Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 89. CO JE UVNITŘ

Preklad: Chalibda

Betareader:   Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška


Harry měl v sobě už polovinu svojí vafle, když se k němu Ron otočil: „Takže je to pravda?”

„A co?”

„O Mal... Dracovi. Tvém bratru. Je to pravda, že je chudý?”

A sakra. Z Ronových očí zářila škodolibost. „Kdes to slyšel?”

„Seamus řekl Deanovi, že mu řekla Parvati, že zaslechla v hale nějaké Zmijozely, jak se chechtali, že Dracovi nezbyl ani nočník, aby se do něj vyčůral. Je to pravda?”

Harry se rozhodl, že mu nezbývá než přiznat barvu. „Jo, je to pravda.”

„Vždyť jsi mi říkal, že dostal další trezor, a že je ještě bohatší, než byl před tím!”

„Dostal a měl být znovu bohatý!” Harry se cítil Ronovým tónem poněkud dotčený. „Jenže to nevyšlo. Byly v tom nějaké nesrovnalosti, co se týče legitimity a dědického práva,” dodal Harry, i když to tak úplně nebyla pravda. Nebylo na něm, aby tu vykládal, jak to bylo doopravdy. „Rone, ty si budeš z někoho dělat legraci, že je chudý? Zrovna ty? Kdo... aha, takže ty mu to takhle vracíš zpátky?”

„Jo, a on si to zaslouží! Jediné, co by mi udělalo ještě větší radost, by bylo, kdyby se ukázalo, že je jedním z těch dětí, co se narodily mudlům a po porodu je vyměnili!”

Harry skoro nadskočil. Copak Ron ví něco o pochybné činnosti Dracova pra-pra strýce? „Proč o tom mluvíš?”

Ron nakrčil čelo. „O čem, o mudlovských dětech vyměněných při narození? Všichni to říkají, teda ne o něm. Všichni přemýšlejí, jestli se to doopravdy děje. Každý o tom slyšel, ale nikdo neví nic určitého.”

„Městská legenda,” doplnila Hermiona, ukousla si kousíček croisantu a otočila stránku. „V tomto případě tedy spíš kouzelnická legenda.”

Harry přikývl, jako že rozumí, a ztišil hlas. „Ale no tak, Rone, buď trochu kamarád. Draco je úplně zoufalý kvůli té záležitosti s Pansy. A Zmijozelové mu teď dávají pořádně zabrat. Slyšel jsi, jak mu teď říkají?”

„Jo, Malfuj,” převracel Ron to slovo na jazyku, jako by to byl bonbón.

Harry pod stolem zaťal ruce v pěst. „Nedělej pro něj jeho věrnost ke mně ještě těžší. Je to můj bratr.”

Ron vzdychl. „No jo, dobře. Vím to. Jen se mi to moc nelíbí.” V očích mu zablesklo. „Já ti něco řeknu. Budu v této záležitosti velkodušný a laskavý. Ukážu mu, jak se to dělá.”

„No, hlavně to nepřežeň.”

„Řekl jsem, že budu laskavý, nebo ne?” Ron povytáhl obočí a připomněl tím Harrymu Freda. Nebo možná George. To ho příliš neuklidnilo, ale nakonec měl Ron alespoň dobrou vůli.

„Díky,” řekl, a přelezl lavici, aby vstal. Koutkem oka viděl Draca, že také vstal. Jako by jen čekal na signál.

Harry zaslechl od zmijozelského stolu šepot. Co se děje, Malfuji? Kampak jdeš, Malfuji? Nedojíš svoje vajíčka, Malfuji?

Harry zaťal ruce v pěst. Dokonce ani Snapeův sluch nemohl tyhle urážky zachytit, protože byl desetkrát dál než on. Ale to dávalo smysl. Zmijozelští pravděpodobně dobře věděli, kdy je jejich ředitel může slyšet a kdy ne. Nikdy by si netroufli takhle Dracovi říkat, kdyby byl Snape v doslechu.

Než si to Harry všechno promyslel, stál už Draco ve dveřích Velké síně a čekal na něj tak, aby mohli jít spolu na hodinu Obrany. Ron to viděl, znechuceně zavrčel, ale nijak to nekomentoval.

„Rone, Hermiono.” Draco se přivítal se Harryho přáteli a vypadal při tom klidně. Harry si pomyslel, že je to další póza. Draco určitě zuří nad tím, jak Zabini všechny ve Zmijozelu navedl, aby mu říkali Malfuji do tváře i za jeho zády. Jediné místo, kde před tím bude pravděpodobně v bezpečí, bude asi hodina Lektvarů, jenže tu budou mít až v pátek.

„Draco,” pozdravil ho Ron klidně.

Harry si nemohl pomoct, ale byl hrdý, jak to Ron zvládl.

„Dobré ráno, Draco,” řekla Hermiona nadšeně, a z jejího tónu bylo patrné, jak moc mu chce zvednout náladu, „už jsi dohnal látku z Obrany?”

„Nebylo toho moc k dohánění,” protáhl Draco, připojil se k ní a nechal Rona s Harrym jít napřed. „Aran je... dokonalý příklad úrovně výuky Obrany na této škole.”

„Hej, Remus byl vážně dobrý učitel,” vmísil se Harry okamžitě do debaty.

„Hmm. Pro tebe možná. Byl jsi učitelův mazlíček a měl jsi hodiny navíc...“

„Vzhledem k tomu, že někdo předstíral, že je mozkomor, jsem je potřeboval!”

„Jo!” otočil se Ron vztekle. „To je pravda, strávil jsi roky tím, žes Harrymu ubližoval...“

„To už je dávno pryč,” řekl Harry rychle, dřív než mohla vypuknout nějaká bitka. Opravdu chtěl, aby spolu všichni jeho přátelé vycházeli. „Pojďte, nebo přijdeme pozdě.”

„Předpokládám, že se mnou nebudeš ve dvojici,” zeptal se Ron rezignovaně i kysele zároveň.

„Popravdě jsem myslel, že budu.”

Ron vypadal, že se trochu uvolnil, i když pořád zůstával ostražitý, jako by očekával, že se zmijozelští pokusí Harrymu něco udělat. Harry si myslel, že je pravděpodobnější, že se pustí do Draca. Ale stejně tak je pravděpodobnější, že to nejspíš udělají až po famfrpálovém zápase.

