyklé. Je to Zmijozel.”

„Opravdu jí tak říká?” zeptal se Ron rozzářeně.

„Jo.”

„Tak to řekni i jí.”

„Ona nepotřebuje vědět, co si myslí Draco. Ona potřebuje vědět, co si myslíš ty,” řekl Harry a tentokrát už zvýšil hlas.

„Mě by spíš vůbec zajímalo, jestli myslí,” zamumlal Hermiona ze svého místa.

„Vidíš to?” zaječel Ron.

Harrymu už se nechtělo je poslouchat, vytáhl hůlku a vyčistil tak stoly. Stačilo jen pár kouzel v hadím jazyce a stoly byly bez poskvrny. I když ne že by předtím byly nějak zvlášť špinavé. Přece jen, tohle byla Obrana, ne Lektvary.

Aran sice řekl bez magie, ale vzhledem k tomu, že nebyl v kanceláři...

Ale jak se ukázalo, Harry se přepočítal. „Pottere,” vyštěkl učitel, když se objevil na schodech vedoucích do jeho kanceláře. „Co si myslíte, že děláte?”

„Pár špinavých kouzel,” odpověděl Harry nevinně.

Aran prskal vzteky. „A vy to ještě přiznáte! A ani trochu se za to nestydíte! A zástupkyně ředitele se vás ještě zastává! To je šokující! Ostudné!”

„Jo,” Harry se ze široka usmál, „stoly už jsou čisté, takže...”

„Zůstanete po škole dalších čtyřicet pět minut.”

Harry práskl s batohem zpátky na zem. „Rone, mohl bys zaběhnout za Severusem a vyřídit mu, že přijdu pozdě k večeří? A nezapomeň mu říct proč...”

„Dobře, jděte. Vypadněte, všichni!” vrčel Aran.

Když byli na chodbě, Hermiona dlouze vzdychla. „Když ho chceš nakonec vždycky vyděsit otcem, proč jsi zůstal po škole? Vždyť sis to nezasloužil. Nebo alespoň dnes ne.”

Harry pokrčil rameny. „No, já nechci, aby bylo tak zjevné, že Severusem Arana zastrašuji. Máme Obranu společně se Zmijozelskými a mohl by se to nějak dozvědět.”

„No a?” zeptal se Ron.

„Kdyby tady tvůj otec učil, běžel bys za ním pokaždé, když bys měl problémy s jiným učitelem? Přesto, že by ten učitel byl idiot?”

„Je to trochu zahanbující,” připustil druhý chlapec. „Dobré možná tak pro dvanáctiletého...”

„To máš pravdu.”

„To teda nemá,” řekla Hermiona a za chůze si dupla.

Harry si pospíšil, aby odpověděl dřív než Ron. „No, možná, že to holky vidí jinak,” řekl a podmračeně zavrtěl hlavou na Rona, když to vypadalo, že se zapojí do debaty.

Hermiona se na něj zakabonila a přidala do kroku. Ale alespoň neřekla Ronovi nic sžíravého...

***

Ten den, pozdě v noci, Harryho probudily podivné zvuky. Nejprve si myslel, že se mu to jen zdá. Zvuk zápasu, tlumené výkřiky, rána, která otřásla jeho postelí...

Harry se unaveně posadil a mrkal do temnoty. Pak závěsy u jeho postele prosvítilo tlumené světlo a uslyšel Ronův kousavý hlas. „Aha, takže to jsi ty. To ses trochu přepočítal, že jo? Dívčí ložnice je jinde.”

Harry rozhrnul závěsy a uviděl svého bratra, jak se pokouší vstát. Ron, Seamus, Dean a Neville, ti všichni mířili hůlkami na Draca, který tu stál s rukama založenýma na hrudníku. Harry znovu zamrkal, tentokrát zmateně. „Draco?”

„Jo,” uplivl si téměř Ron, „a já bych moc chtěl vědět, čí to byl skvělý nápad, říct zrovna jemu heslo?”

„No, můj ne!” odsekl Harry, kterého se to obvinění dotklo.

„Přenesl jsem sem krbem,” řekl Draco stručně.

Harry se natáhl, spíše ze zvyku, než že by je doopravdy potřeboval, po brýlích, které měl položené na nočním stolku. Všechno hned vypadalo jasněji. „Táta tě nechal samotného cestovat s letaxem?”

