Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 88. STUDENTI A ZACHRÁNCI

Preklad: Chalibda

Betareader:   Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška


Harry se s povzdechem posadil k nedělnímu obědu se svojí rodinou. Celé dopoledne strávil nácvikem nitrobrany, ale nepostoupil dopředu ani o krůček. Po té, co se mu na jaře s nitrobranou tak vedlo, doufal, že bude jednoduché zaměnit obraz ohně za nějakého hada. Třeba za oheň, co by vypadal jako had. Cokoli. Doufal, že jediné, co bude potřebovat, bude trocha podpory a vedení. Tátu, který mu uvnitř mysli ukáže jak na to.

Jenže to nefungovalo. Ani trochu. A Harry se cítil mizerně. A navíc celý upachtěný a upocený.

„Mně se v nitrobraně taky nevede,” připustil nevrle Draco. „Alespoň víš, jak se při tom obvykle cítíme my ostatní. Vůbec se do toho nemůžu dostat.”

„Draco, přestaň přehánět.” řekl Snape, když se k nim připojil ke stolu. Vypadal přesně tak unavený a frustrovaný, jak se Harry cítil. „Však se to naučíš.”

Takže se Snape zjevně rozhodl vzít vážně Harryho návrh, aby se Draco učil nitrobraně. To bylo milé. Přemýšlel, proč mu to Draco zatím neřekl, ale pak se rozhodl, že na tom nezáleží. Možná o tom nechtěl mluvit, dokud mu to doopravdy nepůjde. A teď to řekl, aby se Harry cítil alespoň o něco lépe... to bylo... prostě bratrské.

Jenže v mžiku byl Draco zase ve své obvyklé náladě. Jeho komentáře během celého nedělního oběda to jen dokazovaly.

„Přemýšlel jsem o tom vašem řešení s brýlemi,” řekl, nepřátelsky se na ně podíval a začal se přehrabovat v roztaveném sýru na cibulové polévce. „A vážně si myslím, že je to pitomost. Přece tu obludnost nenosíš pořád. Co když na tebe příště někdo zaútočí ve sprše?”

„Myslím, že se nebudu sprchovat ve Zmijozelu.”

„Vtipálku, tvůj otec také důvěřoval Červíčkovi daleko víc než měl.”

„Moji přátelé jsou daleko důvěryhodnější, než byl Červíček.”

„I páťáci? A co sedmáci? Jak dobře je znáš, Harry?”

Hm, v tomhle má možná Draco pravdu. Ne, že by si Harry myslel, že by se něco takového mohlo stát, ale stejně. „No, já zase nevidím zas až tak špatně. Prostě bych se jen podíval dolů a uvidím...”

Dracovi spadl sýr zpátky do polévky a vytřeštil na něj oči. „A uvidíš něco... hadovitého?”

„Salsu na podlaze jsem chtěl říct!” zaječel Harry a zrudl.

„Ty se s ní sprchuješ?” zeptal se Draco posměšně.

„Ne, ale budu. A taky si můžu nechávat její krabici na nočním stolku, abych se na ní mohl podívat, když budu mít sundané brýle, co ty na to? I když, ne že bych čekal, že na mě někdo zaútočí v posteli.”

„Já si pořád myslím, že tetování je ta nejlepší cesta. Podívej, přece bychom to mohli zakouzlit tak, aby se to nedalo nijak odstranit.”

Harry paličatě založil ruce na hrudi. „Severus našel způsob, jak se zbavit Znamení zla. Znamení zla, které mu vykouzlil sám Voldemort. To podle mě znamená, že jakékoli takové Znamení může být odstraněno, ať už ho zabezpečíš jakkoli. A já ho vážně nechci.”

Draco odstrčil svou misku. „Harry, poslouchej...”

„Proč nejíš tu polévku, co sis objednal?” přerušil ho náhle Harry. „Vždyť jsi ji po to všem fňukání, jak nudná jídla servírují ve Velké síni, ani neochutnal!”

Draco se zakabonil, aby dal najevo, že si té změny tématu všiml. „Je divně cítit.”

„Myslíš, že je zkažená?”

„Ne, jen je divná. Mám pocit, že s ní něco dělal Dobby.” Draco vzdychl. „Nic z toho, co si objednám, nechutná správně. Všiml jsem si toho už při snídani...”

Snape odložil svou vidličku a přitáhl si Dracovu misku. „Je to cítit zkaramelizovanou cibulkou a sýrem.”

„Je v tom ještě něco jiného,” stál si na svém Draco. „A ten sýr je nějak moc žlutý, nemyslíš?”

„Myslím, že jsi paranoidní,” prohlásil Snape neomaleně. „Jez.”

Harry si pomyslel, že Snape má co říkat, když to byl on, kdo měsíce vynechával jídlo, ale na druhou stranu, jeho se opravdu někdo pokusil otrávit. Zatímco Draco podezříval Dobbyho bezdůvodně.

To to nečisté svědomí. Docela milé zjistit, že Draco něco takového má.

Harry vstal od svého jídla a zavolal Dobbyho.

V mžiku se objevil skřítek oblečený v několika plandavých svetrech a cylindru. „Harry Potter volal Dobbyho?”

„Jo.” Harry se zastavil, aby se na chvíli zamyslel, a došlo mu, že to měl udělat už před chvílí. Ze Snapeova výrazu se dalo vyčíst, že si myslí něco podobného. „Udělal bys mi laskavost, kdybych tě o to požádal, že ano?”

Dobbyho klobouk se zakymácel, když skřítek začal nadšeně poskakovat. „Samozřejmě, Harry Pottere, samozřejmě!”

„Víš Draco se necítí moc dobře, po té aféře s koláčky. Má strach, že se na něj skřítkové zlobí, a že by mu mohli otrávit jídlo.”

Dobbyho oči, i normálně velké, se teď ještě zvětšily. „Domácí skřítkové?” Otočil se k Dracovi a zuřivě vrtěl hlavou. „Ne, ne, ne, ne, ne! Dobby se teď musí potrestat!”

„Ne!” vykřikl Harry a popadl Dobbyho za obě zápěstí, dřív než s tím mohl začít, „On si nemyslí, že byste to udělali,” řekl a podíval se výhružně, aby mu Draco neodporoval. „A nechci, abys to říkal ostatním skřítkům, protože já vím, že neudělali nic špatného. Draco je prostě jen vynervovaný. To, co po tobě chci, je slib. Vím, že bys nikdy neporušil slib, který bys mi dal.”

„Samozřejmě, pane Pottere.”

Harry pustil Dobbyho ruku a otočil se na svého bratra. „A co ty, věříš, že Dobby svůj slib dodrží?”

Draco se ušklíbl. „Obecně? Pcha. Ale vzhledem k tomu, že tě zbožňuje, tak asi ano.”

„On mě nezbožňuje!”

„Tobě by slíbil cokoli.”

Harry nebyl v náladě na hádku, takže se přestal přít a přemýšlel, jak slib formulovat. Nechtěl zmiňovat Dobbyho funkci ochutnávače, když pro nic jiného, tak protože se mu dělalo mdlo pokaždé, když na to myslel. „Slib, že žádný skřítek a ani nikdo jiný nedá Dracovi do jídla něco škodlivého.”

„Slibuji, pane Pottere,” řekl Dobby slavnostním tónem.

„Na mé uši, na psí duši i s kočičím svědomím,
ať mě zostra jehla ostrá
propíchne, když pochybím
Stáhnout z kůže pak mě můžeš...”