Aran toho dne začal vyučování tím, že je nechal asi hodinu číst o Caninae, což byli, jak se ukázalo, magičtí hlídací psi. K Harryho překvapení to byla nová látka a dokonce docela zajímavá. Přemýšlel, jestli McGonagallová řekla Aranovi, aby už neopakoval látku z minulých let.

„Takže Caninae jsou pouze obranná záležitost,” začal Aran svou výuku. „Nemohou zaútočit na rozkaz a samozřejmě nemohou zabít. Nicméně mohou sami ze sebe učinit cíl kleteb, prokletí a podobných kouzel a zneškodnit toho, kdo je sesílá.”

No dobře, to by už bylo moc, doufat, že jim Aran nezopakuje všechno to, co teď hodinu četli.

Aran procházel mezi lavicemi a mluvil. Když se zastavil, byl právě vedle Draca. „Pane Malfoyi...“

„Snape,” přerušil ho Draco a spražil ho pohledem.

„Malfuj,” řekl Zabini divadelním šepotem.

„Nebudu v mé třídě tolerovat žádné špinavosti,” napomenul ho Aran, ale díval se při tom na Harryho. Možná, že na něj byl jednou hrubý, ale to Aran pravděpodobně nemyslel. Spíš měl na mysli hadí řeč. Harry se ovládl, aby po tom pitomci něco nehodil. Tak alespoň uvolnil svůj vztek tím, že se na Arana zářivě a nadšeně usmál.

Když se Aran místo odpovědi zakabonil, cítil se Harry o něco lépe.

„Takže, pane Snape,” pokračoval Aran a při vyslovení jména se ušklíbl, „proč se studenti neučí vykouzlit Caninae dříve než v šestém nebo sedmém ročníku?”

To sice v knize nebylo, ale Draco si přesto s odpovědí poradil. „No předpokládám, že to vyžaduje velkou dávku kontroly magických sil.”

„Přesně tak,” řekl Aran a rozhlédl se po místnosti, „i když je tu jeden student, který není schopen své síly kontrolovat a který ani není schopen normálně čarovat. Vy byste tu, Pottere, ani neměl být.”

„Zvláštní, proč jste mě tedy hodnotil Nad očekávání,” odsekl Harry. Věděl, proč ho Aran hodnotil takhle. Ten chlap se bojí Severuse. A zjevně nestojí o schůzku mezi rodičem a učitelem, které by se Snape nepochybně dožadoval, kdyby se Harryho známky prudce zhoršily. Určitě by dal Harrymu rád T, tedy Trolla, ale neodvážil se.

„Na výuce je víc než jen známky,” odsekl Aran a zrudl. „Když se nejste schopen chovat slušně, pak byste v Bradavicích vůbec neměl být!”

Tak to ani ty, řekl Harry téměř nahlas. To, co ho zastavilo, bylo, když viděl, jak je Draco napjatý a jak se mu nebezpečně blýská v očích. Hrotit tuhle situaci by mohlo být nebezpečné. Tak řekl jen: „Ano, pane profesore.”

Draco se otočil a zíral na Harryho. Jeho rty neslyšně vyslovily něco, co vypadalo jako, ano pane profesore? Kurva, děláš si srandu? Po chvíli se otočil zpátky k Aranovi, který stále ještě přednášel, ale výraz na jeho tváři ještě pořád dělal Harrymu starosti.

Pospíšil si a rychle napsal vzkaz. No a co, tak je Aran blbec. Semestr už skoro končí, takže je to jedno. Když byl Aran zády, Harry pergamen přeložil a hodil ho Dracovi.

O minutu později, vzlétl jeho směrem pergamenový ptáček, elegantně přistál na Harryho lavici a rozbalil se. Copak jsi mudla, abys takhle házel vzkazy? Aran tě vyděsil tak, že se bojíš zašeptat malé létací kouzlo v Hadím jazyce? Vždyť jsi vzdoroval samotnému Pánu zla! A teď jsi se zmohl jen na „Ano, pane profesore?” Kdo jsi a co jsi udělal s mým bratrem?

Harry se nad tou poslední větou zašklebil a napsal na další útržek pergamenu: A ty říkej Hermioně, že se předvádí... Neznám v Hadím jazyce žádné létací kouzlo a jak jsem řekl, semestr je už skoro na konci. A i tenhle hodil.

Draco znovu neodpověděl, ale v jeho pohledu bylo napsané, že toho má ještě hodně co říct.

„Do dvojic,“ oznámil Aran, když konečně přestal vykládat. Harry se posunul k Ronovi, pak ale uslyšel učitelův příkaz, „Ne, ne, ne, Pottere, to nepůjde, vy budete se Zabinim.”

Sakra... bylo dost strašné pracovat s Ronem, který dělal všechno, co mohl, aby Harryho směrem posílal jen ta nejjemnější kouzla. A Harry zase v hodinách Obrany dělal co mohl, jen aby se vyhnul Zmijozelským. Tedy až na Notta, který se pokoušel k němu přiblížit. Na rozdíl od ostatních Zmijozelů...

Zabini měl pusu od ucha k uchu.

Draco se podíval na Goyla s výrazem, ve kterém bylo napsáno vysvětlím ti to později a řekl: „Pane, jestli chcete mezikolejní dvojice, budu já pracovat s Harrym...“

„Myslím, že byste se do toho raději neměl plést,” řekl Aran a podíval se na Harryho chmurně. „Tak, začněte!”

Harry věděl, co ho čeká a tak se odsunul do co nejvzdálenějšího konce prostoru, kde na něj už čekal Zabini, který si pohrával s hůlkou v ruce a zářil nadšením. Harrymu se sevřel žaludek, i když si říkal, že to Zabini dělá právě proto, že ho chce vyděsit.

„Připravený, Pottere?” protáhl Zabini. „Copak, bojíš se? Vždyť víš, jak mě zastavit. Stačí jen vyčarovat Caninae. Pamatuješ si to kouzlo, nebo ne? Canis horribilis... co je na tom těžkého?”

„Sklapni,” řekl Harry a vytáhl svou hůlku. Celé to bylo špatně. Dokonce i když by porušil to Aranovo stupidní nařízení a promluvil v hadím jazyce, stejně nezná to kouzlo.

„Jen mírná kouzla,” poznamenal Aran, když šel okolo. „Pamatujte si, že váš partner bude potřebovat několik pokusů, aby se mu podařilo vykouzlit Caninae. Útočná kouzla a kletby by mohly být příliš nebezpečné, takže je tu dnes nechci vidět...”

