Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 87. NA SLOVÍČKO, SEVERUSI

Preklad: Chalibda

Betareader:   Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška


Draco se neposadil, jak ho otec požádal, dokud ho Snape jemně nedomanévroval ke gauči a trochu ho nepostrčil.

„Co to všechno má znamenat?”

Harry se také posadil, hned vedle Draca, ačkoli by si býval byl daleko raději šel lehnout. Měl pocit, že to zranění a následná neúplná léčba z něj vysály všechnu energii. Skoro litoval, že nezůstal v nemocničním křídle, jak navrhovala madam Pomfreyová, jenže si byl dost jistý, že je nutné, aby byl tady.

„Týká se to slečny Parkinsonové. Draco... předtím, než jsme opustili Prasinky, pan Nott nám objasnil jisté detaily, o kterých bys měl vědět.”

Draco překřížil ruce na hrudi a opřel se dozadu. „A řekl bych, že to není dobrá zpráva, protože jinak byste se na mě vy dva nedívali tak, jako že čekáte, že se zhroutím.”

„Myslím, že sám tušíš, jaká je pravda,” řekl tiše Snape a posadil se do křesla před Dracem.

Draco byl tak napjatý, až se zdálo, že sotva dýchá. „Přišli jste mi říct, že Harry měl celou dobu pravdu, že ano? Že Pansy byla součástí spiknutí. Že si přála, abych zemřel. Že ji podtrhli její spojenci místo toho, aby byla zabita nepřáteli. A víte to, protože to Nott prozradil pod vlivem Veritaséra. Jenže to potvrzuje jen to, že on si myslí, že je to pravda a ne že to tak doopravdy bylo. Copak to nechápete? Pansy pravděpodobně řekla všem ve Zmijozelu, že mě nenávidí, jinak by byla v nebezpečí.”

Snape chtěl něco říct, ale zmlkl, když Draco náhle vstal. „Nebudu poslouchat, jak tu vy dva špiníte její památku.”

„Draco...”

„Prostě nebudu, Harry!” vykřikl Draco. „Milovala mě a já to můžu dokázat! Nikdo by nedokázal napsat takové dopisy, pokud by nebyl až po uši zamilovaný! Chceš je vidět? Opravdu chceš?!”

„Ne,” řekl Harry tiše.

„A ty?” zeptal se Draco a namířil vztekle prst na otce.

Snape, který také vstal, řekl jen jediné slovo a nebylo to ano nebo ne. „Lektvar.”

Draco zamrkal a snažil se dát si všechno dohromady. Pak vyštěkl: „Jasně, tak to dává smysl. Pokud mě nenáviděla, neměla žádný důvod vzít si nápoj lásky, nechtěla by se přece na mě fixovat!”

„Ne, ale chtěla, aby její dopisy oklamaly ochranná kouzla na krbu,” pokračoval Severus klidně, ale nemilosrdně. „A chtěla, abys věřil v její lásku a potřebovala tě přesvědčit, aby ses s ní setkal. Tohle všechno měla na paměti, když vypila Nápoj lásky, který pro ni připravil pan Nott.”

„Ne...”

„Ale ano,” stál si na svém Snape. „Opravdu si myslíš, že bych ti já v něčem takovém lhal? Nebo Harry? Nott pod Veritasérem přiznal, že takový byl plán. Slečna Parkinsonová si vzala ten lektvar, aby ti mohla poslat ty dopisy a aby se jí podařilo vytáhnout tě ven. Za to všechno chtěla jen jedinou věc.”

Draco zastrčil své třesoucí se ruce do kapes a jeho oči připomínaly bouřková mračna. „Ne.”

Harry měl pocit, že to Dracovi začíná docházet.

„Ale ano,” řekl Snape znovu.

Místností se rozlehl tichý posměšný smích a Draco se otočil na podpatku. „To je přece absolutně směšné, Severusi! Jak to, že tomu nerozumíš. Proč by mě Pansy zabíjela, když smyslem téhle zkurvené akce bylo dostat mě k Luciusovi živého?”

„Draco, Nott Pansy lhal,” řekl Harry a přál si mít nějakou možnost, jak bratrovi v téhle situaci pomoct. „Chtěla tě zabít vlastníma rukama, byla tak vzteklá, že nechtěla ani slyšet o tom, že by tě měli dostat k Voldemortovi. Takže jí Nott namluvil, že tě bude smět shodit ze Sovince, přestože celou dobu věděl, že to bude ona, koho shodí, abys mohl být obviněn.”

Draco vypadal zoufale. „Pansy mě nemohla chtít zabít. Ten den v tom přístěnku, to, jak mě líbala...”

„Draco, byl to ten lektvar.”

„Její dopisy...”

Snape nemusel opakovat, že to byl lektvar, nebylo to třeba. V Dracových očích už nezůstala žádná naděje a měly barvu naleštěného kovu.

A leskly se v nich slzy.

„Já... myslím, že potřebuji sprchu,” zhluboka se nadechl. „Už o tom nechci mluvit, rozumíte? Už nikdy. Vůbec nikdy.”

Snape vstal a stiskl Dracova předloktí svýma silnýma rukama. „To pravděpodobně nebude vhodný způsob truchlení.”

„Jenže já už jsem truchlil!” zavrčel Draco a vytrhl se z otcova sevření. „Od té doby, co ji zabili, jsem nedělal nic jiného než, že jsem truchlil! A teď jsem se dozvěděl, že si přála tancovat na mém hrobě! Já jsem ji miloval a ona je mrtvá. Takže – co na tom záleží, Severusi? Nemohl jsi to prostě nechat být? Musel jsi mi všechny tyhle příšerné věci říct? Nemohl jsi mě nechat žít v představě, že mě někdo alespoň jednou v životě miloval?”

„Ale no tak, Draco,” zašeptal Harry. „My tě máme rádi a ty to víš.”

„Jo, jasně, a tvoje představa lásky je rozmetat moje sny na malinké kousíčky!”

„Pan Nott by to udělal tak jako tak,” řekl Snape a nepokusil se znovu Draca dotknout. Harry si pomyslel, že je to moudré rozhodnutí. Draco se třásl vztekem a vypadalo to, že ruce, které má zastrčené do kapes, jsou zaťaté v pěst. „Bylo lepší předem tě na to připravit.”

Poslední, co potřebovali, bylo, aby Draco ztratil rozvahu a pokusil se zabít Notta přímo před bystrozory. Tonksová na něj měla spadeno a pravděpodobně by ho obvinila, i když by se na Notta jen špatně podíval.

„Mohli jste to udělat tak, abych ho neslyšel,” mumlal Draco. „Mohli jste mi nechat můj sen.”

„A jak by ses asi cítil, kdybych řekl, že Harry bude jeho výslechu přítomen a ty ne?”

Draco přejel Harryho pohledem. „Ne moc dobře.”

„Je mi to vážně líto, Draco,” řekl Harry. Vstal a trochu se zapotácel. „Opravdu je.”

„Jo. Máš teď skvělou příležitost ohánět se tím, že jsi mi to říkal. Stejně sis celou dobu myslel, že jsem idiot, když jí věřím.”

„Ale stejně je mi líto, že ti ublížila.”

Draco zahučel: „Ale prosím tě, Zmijozelským se nedá ublížit. My vždycky rány vracíme.” Když to vypadalo, že se Snape chystá promluvit, Draco ho zastavil gestem ruky. „Ale nedělej si starosti. Je mi jasné, že tady se není komu mstít. Ona už je stejně mrtvá a bystrozorové se teď snad konečně dozví o tom spiknutí všechno, že ano?”

„Ano.”

„Pro Notta by bylo lepší, kdyby dostal polibek,” zasyčel Draco děsivě nenávistným tónem. Tohle byl ten kluk, který se rozhodl uvařit jed a dát ho do koláčků. „Bude to tak pro něj lepší, protože mi můžeš stokrát zopakovat, že Pansy se provinila, ale to ho stejně neomlouvá, ne v mých očích!”

„Ponese následky, které bude ministerstvo považovat za přijatelné,” řekl nesmlouvavě Snape. „A ty je budeš akceptovat, ať už budou jakékoli.”

Draco se ušklíbl, otočil se na patě a práskl za sebou dveřmi od ložnice.

O chvíli později zaslechli zvuk puštěné sprchy. A pak Dracův otřesný zpěv. Ne, že by zpíval tak hrozně; obvykle byl jeho hlas docela příjemný. Dokonce se občas vytahoval, jak si kouzlem dokáže vyladit hlasivky.