„To už stačí,” přerušil ho Harry.

„Jak můžeš mluvit o jehlách po tom, co Harry zažil na Samhainu?” vybuchl Draco. Pak se otočil na Harryho: „Říkal jsi, že je to mudlovská říkanka.”

„Myslel jsem si to.” Harry se zadíval na Dobbyho tázavě a ten zrudl do zářivě zelena.

„Dobby to slyšel u mudlovských dětí a rozhodl se, že by z toho mohla být hezká skřítčí přísaha.”

Harry potlačit nutkání otřást se nad originálními verši, které Dobby k říkance přidal. „Dobře. To je všechno, co jsem potřeboval, Dobby. Děkuji ti, že jsi přišel tak rychle. Jsem si jistý, že se už teď cítí Draco lépe.”

Dobby se otočil směrem ke zmijozelskému chlapci, ale nic neřekl. Pak luskl prsty a byl pryč.

„Ten teda nebyl moc milý,” řekl Draco mrzutě.

„A cítíš se lépe?”

Draco mávl půjčenou hůlkou, nechal zmizet svou polévku, hodil do krbu letax a objednal si ještě jednou tu samou. „Trochu,” řekl, když konečně začal jíst. „Ale tahle je zase trochu moc přesolená.”

Harrymu, který se pousmál, zlepšila náladu nejen tahle legrační situace, ale také když viděl, že Draco vytáhl hůlku z kapsy, jako by ji nosil pořád u sebe. Zdálo se, že Snape zrušil další omezení.

Ale dávalo to smysl. Když se Draco má vrátit zpátky do třídy, musí mít hůlku.

***

Ano, Rone,” řekl Seamus v pondělí ráno. „My víme, že jsi zachránil Harryho. My všichni to víme. Četli jsme noviny.”

„A taky jsi nám to už nejméně dvanáctkrát vyprávěl,” dodal Dean.

„A jde ti to čím dál tím líp!” Seamus se obrátil na Harryho tak prudce, až mu dýňový džus vychlístl ze skleničky. „Opravdu Nott vyhrožoval Ronovi, že ho prokleje, až z něj nezbude ani mastný flek, pokud neustoupí, a Ron odpověděl... počkej, jak to bylo... snaž se, jak chceš, tebe dostanu i s prstem v nose... Bylo to tak. Harry?”

Harry zachytil Ronův pohled a zakřenil se. „Hm, to je zvláštní, já si to nepamatuju.”

„Ha!” vykřikl Seamus a práskl prázdným pohárkem o stůl.

„Ale na druhou stranu, já si z toho vůbec moc nepamatuju, mám to celé zamlžené.” Měl co dělat, aby se nerozesmál, když viděl úlevu v Ronově tváři.

„Neměl bys ho v tom ještě podporoval,” řekla Hermiona, když spolu šli do hodiny Kouzelných formulí. Ron šel kousek za nimi a ohromoval nějaké druháky vyprávěním o své statečnosti. „On se v tom vážně vyžívá.”

Harry pokrčil rameny. „No, ten příběh ve včerejších novinách byl velmi oslavný.”

„Ano. A velmi nepřesný,” pohodila Hermiona hlavou.

„Hermiono,” okřikl ji Harry a zpražil ji pohledem. Vždyť se přece všichni tři měli držet té smyšlené historky.

„Ta koza Holoubková napsala, že Levandule je jeho dívka!” vysvětlovala rozhořčeně.

„Aha, tohle,” Harry měl co dělat, aby se nezakřenil.

„Měl by být s námi, místo toho, aby se takhle vyhříval... Rone!” zaječela náhle, když se podívala přes rameno.

Popoběhl, aby je dohnal. „Promiň, Harry.”

„Dobře víš, že zas až tak bezmocný nejsem,” řekl Harry šeptem. „Předpokládám, že bych si poradil, i kdybys nepřišel. Takže nemyslíš, že bys měl trochu ubrat? Čím statečnější vypadáš ty, tím hloupěji vypadám já!”

Ron ztišil hlas. „Jo, ale to je snad docela v pořádku, ne?”

„Jo, já vím,” pokračoval Harry stejně potichu. „Vlastně je to jedno. Jen nechápu, jak může být někdo tak nadšený z tolika pozornosti.” On sám byl jen rád, že tenhle hrdinský skutek byl připisován Ronovi. Bohové vědí, že nějakou další chválu ani nechtěl, ani nepotřeboval.

A při všech těch lžích, kterými se tisk jen hemžil, byla jedna věc opravdu milá. Holoubková vrátila Dracovi jeho jméno. Její články se hemžily slovy jako plně očištěn, vyloučen bez nejmenší příčiny a naprosto nevinný a nenechaly tak čtenáře na pochybách, jak otřesně bylo s Dracem zacházeno.

Harryho docela překvapil tón těch článků. Očekával, že do těch reportáží bude zasahovat Lucius Malfoy. Popravdě to, že to neudělal, bylo docela děsivé. Chce, aby se Draco vrátil do školy, aby bylo snažší k němu proniknout, když jeho poslední plán, jak se k němu dostat, dopadl tak žalostně?”

Ale Brumbál tohle snad vyřešil. Lucius nemůže do hradu bez doprovodu. Ale stejně by možná měl přesvědčit Draca, aby znovu začal nosit jeho amulet, a tak se včas dozvěděl, pokud by se tu někde potloukal Lucius .

„Harry?” poklepala mu Hermiona na rameno.

Teprve teď mu došlo, že se zasnil. Byli na hodině Kouzelných formulí a celá třída byla otočená na něj. Stejně jako Kratiknot. Takže se ho musel na něco zeptat, došlo Harrymu zděšeně. „No, čtyři?”

„Výborně,” přikývl Kratiknot. „Dva body Nebelvíru. A teď slečna Láskorádová. Kolik je druhů komunikačních kouzel?”

Někde za Harryho zády se ozval Lunin zasněný hlas a naplnil celou třídu jako kotouče mlhy. „No,” řekla, „to záleží na tom... Pokud to vezmete tak, že rámusilové vás vtáhnou do oblasti úplného ticha... Jednou jsem ho dokonce měla v uchu... Celé dny jsem nemluvila...”

V tu chvíli šeptal Ron Padmě, že ne, že se v Prasinkách nebál. „Na strach nebyl čas,” řekl a pokyvoval hlavou tak moudře, jako by skutečně bojoval Harryho bitvu za něj.

Harry se se širokým úsměvem začal zajímat, jestli Luna ví, kde by mohl ulovit jednoho z těch rámusilů.

***

Péče o kouzelné tvory probíhala ten den dole u jezera. Nott tu samozřejmě nebyl, zato ostatní šesťáci ano. Dívali se na Harryho tak, jakoby ho nejraději utopili.

Jako by to byla Harryho chyba, že se Nott rozhodl vraždit! Pansy přece byla jedna z nich; to jim vážně nevadilo, že ji zabil?

Harrymu začalo dělat starosti, jak přijmou zmijozelští Draca.

Když Hagrid domluvil o malých třepotalkách, které obývaly příbřežní vody jezera, přikázal všem, aby si sundali ponožky a boty a pár jich nasbírali. Harry se připojil k Ronovi a brzo měli oba kalhoty vyrolované nad kolena.

„Ták a teď je pěkně vopatrně posbírejte,” připomínal jim Hagrid, který pomalu a těžkopádně obcházel kolem studentů, jeho velké nohy vyvolaly vlny, které cákaly Harrymu až ke kolenům. „Profesor Snape je potřebuje celý a nepoškozený.”