Zjevně to opravdu chce nějakou praxi. Na druhém konci místnosti Ron sice vykouzlil velkého chlupatého psa, jenže ten jen ležel a zjevně spal. Vedle Harryho poskakoval malý průhledný pudlík a obíhal v kruzích kolem Luny. Nadšeně se rozesmála, zdvihla ho do náruče a objala ho.

„Měl by na mě zaútočit,” řekla Parvati netrpělivě. „No tak, Luno, dej ho pryč, ať to můžeme zkusit znovu.”

Luna si prozpěvovala.

Zabini se zlomyslně rozesmál. „Pottere, brzy si budeš přát, aby se ti podařilo vyčarovat alespoň toho pudla. Co ty na to?”

K Harrymu zamířil modrý obláček. Jejda, kouzlo Mozek jako z vaty. Harry mávl hůlkou a vyslovil kouzlo tak jak měli - tak jak si Aran přál - jenže obláček tím nezastavil. Obklopil jeho hlavu, pronikl jeho lebkou, a v ten okamžik se celá místnost začala rozplývat. Ale nebyl to špatný pocit, takové příjemné teplo a hezké...

Harry padl na kolena a začal přemýšlet, co se bude dnes podávat ve Velké síni k obědu. Mrkvička by byla prima. S tou medovou omáčkou, co ji občas skřítkové dělají...

Finite Incantatem,“ slyšel něčí hlas, vzhlédl a uviděl, jak nad ním stojí Ron i Draco. Nebyl si jistý, kdo kouzlo ukončil, ale byl to Draco, kdo mu podal ruku, aby mu pomohl znovu na nohy.

„Měl jsem vědět, že tu máš Malfuje, aby tě chránil,” vrčel Zabini. „A nebo i Hrdinu z Prasinek, vyber si.” Pak zvýšil hlas: „Pane profesore! Draco Snape mi brání ve cvičení!”

„Zkus Harrymu ublížit a dostaneš co proto,” řekl Draco potichu. „Počítej s tím.”

„Vrať se ke Goylovi,” řekl Harry, a snažil se Draca odehnat gestem ruky. Nechtěl, aby ho znovu vyloučili z vyučování.

„Jo, vrať se ke Goylovi,” smál se Zabini, „a koukej se to kouzlo naučit hodně rychle, Malfuji. Protože Goyle tě určitě nebude šetřit, že ne?”

A v tu chvíli seslal další kouzlo. „Diffindo,” pronesl Zabini a lenivě při tom máchl hůlkou. Harry uskočil a znovu zakouzlil Canis horibilis, jenže mu to stejně bylo k ničemu a jeho hábit skončil ve dví.

„Začíná to být docela zábavné...” Zabini popošel dopředu a ještě několikrát mávl hůlkou, dokud Harryho hábit nebyl na cucky a košile pod ním roztržená. „Co myslíš, podaří se mi tě svlíknout do naha?” vyhrožoval Zabini. „Nebo ti zase Malfuj přiběhne na pomoc?”

Harry věděl, že se Draco dívá. A vypadalo to, že i on sám přemýšlí, jestli se má vrátit.

Diffindo není nic moc. Možná kouzlo, po kterém bys přišel o prsty... a nebo ne, ještě lépe... Furunculus!”

Zabiniho kouzlo ale Harryho nezasáhlo, kouzelný štít ho zablokoval jen kousek od Harryho. „Tak tohle ne,” vykřikl Draco přes celou místnost, „nebudeš sesílat na Harryho hnisající boláky. A když už jsme u toho – Reparo!”

Harryho oblečení se samo opravilo.

„Tak ty mi budeš kazit zábavu?” zaječel Zabini a bleskově zakouzlil Drtící kletbu. Ačkoli ne na Harryho.

Canis horribilis!” vykřikl v odpověď Draco.

Z Dracovy hůlky vyletěl velikánský černý pes s obrovskými zuby a vrhl se na Zabiniho.

Když minul Harryho, bylo vidět, že je skoro průhledný.

Pes srazil Zabiniho na záda a temně mu vrčel do obličeje pokaždé, když se pokusil pohnout.

Draco došel přes místnost k Zabinimu a klekl si vedle něj. „A teď si představ,” zavrčel mu do ucha, „že z toho ani nebudu mít problémy. Tentokrát jsem jen dělal úkol.”

„Chcípni, Malfuji.” Zabini sebou znovu zamrskal, ale přestal, když vykouzlené psisko otevřelo čelisti dokořán a chytilo ho za krk.

„Velmi dobře, velmi dobře,” řekl Aran. „Váš otec říkal, že se učíte velmi rychle.”

Draco zamrkal: „Skutečně?”

Aran udělal náhle krok nazpět. „No... ano. Ale nechtěl, abych vám to říkal, tak si to nechte pro sebe. To je pěkný pejsek. A teď ho prosím odkouzlete.”

Draco vypadal ještě pořád překvapeně. „Finite,” řekl a mávl hůlkou směrem ke psovi, který držel Zabiniho na zemi. Pes nejdřív zprůsvitněl a pak zmizel v obláčku mlhy.

„Myslím, že praktického cvičení už bylo pro dnes dost,” řekl Aran, „vraťte se do lavic a znovu si přečtěte kapitolu.”

„Znovu?” zaúpěl Ron.

Harrymu se oproti tomu ulevilo, že si může jít číst. Praktika z Obrany pro něj znamenala jediné – být terčem. Takže tohle nebyla zas až tak špatná varianta.

„Promiň, že jsem nezastavil to Furunculus,” zašeptal nevrle Ron, když se třída usadila zpátky do lavic.

„To nic, byl tam Draco...“ příliš pozdě Harrymu došlo, že tímhle Ronovi moc nepomohl.

„Jo, Draco. Jediný, komu se podařilo vykouzlit slušného Caninae...”

Harry vzdychl. Snape měl pravdu; Draco má opravdu velký intuitivní cit pro magii. Nemělo smysl na to žárlit.

„Všiml sis, že jeho Caninae vypadal trochu jako...“

„Jo,” přerušil ho Harry, který si o tom nepřál mluvit. Ostentativně zabořil nos do knihy, aby to Ronovi došlo.

„Myslíš, že to udělal schválně, aby...“

„Rone, já se pokouším číst,” zasyčel Harry.

„Budete po škole, pane Pottere,” oznámil Aran od katedry. „Za vyrušování.”