Draco přikývl a upřeně se na Harryho díval, jako by se mu pokoušel něco sdělit. Jenže Harry netušil co. Popravdě byl ještě pořádně zmatený z toho, jak ho probudili z hlubokého spánku. Najednou ho něco napadlo. „Jak je možné, že jste se vy všichni vzbudili a zaútočili na Draca dřív, než jsem ho já stačil i jen zaslechnout? Jsem si naprosto jistý, že zas tak hlučný nemohl být.”

„Byl jsem zosobněné ticho,” řekl Draco ješitně. „A mohli byste sklonit ty vaše zatracené hůlky? Jen jsem přišel pro Harryho, to je všechno.”

„A to proč?” zeptal se Seamus, který svou hůlku nesklonil ani o píď.

„Co bys tak řekl. Pán zla se po něm shání!”

„Draco!” zaječel zděšeně Harry. „Oni tě zas tak dobře neznají, aby poznali, kdy si děláš legraci a navíc, tohle vážně není legrační.”

„Řekni jim, ať skloní ty hůlky!”

Dracovi trochu přeskakoval hlas a Harrymu došlo, že se jeho bratr cítí v nevýhodě. Snape ho zjevně nechal použít krb, ale nedal mu s sebou hůlku. To by vysvětlovalo, proč Draco neměl ruce v kapsách. Byl připravený se prát, kdyby bylo potřeba.

A Draco opravdu uměl rozdávat rány. Harry to věděl z první ruky.

„No tak, kluci, položte ty hůlky,” vzdychl Harry.

„Ne, dokud nám nevysvětlí, proč se uprostřed noci vplížil do věže, aby tě odvlekl pryč,” vrčel Seamus.

„Jsem tu v rodinné záležitosti, což znamená, že se to nikoho z vás netýká, ty irčanská skopová hlavo!” Draco se otočil k Harrymu. „Severus chce s tebou o něčem mluvit.”

Harry se zakabonil: „A to to nepočká do rána?”

„Ale no samozřejmě, že to může počkat,” supěl Draco, „a proto jsem uprostřed noci vlezl do jámy lvové. Jen abych ti mohl říct, že to do rána počká. Takže si s tím nelámej hlavu...”

„Promiň,” řekl Harry, „ještě napůl spím. Už jdu.” Pak se otočil na Rona. „Ještě jsi mi nevysvětlil, jak to, že jsem se nevzbudil a vy ano.”

Dotázaný chlapec vzdychl, „Když jsi byl o Samhainu zraněný, všichni jsme položili kolem tvé postele ochranná kouzla, abychom věděli, kdyby se sem někdo v noci vplížil, a dokázali ho seřezat dřív, než se dostane k tobě.”

Harry si odkašlal. „Aha... no... to bylo od vás milé. Ačkoli jsem netušil, že jste si všichni mysleli, že jsem takový chudinka.”

„Byl jsi tehdy slepý! A pořád se mluvilo o smrtijedech, kteří se sem pokoušejí proniknout, aby tě dorazili. No a pak jsi začal žít u Snapea a my jsme na ta kouzla zapomněli, to je vše.”

To už začínalo dávat smysl, Harry se usmál. „No dobře, jste fakt bezva.”

Ron sklonil hůlku a pokynul ostatním, aby udělali totéž. „Harry, měli bychom se dohodnout na novém pravidle. Do věže nesmí nikdo, kdo nepatří do koleje.”

„Dobře, tak já vyřídím Padmě, že nesmí chodit za Parvati.”

„To je něco jiného. Ona je...”

„Co – z rodiny?”

„Ne, chtěl jsem říct, že je milá,” odsekl Ron a pak otočil svůj vztek proti Dracovi. „Hele, poslouchej, když tedy Harry trvá na té věci s bratrstvím, těžko mu v tom můžu bránit. Ale příště se neopovažuj použít krb. Použij hlavní vchod a počkej, než tě někdo pustí dovnitř!”

„Ne, ty poslouchej, Weasley,” zavrčel Draco, „když mi Severus řekne, použij krb a dojdi pro Harryho, tak to udělám a žádný zrzavý milovník mudlů, co je chudý jak kostelní myš, mi v tom nezabrání...”

„Pojďme nazpět,” přerušil je Harry nahlas.

Draco zmlkl a důstojně přikývl.