Harry, kterému doteď nedošlo, že je sbírají jako ingredienci do lektvarů, nad tím v duchu pokrčil rameny a přihodil několik dalších larev s vyvalenýma očima do kbelíku.

Náhle do něj něco zezadu strčilo a plácl sebou do chladné vody. Spadli mu brýle, bleskově je popadl a nasadil si je.

Zatímco se zmáchaný a třesoucí hrabal na nohy, Ron se postavil před něj, aby ho chránil a vytáhl hůlku. „Kdo to byl? Kdo z vás strčil do Harryho?”

Jedna věc byla jistá. Ať už to byl kdokoli, použil magii. Kromě Rona u něj nikdo nebyl.

„Nestrpím v mojí třídě žádný surovosti,” zařval Hagrid s rukama v bok. „Takže tohle už stačí!”

Hermiona s Parvati v patách přispěchala k Harrymu. Ona i Ron se rozhlíželi okolo, ale nic dalšího se nestalo.

Byla to jen jednoduchá kletba, řekl si Harry pro sebe. Nic se nestalo, jen je mokrý a to napraví Hermiona, jen co k němu dojde dost blízko.

Ale stejně ho ten incident trochu vyděsil.

Byl jen rád, že není Draco, který se bude muset k těmhle zmijím vrátit.

***

„Takže kdy můžeme čekat tvého bratra zpátky?” zeptala se ten večer při večeři Hermiona.

Harry odložil sklenici s mlékem a před tím, než odpověděl, si otřel pusu rukávem. „Netuším. Nejdřív se musí sejít rada školy.” Přemýšlel, jestli by neměl poprosit Brumbála, aby to nějak urychlil, ale pak se rozhodl, že by toho asi chtěl moc.

„Bratra,” zamumlal Ron. Zachytil Hermionin pohled, kterým ho spražila. „No jo, já vím. Ale stejně.”

„Větší starosti mi dělá, jak se k němu budou chovat zmjiozelští,” přiznal Harry. „A neříkej, že si najde cestu, jak je uplatit, aby ho měli znovu rádi. Myslím, že ta doba už je pryč.”

Ron zmlkl, ale jeho pohled byl výmluvný dost.

Harry se ovládl, aby nevzdychl. „Musím ti říkat to, co jemu? Že člověk může mít víc než jednoho kamaráda?”

„No jo.” Ron odložil kost z kuřete. „Promiň, budu si zvykat o něm přemýšlet jako o tvém Percym.”

***

„Doufám, že dnes nebudeme používat třepotalky,” řekla Hermiona další den odpoledne, když otvírala dveře do učebny Lektvarů. „Když jsem ty svoje vyndavala z vody, dívaly se na mě tak bezmocně. Jako by tušily, že je zaživa uvaříme!”

„Při výrobě lektvarů není místo na sentiment,” protáhl Draco z místa, kde seděl. „Myslel jsem, že už to víš, Hermiono.” Hlavou kývl směrem k Nebelvírským, kteří se objevili. „Rone.”

„Mal... Draco,” Ron tiše zaskřípěl zuby. Vypadalo to, že vyrazí směrem k Dracovi. Harry se mu ale postavil po boku a to Rona zastavilo.

„Co tu děláš?” zeptal se Harry.

Draco se ležérně opřel o jednu ruku v pozici, kterou Harry dobře znal. „Rada se sešla dnes ráno. Samozřejmě, že se neomluvili za svůj naprostý nedostatek soudnosti tak, jak by měli, ale dovolili mi vrátit se.”

„Proč jsi nešel s námi na oběd?”

„Byli jsme se Severusem registrovat moji novou hůlku.” Když s ní Draco mávl, Harry si všiml, že to vlastně není nová hůlka. Pravděpodobně to řekl jen kvůli ostatním Zmijozelům. Severus mu nechal dědečkovu hůlku. Milé gesto.

Harry promluvil šeptem. „Vrátí ti Lucius tu druhou? Já teda vím, že už bys ji nemohl používat, když se jmenuješ jinak, ale...”

Draco sevřel ruku na hůlce tak, až Harry zalitoval, že se zeptal. „Jsem si jistý, že ji má, to se mu podobá. Nicméně tuhle teď mám oficiálně, takže je všechno v pořádku. Budeš se mnou dnes odpoledne ve dvojici?”

Harry se po očku podíval na Rona. „Teď když je Nott pryč, myslel jsem, že budu s Ronem.”

„Severus bude dnes chtít mezikolejní dvojice, říkal mi to.”

Ron zavrčel. „V tom případě může Harry pracovat se mnou. Nebo si zapomněl, že je Zmijozel?”

„Víc Zmijozel než Nebelvír?” Draco zdvihl obočí. „Neodpovíš mi?”

„Poslyš, jestli si myslíš, že se všechno vrátí do starých kolejí, tak se pleteš...”

Draco se otočil na Harryho a ten uviděl v jeho očích něco, co tam nečekal. Nervozitu. Harrymu došlo, že když tu byl Draco naposledy, Pansy na něj poslala hada. Což znamenalo, že i ostatní zmijozelští se mohou o něco pokusit a určitě se bude cítit lépe, když vedle sebe bude mít Harryho.

„Já budu s Dracem,” řekl Harry. „Je to jeho první den a je to můj bratr. Nevadí ti to, Rone?”

„No jo, neva.”

Ron se rozhodl ignorovat Snapeovo přání a posadil se do lavice za Harrym, kde už si Hermiona připravovala kotlík.

Když Snape vyšel z kabinetu, bouchl za sebou dveřmi a ukončil Ronovu vzpouru. „Dnes, pánové a dámy, mezikolejní dvojice,” vyštěkl. „Pane Zabini, byla snad slečna Greengrassová zařazena do Nebelvíru? Ne? Tak si najděte partnera!”

Když byli studenti konečně spárovaní k jeho spokojenosti, pokračoval Snape v řeči. „Možná jste to ještě nečetli v Denním věštci, ale Draco Snape bude znovu navštěvovat Bradavice jako řádný student. Jsem si jistý, že to bude Zmijozelu ku prospěchu.”

Harry teprve teď postřehl, že na Dracově hábitu je opět zmijozelský odznak. Pomyslel si, že by se něj neměl dívat, až budou kouzlit nad lektvary; musí si zvyknout na hádka v rohu brýlí.

Snape mávl hůlkou směrem k tabuli a ukázali se instrukce. „Vezměte si ze skladu vše, co potřebujete.”

„To bude hračka,” zašeptal Draco, když se Snape otočil zpátky.

Harry si to nemyslel; vždyť návod měl snad sto bodů. Nebo mu to alespoň tak připadalo. Aspoň, že se tenhle lektvar nemusí kouzlit. Někdy to nebyla žádná legrace, vymyslet nové kouzlo, přestože to dělal často.

„Dojdu pro živé pijavice,” řekl Draco, když si prohlédl sušené a konzervované ingredience, které Harry vyndal ze své sady pro šesťáky.

Cestou trochu zavrávoral, to mu nebylo vůbec podobné, a tak když se vrátil zpátky se šesti pijavicemi v hmoždíři, zeptal se ho Harry: „Je všechno v pořádku?”