Ale bylo jasné, že teď se něčím takovým neobtěžoval. Vřískal nějaké zahraniční písně tak nahlas, že to znělo jako kočičí řev. Harry se otřásl a ovládl se, aby na ty hrozné zvuky nic neříkal. Protože jestli to Dracovi pomáhá, tak to má cenu.

A koneckonců bylo to lepší, než aby pátral po jistém hovniválovi.

Snape si evidentně myslel něco podobného. O tom hrozivém řvaní neřekl ani slovo, i když on by to asi těžko komentoval. Dekorum, pomyslel si Harry, když otec tiše promluvil. „Směl jsi odejít z nemocničního křídla jen proto, že jsem Poppy slíbil, že se tu o tebe dobře postaráme. Myslím, že by ses měl jít prospat. A možná bych ti měl dát nějaký lektvar, aby tě nic nerušilo, třeba nějaké nečekané zvuky...”

„To je dobrý nápad.” Harry zívl; byl doopravdy unavený. „Už mě zase bolí ruka. Asi mi na to nemůžeš nic dát, co?”

„To by v tuto chvíli nebylo moudré.”

„No, jo já vím. Návyk,” zakabonil se Harry. „Jsi si jistý, že si chceš vzít Pravdivé sny, tati?”

Když jeho otec přikývl, Harry to nechal být. „Kdy to máš v plánu udělat?”

„Vzhledem k tomu, že by mi připadalo nezodpovědné nechat Draca bez dohledu, vezmu ho k Albusovi, jen co se dosprchuje. A pak budu jednat.”

Harry znovu zívl. „Nemyslím si, že by byl Draco nadšený z toho, že mu bude Albus dělat chůvu.”

„Chůvu,” řekl Snape, jako by to slovo nikdy před tím neslyšel, ale déle se s tím nezabýval. „Nemyslím si, že by Draco byl v pozici, kdy by mohl něco namítat na to, že ho nenechám poblíž Notta v momentě, kdy budu spát.”

„Mohl by sis vzít Notta s sebou do pokoje. Draco se přes tvá strážná kouzla nedostane.”

„Ke své hanbě jsem se naučil, že nemám podceňovat vynalézavost tvého bratra.”

Venetimorica, pomyslel si Harry. To je pravda.

O chvíli později ho napadlo, že je docela příjemné, být opečováván. Teda alespoň občas. Snape mu dal něco na spaní a uložil ho.

A celou tu dobu poslouchali Draca, jak vykřikuje otřesné italské písně, které zněly, jako by vycházely ze střepu zlomeného srdce.

Harry se zakabonil, ale za chvíli lektvar zabral a on se propadl hluboko do spánku.

Jeho otec ho lehce pohladil po čele a tiše opustil místnost.

***

Harry se probojovával něčím, co mu připadalo, jako vrstvy vaty. Slyšel zvonění a pak hlasy. Nejprve z dálky, pak blíž, ačkoli to neznělo, jako by to bylo hned vedle něj. Když otevřel oči, byl v pokoji sám a dveře byly zavřené, ale v obýváku mluvili Snape a Draco a ještě někdo...

Tonksová, došlo mu, když poznal její hlas, protože promluvila tak jasně, že jí bylo rozumět.

Harry vyletěl z postele, upravil si závěs na ruku tak, aby to bylo pohodlnější, vklouzl do bot a šel se připojit k ostatním.

„Nazdárek, Harry!” Tonksová si ho prohlédla od shora dolů a kývla mu na pozdrav. „Dnešek byl docela náročný, že? Ale vypadáš, žes to docela zvládl. Ještě že máš kamarády, co ti hlídají záda!”

Aha, takže už jí řekli tu historku, jak Ron zachránil Harryho. Harry měl co dělat, aby se nerozesmál. „Jo, je to skvělé.” podíval se na otce, který se opíral o krbovou římsu a vypadal něčím poněkud znepokojený. „Kde je Nott?”

Byla to Tonksová, kdo odpověděl. „Neboj Harry, ten už ti nebude dělat znovu nepříjemnosti. On a ti jeho kamarádíčkové už jsou v Azkabanu. A zatímco tady spolu mluvíme, stojí před soudem. Dohlíží na to Kingsley.”

Harry zamrkal a měl pocit, že mu něco uniklo. Jeho kamarádíčkové? „Kdo... jak...”

Ukázalo se, že mu opravdu něco uniklo. Spíš spousty věcí. „Nechal jsem tě spát, zatímco jsme vyřizovali formality,” oznámil Snape, poodešel od krbové římsy a stoupl si před svého syna. „Potřeboval jsi to.”

Bylo docela zvláštní, nazvat to formalitami. Nechal Harryho prošvihnout druhou část výslechu!

„Já jsem to potřeboval?” vykřikl Harry naštvaně.

„Jo, potřeboval, ty pitomče,” ozval se Draco z místa, kde seděl. „Tak si nestěžuj.”

Harry na něj téměř vyplázl jazyk, ale došlo mu, že by to bylo poměrně dětinské. Posadil se naproti Dracovi a podíval se nejprve na Tonksovou a potom na svého otce. „Takže už máš Pravdivé sny za sebou? S kým tedy Nott spolupracoval?”

„Myslíš, mimo Luciuse Malfoye?” řekla Tonksová, ušklíbla se a pohledem přejela po Dracovi, jako by ho obviňovala za činy svého otce. „Pár sedmáků. Byli v tom společně. Včetně Pansy Parkinsonové.”

„Torquay a Greezer,” zavrčel Draco s rukama zaťatýma v pěst.

To druhé jméno Harry neznal, ale to první v něm rozeznělo zvonek. „Torquay...” podíval se na otce. „Není to ten, který se chtěl u tebe učit Lektvary?”

„Bez pochyby proto, aby mě mohl pozorovat a podávat zprávy o mých záležitostech.” Snape zavrtěl hlavou, jasně smutný z takového chování člena z jeho vlastní koleje. „Vypadá to, že za tímto komplotem stáli jen tihle tři.”

„A Lucius,” dodal Draco tím samým nenávistným tónem. „A na rozdíl od studentů, byl on oficiálně označen, takže by nemělo být zas tak těžké prověřit jeho loajalitu. Kdyby nebylo jeho, Pansy by byla naživu. On je ten, který přikázal studentům, aby se stali vrahy. Kdo ukul celý tento plán. Měl by dostat mozkomorům polibek...”

Tonksové poklesla čelist, až jí vypadla žvýkačka. „Malfoyi, ty chceš, aby tvůj vlastní otec dostal polibek?”

„Jmenuji se Snape!” vykřikl Draco a postavil se na nohy. Tonksová také vstala, zvítězil v ní bystrozor, hůlku měla v pohotovosti, celá byla připravená k boji a její oči oranžově žhnuly, jako by chtěla svého protivníka zastrašit.

Ale Draco nevypadal zastrašeně. Harry dokonce pochyboval, že si toho dokonce všiml. „Copak si nečetla ty papíry? Jmenuji se Snape. A ten kretén, co Pánu zla líže boty, není můj otec! Je to jen chlap, co vošukal mou matku! A pak mi znova a znova kurvil život...”

„Uklidni se Draco,” řekl Snape, který k němu došel a položil mu ruku na rameno.

Draco se sice třásl vztekem, ale ne tak, aby neslyšel varování v otcově hlase. Nebo ho možná cítil. Snapeova ruka vypadala jako pařát zaťatý do jeho ramene. Harry si pomyslel, že je to možná až trochu tvrdé.

Jenže Snape věděl něco, co Harry ne. Věděl, co řekne v další větě, a věděl, jak bude pro Draca těžké to přijmout.

„Lucius Malfoy nebude obviněn,” pokračoval Snape tiše, ale přesto rozhodně.

„Cože? NE!” zařval Draco a pokoušel se osvobodit. Snape natáhl i svou druhou ruku a přitáhl si Draca k sobě. Spíš proto, aby ho měl pod kontrolou, než proto, že by ho chtěl utišit. Ale to dávalo smysl. Dracovy stříbrné oči přetékaly vztekem. Vypadalo to, že je schopen někoho zabít. „Co tím chceš říct, že nebude obviněn? Pro Merlina, co je to s vámi? Chápu, že jste po Samhainu nechtěli, aby Harry procházel tím traumatem ještě jednou a Řád věděl, že si Lucius zařídil alibi, ale přece ho z toho nemůžete nechat vyklouznout! Tentokrát ne. Vždyť v podstatě zavraždil Pansy!