„Harry, možná by ses měl obléknout.” řekl Neville.

Harry se podíval dolů na svoje pyžamo a mávl nad tím rukou. „Mám doma spoustu oblečení. Raději půjdu zjistit, o čem se mnou chce Severus mluvit.” Náhlá myšlenka ho donutila kousnout se do rtu. „Není to o Aranovi, že ne? Nějak s ním v poslední době nevycházím. Nezmínil se o tom někdo se Zmijozelských?”

„Aran je to poslední, na co teď Severus myslí,” řekl Draco a z jeho hlasu bylo znát napětí.

„Pojďme,” řekl Harry a přemýšlel, co pro všechno na světě, mohlo donutit Severuse aby poslal Draca krbem do nebelvírské věže.

Před očima mu vytanul obraz umírajícího Snapea a žaludek se mu sevřel úzkostí. Ale Draco by přece něco řekl, kdyby byla situace vážná a tak Harry raději na bubáka rychle zapomněl.

Nebo to alespoň předstíral.

***

Když Harry vystoupil z krbu, seděl Snape v obývacím pokoji. Jeden jeho rukáv byl vyhrnutý až k lokti, ale paži neměl ovázanou tak jak bylo obvyklé. Bylo vidět jeho Znamení, planoucí v různých odstínech rudé a oranžové. Barvy se měnily jako plameny v ohni.

Což bylo dobré přirovnání, protože když přišel Harry blíž, dýchlo na něj horko.

„Ó můj bože,” zalapal zděšeně po dechu. „To je příšerné.”

„Kroť se trochu...”

„Zmlkni, Draco,” řekl Snape unaveně. „Ty už jsi to viděl, ale Harry ne.”

Snapeovy rysy byly poznamenané bolestí, vypadalo to, že mu lícní kosti prorazí kůži, pokud se to ještě trochu zhorší.

„Lotion Potion mi pomůže,” řekl Snape a nejistě se postavil na nohy. „A když jsi teď tady, můžeme obnovit lektvar na uložení a odstranit Znamení. Zase až do příště.” Vyrazil do své kanceláře, ale zavrávoral, a tak Draco vyběhl, aby mu nabídl paži, o kterou by se mohl opřít.

Harryho zabolelo u srdce a měl pocit, že má v žaludku kámen, protože celou dobu, co se on dohadoval s Ronem, jestli smí Draco chodit do věže nebo ne, tu Snape seděl a čekal na něj. A trpěl.

„Mohl jsi mi říct, že je to tak naléhavé!” syčel na Draca, zatímco následoval jeho i otce do laboratoře.

„A dát Nebelvírským důvod ke klepům? Myslím, že raději ne.”

Harry musel připustit, že je lepší, když lidé netuší, že má Snape nějaký problém. Byla to rodinná záležitost, jak už řekl Draco.

Když vešli do laboratoře, ležela tam na stole průhledná nádoba. Harry se na ni podíval jen jednou a pak raději sklopil zrak. Opravdu nechtěl vidět další Znamení, která si otec znovu a znovu seřezával z paže. Žhnula tak, až se lektvar, ve kterém byla uložena, vařil.

„Tady můžeš vidět, proč je nutné lektvar na uložení obnovit,” řekl Snape a zhroutil se na židli.

„Nemůžeš si ho uvařit do zásoby tak, abys mohl Znamení vyříznout hned, jak začne Voldemortovo volání?” Harry se náhle otřásl. „Ale ne, on svolal schůzku...”

„Řád už byl informován. A ne... komplikovanost městnání lektvaru požaduje, aby Ukládací lektvar byl uvařen znovu pokaždé, když Znamení začnou žhnout.”

Harry téměř řekl, že je to všivárna, ale pak mu došlo, že je to zbytečný komentář. Když se zamyslel nad tím, jakých zvěrstev se této noci Voldemort dopustí na nečistokrevných a na mudlech, rozbušilo se mu srdce. Ale nebylo nic, co by se s tím dalo dělat.

Vzpomněl si, jak mu jednou Snape vztekle řekl: Nemohl jsem s tím nic dělat.

Takže Harry nemohl říct nic o tom, jak strašné věci mohli udělat smrtijedi na svém setkání té noci.

Mimo to, Draco již srovnal ingredience do lektvaru do úhledné řádky, jednu vedle druhé, dokud jich tam nebylo tucet, čekajících na použití. Harry spěchal, aby se sebe strhl oblečení, pak kvapil zpět. Draco stále rovnal přísady.