„Samozřejmě,” řekl Draco přesvědčivě. Harry si byl jistý, že jestli kdy slyšel lež, tak teď. Napadlo ho, že někdo seslal na Draca kletbu, které se nedokázal vyhnout. Trklo ho, že Draco má pořád hůlku připravenou, jako by se chtěl bránit, pokud by to bylo potřeba.

Harry doufal, že k tomu nedojde. Dracova představa sebeobrany by ho snadno mohla dovést ke znovu vyloučení ze školy.

„Mám ty pijavice podrtit, nebo to uděláš ty?” zeptal se Draco tím samým bezstarostným tónem.

„Ble. Ty.”

„Dobře, tak udělej základ. A dej bacha, ať to nepřehřeješ.”

Harry by to dokázal i bez jeho poučování, ale Draco už byl takhle dost mimo sebe. A koneckonců zas tak protivně se nechoval, vždyť dobrovolně drtí ty pijavice.

Snape začal procházet mezi lavicemi a komentoval výrobu lektvarů. „Více oleje ze čtyřlístku, pane Longbottome,” řekl potichu, když procházel kolem lavice nedaleko za Harrym. „Váš základ se už téměř připaluje, slečno Greengrassová.”

Harry byl ohromen tím, že Snapeovy komentáře byly prosty jakýchkoli urážek. Méně nadšený byl, když zjistil, že Snape si svůj vztek jen šetřil.

Pro Hermionu.

Jeho hlas se přiblížil a ozval se v něm zlověstný podtón. „Slečno Grangerová, valér vašeho základu je naprosto nevyhovující, téměř bych řekl, že je skotofický. Okamžitě to opravte.”

Ježkovy oči. Harry se z ticha, které se za ním rozhostilo, dohadoval, že Hermiona nerozuměla. Nebylo divu. Valér, skotofický! Nebyl si ani jistý, že ta slova doopravdy existují. I když bohové vědí, že při jeho slovníku si Snape nepotřebuje slova vymýšlet.

„A jak to mám opravit, pane?” zeptala se Hermiona potichu.

„Jsem překvapen, že se mě ptáte na něco tak zjevného. Očekával bych, že ze všech lidí zrovna vy budete znát správnou odpověď.”

Když Hermiona nepromluvila, Snape dlouze vzdychl. „Abyste to napravila, musíte ovládnout svoji techniku natolik, aby se ten roztok stal lucidním.” Každý jiný by tu odpověď pravděpodobně považoval jen za vysvětlení, ale Harry v ní cítil ještě pořád osten hněvu. Snape takhle Hermionu trestal za to, co se stalo v Prasinkách. Nezapomněl, že byl Harry napaden, když se Ron a Hermiona líbali.

Hermiona si odkašlala. „Ehm... Lucidní, pane? Mohl byste mi to, prosím, vysvětlit trochu lépe?”

„Slečno Grangerová, vy jste přišla na hodinu nepřipravena?” zeptal se Snape a jeho hlas získal na síle tak, aby ho nikdo nepřeslechl. „Samozřejmě, co jiného čekat od Nebelvíra. Dobře vím, že nebelvírští si málokdy přečtou něco jiného než jen učebnici.”

Draco se dušeně zasmál.

„Hleďte si svého lektvaru, pane Snape,” řekl Mistr lektvarů. A když Draco neodpověděl, dodal: „Pane Snape, když vám dám nějakou instrukci, bylo by zdvořilé mi odpovědět!”

Draco mlčel a popravdě to vypadalo, že je tím, co Snape říká, zmatený. Harry si na chvíli myslel, že někdo ze zmijozelských seslal na Draca Confundus, aniž by si toho Snape všiml, ale pak mu došlo, v čem je doopravdy problém.

„On myslí tebe,” zasyčel Harry potichoučku. „Ty jsi teď pan Snape.”

Draco zrudl, jeho bledá tvář hořela. „Aha.” A pak pokračoval trochu hlasitěji: „Ano, pane.”

„Dobře, pane Snape,” řekl jejich otec se zjevným důrazem na příjmení. Evidentně se mu už omrzelo navážet se do Hermiony, a tak se rozhodl jí normálním jazykem vysvětlit, že je její základ příliš tmavý a je potřeba, aby ho trochu zjasnila. „Mělo by postačit, když zamícháte vaši bázi skleněným třítkem, slečno Grangerová.”

„Ano, pane profesore.”

Draco si počkal, dokud Snape neodešel dost daleko, a pak promluvil znovu. „To bylo docela zábavné, jak usadil naší slečnu dokonalou.”

„Mě tedy popravdě daleko víc pobavilo, jak jsi zapomněl svoje jméno,” odsekl mu Harry, zatímco lil do kotlíku trochu vody. „Copak ti na tom slyšení s Radou neříkali pane Snape?”

„Na jakém slyšení?”

Harry se otočil na svého bratra: „Copak jste s tátou nebyli na té schůzi?”

„Ne. Přišel mi krbem dopis od ředitele, že jsem byl očištěn v plném rozsahu a smím se vrátit do vyučování. Chvíli po tom přišel Severus a šli jsme zařídit tu věc s mojí novou hůlkou.”

„Táta byl na té schůzce bez tebe?”

Draco zavrtěl hlavou. „Jeho taky nepozvali. Copak to nechápeš? Neměli žaludek na to se s námi setkat. Je s podivem, že pozvali alespoň ředitele,” poškleboval se. „Samozřejmě, že co se týče jeho, neměli jinou možnost. Ale jsem rád, že jsem tam nemusel a nemusel se potkat s Luciusem.”

Harry si vzpomněl na tu scénu na chodbě po vyloučení a na všechny ty Luciusovy hrozby. „Jo, to je dobře,” zamumlal.

„Nechci slyšet nic jiného než bublání kotlíků,” okřikl je Snape přes celou třídu.

Harry si pomyslel, že je to lepší, než kdyby jim strhl body, a od toho okamžiku už se věnovali jen lektvaru. A vyplatilo se jim to. Těsně před koncem hodiny, když Snape jako obvykle prohlížel kotlíky, nešetřil kritikou a výtkami jak na Nebelvírské tak na Zmijozelské straně. Když ale došel k Harryho a Dracově lavici zdvihl obočí.

„To vypadá nadějně, pane Pottere, pane Snape. Dobrá barva, není příliš tmavý...” Naklonil se ke kotlíku a zhluboka se nadechl. „Vyvážený poměr komponentů. Soudím, že tento lektvar by stálo za to otestovat.”

Jejda. Harry ještě před tím než otec promluvil, věděl co bude následovat.

„Pane Weasley!” zavolal Snape. „Chci otestovat lektvar vašich spolužáků.”

„Na mně?” Ronovi přeskočil hlas, chraptivě si odkašlal a zkusil to znovu. „Na mně, pane? Proč ne na nich, vždyť si ho uvařili?”

„Ano a byla by to smutná odměna za jejich excelentní výkon, učinit z nich objekt testování zrovna tohoto lektvaru.” Snapeovy temné oči zaplály. „Nebo se hrdina z Prasinek, jak jsem slyšel, že se vám teď říká, bojí obyčejného lektvaru?”

Seamus a Dean se rozesmáli, ale okamžitě zmlkli, když Snapeův pohled zalétl jejich směrem. zmijozelští se kupodivu nesmáli, což bylo divné. Zjevně ještě pořád nevěděli, jak se k němu po tom incidentu s Nottem chovat. Harry přemýšlel, co toho večera Snape udělal, aby je zkrotil.

„Já se nebojím,” řekl Ron přesvědčivě, přestože byl poněkud pobledlý. „Jste si jistý, že ho udělali správně?”