Tonksová zbledla tak, jak to dokáže jen metamorfomág. Její obličej i vlasy měly barvu sněhu a její oči vypadaly, jako by neměly zornice. Trvalo to jen chvilku. Pak se vrátila ke své normální podobě, ale stále byla ještě neobvykle bílá.

„My nemůžeme obvinit tvého... tedy, Luciuse,” zašeptala a posadila se, jako by chtěla dát najevo, že nestojí už o konfrontaci. Podívala se na Snapea, jako by ho žádala o pomoc. „My... no... my nemáme důkazy.”

Draco se vytrhl z otcova náručí a otočil se k ní obličejem. „Jestli je nemáte, tak to vyšetři, ty pitomá ženská. Copak ses to nenaučila při bystrozorském výcviku? A navíc, já ti to nevěřím. Vždyť máte Torquaye, Greeze a Notta a všichni vypověděli, kdo tahal za nitky. Máte...”

„Ne, nemáme,” řekla tiše Tonksová. Ještě pořád měla v ruce hůlku a teď s ní vykouzlila svitek pergamenu. „Tohle je oficiální záznam výslechu.”

„Co tím chceš říct, že nemáte? Byl sem tam. Slyšel jsem to!” Popadl pergamen a začal číst. Trvalo mu jen chvilku, než se dostal k podstatě problému. „No pěkné. To je opravdu kreativní záznam. Někdo by možná měl informovat ministerstvo, jakým způsobem si bystrozorové hrají s pravdou.”

„Když jsme tu byli naposledy, tak sis na to nestěžoval.”

„Jo, jenže minule,” křičel Draco, „jste chránili nevinného. A tentokrát necháváte vyklouznout vraha! Copak jsem jediný kouzelník na světě, který se dokáže postavit Luciusovi? Co na vás ví?” Pak se otočil na Snapea. „A chtěl bych vědět, co má na tebe! Nemůžu uvěřit tomu, že dopustíš, aby se z téhle frašky stalo svědectví!”

S těmito slovy hodil otci svitek do tváře.

Neškodně dopadl na zem.

Harry už to nemohl vydržet. Tonksová zjevně nechávala Luciuse uniknout proto, že jí Snape řekl o Remusově tajné misi. A Kingsley Pastorek to asi ví také.

„Musíte to Dracovi říct,” řekl Harry naléhavě. „Musíte, tohle už je vážně kruté.”

Snape strnule přikývl. „Byl bych ti to řekl už dříve, ale Řád to drží v nejpřísnější tajnosti. Dokonce i já a Harry jsme se o tom dozvěděli teprve nedávno. Ale je tu dobrý důvod, proč nesmí být Lucius obviněn. Nebo dostat polibek. Nebo jakkoli omezován.”

Draco se znovu posadil a založil ruce na hrudníku. „Jo, tak to si určitě rád poslechnu, Severusi. Protože já osobně si nedokážu představit jediný důvod, proč necháváš toho člověka v pozici, aby mohl dělat takovéto věci. Zabil studenta z tvé vlastní koleje a dělá všechno proto, aby zabil tvé syny. Teď už vím, že nejsi nejlepší otec na světě, ale ještě pořád si myslím, že by tě mohlo zajímat, že vyšinutý vraždící maniak sedí v radě školy a může se courat po hradu, kdy ho napadne...”

„Draco, nech ho mluvit!” přerušil ho Harry.

„No jistě,” zavrčel Draco. „Takže?”

Snape vzdychl. Harry přemýšlel, jestli je to proto, že má říct něco dobrého o Remusovi.

„Už měsíce jistý člen Řádu hraje v určitých okamžicích Luciuse Malfoye. Záměrem bylo zasít nejistotu a nesoulad mezi smrtijedy a obrátit Voldemortovu pozornost na problémy v jeho vlastní řadách. Vzhledem k tomu, jak relativně málo jsou teď smrtijedi v Anglii aktivní, bych řekl, že ten plán byl docela úspěšný.”

Draco se opřel zpět do svého křesla, oči mu pořád ještě žhnuly, ale jinak to vypadalo, že se již poněkud uklidnil. „To je... hm... docela riskantní, nemyslíš?”

„Souhlasím, ale nikdo se mě neptal.”

„Jak to dělá?”

Snape se zakabonil. „Všechno, co vím, je, že jistý člověk varuje dopředu oběti útoku tak, aby mohly zmizet. Takže Voldemort bude věřit, že někdo z jeho spolupracovníků není důvěryhodný.”

„Harryho sen!” řekl Draco a poklesla mu čelist stejně jako před chvíli Tonksové. „Byl... byl pravdivý! Takže ty jsi neviděl Luciuse, viděls toho druhého!” Pak si zhluboka povzdechl. „Měls mi to říct. Chápej, já sice vím, že Lucius je ďábelský bastard, ale celou tu dobu sem přemýšlel, proč ve věšteckém snu mého bratra zachraňuje mudly.” V jeho hlase se objevil výsměch. „Takže ani o Samhainu neměl žádné alibi, že ano? To jste řekli jen proto, abych dal pokoj, když jsem říkal, že Lucius patří do vězení.”

„Ano.” Snape si přivolal křeslo, postavil ho vedle Dracova a posadil se. „Albus mě tenkrát přesvědčil, abych to nechal plavat a vzhledem k tomu, v jakém stavu byl tenkrát Harry, jsem se nechal přesvědčit. O tomhle plánu Řádu jsem se dozvěděl až později.”

„Podívej, já chápu, co říkáš,” připustil Draco, i když stále ještě vypadal rozezleně. „Ale Pansy je mrtvá, protože se Řád rozhodl nechat Luciuse na svobodě. On by opravdu měl dostat polibek za to, co udělal Harrymu, a kdyby se to bývalo stalo, tak já bych ještě pořád měl... nebo vlastně neměl, protože se ukázalo, že mě nenáviděla až do morku kostí. Ale na tom zas až tak nezáleží. Nechávat Luciuse na svobodě je příliš nebezpečné. Kdo ví, jakou další hroznou věc udělá příště.”

„Řád rozhodl, že to za to riziko stojí.”

„Tak ať jde Řád už do prdele!” zařval Draco a vyskočil. „Já sám to dosvědčím, včetně toho, jak se chovají bystrozorové. A nemyslím si, že nebudu mít důkazy. Je tady to přenašedlo, které měl Nott...”

„Albus z něj odstranil všechnu magii,” řekla Tonksová a strčila si do pusy novou žvýkačku. Hůlkou odstranila tu, která jí před chvílí vypadla a přilepila se na stůl. Ta s mírným zasyčením zmizela. „A i kdyby to byl neudělal, byl by to jen důkaz, že tvůj... tedy Lucius chtěl, abys měl způsob, jak se vrátit k němu. Řekl by, že je to staré a že ti to dal ještě v době, kdy jste spolu vycházeli...”

Vycházeli,” zamumlal Draco. „To jo, my jsme spolu vycházeli. Když na to myslím, chce se mi zvracet.” Kabonil se na Snapea. „Myslím, že bych se měl ujistit, že Nott, Torquay a Greezer nebudou mluvit o Luciusovi, až budou v Azkabanu.”

„Na to dohlédne Kingsley,” ujistil ho Snape.

Draco se podíval na Snapea, poté na Harryho, pak na Tonksovou a nakonec zavrtěl hlavou. „Jestli chcete znát můj názor, jste blázni. Myslíte si, že Lucius bude jen tak přihlížet, zatímco nějaký kouzelník Řádu ho bude špinit v očích Pána zla? Pravděpodobně už tuší, že se děje něco podezřelého. Nebo si myslíte, že nepřemýšlí, proč nebyl obviněn?”

„Pravděpodobně si myslí, že ho chrání jeho moc a bohatství. Tak jak dřív.”

„Protože jinak by nebyl opět v Radě školy, to je pravda. Nikdy neměl být znovu povolán do funkce.” Draco vzdychl a odhrnul si vlasy z očí. „Ale stejně bych řekl, že musí něco tušit. Ale nedělám si iluze, že bych mohl ovlivnit Řád. Přestože je tato věc mnohem nebezpečnější, než si dokážete představit.” Pak zavřel oči. „Ať už si na mého otce hraje kdokoliv, chytí ho. A až se to stane, bude se to, co udělal Lucius Harrymu, zdát, jako dětská hra. Pamatujte si má slova.”

Harryho zamrazilo. „Myslím, že ten... člověk, musí být opravdu opatrný...”