„Proč jsi nezačal s vyluhováním mízy z těch jilmových větví,” ptal se.

Jelikož Harry dosud nikdy nevyluhoval mízu z čehokoliv, zamračil se. „Uhm...”

„Nevadí, já to udělám.”

„Harry, můžeš drtit zázvor,” řekl Snape.

„Na nejjemnější kaši. Ani kousek vlákniny nesmí zbýt,” dodal Draco, který se již zabýval větvemi.

Harry se cítil, jako by Draco používal vyšší matematiku, zatímco Harrymu uložili úkol z počtů, ale řekl si, že Draco to dělal již několikrát. A že má skutečně rád vaření lektvarů, takže dá rozum, že Draco má daleko větší zkušenosti.

Dal se do drcení zázvoru na kaši, ale víc sledoval Snapea než paličku ve své ruce. „Já chápu, že to nemůžeš nakrájet předem, ale teď začneme vařit...?”

„Ukládací lektvar musí být připravený přijmout Znamení,” odpověděl Snape s potřesením hlavy. „Nebo se Voldemortova magie divoce uvolní.” Ztěžka si povzdechl. „Věř mi, Harry, zkoušel jsem už všechny varianty. Tato je opravdu nejlepší.”

Všechny varianty? Harry si nemohl pomoci, ale přemýšlel o tom, jak drtil zázvor a pak ho pod Dracovým vedením začal rozdělovat na dvě kuličky přesně stejných rozměrů.

„Tři to rychleji, Draco,” požadoval Snape z místa, kde seděl. Vypadal jako hadr, který někdo vyždímal a pohodil.

„Musíme to udělat dobře,” řekl Draco, přikývl a dal šlehací metlu do kotlíku. „Protože, když to zpackáme, budeme muset začít znova a Severus bude muset čekat po dva cykly vaření, místo jednoho. A věř mi, že by mu to přišlo zatraceně dlouho.”

„Já začnu loupat kůži z netopýřích křídel,” oznámil Snape a postavil se na nohy.

„Severusi, mám to pod kontrolou. Natři se víc tím Lotion Potionem a odpočívej.”

„Ano,” řekl Harry, vzpomněl si na to, co slyšel v televizi. „Opravdu jsi napjatý, jak se bolest zvětšuje. Musíš se pokusit uvolnit svaly. Dýchej nosem ven a ústy...”

„Co to je za mudlovskou pitomost?” řekl Draco pohrdavě.

„Mudlové také znají některé důležité věci,” namítl Harry.

„Pcha.”

Vypadalo to, že Snape zatíná zuby. Harry nevěděl, jestli důvodem je to, že ho jeho synové rozčílili, nebo hrozná bolest v ruce, ale rozhodl se přestat dohadovat s bratrem.

„Lotion Potion,” naléhal znovu Draco a odložil metlu. „Je potřeba ho nanést, dokud se nestane gumovitý. Tak já půjdu a připravím ti ho.”

„Ano, udělej to. Myslím, že dveře do mé kanceláře zůstaly otevřené. A vezmi si radši s sebou svoji hůlku.” Snape si povzdechl a jeho prsty začaly zpracovávat netopýří křídla, která Draco prve odložil. Harry si všiml, že se mu třesou ruce. Také si všiml, že se Snape snaží skrýt, že se trochu hrbí. „Budeš ji potřebovat později, na kouzlo. Já... já cítím, že moje magie nebude tak přesná.”

Kouzla, pomyslel si Harry, něco mu blesklo hlavou. Kouzla... očarované lektvary...

„Tati,” řekl, když tu myšlenku dostihl. „Já si jen myslím... což uvařit nějaký druh očarovaného uzdravujícího lektvaru a použít kouzlo s hůlkou, aby byl opravdu silný a zkusit ho použít na tvoji ránu poté, co bude Znamení seříznuto? Mohlo by ji vyléčit tak, abys nemusel tím vším znovu procházet.”

Snape slabě zavrčel: „To by mi také mohlo zničit ruku k nepoznání, ty pitomé děcko.”

„No, to záleží na tom lektvaru,” namítl Harry. „Mohli bychom ho napřed vyzkoušet. Na jednom ze tvých cvrčků nebo tak.”