Harry měl chuť prásknout knihou, tak frustrovaně se cítil. Místo toho se jen zasunul hlouběji do lavice a četl dál.

V tu chvíli Draco promluvil nahlas ke Goylovi. „S tímhle předmětem to opravdu šlo dolů s kopce, v době, kdy jsem tu nebyl. Aran udělí školní trest za trochu povídání, ale vůbec si nevšiml, že přestože řekl, jen mírná kouzla, tak jeden ze studentů použil kletbu? Dokonce Drtící!”

O co se to Draco pokouší, copak chce, aby byl Blaise Zabini po škole zároveň s Harrym? Harry se otočil a probodl Draca pohledem.

Draco mu opětoval nonšalantním pohledem, a když Aran vyskočil, téměř se uculoval. „Vy zpochybňujete to, jak vedu své hodiny? To už je vážně trochu moc! Budete zrovna tak po škole! Zůstanete tu hned teď po vyučování, a jestli přijdete o oběd, dobře vám tak. A navíc, pane Snape...” Aran si náhle odkašlal. „Prostě budete po škole,” skončil.

Draco počkal, až se bude Aran dívat jinam, a pak se na Harryho zakřenil.

„Podívej, jak je nadšený,” vrčel Ron, „že mu Aran v hrůze ze Snapea ani nestrhl body.”

Harry okusoval konec svého brku. „No možná z toho má radost.”

„Možná? A z čeho jiného?”

„Myslím... myslím, že tu chce být po škole se mnou,” zašeptal Harry, „aby tu mohl být se mnou a dávat na mě pozor.”

„Vždycky jsme tu zůstávali Hermiona a já!”

„Jo, jenže to jsem mu neřekl, když jsem ho varoval, jaký je Aran. Jen jsem mu řekl, že mě Aran pokaždé nechá po škole, ale neposílá mě za Filchem. Pravděpodobně se bojí, že by se to dozvěděl Severus.”

Ron ještě pořád vypadal nabroušeně, ale nechal už Harryho číst.

***

Aran většinou řekl Harrymu, co má dělat, a pak se skryl ve svém kabinetu. Tentokrát, ale zůstal ve třídě. A brzy se ukázalo proč. Pokoušel se udržet Harryho a Draca od sebe.

Harry si pomyslel, že nechat je po škole dohromady, je podivný způsob, jak toho docílit. Ale na druhou stranu Aran nikdy nevypadal, že by mozek byl jeho nejsilnější orgán. Posadil je každého na jiný konec třídy a střežil je jak jestřáb. A vypadalo to, že si je tak nechá i přes dobu oběda. Ale Draco tomu učinil přítrž. Po dvaceti minutách tichého čtení Draco teatrálně vzdychl a pohladil si žaludek. „Jsem si jistý, že si Severus nevšimne, že nejsme ve Velké síni”, řekl nahlas. „Dokážeš si představit, jak by byl naštvaný, když by se doslechl, že jiný učitel nechal jeho syny hladovět?”

Aran vzhlédl a zavrčel. „Vypadněte. Oba.”

Harry téměř zavýskal radostí.

Ten pocit mu, ale nevydržel dlouho. Téměř hned, jak vyšli do haly, Draco ho zatáhl do postranní chodby a potom do malé prázdné místnosti.

„Počkej a co oběd?”

„Oběd může počkat,” řekl Draco a mávnutím hůlky zavřel dveře. Potichu vyslovil kouzlo, které Harry neznal, pravděpodobně nějaké, které jim zaručí soukromí. „Zatím co tohle nepočká. Podívej, já vím, že jsem ti včera večer slíbil, že tě nechám, aby sis tu věc s Aranem vyřídil sám, jenže tys mi neřekl, jak je to špatné.”

„Není to tak špatné...“

„Ne? Dal tě do dvojice se studentem, který tě z hloubi duše nenávidí, a nechal ho pálit na tebe kletby, zatím co ty se nesmíš ani bránit! Ne, to opravdu není špatné!” Draco náhle luskl prsty před Harryho očima. „Pro Merlina, vzbuď se! Co ti musí udělat, abys o tom řekl Severusovi, vydloubat ti oči jako Lucius?”

„Dík, žes mi to připomněl. Rád o tom přemýšlím každý den!”

„Řeknu cokoliv, co potřebuješ slyšet...“

„Kdo si myslíš že jseš, můj otec?” Harry Draca odstrčil a zjistil, že to, co před chvílí zakouzlil, nebylo Silencium! Zabezpečil místnost tak, aby Harry nemohl utéct.

„Já si myslím, že bys to otci měl říct!”

„Jdi do hajzlu!” vztekal se Harry. „Co ty o tom víš? Já s tím idiotem Aranem nějak vycházím už týdny. A ty jsi zpátky dva dny. Mám všechno pod kontrolou.”

„Vážně?” Draco založil ruce na hrudi. „To si tedy nemyslím. Já jdu dneska večer se Severusem za mojí terapeutkou, a řeknu mu, jak tenhle rok probíhají tvoje hodiny Obrany.”

„Slíbil jsi, že to neuděláš!”

„Ale prosím tě. Taky jsem slíbil Luciusovi, že přijmu Znamení zla. Chceš po mně, abych tenhle slib taky dodržel?”

„To, ale není to samé!”

„Ale je,” řekl Draco chladně, „změnily se okolnosti a tím se změnil i slib. Smiř se s tím Harry.”

Harry měl naléhavou potřebu Draca proklít, pak ho ale napadlo něco jiného. „Řekni Severusovi o Aranovi a já mu řeknu o tom, jak se k tobě chovají zmijozelští. A řeknu mu, že ti říkají Malfuj. Jak by se ti to líbilo? Nebo si to taky chceš vyřídit sám?”

Draco otevřel ústa, že mu odsekne, pak si to ale zjevně rozmyslel a na chvíli se zamyslel. „Dobře, dobře. Neřeknu Severusovi o Aranovi, ale pod jednou podmínkou.”

„Podmínkou?”

„Jo, přestaneš se chovat jako zbabělec! Do háje, vůbec nevěřím, že ti něco takového musím říkat. Postav se Aranovi! Přestaň se nechat ponižovat v jeho hodinách!”

„Myslíš, že mám odmítat pracovat s někým jiným než s lidmi z Nebelvíru a nebo s tebou?”