Draco se na něj podíval pohledem, ve kterém bylo jasně napsané, jak lituje někoho tak pitomého. „Myslíš si, že je Lucius hlupák? Dojde mu to.”

Harry namáhavě polkl a pokoušel se tomu nevěřit. Samozřejmě, že to, co dělá Remus je hrozně nebezpečné. Ale bude to fungovat, že ano? Musí.

Draco vstal, rozhlédl se kolem a vypadalo, že teprve teď si vzpomněl na své dobré vychování. „Pokud mě omluvíte, tak...”

„Ještě chvilku,” řekla Tonksová a také vstala. „Podívej Malfoyi... Draco. Je mi líto, že jsem posledně nepochopila, jaký teď vlastně jsi. Nevěděla jsem, o co ti jde, ale nemohla sem uvěřit, že by tvé srdce mohlo být na správném místě...”

Draco se suše usmál. „Chceš říct, že jsi nevěřila, že bych vůbec mohl mít srdce.”

„Jo, to taky.” Ostýchavě se usmála a vrátila se jí barva, ačkoli ještě zdaleka nebyla taková jako obvykle. „Ale... vypadá to, že ti opravdu jde o to, aby tvůj... ehm, aby Lucius skončil ve vězení, a jsem si naprosto jistá, že s tou vraždou nemáš nic společného.” Pak se postavila zpříma a její hlas získal o něco profesionálnější tón. „Nestrkej do ničeho nos, pořádně se uč, dělej to, co je nejlepší pro Harryho, a až přijde čas, abys podal žádost do bystrozorského programu, tak si promluvíme.”

Draco místo odpovědi jen krátce přikývl.

Tonksová se dívala na dveře od ložnice, ještě když se za zmijozelským chlapcem zavřely. „On už opravdu nemá rád svého...”

„Luciuse,” řekl Harry pevně. „A přemýšlej o tom. Bylo to pro něj opravdu těžké. Díky za to, co jsi řekla o bystrozorském programu. Jsem si jistý, že to pro Draca hodně znamená. On opravdu chce být bystrozor.”

Práskla bublinu tak nahlas, až to s Harrym trhlo. „Myslíš, že by si zvykl na to, že mu šéfuje někdo nečistokrevný nebo narozený u mudlů? Předpokládám, že to by pro něj bylo nové. V Úřadu pro vyšetřování jsou nějací s čistou krví, ale neplatí to všude. Nejsem si jistá, že by tenhle aspekt zaměstnání zvládl.”

Harry rychle došel ke stolu, popadl brk a napsal: On pravděpodobně poslouchá.

Tonksová se zakřenila a odepsala: Já vím, Harry, všimla jsem si, že se nezměnila úplně celá jeho osobnost.

A pak to Harrymu došlo. Tohle byl způsob Tonksové, jak dát Dracovi něco k přemýšlení.

Díky, napsal.

Tonksová přikývla a pak se vrátila k záležitostem ministerstva. „Budu potřebovat i tvoje svědectví.”

Harry se poněkud nakysle usmál. Nebude potřeba, aby upravovala jeho výpověď. On přece ví, co musí říct. Bude muset vypovědět, že ho zachránil Ron, protože jeho vlastní magie ještě není spolehlivá.

Jenže pořád je to lepší, než dát Voldemortovi typ, který by mohl použít, až zase příště vyrazí do boje proti Harrymu.

***

Draco toho moc při večeři nenamluvil, ačkoli projevil trochu zájmu, když Snape zmínil, že novinky o vězních budou v ranních novinách. Harrymu došlo, že doufá, že si radní uvědomí, že obvinili Draco z něčeho, co neudělal. Samozřejmě, že kdyby věděli o Venetimorice, už nikdy by nedovolili Dracovi vrátit se do školy.

Jenže oni to nevědí.

A Harry si byl jistý, že to Draco už nikdy v životě neudělá.

„Býval bych byl rád u druhé části toho výslechu,” řekl Harry, trochu naštvaný na Snapea, že ho to nechal zaspat.

Jeho otec pokrčil rameny. „Potřeboval sis odpočinout.”

„Už jsem zažil horší věci, než to, co mi udělal Nott.”

Draco obrátil oči v sloup. „To je možná ten problém, Harry. Ty si myslíš, že je naprosto normální být zabit.”

„No, pro mě to možná normální je.”

„Úhel pohledu, máš pravdu. Ale nemůžeš se přece zlobit na tátu za to, že dělá, co je pro tebe nejlepší. Nebyl přece pro tebe žádný důvod, abys znovu poslouchal, jak tu Nott obrací svou duši na ruby. Už jsi to jednou slyšel.”

„Byl jsi to ty, kdo říkal, že by se ti nelíbilo být vyloučen,” odsekl Harry.

Touché.

„Myslím, že sis ani neuvědomil, jak bledý jsi byl,” řekl Snape. Když chtěl Harry promluvit, zastavil ho gestem ruky. „Možná, že je čas na kompromis. Na dohodu, jak mi tak často připomínáš. Jestli si pamatuješ, dohodli jsme se, že když půjdeš do Prasinek, přeložíme tvé cvičení z Lektvarů na neděli. Dohodněme se, že pokud jsi byl příliš nemocný na to, abys byl přítomen při druhé části výslechu pana Notta, budeš potřebovat nepochybně i zítřek k tomu, aby ses zcela uzdravil.”

Harry na něj chvíli zíral a pokoušel se to přeložit do normálního jazyka. A vyšlo mu to zhruba takhle: Když přestaneš otravovat, odpustím ti zítřejší trest z Lektvarů.

Harry si pomyslel, že je to pravděpodobně to nejlepší, čeho mohl dosáhnout. „Domluveno.”

„Harry, Lektvary jsou zábavné. Ty se to nesnažíš pochopit,” stěžoval si Draco a podíval se na Snapea. „Nebelvírští jsou prostě divní.”

Snape tu narážku nechal běžet a jen pokrčil ramenem.

Draco zjevně změnil směr svých myšlenek a náhle vyhrkl: „Kde jsou moje čokoládové žabky?”

Harryho se ta otázka poněkud dotkla. Koneckonců měl ten den na starosti jiné věci než sladkosti, jenže na druhou stranu Draco také. A jestli mu čokoláda může pomoct nějak se s tím vyrovnat... „No, já jsem ti koupil celý pytel, ale myslím, že jsem je nechal v místnosti, kam jsme dotáhli Notta. Promiň.”

Draco se zamračil. „Dal jsem ti dost na to, abys mi koupil víc, než jen jedno balení.”

„Jo, já mám nějaké galeony na zpět...”

„Pottere, já potřebuju čokoládu!”

„Deset bodů Zmijozelu dolů,” vzdychl Snape. „Draco, jestli tak nutně potřebuješ čokoládu, nemusíš se pouštět do bratra. Já mám nějakou v kanceláři.”

Draco zahučel: „Těžko by mě napadlo zeptat se tebe, když jsi to byl ty, kdo mě připravil o privilegium mít k jídlu to, co chci.”

„A už jsi se naučil to privilegium nezneužívat?” zadíval se Snape vážně na svého syna.

„Ano, pane,” řekl Draco a sklopil oči.

Snape mávl hůlkou ke krbu a objevila se mosazná krabička, bez pochyby plná letaxu. „Tak požádej, o co chceš.”

„Jo a tentokrát se Dobby pokusí otrávit mě,” zamumlal Draco. „Možná, že bude lepší ta z tvé kanceláře, jestli je teda ještě pořád v nabídce.”

„Samozřejmě.” Snape ji přivolal.

Ukázalo se, že je to hořká čokoláda, kterou Harry neměl rád. Ale věděl, že Draco ano. Harry si vzal kousek a uždiboval z něj, Draco si do toho svého kousnul a zašklebil se.

„Fuj! Je v ní přidaná máta!” zašklebil se zmijozelský chlapec. Ale stejně si jí narval do pusy. „Mám rád čokoládu bez příchutí!”

„Přestaň být takový protiva,” řekl Harry. „Vždyť jsi jednou tátovi nabízel kakao s mátou, pamatuješ?”

„Jenže to bylo kakao,” řekl Draco tónem, jako by se tím všechno vysvětlilo.

„Myslím, že si příště rozmyslím být takový štědrý, co se týče mé čokolády,” poznamenal Snape mučednickým tónem.

„No, aspoň, že je to dobrá značka. Kouzelnická čokoláda opravdu pochází z Mexika.”

Když se rozezněl dveřní zvonek, Harry si se svým otcem vyměnil vyděšený pohled.