Snape pokrčil rameny a jeho hábit zašustil. „Myslím, že už jsem se jednou před vámi zmínil, že mi zatím nikdy při hodině nezemřel žádný žák.”

„To mě uklidnilo,” zamumlal Ron a vzal si od Snapea lahvičku, kterou učitel před tím naplnil z Harryho a Dracova kotlíku. „No vždyť o nic nejde.”

Harry ocenil odvahu svého přítele. Ron si vylil celý obsah lahvičky do pusy a najednou ho polkl.

Chvíli se nedělo nic.

A pak se náhle v obláčku kouře objevil Ron ne větší než myš.

„Myslím, že to funguje,” řekl a jeho hlas byl ještě o něco vyšší než před tím. Pak s nádechem obdivu pokračoval: „Teda vy jste ale velcí.”

Harry se sklonil, zdvihl ho ze země a opatrně ho položil na svoji lavici.

„Padesát bodů pro Zmijozel,” oznámil Snape a kývl směrem k Dracovi. „A samozřejmě dalších padesát bodů pro vás pane Pottere.” Zdvihl hlavu a promluvil k celé třídě. „Kdokoli další mi může dát vzorek lektvaru, abych ho oznámkoval, ale upozorňuji vás, že tu v celé třídě nebude další oznámkování Vynikající. Do příště si prosím přečtěte v učebnici kapitolu devatenáct a napište dvanácti palcový esej o standartních variantách Zmenšovacího lektvaru. To je vše. Hodina skončila.”

Jal se odcházet a za sebou nechal popuzeného Rona, který poskakoval po lavici a volal: „Co bude se mnou?”

Otočil se tak rychle, až jeho plášť opsal půlkruh a klidným hlasem odpověděl, „Pokud jste četl předepsanou literaturu, tak víte, že účinek tohoto lektvaru trvá pět až deset hodin. Podle kvality této várky si dovoluji odhadnout, že to bude trvat tak devět.”

Devět hodin!” kvíkal Ron. „Máme famfrpálový trénink!”

„Mohl bych ti zmenšit koště,” vmísil se do debaty Draco nevzrušeným hlasem, ale z očí mu zářilo zlomyslné pobavení. „I když by z tebe potlouk mohl udělat placku, když budeš v tomhle stavu.”

„Sklapni, Mal... prostě buď zticha.”

„Ale no tak, pane profesore,” řekl Harry. Většina lidí už byla pryč, a tak se mu zdálo bezpečné odvážit se. „Jsem si jistý, že máte antidotum.”

„Nu, dobrá,” vzdychl Snape a vytáhl z hábitu lahvičku s oranžovou kapalinou. Podal ji Harrymu. „Jednu kapku na hlavu, ale doporučuji ti sundat ho před tím z té lavice.”

V okamžiku, kdy se Ron vrátil do normální velikosti, se začal otřásat jak pes, který se pokouší dostat vodu z kožichu. „No fůůůůj.”

„Ještěže jsem ti nedělal parťáka,” řekl s mírným úsměvem Harry. „Možná bych musel vyndat Salsu z kapsy. Jenom si představ, jak velká by ti připadala.”

Ron se zašklebil, ale ukázal se být při zdravém rozumu: „Harry, pokud bychom pracovali spolu my dva, ten lektvar by se nedal takhle testovat.”

„Jo, ale Dracův ano. A Severus... chci říct, profesor Snape ti ho vnutil a fungoval.”

„Jo, fungoval, ale za sedmdesát pět bodů pro Zmijozel určitě nestál,” řekl Ron a vztekle se díval na Snapeova vzdalující se záda. „To je nefér.”

„Přestaň kňourat,” řekl Draco a mávl hůlkou, aby uklidil pracovní plochu, na které s Harrym pracovali. „No tak trochu nadržuje Zmijozelu. Stejně školní pohár nevyhrajeme, tak co?”

Když se Harry naposledy díval na školní počítadla, nebyl Zmijozel nějak zásadně pozadu. „Co?”

Draco si hodil na záda batoh. „Ty to nevíš? Severus strhl Zmijozelu tisíc bodů.”

Harry vytřeštil oči, Hermiona za ním zalapala po dechu a Ron oněměl.

„Jo, kvůli Nottovi,” dodal Draco.

Ron se vzpamatoval jako první. „A ty kvůli tomu nezuříš... Draco?”

„Radost nemám,” řekl Draco suše. „Ale měl důvod. Nebo si myslíš, že jsou pro mě důležitější body než Harry? Nevím, jestli ti to někdo už řekl, ale my jsme bratři.”

„Jo, vím to!”

„Měl jsi pravdu, vážně není zrovna důvtipný,” řekl Draco Harrymu. Pak se otočil na Rona a Hermionu. „Říká se tomu ironie. Pro ty z nás, co mají malou slovní zásobu, to znamená...”

„Chovej se slušně!” okřikl ho Harry se smíchem. „Musíte ho omluvit,” obrátil se na své přátele. „Byl příliš dlouho sám.”

„Pojďme prostě na večeři,” zavrčel Ron.

„Á, večeře se Zmijozelem. Báječná vyhlídka,” řekl Draco nadšeně s falešným úsměvem na tváři.

Harry věděl, co musí udělat. „Já si sednu k tobě, co ty na to?

Zůstali už ve třídě sami. „Harry, to není nutné.” bručel Draco. „Zmijozel možná je hadí doupě, ale...”

„Ale ty se tam báječně hodíš?” doplnil ho Ron.

„Ron a já na vás počkáme venku,” řekla Hermiona a popadla Rona za ruku. Ten se sice trochu vzpouzel, ale srdce v tom nebylo.

„Jak už jsem řekl,” pokračoval Draco povýšeně. „Zmijozel možná je hadí doupě, ale koneckonců je to moje hadí doupě. Nepotřebuji, abys seděl se mnou.”

„Takže mám jíst s Nebelvírskými?”

„Ale já neodmítám tvoji společnost,” couvl Draco. „A jsem si naprosto vědom toho, že jsi také Zmijozel. A myslím si, že bys měl jíst se Zmijozelskými častěji. Severus říkal, že to neděláš moc často. Ale to ne, že by si stěžoval, jen jsme mluvili.”

„Takže dnes budu jíst se Zmijozelem.”

„Tak dobře, domluveno.” Draco ztišil hlas. „A kdybys mi pak šel pomoct srovnat věci v ložnici, nebyl bych proti tomu... koneckonců jsi můj bratr.”

A chceš, abych tam i spal? zavtipkoval málem nahlas Harry ale včas se zastavil. To, že byl Draco schopný připustit, že se cítí zranitelný a potřebuje pomoc, pro něj hodně znamenalo. I když to Draco dělal takhle oklikami. „Ale kdo mě doprovodí, abych se dostal zpět do Nebelvíru?”

„Jsem si jistý, že Severus přijde několikrát zkontrolovat svou kolej. Však víš, dělá si starosti, že by mi mohli něco udělat. Můžeš si říct jemu.”

„Dobře,” řekl Harry a kousal se u toho do rtu. Severus nebyl jediný, kdo se obával, že zmijozelští provedou Dracovi něco hrozného.

***

Harry očekával, že večeře u zmijozelského stolu proběhne v hrozném napětí. Dokonce tak trochu očekával, že se strhne nějaká bitka. Ačkoli, jak pravděpodobné to asi je, když Snape upírá ke stolu svůj ostříží zrak od okamžiku, kdy se objevili Draco a Harry u stolu? zmijozelští měli dost rozumu na to, aby se pod dozorem svého hrůzu nahánějícího ředitele chovali rozumně.