Draco obrátil oči v sloup. „Myslím, že máš začít používat hadí jazyk, ty zatracený idiote. Co ti může udělat? Vyloučit tě? Což mě přivádí k další otázce. Proč chodíš na ty jeho pitomé tresty? Je docela jasné, že tobě a mně body nestrhne. A co jiného ti může udělat, myslíš, že si půjde stěžovat Severusovi?”

„Ron mi říkal něco podobného,” vzpomněl si Harry.

„To mu slouží ke cti,” řekl Draco. „Harry... jak jsi se do tohohle vlastně dostal? Je to hrozné! Nemyslíš...” zaváhal Draco, „nemyslíš si někde hluboko uvnitř, že Aranův pohled na hadí jazyk je oprávněný, že ne?”

„Ne!” vykřikl Harry a myslel to vážně. Nebylo to kvůli tomu.

„Tak proč? Musíš mít nějaký motiv.”

Harry si pomyslel, že Draco od Marshy přeci jen něco pochytil.

„Já... já myslím, že jsem se bál, že si bude stěžovat McGonagallové a ta půjde za Severusem. A ten by to s ním chtěl probrat, jako by mi bylo osm! Ačkoliv, když se nad tím tak zamyslím, jsem si dost jistý, že by si Aran k ní nešel na mě stěžovat. Vmetla mu do tváře, že je ke mně nespravedlivý.”

„Takže si už s tím nemusíš dělat starosti.”

Harry se usmál. „Asi ne.”

„Takže začneš při Obraně kouzlit?”

Harry o tom přemýšlel a kousal si ret. Aran nemohl nic víc, než křičet na něj urážky a to už stejně dělal. Dokonce nemohl dát Harrymu za používání jazyka špatné známky. Ne, když by to znamenalo, že tím upoutá Severusovu pozornost.

Harryho napadlo, že se nad tím měl zamyslet už dřív. Možná by to udělal, kdyby ho všechny ty roky strávené v Bradavicích nenaučily, že jsou to vždycky učitelé, kteří mají všechnu moc. Dokonce i nesnesitelní učitelé. Nejen Snape. Umbridgeová byla ještě horší.

„No jo, dobře.” pokrčil rameny Harry, „udělám to tak. A když Aran začne řvát, tak ho prostě nechám. A na ty jeho hloupé tresty se vykašlu. Myslím, že to bude docela v pohodě.”

„Takže jsme domluveni,” vydechl Draco „a teď pojďme na oběd, dřív než nás Severus začne doopravdy hledat.”

Rozeběhli se dolů chodbou a byli téměř ve Velké síni, když se Draco zeptal. „Kdo to byl, ta holka s tím pudlem? Ze Zmijozelu není a nemyslím si, že by byla z Nebelvíru. Tak co dělala na naší hodině?”

Harry se rozesmál. „Jo, Luna. Ona je prima, i když je někdy divná. Před nedávnem se rozhodla chodit na ty hodiny, na které chce.”

„A učitelé ji nechají?”

„No ještě jsem ji neviděl zkoušet to v Lektvarech,” řekl Harry suše. „Severus by s ní asi rychle vyběhl. Ale ostatní... Podívej, je to asi takhle. Luna začala chodit tak, aby následovala její hvězdy a zjevně to byla Trelawneyová, kdo jim řekl, že Luna je svobodný duch a nesmí být ničím a nikým poutána. Takže...” zakřenil se, „učitelé se rozhodli, že je jednodušší nechat ji dělat, co chce.”

„Vždyť propadne u OVCÍ.”

„Popravdě u NKÚ, je v páťáku.”

Draco obrátil oči v sloup. „A chodí do přednášek pro šesťáky? To je směšné!”

Harry roztáhl pusu od ucha k uchu. „No, to je Luna.”

***

„To je poprvé, co se těším na Obranu,” řekl Harry další den odpoledne, když spolu s Dracem, s Ronem a Hermionou v závěsu mířili na hodinu. „Podívej, mám nápad. Všiml jsi si, jak se nás pokoušel minule Aran rozdělit? Tak spolu budeme pracovat, ať si říká co chce!”

Dracovi se zablesklo v očích. „Takže ty teď jsi zlobivý chlapeček? Budeš tlačit na pilu tak, jak to jen půjde?”

„Jo,” protáhl Harry a mnul si ruce.

Hermiona se na ně podívala nesouhlasně.

Ještěže varovali všechny šesťáky z Nebelvíru, co mají v plánu, pomyslel si Harry. Po tom, jak se zachovali, když se k němu Aran začal chovat jako blbec, si to zaslouží. Ale zmijozelští... Harry se téměř rozesmál při pomyšlení, jak budou reagovat na to, co mají s Dracem v plánu.

„Dobré odpoledne,” řekl Aran, když vyšel z kabinetu ke katedře. Očima přejel shromážděné studenty a jeho pohled se zastavil u Harryho a Draca. „Pottere, vy budete znovu pracovat s Blaisem Zabinim.”

Harry měl co dělat, aby udržel vážnou tvář. „Ne,” řekl nahlas, jasně a zdvořile.

Aran strnul uprostřed kroku a vyvalil oči: „Co jste se mi to opovážil říct, Pottere?”

„Ach tak, omlouvám se,” odpověděl Harry s nevinností v hlase, „chtěl jsem říct Ne, pane profesore.”

„Ne, pane profesore?” zaječel Aran.

„Pokud máte nějaký problém s ušima, možná byste si měl zaskočit za madam Pomfreyovou.”

Aran dorázoval k Harryho a Dracově lavici, opřel se o ni oběma rukama a zlověstně se tyčil nad Harrym. Tedy popravdě, od někoho, jako je Snape, by to bylo zlověstné. Od Arana to vypadalo uboze, protože v očích mu byl vidět strach a trochu se mu třásly ruce. „Pottere, uděláte to, co jsem řekl, a uděláte to hned.”

„Ne, to neudělám,” řekl Harry s úsměvem, „já zůstanu tady.” A ostentativně si začal vyndavat knihy, pergameny a brk.

„Mal... Snape, jděte si sednout jinam.”

Draco jen zavrtěl hlavou a pohodlně se na svém místě uvelebil.

Aran na ně zíral. „Zůstanete oba po škole,” zasyčel, zjevně v koncích.

„Jasně,” řekl Harry, aniž by zvedl hlavu. „Jako obvykle, chápu.”

Draco se s odpovědí nenamáhal.

Profesor zahučel, pak se rozhlédl na obě strany a spražil třídu pohledem. „Na co všichni koukáte? Vemte si pergameny a napište mi stručně, co jste se včera dozvěděli o Caninae!”