Draco vyskočil, aby se podíval na pergamen, a rozhihňal se. „Podívejte na to. Albus Brumbál a Fawkes! Cha, dovoluji si poznamenat, že Fawkes je ve skutečnosti pták, přesto tam není napsáno mazlíček, jako když to byl tvůj bratranec, Harry...”

„Každou nemagickou bytost by to nazvalo mazlíčkem a ty to dobře víš,” odsekl to Harry.

„Albusi, vítej,” řekl Severus, který zakouzlil dveře a otevřel je dokořán. „Proč jsi se raději nepřenesl krbem?”

„Měl jsem náladu na pořádnou procházku,” řekl ředitel. „Člověk si tím pročistí hlavu.”

Draco byl vzrušením bez sebe. „Jste tu, abyste mi řekl, že se sešla Rada školy, a přiznali, že se naposledy zachovali jako banda starých pitomců a že jsem si nezasloužil být vyloučen a že můžu zpátky do školy a do Zmijozelu a...”

Když ředitel dlouze vzdychl, odmlčel se. „Ale Draco. Na to přece ještě nebyl čas,” podíval se na něj přes vršek svých půlměsíčkových brýlí a jeho oči byly tak moudré a vševědoucí, jak si je Harry pamatoval. „No a k tomu, že si nezasloužíš být vyloučen...”

Nechal větu nedokončenou.

„Co?” Draco se podíval na Snapea a potom zpátky na ředitele. „Co?

„Řekněme, že si tvůj otec vedl obdivuhodně dobře a tím celá ta záležitost skončila.”

Dracův obličej zbledl. „Aha.”

Brumbál poklepal Dracovi po rameni. „Ale ty sis také vedl dobře, když zvážíme okolnosti. A my všichni jsme v mládí dělali chyby.”

„Jak to, že...”

„Milý chlapče. Uvnitř tohoto hradu se stane jen málo věcí, o kterých bych se nedozvěděl. To si pro příště pamatuj.”

„Ano, pane,” řekl Draco potichu zkroušeně. „To budu.”

Brumbál se usmál a získal tím výraz laskavého starého dědečka. „Jsem rád, že jsem měli předtím možnost si popovídat, Draco. A ještě raději sem viděl to, jak sis vedl během výslechu. Všechno jsi to zvládl.”

„Já... děkuji, pane.” Draco k němu vzhlédl a vypadal poněkud otřesený, jak pokáráním, tak i chválou. „Pokud mě omluvíte, mám ještě nějakou práci. Chci být připravený, až rada školy... kdy je vlastně schůzka?”

„Pokud mi dovolíš malou radu, není žádná jistota, že ti dovolí vrátit se.”

„Já vím,” odkašlal si Draco. „Ale neřeknete jim o...”

„Ne, ne, samozřejmě, že ne. Nepředpokládám, že bys ještě někdy něco takového chtěl udělat.”

„Ne,” zamumlal Draco. „To určitě ne. Mám nějaké učení, co potřebuju dohnat. Dobrou noc.”

Dveře od ložnice za sebou zavřel úplně potichoučku.

„A jak se daří tobě, Harry?” zeptal se Brumbál a v očích mu zajiskřilo, když se otočil na druhého chlapce. „Uzdravuješ se?”

Harry se poněkud vyčerpaně usmál. „Trochu mě bolí ruka, ale jinak jsem v pořádku.”

„Výborně, výborně,” ředitelův výraz zvážněl, když se otočil k Mistru lektvarů. „Severusi, můžeš na slovíčko? Třeba do tvé kanceláře?”

Harry si odkašlal. „Popravdě, já s vámi oběma potřebuji mluvit, takže, kdyby vám to nevadilo, připojil bych se k vám.”

Snape se na něj otočil a pak se významně podíval ke dveřím ložnice, které se právě zavřely za Dracem.

Harry přikývl. Ředitel vypadal poněkud pobaveně.

Když pak všichni seděli ve Snapeově kanceláři, za bezpečně zavřenými dveřmi, Harry si znovu odkašlal. „No, je to takhle. Mám pocit, že ta myšlenka s hadem na prstenu selhala.”

„Taky bych řekl,” souhlasil Snape a vypadal poněkud duchem nepřítomný. Pak to ale ze sebe setřásl a vrátil se do přítomnosti. „Vzhledem k tomu, že sis přál mluvit s námi tady, nejsi ještě stále příliš nadšený z té Dracovy myšlenky nějak ho nakreslit na tvou ruku, nebo paži.”

Harry se otřásl. „Fuj, to mi příliš připomíná... však víš co. A navíc po dnešku mohu bezpečně říct, že by to mohlo být zničeno stejně jako můj prsten.” Při té vzpomínce se otřásl. Rozhodně nechtěl v budoucnosti budit pozornost svou rukou. „Přemýšlel jsem, jestli bychom nemohli vymyslet něco jiného. Protože bez hada se nemůžu vrátit zpátky do vyučování. A Salsa je ještě nápadnější než prsten. Takže ji takhle nemohu pořád používat a navíc bych byl nerad, kdyby jí někdo ublížil, takže máte nějaké nápady?”

Snape si třel kořen nosu. „Až dosud jsem váhal s návrhem na změnu techniky nitrobrany, vzhledem k tomu, že ti o Samhainu zachránila život. Raději bych tyhle síly nepokoušel. Ale po té, co se stalo dneska, by možná mentální řešení bylo vhodné.”

„To zní rozumně,” řekl Brumbál.

Harry si nebyl jistý. „Tati, ty si myslíš, že nebudu schopný bránit své nitro tak dobře, když změním svou představu na hada?”

„Myslím si, že by mohlo nastat období, ve kterém by tvá nitrobrana byla horší.”

„To není dobře. Necítil bych se dobře, kdyby Voldemort mohl číst v mé mysli...”

„To se mu na dálku nemůže podařit, nicméně by tě mohla častěji bolet jizva a mohl by hledat způsob, jak tě ovlivnit skrze tvé sny a vize,” řekl Snape mírně.

Harry měl pocit, jako by mu do srdce vrazili dýku. A vůbec nezáleželo na tom, že jeho otec mu tím nechtěl připomenout, jak v Siriusově případě selhal. „Jo, takže na to zapomeň...”

„Mám pocit, žes mi slíbil, že půjdeš rovnou za mnou, kdyby tě něco v tvých snech rozrušilo,” řekl Snape s očima upřenýma na svého syna. „Pamatuješ si to?”

„Jo, pamatuju,” vzdychl Harry. „Hádám, že to právě dělám. Pokud budu schopný, vytvořit si hada v mysli, nemusel bych si dělat starosti, že se dnešek bude opakovat, že jo?”

„Když v tom dosáhneš mistrovství.” Snape spojil prsty. „Jenže to ti nemohu zaručit. Takhle se normálně nitrobrana nepoužívá.”

„Dobře, tak na tom můžeme začít zítra pracovat. Ale pokud se to nenaučím zatraceně rychle, budeme muset vymyslet nějaký jiný způsob, jestli se mám vrátit v pondělí do školy.”

Ředitel si sundal brýle a zamyšleně je pozoroval. „Napadlo mě, že vždycky, když mám nasazené tyhle brýle, nemůžu se zbavit představy měsíce.”

Harry zavrtěl hlavou nad představou, která se mu objevila v hlavě. Had vyrytý na čočce?

„Možná jen malá rytina,” pokračoval ředitel. „Něco téměř nepostřehnutelného. A mohli bychom brýle zakouzlit tak, aby to bylo viditelné jen zevnitř.”

„Hmmm, Nott si všiml, že jsem se díval na prsten,” zamumlal Harry. „Tohle by bylo lepší. Nikomu by nepřipadalo divné, že se dívám skrz brýle, i když to znamená, že je budu muset zase začít nosit. Právě v okamžiku, kdy jsem měl konečně šanci s tím přestat!” Jenže kňourání ničemu nepomůže a tak Harry hned dodal: „Je to lepší než nějaké tetování na ruce. Popravdě je to docela dobré řešení. Tak já zaběhnu pro moje brýle, joo?”

Accio Harry brýle,” řekl Snape a Harry se trochu zastyděl, že ho nenapadlo použít magii. Jenže právě teď tu neměl nikde hada a ani hůlku. Ne, že by ji potřeboval.

Dveře se otevřely, aby pustily brýle, a ty přistály Snapeovi v ruce. Poklepal hůlkou na čočku, kterou zakouzlila madam Pomfreyová. „Finite Incantatem,” pronesl a zopakoval to ještě dvakrát a otáčel si přitom brýle v ruce. „Teď jsou ty čočky prostě jenom skleněné,” oznámil a podal brýle řediteli.