A navíc tu bylo něco, co by si už Harry měl zapamatovat.

Tihle studenti byli zmijozelští.

Když byli rozzlobení, bylo daleko pravděpodobnější, že Draca proklejí do zad, než že ho vyzvou tváří v tvář.

A ve skutečnosti, pokud mají nutkání proklít ho, budou se mu do obličeje smát.

Stejně jako Nott.

Hm... jediný Zmijozel, který se choval přátelsky... a ukázalo se, že se spolčil s Luciusem.

Ale stejně mu přeběhl po zádech mráz, když Blaise Zabini udělal místo Dracovi v momentě, kdy ho viděl přicházet.

I když se zdálo, že Zabini má možná v hlavě i jiný motiv, než jen zradu. Když se Harry posadil vedle Goyla na druhou stranu stolu, černý chlapec se naklonil k Dracovi: „Takže jsi úplně zpátky, Malfoyi? Bez podmínek?”

„Jmenuji se Snape,” řekl Draco nevzrušeně. „A ty to víš, takže se nechovej jako pitomec.”

„Netýkavko,” řekl Zabini a teatrálně rozhodil rukama. „Jak si my máme pamatovat tvoje jméno, když na ně neslyšíš ani ty. A navíc jsi mi, Snape, neodpověděl na otázku.”

„Jsem úplně zpátky.” Draco si nandal velkou porci zdravé zeleniny, ale zakřenil se u toho. Harry věděl, že ji nemá moc rád.

„Přemýšlel jsi o famfrpálu?”

O několik židlí dál se natáhla Milicent Bulstrodeová, aby lépe slyšela.

„Příliš ne,” řekl Draco konverzačním tónem. „Ačkoli mi neuniklo, jak špatně si Zmijozel letos vede. Opravdu žalostné. Ale koneckonců, do konce letošní sezóny už zbývá jen jeden zápas. Té potupě už bude brzy konec...”

„Ten poslední zápas vyhrajeme,” vrčel Zabini. „Jediné, co potřebujeme, je chytač, který by byl k něčemu.”

„Aha.” Draco pokrčil rameny a nedal ani v nejmenší najevo zájem o pozici, která mu byla prakticky nabídnuta. Harry nepochyboval o tom, že by Draco umřel za možnost znovu hrát famfrpál, a tak si pomyslel, že jeho bratru připadá lepší nevypadat příliš dychtivě.

„Jo, Snape. A ty to víš. Takže, co ty na to?”

Draco povytáhl obočí. „Promiň, asi jsem nepochopil otázku.”

Bulstrodeová toho měla právě dost. „Tak budeš ksakru chytat za nás?” zaječela přes pět dalších lidí.

„Jo tak, vy chcete, abych já byl chytač,” protáhl Draco.” Podívejme se. Neměl jsem v poslední době příležitost trénovat, takže možná bude lepší, když požádáte mého bratra. Navíc vím, že stejně má volná odpoledne.”

„Bratra?”

„Vy všichni víte, že Harry Potter je můj bratr,” řekl Draco a rozhlédl se okolo. „Jsem si tím jistý. Severus nás adoptoval oba. A také vím, že jste si vědomi toho, že patří k Nebelvíru stejně jako ke Zmijozelu. Pokud se nepletu, může hrát za kterýkoliv z těchto týmů.”

Na Zabiniho čele se objevila vráska. „To už jsme udělali.”

„To už jste udělali.” Draco se podíval přes stůl na Harryho. „O tom si se mi zapomněl zmínit. To od tebe nebylo pěkné.”

Harry pokrčil rameny. „Měl jsem pocit, že bych neměl toho správného týmového ducha, však víš.”

„Jo, my víme,” zasmál se krátce Zabini. „Člověk nikdy neví, jestli tomu věřit, když je to napsáno ve Věštci, ale je to pravda, Pottere, že tě před Nottem zachránil Weasley? Weasley?”

„Jo, to je pravda.” Harry ignoroval pohledy, které se na něj upíraly a pustil se do svého skopového.

„Jen si představ, kolik bodů by Zmijozel ztratil, kdyby ho byl Weasley nezachránil,” řekl Draco k Harryho překvapení. „Těch tisíc by nestačilo.”

Možná, že to byl Dracův způsob, jak všem připomenout, že Severus by dychtil po krvi, kdyby někdo doopravdy ublížil jeho synovi. Kterémukoliv.

„Jo, Snape má teda nervy, strhnout Zmijozelu tisíc bodů,” vybuchla Bulstrodová a svou velkou rukou praštila do stolu.

„Jo, Nott by měl dostat medaili, že se mě pokusil vydat, abych byl mučen a zabit,” řekl Harry sarkasticky. A navztekaně se podíval na Bulstrodeovou a pak na všechny Zmijozely okolo. „To si myslíte? Vážně? Co očekáváte, že Severus udělá? Přehlédne útok na člena jeho vlastní koleje?

„No, ale ty jsi jen trochu Zmijozel,” mrmlala Bulstrodeová.

„A co Pansy Parkinsonová?” odsekl Harry. Bylo mu líto, že o ní musí mluvit před Dracem, ale tohle muselo být řečeno. „Nott, Torquay a Greezer ji zabili! Měl to Snape ignorovat? Vím, že ho zrovna teď nesnášíte a mě a Draca pravděpodobně taky, protože neobdivujeme toho rasisitického kreténa, o kterém vy si myslíte, že je to po krájeném chlebu ta nejlepší věc, ale...”

„Myslím, že jsme se dostali poněkud od tématu,” přerušil je Draco klidným hlasem. Jeho pohled na Harryho však byl všechno jiné, než klidný. Jasně to znamenalo zmlkni, tohle není tvoje parketa.

Ale Harry byl příliš rozjetý, aby ho to zastavilo. „Severus mohl strhnout tisíc bodů za každého z vrahů Parkinsonové,” pokračoval dopáleně. „A tahle kolej by si to zasloužila!”

„Tři tisíce bodů ze Zmijozelu!” křičel Crabbe, který doteď neřekl ani slovo.

Draco věnoval Harrymu ještě jeden ze svých vražedných pohledů, pak se ale dokonale ovládl, a když se otočil ke Crabbeovi, nezračilo se v jeho tváři nic jiného, než zdvořilé překvapení. „Nevěděl jsem, že umíš násobit.”

„Neumím, sečetl jsem to,” řekl Crabbe, poněkud zmatený tou náhlou změnou tématu.

„Aha.”

Všichni okolo, až na Goyla, který pokrčil rameny, se rozesmáli.

Harry pochopil pointu. Když dojde na Zmijozel, ví Draco lépe, jak s nimi jednat.

„Pokud si myslíš, že mohu pomoci vrátit koleji nějaké body, které nedávno ztratila, pak se k týmu připojím velmi rád,” oznámil pak Draco a znělo to, jako že jim z dobrého srdce dělá laskavost . „Kdy je trénink?”

Poslouchal, když mu Zabini dopodrobna vyjmenoval rozvrh a pak přikývl. „Dobře, dobře, ale teď se bavme o strategii, protože zlatonka je jen za sto padesát bodů a Zmijozel potřebuje víc než tisíc. To, co potřebujeme, je, jak se ujistit, že hra neskončí příliš brzy. Takže potřebujeme góly. Spousty a spousty gólů.”