„Dobře jsi to zahrál,” řekl Draco potichoučku.

Harry si to myslel taky. Napsat to, co po nich Aran chtěl, mu zabralo jen deset minut. Nemyslel si, že by Aran skutečně četl jejich práce a už vůbec ne školní práce, a rozhodně nebyl dost statečný, aby Harryho oznámkoval nějak tvrdě, takže si se svou prací nijak nelámal hlavu. Začal krátkým pojednáním o kouzelných hlídacích psech, především protože byl zvyklý dělat to, co po něm učitelé chtějí. Ale po chvilce ho napadlo, že je vlastně jedno, co si o jeho práci bude myslet Aran.

Ne víc než záleží na tom, co si Aran myslí o jeho chování ve třídě.

Takže popustil uzdu své fantazii.

Caninae se dají pořídit ve speciálních psích konzervách, napsal. Nejtěžší fází kouzla je ve skutečnosti otvírání této konzervy. Během let mnoho kouzelníků zemřelo příšernou a strastiplnou smrtí, když jejich váhavý Caninae zůstal příliš dlouho uvězněný v této konzervě. Když se takový Caninae konečně osvobodí, je opravdu, ale opravdu naštvaný.

Když si Harry po sobě přečetl, co napsal, nemohl se než uchechtnout. Bylo to příliš dobré, než aby si to nechal jen sám pro sebe, a tak práci přistrčil k Dracovi.

Ale jeho bratr se nesmál tak, jak by očekával. „Co je to psí konzerva?”

„Pro smilování!” vykřikl Harry. Možná trochu moc nahlas, ale Aran už je přece stejně nechal po škole, takže co mohl dělat. Zkřivit vlásek jednomu ze Severusových synů? Ten chlap nemůže dělat nic, vůbec nic! „Krabice se psím krmením!”

„Jak bys chtěl jídlo přechovávat v krabici? A proč by do ní Caninae lezli...“

„To je taková speciální krabička, plechová, jako na tuňáka!” Draco ještě pořád vypadal nechápavě a tak mu Harry jednu v rychlosti nakreslil a vysvětlil mu, že v ní zůstává jídlo dlouho čerstvé. Z Dracova výrazu bylo zjevné, co si o takovém uchovávání jídel myslí.

„Popros Maršu, ať ti naservíruje z plechovky třeba hrušky,” řekl Harry, „ty já mám moc rád.”

„Nechodím k Marše na hodiny mudlovské kuchyně,” řekl Draco opovržlivě.

„No dobře,” řekl Harry a pokrčil rameny, „a jak to vlastně jde? Byl jsi za ní včera večer?”

Draco se uchechtl. „Ráda hraje deskové hry, zatím co spolu mluvíme. Myslí si, že mi to pomáhá otevřít se a říct věci, které bych neřekl, kdybych byl méně relaxovaný. Je to vážně pitomost, teda myslím to s tou hrou. Ale obecně bych řekl, že je to v pohodě. Já...“

Dřív než se dostal dál, okřikl je Aran ze svého místa před tabulí. „Pottere, Mal... Snape! Jestli už jste dostatečně probrali své osobní životy...“

„Popravdě, ne,” přerušil ho Harry a otočil se zpátky na Draca, „dáme vám vědět, až budeme hotovi.”

„Harry!” zasyčela Hermiona za jeho zády

Harry se bavil, ale netoužil po tom, aby jim Hermiona vynadala, jen co vyjdou ze třídy, takže se podíval na Arana a řekl: „No dobře, skončili jsme.”

Aran zbrunátněl a Harry slyšel jak se studenti snaží zadržet smích. Jenže některým se to nepodařilo. Když se učitel rozhlédl po třídě, Harryho náhle napadlo, že by mohl začít kvůli němu strhávat body ostatním studentům, tak jako to dělával kdysi Snape.

Jenže Aran nebyl ten formát co Snape. Ani z poloviny. Očividně nevěděl, co si s Harryho a Dracovou neomaleností počít. A jestli byl teď naštvaný...

„Do dvojic,” vyštěkl Aran a otočil se na patě. „Dnes budeme praktikovat obyčejná štítová kouzla, protože se včera podařilo jen jednomu studentu vykouzlit odpovídajícího Caninae.”

„A dostal jsi za to alespoň nějaké body, Draco?” zeptal se Harry nahlas. „Myslím, že bys to měl říct Severusovi. Byl jsi jediný student, který odvedl dobrou práci a nedostal jsi za to ani jeden jediný všivý bod pro Zmijozel!”

„Severus bude zuřit,” řekl Draco nepřítomně a pohrával si s hůlkou.

V Aranovi to podivně zachrčelo a bleskově odkvačil na druhý konec třídy, než stáli Harry a Draco, připravující se na souboj.

„Dobrá rána,” řekl Harry. Překvapilo ho, že když teď nastal čas vzepřít se Aranovým pravidlům a použít hadí jazyk, cítil se poněkud nervózní. Ale možná to bylo jen vzrušení. Ale stejně si bude muset dát pozor, aby vypadal neschopně.

Draco po něm bleskl pohledem, který byl stejně tak ďábelský, jako hravý. „Bojíš se, Pottere?”

To Harrymu pomohlo trochu se uvolnit a usmál se: „Leda ve snu!”

A zakouzlil první kouzlo. Nic těžkého, obyčejné lechtací kouzlo. Jediná potíž byla v tom, vzpomenout si, že se musí dívat do rohu svých brýlí, když kouzlí, ale už si na to pomalu zvykal.

Draco ho lehce zablokoval, jeho vlastní kouzlo se ovinulo kolem Harryho kouzla a vysálo z něj život.

„Předvádíš se,” obvinil ho Harry

„Hadí jazyk,” odpověděl mu Draco.

Aran to neslyšel a ani Harryho kouzlo. Nebo to alespoň předstíral.

A tak spolu Harry a Draco bojovali.

Trvalo to jen chvíli, než Aran, který si až teď všiml, co Harry dělá, ukončil jejich práci.

„Pottere!” jeho hlas zněl pohoršeně.

Už vážně začíná být starý, pomyslel si Harry.

„Ano, pane profesore?” zeptal se a podíval se na něj, jako by nechápal, co je špatně.

„Přestaňte s tím hnusným jazykem!”