Brumbál se usmál. „Ach ne, Severusi. Já tu nejsem ten, kdo má talent pro výtvarné umění. Pusť se do toho.”

Harryho napadlo, že by se měl zeptat ředitele, co ví o Kazisvětu Snapeovi. Možná, že až budou příště sami. Tušil, že to není příliš dobrý nápad; pokud o tom s ním Snape nechce mluvit, těžko by ocenil, že se o tom Harry baví s lidmi, kteří nepatří do rodiny. Jenže stejně. Ředitel by mohl vědět věci, které by Harry chtěl znát...

Snape se trochu zakabonil, jako by se mu myšlenka na to, že má vytvořit něco kreativního nelíbila, ale pustil se do toho. Začal tím, že kouzlem přeměnil konec své hůlky na velmi tenkou čepel. Po chvilince rytí, kdy bylo jeho čelo zkrabatělé soustředěním, zakouzlil vnější stranu pravé čočky tak, aby nebylo vidět, co vytvořil.

„Je to hrubé,” řekl chraplavě, kdy podal Harrymu brýle.

Byl to zvláštní pocit, znovu si je nasadit. Harry očekával, že jedna strana bude zaslepená, ale svět vypadal stejně jako předtím, až na tenounkého hádka, kterého viděl na samém kraji brýlí. Chtěl zkusit nějaké kouzlo, aby si byl jistý, že bude fungovat. „Nemám tu nikde hůlku...”

„Albus ví, že můžeš kouzlit bez ní,” řekl Severus unaveně. „Otázkou zůstává, jestli bys měl kouzlit. Tvá ruka se ještě zcela neuzdravila z popálenin.”

„Bude lepší ještě počkat,” dodal hned Albus. „Tvůj otec má pravdu. Možná zítra, před tím, než se vrátíš do Nebelvíru si zkus jedno, dvě kouzla. A teď Harry, když nás na chvíli omluvíš, potřebuju probrat pár věcí se Severusem.”

„Jistě...”

Nicméně, Snape vstal a založil ruce na hrudi, jeho plášť se nepatrně zavlnil. „Popravdě, Albusi, pokud se ta záležitost týká Harryho nebo Řádu, byl bych raději, kdyby zůstal. Je lepší, když má více informací, než méně.”

Jasně, a proto jsi mě nechal zaspat druhou část Nottova výslechu, pousmál se sám pro sebe Harry.

„Tohle se daleko víc týká tebe, Severusi,” odsekl ředitel.

„Všechno, co bys chtěl k tomuto tématu říct, může být samozřejmě řečeno před mým synem.”

„Dobře,” řekl Brumbál a Harrymu se zdálo, že poněkud ostře. Přemýšlel, proč je ředitel tak podrážděný.

Harry se cítil nepříjemně a tak zamířil ke dveřím. „To je v pořádku...”

„Ne, zůstaň,” řekl ředitel a stoupl si před Snapea. „Severusi, je ti jasné, že jsi tu byl potřeba? Zmijozel byl vzhůru nohama a tys nebyl nikde k nalezení. Nakonec jsem musel jít tvou kolej uklidnit já.”

Snape se zatvářil rozhořčeně. „Jakmile Tonksová a Pastorek obvinili ty tři pachatele, musel jsem se ještě vrátit do Prasinek. Jsem si jistý, že chápeš proč.”

„Ať už byly tvé záměry jakkoli chvályhodné, byls potřeba tady!”

„Můj syn je důležitější.”

Harry neměl původně v úmyslu mluvit, ale tento komentář ho překvapil. Proč se jeho otec musel vrátit do Prasinek? A přitom tvrdí, že je lépe, když má Harry všechny informace, tak...

„Proč jsi to udělal?”

Snape vzdychl a soucitně se podíval Harryho směrem. „Harry, to kouzlo, které použil pan Nott, byla černá magie. Normálně, když se toto kouzlo dostane do styku se zlatem, tak kov zmizí. Nicméně, vzhledem k tomu, že Pan Nott nebyl zrovna v kondici, když ho kouzlil...”

Harry měl pocit, že už jen při té zmínce o tom ho rozbolela ruka. „Mě se teda zdál docela v kondici.”

„Bohužel ano. Doufal jsem, že se mi podaří přivolat zbytky prstenu tak, aby mohl být udělán znovu. Ale musím s politováním říct, že se mi to nepodařilo. Jediné, co se mi povedlo zachránit, je tohle.” Snape sáhl do kapsy a vytáhl malou kovovou krabičku a otevřel ji. Uvnitř zazářilo několik malých smaragdů.

Harry polkl. Věděl, že prsten je pryč, ale teď, když zjistil, že zůstaly jen drahokamy, bylo to jako ztratit ho znova. Ačkoli to nedávalo smysl. Měl by být šťastný, že zůstalo alespoň něco, ale z nějakého důvodu to bylo ještě bolestnější, než kdyby ho ztratil úplně.

Možná, protože mu pohled na ty smaragdy připomínal, jak moc ztratil.

„Díky,” řekl Harry a vzal si krabičku do levé ruky a pevně ji stiskl. „Já... díky, že jsi se pokusil, vážím si toho.”

Snape ho poplácal po rameni.

Ředitel tuto scénu tiše pozoroval, ale po chvíli pokračoval v hovoru. „Severusi...”

Snape se na něj otočil a z očí mu šlehaly blesky. „Nepokoušej se mě přesvědčit, že Zmijozel má být na prvém místě. Protože tě nebudu poslouchat. A popravdě jsem poněkud zaskočený tím, že ti vadí, že jsi mě musel zastoupit. Tak jsi musel uklidnit Zmijozelské a vysvětlit jim situaci. To se mi nezdá jako úloha nepřijatelná pro ředitele Bradavic.”

Teď už šlehaly plameny i z Brumbálových očí. „Nepřišel jsem si stěžovat proto, že by mi to vadilo, ale protože, když jsi zmizel, neměl jsem nejmenší tušení, kde jsi.”

Snape zdvihl obočí. „Mám i soukromý život. Je to problém?”

„Napadlo mě, že jsi šel najít Luciuse a že z něj vymlátíš duši.”

Snape se opovržlivě zakabonil. „Myslím si, že nemám až tak málo sebekontroly.”

„Skutečně?” Brumbál zavrtěl hlavou. „Neudělalo mi radost, když jsem dnes viděl jak spoléháš jen na svoje síly. Vyslýchat pana Notta přímo v Prasinkách bylo pošetilé. Tvůj první zájem jako otce a člena Řádu měl být bezpečný návrat Harryho do Bradavic, kde jsi měl nechat prohlédnout jeho zranění. Slyšel jsem, že byla spálená až do černa!”

Harry si pomyslel, že teď už se Snape dívá opravdu zuřivě.

„Jo, ale on zakouzlil kouzlo proti bolesti a mně nevadilo chvíli počkat...”

Snape promluvil zároveň s ním. „Pro Merlina, Albusi. Vyhodnotil jsem nebezpečí jako minimální...”

„Opatrnost tě měla vést k tomu, abys tu situaci řešil tady a ne tam, kde byl Harry napaden. A navíc jsi tak odřízl od informací mě. Nedozvěděl jsem se nic až do okamžiku, kdy jsi poslal do kanceláře Draca s tím, že ty sám to tajemství rozluštíš za použití pravdivých snů.”

„Byl jsem pro ten úkol nejlepší!”

„Možná, že ano, ale copak nechápeš, proč to děláš?”

„Abych chránil oba své syny?” zavrčel Mistr lektvarů.

„Ne, myslím, že se jen pokoušíš být užitečný,” řekl mírně Brumbál. Udělal krok dopředu a zadíval se do Snapeových černých očí. „Už mockrát jsem poslouchal tvé stížnosti na Harryho náchylnost k hrdinským skutkům. Ale nemáš pocit, že jsi dnes podlehl podobným impulsům? Vyslýchání Notta bez dalších členů Řádu a bez bystrozorů. Uvěznění ho kouzlem, dokud se tobě nehodilo upozornit mě. Rozhodl jsi se, že jsi jediný, kdo dokáže tu situaci řešit. Jednal si stejně jako Harry.”

„Užitečný!” prskal Snape. „Jak se opovažuješ tvrdit, že nemám žádný jiný způsob, jak být užitečný Řádu!”