„Jsi si jistý, že chceš, aby Potter slyšel všechny naše myšlenky?” zeptal se Zabini.

„A proč ne?” pousmál se Draco. „Vždyť nehrajeme proti Nebelvíru.”

„Příští rok...”

„Nech příští rok koňovi.”

Zabini vypadal naštvaně, ale pak přikývl.

***

Po večeři se strhla menší bouře. Harry řekl Ronovi a Hermioně, že jde na návštěvu do Dracova pokoje ve Zmijozelu. Vzhledem k okolnostem to Ron přijal docela dobře, ale trval na tom, že on a Hermiona doprovodí Harryho dolů do sklepení.

Draco se odlepil ode zdi. „A máte v plánu jít s ním i do Zmijozelu a potom do mého pokoje?”

„Jako bych chtěl ještě jednou vidět vaši odpornou společenskou místnost!”

Draco zdvihl obočí. „Ještě jednou? Řekni mi...”

Hermiona ho přerušila. „Poslyš, ty přece dobře víš, proč máme všude chodit s Harrym.”

„Jo, vím to,” zavrčel Draco. „A možná víc, než vy dva. Severus mi ale dnes řekl, že mě Harry může ve Zmijozelu navštívit. A jsem si jistý, že si nemyslel, že tam půjdete taky. Jsem naprosto schopný našeho chlapce ochránit, ty hrdino z Prasinek. A pokud jsem s to ho ochránit, když budeme ve sklepení se všemi těmi zmijemi, tak ho nenechám zabít ani cestou. Takže zmizte.” Odehnal je gestem ruky, tak jako to udělal nedávno Snape.

Ačkoliv od Draca to vypadalo daleko nezdvořileji.

„On má pravdu, vždyť to víte,” řekl Harry omluvně. „Díky za nabídku, ale Draco na mě může... dohlížet, teď, když je zpátky. Myslím občas.”

„Aspoň se nebudu s někým líbat v momentě, kdy bych měl na Harryho dohlížet,” dodal Draco.

„Jo, protože se nemáš s kým líbat,” odsekl mu Ron.

„Ronalde!” vykřikla Hermiona zděšeně. Harryho napadlo, že si vzpomněla na to, jak Pansy Draca oklamala. Teď rozhodně nebyla doba připomínat mu, že nemá dívku.

Ron měl dost slušnosti, aby v momentě, když si uvědomil, že se mu pusa předběhla před mozkem, zrudl. „Promiň,” zamumlal. „To byla pitomost. Zejména když zvážím...”

„Zapomeň nato,“ vyštěkl Draco. „Pojď Harry, půjdeme.”

Ron a Hermiona ještě pořád vypadali nepřesvědčeně. Harry si pomyslel, že začali brát své povinnosti strážců vážně. „Jděte se bavit,” řekl a přemýšlel, jestli to zase skončí líbáním, tak jako v Prasinkách. Hluboko uvnitř si pamatoval, jak se cítil s Cho. Ale ten pocit se mu zdál vzdálený a připadalo mu, že takhle nikdy nikoho neměl rád. Ne tímhle způsobem. A ani to nechtěl. Už takhle měl dost starostí. „Já budu s Dracem v pořádku.”

***

Jak se ukázalo, dala večeře se Zmijozelem Harrymu přehnanou důvěru v Dracovy schopnosti, jak vyjít se svými spolužáky z koleje. Když teď už odsouhlasil, že bude jejich chytač, ztratil všechny výhody, které před tím měl.

Když šel přes společenskou místnost do svého pokoje, třikrát zakopl, jednou tak ošklivě, že málem upadl na obličej. Ještě horší bylo, že ho ostatní studenti naprosto ignorovali. Jako by byl průhledný. Harryho ignorovali také, přestože muselo být zjevné, že se snaží přijít na to, od koho ty zakopávací kletby jsou.

„Nedělej si s tím starosti,” řekl Draco, když byli konečně v ložnici. Zvláštní, Harry si vždycky myslel, že zmijozelští mají větší pokoje. Ale neměli. Chlapecká ložnice šestého ročníku byla úplně stejná jako ta jeho, jen tu v podzemí scházelo okno.

„Nedělej si starosti?” Harry zavrtěl hlavou a posadil se na postel, o které si myslel, že je Dracova, protože měla luxusnější přehoz.

„Tam ne, to je Gregova. Sedni si támhle,” ukázal Draco.”

Harry se bez meškání přesunul na postel s obyčejným zeleným přehozem.

„Neměl jsem ještě čas vybalit,” řekl Draco a mávl svou hůlkou dopředu a dozadu. Jeho nový kufr, který mu koupil Severus, se otevřel dokořán, stejně jako dveře šatníku. Pomačkané oblečení se pokusilo samo pověsit, ale většina z nich skončila omotaná kolem ramínek.

„Ještě pořád si se svou novou hůlkou nerozumíš?”

„Nikdy se mi nepodaří udělat tohle kouzlo pořádně,” řekl Draco s pokrčením ramen. „No nic, oni to skřítkové srovnají.”

„Taky by tě nezabilo...”

„Mohlo by.”

Harry se rozhodl, že mají k hovoru důležitější věci, a tak přehodil výhybku. „Chtěl jsem jen k tomu, jak ti pořád někdo ze zmijozelských podráží kouzlem nohy... Myslím, že kdybys to řekl Severusovi, našel by způsob jak to ukončit.”

„Potřebuju Zabiniho dost zdravého na to, aby mohl hrát famfrpál.”

Harry povytáhl obočí. „Ty víš, že je to on?”

„Nevím, ale jednu věc vím určitě, Harry,” řekl Draco a pořád při tom máchal hůlkou, aby dostal věci tam, kam chtěl. „Není žádný důvod k panice. Mám to pod kontrolou. Zabini mě taky potřebuje schopného hrát famfrpál. Takže nezajde nijak daleko.”

„Jen do zápasu.”

„Copak jsi nedával pozor, když jsem předtím mluvil o strategii? My ten zápas vyhrajeme o tolik bodů, že celá kolej zapomene, že mě nenávidí.” Draco se zakřenil, ale vypadalo to trochu posmutněle. „Budu hrdina. Jen co chytnu zlatonku.”

Harry nebyl rád sýčkem, jenže... „No... jo, ale co když prohrajete?”

Draco se uchechtl, posadil se vedle Harryho a přehodil si nohu přes nohu. „Ale prosím tě. Vždyť hrajeme s Mrzimorem.”

„Ale oni mají i dobré hráče!”

„Tak to jsem si teda nikdy nevšiml.”

Harry to nechal být. „Proč si myslíš, že je to Zabini, kdo ti škodí?”

„To je jasné, ne? Když jsem byl z cesty, Nott se stal víceméně vůdcem šesťáků. A teď, když se Nott nechal zavřít do Azkabanu, si Zabini myslel, že ostatní budou vzhlížet k němu. Jenže jsem se vrátil já. A on chce, abych vypadal příliš hloupý a neschopný, než abych se tady mohl vrátit na své staré místo.” Draco rozhodil rukama. „A navíc, Greg by mi to neudělal a Vincent neumí být nenápadný. Takže Zabini je jediný, kdo zůstal. Jsem si jistý, že kdyby mohl, našel by způsob, jak mě odstranit z famfrpálu, jenže lidi by se ptali.” Draco se zeširoka usmál. „Jsem prostě nejlepší.”