Trefovat se do Arana náhle ztratilo své kouzlo. Jediné, co teď Harry chtěl, bylo mít pokoj. „Ne,” řekl krátce a zůstal v soubojové pozici, „potřebuji trénovat jako každý jiný.”

„Slíbil jste mi, že budete trénovat mimo tuto třídu!”

To bylo podlé, předhazovat mu teď jejich dohodu. „Okolnosti se změnily,” řekl Harry, který si vzpomněl na Dracova slova. „S tím se budete muset smířit.”

Aranova tvář vypadala jako by měla vybuchnout. Popravdě byl Harry překvapený, že tomu člověku nejde pára z uší.

„Vypadněte,” zavřeštěl rozzuřeně. „Vypadněte a neopovažujte se vrátit.”

„A jsme u toho,” zaječel Harry, jehož trpělivost právě vypršela. „Co mám dělat, až na mě příště zaútočí Voldemort a pokusí se mě zabít? Takže na to zapomeňte. Já neodejdu a vy mě k tomu nedonutíte. Mám právo na vzdělání jako každý jiný. A pro mě to znamená používat hadí jazyk. Takže se s tím smiřte, jak už jsem řekl!”

Aran tasil hůlku a zamířil s ní na Harryho. „Když říkám, abyste odešel, tak odejdete, nebo za to budete pykat, mladý muži!”

„No, jasně,” Harry udělal se smíchem krok k Aranovi, „nemyslím si, že byste byl sebevrah, pane profesore. Nebo doufáte, že by vás Severus nezabil? Já totiž nedělám nic špatného. Jen chci splnit ten váš pitomý úkol!”

„Po škole,” zasyčel Aran a sklonil hůlku.

„Jo, to už jsem slyšel.” Harry se otočil k Dracovi a oba naprosto ignorujíc Arana, pokračovali v souboji.

Jenže to nejlepší mělo teprve přijít. Když hodina skončila, Harry a Draco se na sebe navzájem zakřenili a sbalili se k odchodu.

„Dnes budete psát,” oznámil jim Aran ledovým hlasem. „Sedněte si každý sám do lavice a vyndejte si pergameny.”

„Omlouvám se, ale mám ještě nějakou práci,” řekl Harry a zapnul si batoh.

„Stejně tak i já,” protáhl Draco svým nejpovýšenějším tónem. „Nicméně pokud opravdu toužíte po naší přítomnosti, domluvte si to se Severusem. On se stará o můj diář. A tvůj také, že Harry?”

„Ano, také.” Harry se náhle cítil tak dobře, jak už dlouho ne. Jako by nesl na ramenou váhu celého světa a ta byla náhle pryč. Hodil si batoh na rameno a schoval hůlku do kapsy hábitu. „Takže to je vše, pane profesore? Uvidíme se ve čtvrtek.”

Odešli s hlavami hrdě vztyčenými a Aran jen něco nesouvisle prskal.

Jejich póza zmizela, jen co došli do chodby. Harry se zhroutil na zeď a řval smíchy. Draco byl o něco kultivovanější, ale ne o moc.

Ron se k nim po chvíli připojil, zatímco Hermiona netrpělivě podupávala nohou.

„Viděl si ten výraz na jeho tváři?” řehtal se Ron a plácnul Harryho do zad. „Kámo, to bylo úžasný. Absolutně úžasný!”

„To byl Dracův nápad,” řekl Harry a lapal po dechu.

Ron se přestal smát. „Hej?”

„Popravdě Harry říkal, že to byl tvůj nápad, postavit se Aranovi,” připustil Draco. „Takže to je další věc, na které se shodneme.”

„Jediné, co by měl udělat,” řekla Hermiona, „je říct o tom otci.”

„Tak na tom se také shodnem,” odpověděl Draco s úsměvem. „Jenže on nechce... Dobře, Harry. Uvidíme se zítra. Já teď musím jít na famfrpálový trénink.”

„Teď?” smál se Harry. „To je nějaká speciální zmijozelská tréninková technika? Trénujete místo jídla, protože lépe hrajete, když jste hladoví?”

Draco se zaculil. „Ale, zlatíčko, ředitel tvojí koleje nikdy nepřikázal skřítkům, aby vám přinesli něco báječného ven na hřiště?”

„Mluvíš vážně?”

„Mmm. No jasně. Máme tak víc času na trénink. A ještě ke všemu lepší jídlo.” Draco se otočil k Ronovi a k Hermioně. „Vy dva, dávejte na Harryho pozor. A žádné další oblizování, když máte práci.”

Draco se otočil na patě, plášť za ním zavlál jako věrné Snapeově kopii a zmizel.

Když ho Harry viděl odcházet, kousal se do rtů. „Doufám, že tam bude Severus, aby na něj dával pozor. Ale možná, že zmijozelští nebudou chtít, aby si zpřerážel kosti, tedy alespoň před zápasem. Myslím, že vám musím něco říct. V neděli budu sedět na zmijozelské tribuně. Budeme se dívat s tátou na Draca a... no...” trochu se otřásl, „fandit Zmijozelu.”

Hermiona a Ron se po sobě podívali, jako že věděli dřív než Harry, že to jednoho dne musí přijít. A pak všichni tři dohromady zamířili do Velké síně.

***

Ráno posledního famfrpálového zápasu se vylouplo mlhavé a kalné. Slunce nebylo za mraky téměř vidět a vypadalo to, že všechny barvy utonuly v nekonečné šedi.

„Kdybych byl na vašem místě, vzal bych si sebou nějaké sladkosti,” řekl Harry, když se podíval z okna ložnice. „Mám takový pocit, že to bude velmi, velmi dlouhá hra.“

„Víš něco, co já ne?” zeptal se Ron poněkud zastřeným hlasem. Hlavu měl skoro celou pod postelí, kde hledal svoji ztracenou botu.

Harry se usmál. „Ne, jen mám takový pocit. Je zataženo, na zlatonce se nebude odrážet slunce.” Otočil se od okna. „Vadilo by vám, kdybychom šli na hřiště o něco dřív? Chci si o něčem promluvit s Dracem.”

„Jau! Zatracená pitomá postel!” vztekal se Ron. Vstal, jednou rukou si mnul hlavu a v druhé svíral zatoulanou botu. Nevypadal zrovna nadšeně, ale Harry si nebyl jistý, jestli je to tím, že se právě uhodil do hlavy, nebo protože se má vidět s Dracem.