„Já nic takového netvrdím. Ale ty ano, pokud děláš taková rozhodnutí, jako jsi udělal dnes. Od té doby, co jsi byl odhalen jako zvěd, máš pocit, že nemáš pro Řád žádnou cenu...”

To,” usekával Snape, „není pravda!”

„Samozřejmě, že to není pravda!” řekl Brumbál zvýšeným hlasem. „Tvoje lektvary jsou nenahraditelné. A tvůj smysl pro strategii nemá žádný jiný člen Řádu. I když dnes jsi ho tedy zrovna nepoužil, protože tvá touha předvést se před Harrym ti zatemnila úsudek.”

Harry polkl. „Nemusíš mi nic dokazovat! Samhain byl ten jediný důkaz, který jsem kdy potřeboval. Vždyť jsi se prozradil jako špión a dostal jsi se na vrchol seznamu lidí, po kterých Voldemort jde!”

„Já nemám potřebu něco dokazovat ani tobě, ani někomu jinému.”

„Tak možná sobě.” Brumbál se odmlčel a hladil si vousy. „Severusi, já vím, že je pro tebe těžké přijmout fakt, že teď je zvědem v nejbližším Voldemortově okruhu Remus.”

Snape strnul. „Myslím, že toho vlkodlaka přeceňuješ. Už jen jeho postižení mě naplňuje obavami, jestli bude schopen být ve službě pokaždé, když to bude potřeba. Ale pokud je ten nejlepší, koho máte...”

„Z každého tvého slova slyším žárlivost.”

„Přeháníš,” vyštěkl Snape a založil si ruce na hrudi.

„Milý chlapče, nemůžeš vydržet ten pocit, že by tě Remus mohl v Harryho očích nahradit,” řekl Brumbál hlasem, který by dokázal zklidnit i rozbouřené moře. „Ale Severusi, vždyť přece Harryho znáš, on má lásku pro všechny. Podívej se, jak odpustil Dracovi a přijal ho za bratra. A přece to neznamená, že by měl své ostatní přátele méně rád. To, že si váží Remuse, ani v nejmenším neznamená, že by si méně vážil tebe. Severusi, on vás dokáže mít rád oba.”

Harry cítil, že se trochu začervenal. Ne, že by se za něco z toho styděl, ale stejně...

„Děkuji, Albusi, že jsi mi vysvětlil něco tak naprosto zjevného!”

„Někdy jsou to ty nejzjevnější věci, které se nám nedaří vidět,” řekl Brumbál mírně. „Tvůj čas jako zvěda je prostě pryč, ale to přece neurčovalo, kým jsi. Byl to jen způsob tvé služby.”

„Chceš říct činění pokání,” řekl Snape hořce a rezignovaně.

„Ale no tak drahý chlapče, ty už jsi své skutky odčinil. Mnohonásobně. Harryho láska k tobě je toho důkazem, on by nemohl milovat někoho zlého. A ty víš, že to tak je.” Brumbálův hlas byl čím dál tím tišší. „Nechtěj být tím, kdo porazí Voldemorta. Protože ty už jsi svou část práce udělal. Nemám o tom nejmenší pochybnosti. I když ne tak, jak jsi chtěl.”

Snape stiskl rty a jen přikývl.

Brumbál pokračoval pořád tímtéž příjemným hlasem. „A tvoje pomoc nebude taková, jaká by mohla být, když necháš svoje osobní záležitosti, aby ti zatemňovaly úsudek. Popřemýšlej o tom, to je to jediné, o co tě žádám.”

Snape už o tom ale zjevně přemýšlel. Posadil se, naklonil hlavu a zadíval se na Albuse. „Zdržovat se v Prasinkách asi nebyl ten nejlepší nápad, to už teď vidím,” zamračil se „A možná by bývalo bylo chytřejší zavolat bystrozory hned. Ačkoli když zvážím celou tu situaci, nechtěl jsem je seznámit s celou tou situací,” povzdychl si. „Třeba s Harryho temnými sílami nebo s tím, že potřebuje vidět hada. Použil jsem na pana Notta paměťové kouzlo před tím než byl oficiálně vyslýchán.”

„Draco se zmínil, že to chceš udělat. A znovu ti opakuji, že bych býval byl ocenil, kdyby ses o tom přede mnou zmínil.”

Harry si trochu skousl ret. „Nott byl podroben paměťovému kouzlu dvakrát za den? Poprvé, aby zapomněl na to, co jsem mu udělal s nohama, a podruhé, aby zapomněl, že za tím stojí Lucius? Zbylo mu vlastně vůbec ještě něco v hlavě?”

„Na rozdíl od jistého profesora jsem já docela kompetentní v oboru paměťových kouzel.”

„Ale to se stalo jen proto, že Lockhart použil Ronovu hůlku, která byla rozlomená téměř na polovinu a slepená páskou.”

Snape se usmál. „Já vím. A co se týče pana Notta...” Jeho výraz potemněl. „Myslím, že přijde okamžik, kdy jeho mysl bude poškozena daleko spíš polibkem mozkomora než dnešními událostmi.”

Harry přikývl. Nott si to zaslouží. Nejenže zaútočil na Harryho, ale také jednoho člověka zabil. Člověka, kterého Draco miloval, i když se ukázalo, že nebyl jeho lásky hoden.

„Ještě pořád se tím trápíš,” řekl Snape a zblízka si ho prohlédl.

„Ne kvůli němu,” odpověděl Harry a zavrtěl hlavou. „Já... jen jsem přemýšlel, jaký byl letošek pro Draca. Nejprve se proti němu postavil jeho otec a teď zjistil, že ho jeho dívka chtěla zabít.”

„Doufám, že se bude cítit lépe, až bude zpět ve škole.”

Harry se otočil k řediteli. „Přemýšlel jsem o tom. Bude to tak jednoduché? Vždyť on byl popravdě vyloučen z vyučování dlouho před tím, než byl vyloučen ze školy. Takže když teď bude přijat zpátky, znamená to, že automaticky začne znovu chodit do vyučování?”

„Pokud se vrátí jako řádný student, tak ano. Myslím, že si radní řeknou, že za to jedno kouzlo už zaplatil víc než dost.”

„I Lucius?”

„Myslím, že si Lucius nechá svou zlobu tentokrát pro sebe, když jsme chytili studenty, které navedl k vraždě slečny Parkinsonové.”

„No, spíš mu dojde, že se mu nepodaří dostat Draca, dokud bude tady dole,” pochopil Harry. „Do hajzlu. Ou, omlouvám se. Chtěl jsem jen říct... možná se bude Luciusovi hodit, když bude Draco zpět ve vyučování. Možná by bylo lepší, kdyby se nevracel. Asi to pro něj nebude jednoduché, ale pokud zůstane naživu...”

„Přijal jsem opatření, která mají zabránit Luciusu Malfoyovi ve vstupu do Bradavic, až na to, když přijde na schůzku rady. Ale nebude ani na okamžik sám.”

Harry na něj zíral. „Pokud to můžete udělat, proč už jste to neudělal dřív?”

Brumbál se zamyšleně usmál. „Protože tentokrát nemůže nic namítat. Něco na něj víme. Sice to nemůžeme použít, dokud chceme, aby Lucius byl volný a Remus se za něj mohl vydávat, ale to Lucius neví.”

Snape si odkašlal. „Velmi zmijozelské.”

„Děkuji, Severusi.”

„A kdy tedy bude schůzka rady školy?” Harry se ostýchavě usmál. „Draco je už tady dole opravdu zoufalý.”

„Svolám ji tak brzy, jak jen to bude možné. Hm... předpokládám, že Yardley je ještě pořád v Bulharsku.”

„Doufám, že se ti to podaří zařídit brzy, Albusi. Nejsem příliš nadšen vyhlídkou na to, že jediný, kdo dohlíží na to aby se Harry do něčeho nenamočil, jsou ty dvě hrdličky.”

„No počkej, jaké nenamočil?”

Oba dospělí ho ignorovali.

„Povedu to v patrnosti.” Brumbál si urovnal hábit a zamířil ke dveřím kanceláře. „Myslím, že by bylo dobře, kdyby ses ještě dnes zastavil ve Zmijozelu. Moje návštěva je myslím trochu popudila. Dohlédneš na to, že ano?”

***

Krátce na to, co ředitel odešel, řekl Snape Harrymu, že vypadá pod psa, a měl by si jít lehnout. Sám se přenesl letaxem do zmijozelské společenské místnosti, aby svoji kolej uklidnil. Harry předpokládal, že se jeho otec vrátí pozdě – dokázal si představit, jaké pozdvižení by bylo v Nebelvíru, když by někoho z nich odvlekli bystrozorové, a což teprve ve Zmijozelu.