Mistr lektvarů náhle odložil hromádku netopýřích křídel a přešel přes místnost k Harrymu. „Oceňuji tvoji snahu, Harry, ale zdá se mi, žes zapomněl, co se stalo před pár týdny při mé hodině. Očarované lektvary jsou výjimečně nestabilní, to víš. Použil jsi tehdy jen náznak magie s hůlkou a následovala pohroma.”

„Já vím,” kousal se Harry do rtů. „Ale řekl jsi, že bych neměl používat hůlkovou magii bez dohledu. To by bylo pod dohledem, nebo ne?”

Přes své bolesti se Snape trochu usmál. „Ty si myslíš, že ve svých hodinách nedávám dost pozor? To je fascinující.”

„Ne, myslel jsem to tak, že jsi tenkrát nedával pozor speciálně na moje použití magie s hůlkou. Ale dnes bys dával.”

„Harry, dnes nejsem kompetentní dávat pozor na nic.”

„Ale...”

„Tak dost o tom!” vyštěkl Snape, frustrace zkrabatila jeho čelo. „Ty musíš potlačit své snahy o zachraňování lidí, Harry. Já jsem si poradil s tím hnusným Znamením bez tvé pomoci už několikrát, to si uvědom. Tvoje trvání na tom, že ty a jen ty sám můžeš ukončit to moje trápení, je směšné. Já to zvládnu, je to jasné?”

Harry ustoupil o krok zpět, pochopil, že se mu nějak podařilo se otce dotknout. „Jen jsem ti chtěl pomoct,” pokoušel se vysvětlovat, „nemyslel jsem, že bys to potřeboval. Ale...” Hrdlo se mu stáhlo frustrací. „Domnívám se, proč trpět, když to není nutné?”

„Protože experimentovat s hůlkovou magií je v zásadě nebezpečné. Myslel jsem, žes to pochopil, po tom eseji, co jsem ti uložil.”

„To ano, ale mě je stejně předurčeno být v nebezpečí...”

Snape položil ruce na Harryho ramena, ale beze zloby. Prsty ho mírně stiskl, vyjadřovalo to opětovné ujištění. A lásku. „Není třeba smířit se s nebezpečím, ty pitomé děcko. Já si myslím, že bys měl zvažovat dostatečně rizika, spíš než se vystavovat lehkomyslně nebezpečí.”

„Kdyby ti to pomohlo, mělo by to cenu...”

„Ne, to ne.” Snape se obrátil na Draca, který přišel do laboratoře. Vzal čistící lektvar a rozetřel ho na planoucí Znamení. Stoupaly z toho výpary, Snape je vdechoval a znatelně se mu ulevilo. „Vidíš? Situace není tak nezvládnutelná, jak jsi se obával.”

„Ty to předstíráš,” obvinil ho Harry.

Jeho otec zdvihl obočí. „Možná, ale stejně musíš plně respektovat, co já chci.”

„Já... dobře tedy, když na tom trváš.”

„Trvám.”

„Ale kdybychom to napřed vyzkoušeli...?

„Jestliže tvoje zkoušení bude adekvátní, v tom případě na to dohlédnu. Ale ne, když je vyučování v plném proudu. Takový projekt si vyžádá plnou pozornost.”

„Jaký projekt?” zeptal se Draco.

„Chci najít způsob, jak zabránit návratu Znamení. Magií s hůlkou. Očarovaný lektvar, možná.”

Draco obrátil oči. „Aha, ty a tvoje zrcadla. Nemůžeš mu úplně oddělat ruku, chápeš? Nebo vybuchnout sám, během vaření lektvaru.”

„Já nejsem tak špatný v lektvarech,” řekl Harry trochu naježeně.

„Nemyslel jsem to tak. Ale viděl jsem tvoji hůlkovou magii, pane Bazilišku!”

„Pánové,” přerušil je Snape.

„Promiň,” řekl Harry, vrátil se zpět ke svému pracovišti.

Draco mírně sklonil hlavu, to bylo lepší než nic, pomyslel si Harry.

Trvalo to celou noc, než dokončili obnovu ukládacího lektvaru. Harry si nemohl pomoci, ale vzpomínal na stejný dlouhý den, kdy byl stejně rozrušený, protože Snape se mu vyhýbal. Teď věděl, co to znamená vypořádat se se Znamením, rozuměl tomu, proč Snape s ním nechtěl mluvit uprostřed toho procesu.