Harry se taky usmál, rád, že vidí Draca alespoň z něčeho šťastného. Ačkoli měl pocit, že by měl poukázat ještě na jednu věc. „Možná je to holka, kdo sesílá kletby tvým směrem.”

„Možná,” připustil Draco, ale vypadalo to, že hodlá tuto debatu ukončit.

Ale ani se s tím nemusel namáhat. V momentě, kdy domluvil, se otevřely dveře a hlučně do nich vrazili Zabini, Crabbe a Goyle. Když uviděli Harryho, strnuli.

„Ty jsi ještě pořád tady?”

Draco vstal. Hůlku ani nemusel vytahovat, ještě pořád ji držel v ruce. „On sem bude chodit tak často, jak se mu zachce. Smiř se s tím.”

„Nenapadlo mě, že se budeš schovávat za Nebelvíra, Mal... fuj, ani vlastně nevím, jak ti říkat.” Zabini se zakřenil a ten výraz mohl znamenat jen jedno. „Na druhou stranu... Malfuj se mi líbí. Jo. Malfuj. Tak co, jak se ti to líbí? Poběžíš s pláčem za Snapem?”

Draco zprvu vypadal rozzuřeně, ale v momentě, kdy Zabini promluvil, byl jeho výraz zpátky pod kontrolou. Popravdě – vypadal pobaveně.

„Jo, Malfuj je naprosto výstižné. Tedy pro Luciuse, myslím.”

Goyle se rozesmál, došel k posteli, udělal si pohodlí a sroloval si pod sebe polštář. Když skopnul boty, dalo Harrymu velkou práci, aby se nezakřenil. To byl ale smrad! Opravdu příšerný.

Crabbe se také zasmál, ale ne tolik jako Goyle. Zabini se na ně podíval podrážděně a bylo na něm vidět, že věci nejdou tak, jak si je plánoval. Upřel oči na Dracův šatník.

Pomalu k němu došel, a rukou projel po všech věcech, co v něm viseli. Když se otočil zpátky, v očích mu zlomyslně plálo. „Co se stalo se všemi tvými věcmi, Malfuji?”

„Snape.”

Zabini to chtěl vědět tak moc, že poslechl. „No jo, Snape. Takže co je s tvými věcmi? Měl jsi přece daleko víc věcí než jen tohle.” Došel k Dracově otevřenému kufru a nakoukl do něj. „Vypadá to, že už jsi si vybalil. Co se stalo? Tvůj bohatý tatínek ti sebral všechno, co ti koupil?”

V Dracových stříbrných očích se zablesklo, ale jeho hlas zůstal klidný. „Tak nějak.”

Byl to Goyle, kdo promluvil, a v jeho hlase byla spíš zvědavost než zlomyslnost. „A co tvůj soukromý trezor, Draco? Můžeš si přece ty věci, které ti otec sebral, koupit znovu, nebo ne?”

„Profesor Snape je můj otec,” odpověděl Draco.

Goyle několikrát za sebou pomalu mrkl a pak přikývl. „No jo. Ale co tvůj soukromý trezor?”

Celé Dracovo tělo se uvolnilo, dokonce i hůlku přestal svírat tak pevně a oči mu přestaly jiskřit. Harry si pomyslel, že je to k čertu dobrá póza. Jeho bratr zjevně byl schopen lhát, když se mu to hodilo, jen u toho nesměl moc mluvit.

„Tak o ten jsem, Gregu, přišel také.”

Najednou to vypadalo, že Zabini stejně zabedněný jako Goyle celou dobu, ale prostě jen nemohl uvěřit svým uším. „Ty jsi chudý? Ty?”

Draco se na ně jen díval a s přátelským úsměvem povytáhl obočí, jako by chtěl říct, ano, chudý je opak ke slovu bohatý.

Zabini vybuchl smíchy.

Crabbe si je oba prohlížel, jako by přemýšlel, na čí stranu se přidat. Nakonec se rozesmál, ale znělo to nuceně. Goyle jen vrtěl hlavou.

„To je vážně průšvih, Draco.”

Dracův úsměv získal trochu na upřimnosti. „Jo, ale ani hory galeonů ti nejsou k ničemu, když nakonec skončíš jako otrok Pána zla. Takhle je mi lépe.”

„Je ti líp,” nadechl se Zabini, který se držel za břicho, které ho zjevně bolelo od smíchu. „Pro Merlina. Jestli tedy Pansy věděla, co se s tebou děje, nechápu, že tu svoji podivnou fixaci nebyla schopná překonat...”

Tohle už bylo pro Draca moc. Bleskově zamířil hůlkou na Zabiniho krk. „Nemluv špatně o mrtvých.”

Harry vyskočil, v krku mu vyschlo. Poslední, co potřebovali, bylo, aby Draco hned první den svého návratu někoho proklel...

„Netýkavko,” zavrčel Zabini. „Jestli stojíš o souboj, Malfuji, řekni kdy a kde. Ale až po famfrpálovém zápase, ne dřív.”

„Jo, Malfuji,” zopakoval Crabbe, který si už zjevně stranu zvolil.

Goyle zavřel oči, jako by jediné, co chce, bylo spát.

„Pojď, Vinci,” řekl Zabini a ještě jednou se opovržlivě podíval na Dracovu tasenou hůlku. „Máme na práci zajímavější věci, než se tu vybavovat s tímhle žebrákem a jeho nebelvírským bratrem. Jen nevím, co je horší. Jestli být chudý, nebo být Nebelvír!”

Když se za nimi s prásknutím zavřeli dveře, Goyle otevřel oči. „Myslím, že Nebelvír je horší.”

Ten komentář prolomil napětí. Draco sklonil hůlku a Harry se rozesmál.

„Potřebuji pomoct s obranou,” pokračoval Goyle. „Myslíš, že bys mohl, Draco?”

„Jasně.” Draco si přivolal knihu a posadil se na konec Goyleovy postele. „Mám ti přečíst kapitolu, kterou teď děláme, nebo i předposlední?”

„Stačí tu poslední.”

Draco přikývl, jako by to čekal.

„A taky potřebuju pomoct při kouzlení,” dodal Goyle a zněl trochu ustaraně.

„Budu s tebou zítra ve dvojici,” slíbil mu Draco. „A v úterý taky.”

Harry nadskočil. Draco bude s ním při hodině Obrany. Draco uvidí, jak Aran chrlí všechny ty nechutnosti o tom, jak je hadí jazyk příliš ďábelský, než aby ho mohl povolit při hodinách...

Asi bych ho raději měl varovat, pomyslel si Harry. Jinak s tím jeho problémem se sebeovládáním...

Rozhodně nepotřebují, aby Draco zaútočil na učitele. To by ho vyhodili právem. A po tom, co viděl, bylo Harrymu jasné, že Draco nemá problém tasit hůlku, když je rozzlobený.

Harry si kousal ret. Nechtělo se mu mluvit o Aranovi, protože už předem věděl, co mu na to Draco řekne. Jdi za Severusem, Harry. Na druhou stranu, třeba pochopí, proč to Harry nechce udělat. Taky zjevně nemá v plánu mluvit s otcem o svých problémech při návratu. Vypadal dost opovržlivě, když Zabini mluvil o tom, že by to mohl udělat. Draco si svoje věci vyřeší sám.

Takže snad pochopí, proč to Harry chce udělat stejně. Doufejme...

Harry si teprve teď všiml, že si kouše ret a přestal s tím. „Draco? Já... potřebuji si s tebou promluvit.”

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.