Harry se cítil pořádně unavený, ale nedokázal se přinutit k tomu, aby udělal to, oč ho otec žádal. Předpokládal, že z něj Draco okamžitě začne tahat informace, o čem že se to mluvilo v jeho nepřítomnosti. A co měl Harry říct, že jejich otec dostal vynadáno jako malý kluk?

A navíc Harry věděl, že prostě nemůže spát. Temná tíseň, která ho trýznila skoro stejně jako zraněná ruka, se mu usadila někde v nitru.

„Harry, co tu děláš!” dožadoval se odpovědi Snape o pár hodin později.

Harry si třel zátylek svou zdravou rukou a posadil se na gauči. „Nemůžu spát.” Otec jen tázavě zdvihl obočí. „No dobře, měl jsem pocit, že nemůžu spát, protože se mi toho honí trochu moc v hlavě, tak jsem tu zůstal, abych si s tebou mohl promluvit, jenže jsem usnul.”

Snape se posadil vedle svého syna a unaveně si promnul čelo.

Harry se cítil provinile za to, že mu přidělává starosti. „Co Zmijozel?”

„Zkrotil jsem je.”

Harry si nebyl jistý, jestli mluví o jejich náladě a nebo jestli je prostě jen poslal do postelí.

„Harry, předpokládám, že jsi nezůstal vzhůru, jen aby ses mě zeptal na své spolužáky z koleje. Tak co tě trápí?”

Místo toho, aby hned odpověděl si Harry začal upravovat pásku. Ucítil na rameni otcovu ruku, podíval se na něj srze řasy a vyhrkl: „Ty si myslíš, že má Draco pravdu, že ano? Ty si myslíš, že to, co Remus dělá, je sebevražda!”

Snape se zhluboka nadechl, opřel se dozadu, ale ruku nechal na Harryho rameni, a začal mu ho jemně masírovat. „Myslím, že Lupin má stejnou kliku jako ty. To mu bezpochyby pomůže projít touhle válkou.”

„Neřekl bych, že stát se vlkodlakem je bůhví jaké štěstí.”

„Ale přežil.”

Harry se otci vytrhl a zamračil se na něj. „No, Sirius přežil bez problémů dvanáct let v Azkabanu, a...” Chtěl dodat a stejně jsem ho zabil, ale nechtěl, aby otec zamířil v hovoru k tématu viny a zodpovědnosti. „Ale stejně zemřel v momentě, kdy se zapletl se smrtijedy. Já vím, že si Remuse jako zvěda příliš neceníš. Takže, řekni pravdu. Myslíš si, že ho chytí?”

Snape se na chvíli odmlčel, jako by pečlivě zvažoval odpověď. „Domnívám se, že je nevyhnutelné, aby jeho aktivity vyšly najevo. Nicméně to neznamená, že je nevyhnutelné, aby ho u toho chytili.”

„Takže ty si myslíš, že jim dojde, že si někdo pod vlivem Mnoholičného lektvaru hraje na Luciuse, ale nedojde jim kdo.” Harry sebou poplašeně trhnul. „Nebudou si myslet, že jsi to ty, že ne?”

Snape zavrtěl hlavou. „Moje pozice tady mi zajišťuje dokonalé alibi. Ačkoli Řádu by možná prospělo, kdyby podezřívali mě, protože stejně už mě mohou stěží nenávidět víc.”

„Tati, to teda vůbec není legrační.”

„A ani nemělo být.”

Harry si rukou prohrábl vlasy. „Nenávidím to!” vykřikl, vyskočil a trochu se u toho zapotácel. „Ten bastard jde po všech, které mám rád. Už jsem ztratil víc lidí než dokážu unést...” Otočil se tváří k otci. „A není to jen proto, že bych sobecky nechtěl přicházet o blízké, protože my teď nemluvíme o rychlé smrtící kletbě jako u Cedrika. Nejsem hlupák; vím, že čím blíž mi někdo je, tím otřesnější smrtí zemře.”

Snape přivolal Galiano a dvě malé skleničky. Oběma trochu v tichosti nalil. „Harry, rád bych tě toho ušetřil,” řekl a podal mu skleničku. „Ale pravda je, že každý člen Řádu riskuje život. Sám to víš nejlépe. Tvoji přátelé a Draco jsou také v nebezpečí. Ale riziko, které na sebe bereme, není o nic větší než to, ve kterém jsou všichni mudlové a kouzelníci narození z mudlů, za které bojujeme.” Odmlčel se, aby se napil. „Nic z toho jsi nezavinil a ani tomu nemůžeš nijak zabránit.”

„To zas není tak úplně pravda. Když nic jiného, mohl bych Remuse zastavit, aby se už nevystavoval dalšímu nebezpečí.”

„Harry, to ne...”

„Ale ano, vím to a také vím, že když bude zabit, budu vědět, že jsem tomu mohl zabránit! Jak si myslíš, že s tím budu žít? Když vím, že jsem mohl dojít na ministerstvo a nechat Luciuse sebrat a možná i poslat mozkomorům. Kdybychom my všichni svědčili, byli by Draco a Remus ve větším bezpečí.”

Harry se posadil. Cítil se trochu zahanben a bez dechu po tomhle výbuchu. Snape se posadil vedle něj a jemně ho objal. „Harry, to nemůžeme udělat.”

Harry se mu vytrhl. „Já můžu, teď už všichni vědí, že je Voldemort zpátky; mohl bych dostat tisk na svoji stranu...”

„Aha,” řekl Snape smutně. „Už to chápu.”

„Co? To že by měl Lucius navždy zmizet?”

„To jsem pochopil už dávno. Teď už chápu, proč se Albus nakonec rozhodl nechat tě u toho, když mě volal k zodpovědnosti.”

Harry se opřel dozadu a vzdychl: „Jo, to bylo docela zvláštní, proč myslíš, že to udělal?”

„Protože – pokud já suverénní, zodpovědný dospělý si musím více dávat pozor, abych nejednal na vlastní pěst, co pak teprve ty?”

„Já...” Ta otázka sice nezmírnila Harryho vztek, ale zarazila ho. Když vyhrožoval, že si to všechno zařídí sám, dělal přesně to samé, co ředitel kritizoval na Snapeovi. A Snape nakonec téměř přiznal, že se zmýlil... nebo alespoň připustil, že nejednal úplně správně.

Harryho vztek vyprchal a smutně vzhlédl k otci. „Ale mohli bychom ochránit Remuse a poslat Luciuse tam, kam patří. Mohli bychom ochránit Draca, tati!”

„Věř mi, že bych nic neudělal raději, ale bylo by to špatně.”

„Proč by to bylo špatně?” zeptal se Harry třesoucím se hlasem.

„Protože ačkoli nesouhlasím s tím, co Lupin provádí, zachraňuje tím životy.”

„Jak můžeme vědět, že se tím zachrání více životů, než kdybychom Luciuse nechali zatknout?”

Jeho otec znovu vzdychl. „Máme ty informace, které potřebujeme, a vložili jsme veškerou důvěru v to, že Albus rozhodne správně. Věř mi, Harry, nikdo z nás by neriskoval, kdybychom k tomu neměli dobrý důvod.”

„Ale ty přece víš, že není neomylný. Co když se tentokrát mýlí? Já...”

„Harry, zkus se na to podívat z jiného úhlu. Už jsem ti řekl, že všichni členové Řádu jsou v nebezpečí. Ale to nejdůležitější je, že všichni na sebe to nebezpečí berou dobrovolně. My všichni, kteří stojíme proti Voldemortovi, jsme to udělali ze svobodné vůle. Lupin a já jsme to udělali už před lety. Draco také učinil svoji volbu. Ještě před tím než se stal tvým bratrem. Ty za ta rozhodnutí nejsi zodpovědný.”

Snape se zhluboka nadechl. „Myslím, že tvůj problém je ve tvé potřebě zachraňovat lidi. Vyrostl jsi v přesvědčení, že si jediný zachránce kouzelnického světa. Ujišťuju tě, že to tak není. Možná, že jsi předurčen k tomu, abys čelil Voldemortovi, ale každý člověk je zodpovědný sám za sebe. Někdy je čas na oběť. A Harry, ty nejsi ničí strážce. Není na tobě, abys někomu bránil v jeho volbě.”

Ve Snapeových očích se dal přečíst soucit, ale i rozhodnost. „Ne, Harry, na to nemáš právo.”

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.