Určitě by ten rozhovor neprobíhal dobře, ne, když měl Snape takové bolesti a potřeboval dohlížet na kritickou fázi vaření lektvaru.

Byl téměř vyčerpaný, když Draco nakonec odložil míchací tyčinku a vyhrnul si rukávy. „Teď přijde ta hrůzná část.”

Harry si pomyslel, že tím myslí skutečné seříznutí Znamení. Což se také stalo. Ale skutečnost byla daleko, daleko horší, než si Harry dokázal představit. Myslel si, že to bude jednoduché tu kůži prostě seříznout – i když to musí úděsně bolet – a hodit Znamení do nádoby s lektvarem. A pak nalít obnovený lektvar přímo, nebo možná před tím.

Před tím, rozhodl se Harry, zatímco Draco odšrouboval velké víko uzavírající skleněnou nádobu. Znamení byla dosud horká dost na to, aby přivedla lektvar k varu, a také to vypadalo, že se vztekají. Když bylo víko otevřeno, vykřikla v dlouhém zaúpění agonie nebo možná žádosti. To Harry netušil.

Draco pronesl znecitlivující kouzlo na Snapea a na sebe. Proč, to Harry nevěděl, dokud Snape neponořil ruku do nádoby. Jeho nejhorší obavy se naplnily.

Ostatní Znamení napadla otcovu ruku, zakousla se do ní, magie vytryskla jako drobné jiskry ohňostroje, rozletující se do všech stran, zatímco Snapeova tvář byla stažená stále víc a přes zaťaté zuby ztěžka lapal po dechu.

Mezitím Draco pracoval rychle. Vzal od Harryho lahev s obnoveným lektvarem a řekl mu, aby ho tam vylil, až Snape vyndá ruku z nádoby. Pak Draco popadl ostrý nůž a ponořil obě ruce do nádoby, kde jednou rukou popadl Snapea pevně za zápěstí. Druhou rukou Znamení čistě seřízl a rychle vytáhl cukající se Snapeovu ruku z vroucí kapaliny.

Oba se v šoku zřítili na stůl – Draco skutečně uklouzl a dopadl na zem - zatímco Harry naléval obnovený lektvar do nádoby.

Ostatní Znamení přestala napadat to nové, ale nepřestala plát a zuřit.

„Pro Merlina, Harry! Zavři tu nádobu!” křičel Draco.

Harry to trochu nešikovně udělal. Když při tom upustil prázdnou lahev, pomyslel si, že moc nepomohl.

Draco vyskočil na nohy. „Evanesco,” zamumlal, zvedl svoji zapůjčenou hůlku ze stolu a mávl s ní ve vzteklém oblouku. Rozbitá láhev zmizela. „Accio ten zatracený Lektvar na hojení spálenin.”

Nic se nestalo.

„On ale není zatracený,” poznamenal Harry. Cítil se lépe i při své nemotornosti, když slyšel Draca udělat takovou hloupou chybu.

„Možná je,” řekl Draco s úšklebkem a shlížel na svoje ruce. „Uf... Ten strašný Sansdoleur nemá fungovat na spáleninu, spíš má udržet bolest v přijatelných mezích.”

Harry viděl, že barva vařeného kraba by nebyla jiná. Snapeova ruka na tom nebyla lépe. Harry přivolal Lektvar na spáleniny a sledoval, jak se jím jeho otec a bratr natírají. Zbavili se spáleniny, to ano, ale Snape měl dosud rozvírající se, krvavou ránu, pokrývající celé jeho předloktí. Harry si pomyslel, že vroucí lektvar pro uložení ji měl víceméně uzavřít, ale stékající čerstvá krev svědčila o něčem jiném.

Snape jim oběma dost odměřeně pokývl. „Dobrá práce, pánové. Zdokonalil jsem Lotion Potion, aby ho nebylo tak často potřeba, ale občas je nezbytný... řekl bych.”

„Motáš se,” řekl Harry a podíval se na hodinky. „Proč si nejdeš trochu pospat, tati? Proč vlastně nevynecháš celý den? Byl jsi vzhůru celou noc.”

Draco raději moudře nenavrhoval, že vyrobí Snapeovi další nápoj na spaní.

Snape se otřásl, když si do rány vetřel další vrstvu masti, ale pak se mu zevně ulevilo, znecitlivující látka začala působit. „Musím se setkat s Řádem a pomoci jim analyzovat všechny informace, které se jim o Voldemortově činnosti podařilo shromáždit.”

„Bude tam ředitel, tak mu řekni, že dnes nebudeš vyučovat, co ty na to?”

„Ne.”

„No dobře.” Harry se trochu zakabonil. „Ale já sem přijdu hned po vyučování, abych viděl, jak se ti daří, a v sobotu tu taky zůstanu.”

„Ty půjdeš do Prasinek,” opravil ho Snape. „Být špiónem u Voldemorta obnášelo daleko větší obtíže, než tohle. Budu naprosto v pořádku.”

Ale i přes svoje slova se zapotácel, když vyšel z laboratoře, Lotion Potion pevně sevřený v dlani nezraněné ruky.

„Myslím si, že bych tenhle víkend měl zůstat ve sklepení,” mrmlal Harry a kousal se při tom do rtu.

„Proč? Protože jen Harry Potter je k něčemu? Já tu budu, abych mu pomohl, kdyby něco potřeboval. Což se ale stejně nestane, ne teď.”

„Já jsem neřekl, že jsem jediný, kdo mu může pomoct...”

„Ne, ale myslíš si to. Možná za to ani nemůžeš. Nemyslíš si, že třeba trochu trpíš mesiášským syndromem?”

„Ty jsi se o mně bavil se svojí terapeutkou!”

Draco jen pokrčil rameny.

„No dobře. Severus se tu beze mne v sobotu obejde,” připustil Harry. „Ale stejně se dnes večer na něj přijdu podívat.”

Draco si shrnul rukávy zpět, ale nezapnul si je. Harryho napadlo, že se pravděpodobně půjde osprchovat a převléct.

„Můžu tě ještě požádat, abys mi něco přinesl?”

„Jistě, co bys chtěl?”

Druhý chlapec se trochu usmál. „Možná trochu čokoládových žabek? Severus mně nenechá, abych si je koupil, když mě vezme do města. Řekl, že se mi zkazí zuby. Jako bych neznal fluoridové kouzlo.”

O tom Harry nic netušil, ale zato věděl, že si Draco čistí zuby třikrát denně, takže si nedovedl představit, jak by se mu mohly kazit. „Myslím, že ho jen těší chovat se jako otec.”

„Jo, přines mi tolik čokoládových žabek, kolik uneseš. Nejsem na tom tak, že bych si už nikdy nemohl objednat sladkosti. Zaplatím ti je.”

„Ale...” Harry se kousl do jazyka, aby dokázal neříct, že to zaplatí on. Draco by si mohl jako obvykle myslet, že je to charita.

„Dobře,” souhlasil místo toho. „Pět procent úrok. To, že jsi můj bratr.”

„Pět procent!” postavil se Draco zpříma, „to je ohavné. To je lichva...”

„Pět procent za měsíc,” dodal Harry s úšklebkem.

„No fajn,” udělal Draco obličej. „Půjčovat si peníze je v každém případě vulgární, takže půjdu a požádám Severuse dnes večer o kapesné. A dám ti peníze sebou. Pět procent!”

Harry se smál. „Uvidíme se později, Draco. Musím jít a pokusit se probrat tak, abych přežil dnešní vyučování.”

Draco mávl vypůjčenou hůlkou. „Accio Pepřový lektvar,” řekl, a když přiletěla, podal lahvičku Harrymu. „Tady máš. Budeš v pořádku. Divné, žes na to nemyslel sám.”

„Musel bych!” smál se Harry, „Opravdu. Potom, co bych usnul při Přeměňování.”

„Přál bych si, abych mohl usnout při Přeměňování,” řekl zasmušile Draco. „Jsem z toho pobytu tady dole už nemocný. Opravdu jsem.”

Harry nevěděl, co na to říct. S pochopením přikývl a pak šel požádat otce o trochu letaxu, aby ho on nemusel doprovázet do věže.

Poslední komentáře
30.01.2012 11:55:56: Existuje len moc je ale Voldyho krédo. smiley Rozdeľovanie mágie na čiernu a bielu znamená práve zarad...
28.01.2012 01:10:03: Ahoj, chci Vám poděkovat za překlad, jen pár lidí se narodí tak nadaných, aby jejich příběh zaujal n...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.