„Harry, když tam přijdeme teď, budou mít zmijozelští právě poradu před zápasem. Nemohl by sis promluvit s tím zatraceným Malfoyem až po hře?” Jeho výraz se změnil z naštvaný na rozezlený. „Pokud tedy nemáš v plánu prozradit mu pár chytačských triků.”

Harry obrátil oči v sloup. „Jasně, Rone, a taky mu chci dát náš plán hry. Podívej, jestli mě nedoprovodíš ty, tak mě doprovodí Hermiona. A jsem si jistý, že nechceš, aby ona šla do zmijozelské šatny.”

„No dobře,” řekl Ron. Pokusil se obout si boty bez toho, aby je rozvazoval, pak to ale vzdal a zakouzlil Denudare, aby se zbavil uzlu na tkaničce. „A nemusíš hned tak prudit.”

Harry vzdychl. „Já jsem jen nervózní, jak se Dracovi povede se Zmijozelskými. On je přesvědčený, že se o nic nepokusí, dokud nebude po zápase, jenže...” Harry pokrčil rameny.

Ron měl pravdu, co se týkalo načasování zmijozelské porady. Zvláštní bylo, že dveře do šatny pustili dovnitř Harryho, ale Rona zastavila neviditelná síla.

Musí to být zakouzlené tak, aby dovnitř mohli jen zmijozelští, přemítal Harry.

„Ven!” zaječel Erik Vanvelzeer, „Nechceme tu žádné nebelvírské zvědy!”

„Jo! Sem smí jen členové týmu!” křičel Zabini.

Celý zmijozelský tým se díval na Harryho zle. Nešlo si nevšimnout, že Draco je tím vpádem také poněkud zděšený. Dalo se očekávat, že Harry později dostane kázání o sociální inteligenci.

„Zjevně sem smím, protože mě dveře pustily dovnitř. A mimo to, Bulstrodeová je tu taky, a při tom letos není členem týmu.”

„To je... něco jiného,” bránil se Vanvelzeer.

Harry si pomyslel, že to je docela zajímavé. „Ron tu nezůstane,” řekl aby je uklidnil. „A já jsem si chtěl jen promluvit s bratrem a popřát mému týmu štěstí.” Podíval se na Rona významným pohledem, nebo alespoň doufal, že to tak bude vypadat.

Nevypadalo to, že by si Ron něčeho všiml, ale než Harry stihl být poněkud polopatičtější, Zabini vystoupil vpřed se zlostným zábleskem v očích.

„Malfuji, řekni bratrovi, že ruší týmovou poradu. Zjevně už zapomněl, jak se hraje famfrpál. A není divu, vždyť ho nebelvírští ani nenechají hrát.”

„Jak už sem jednou řekl, vy chcete, aby hrál,” odvětil chladně Draco. „A já vím ze spolehlivých zdrojů, že ještě není rozhodnutý, za jaký tým bude příští rok hrát. Takže jestli o něj ještě stojíte, neměl by se tu cítit nevítaný.”

Harry si nebyl jistý, o co se to Draco tím svým komentářem snaží. Ron to očividně pochopil hned. „Pro Merlina, to mi dřív naroste třetí noha, než bude Harry hrát za vás, vy klubko zmijí!” zaječel Ron ode dveří.

Draco založil ruce na hrudi a vyrazil směrem k chodbě. Harry si dokázal představit ten pohled, kterým se teď dívá na Rona. „Weasley, buď gentleman a doprovoď Hermionu na tribunu. Harry tu může zůstat, dokud nepřijde Severus.”

„Dobře. Uvidíme se později, Harry.”

Draco se pak obrátil zpět a spražil Harryho pohledem. „Stůj u mě a mlč,” zašeptal.

zmijozelští byli zjevně s Harryho přítomností nespokojení, ale Draco se pustil do opakování herní strategie. Nebo se o to alespoň pokusil. Zabini ho po chvíli přerušil a převzal kontrolu nad týmovou poradou. Instrukce chrlil rychle a nahlas, jako by se bál, že ho Draco přeruší stejně, jako to udělal on. Když se dostal až k Agnes DeMolay, mlčenlivé střelkyni ze sedmého ročníku, aby se mu dostalo zprávy o silných a slabých stránkách Mrzimoru, byl už docela zadýchaný.

„Dobře tedy,” skončil Zabini. „Prostě jen musíme odehrát tuhle poslední hru. Vím, že to byl špatný rok, a že nás potkalo pěkných pár malérů, ale to není naše vina. My jsme přece Zmijozel, sakra! A bez ohledu na to, co říkají počítadla, mi nejsme poražení! Vypadá to tak, protože náš takzvaný ředitel koleje nám strhl tisíc bodů!”

„To tedy jo!” zavrčela Bulstrodová.

Zabini ji sjel pohledem a pokračoval v řeči. „Až budete na hřišti, pamatujte si jednu věc. Když rozmačkáte dýni, co dostanete? Dýňový džus. Dostanete to, co je uvnitř. Mohou nás drtit a ničit, ale tím z nás dostanou jen to nejlepší.”

Rozhostilo se zmatené ticho. Harry byl stejně nejistý jako zbytek týmu. Co to k sakru ten Zabini mele? Po chvíli promluvil Vanvelzer. „A není to ten džus, co je uvnitř?”

„No, myslím, že jo,” řekla DeMolayová rozpačitě. „Tak se to přece dělá, ne? Rozmačkáš dužinu, ne?”

„A myslím, že se to pak musí zatížit,” řekl někdo z mladších Zmijozelů, jehož jméno si Harry nezapamatoval.

Draco se zavrtěl. „Pro Merlina, Zabini! Tohle je tvoje představa řeči, kterou dodáš týmu elán? Není divu, že prohráli, co mohli. Bylo ti rozumět asi tolik, jako Trelawneyové, když se napije toho svého takzvaného léčivého čaje!”

„Skutečně, Malfuji? Ale koneckonců jsem to byl já, kdo vedl tenhle rok tým!”

„A dovedl si ho až na úplné dno! Proč jim prostě neřekneš, že nezáleží na tom, jak hrozné to bylo, protože tomu bude už brzy konec?”

Zabini vztekle mávl rukou: „A ty si myslíš, Malfuji, že bys to dokázal líp, že jo!”

Draco se zatvářil přezíravě, ne-li opovržlivě, „Prosím tě, i Weasley by to dokázal lépe než ty.”

„Tak už se přestaňte dohadovat,” přerušil je Harry, kterého samotného překvapilo, že promluvil. „Myslím, že Zabini se pokouší říct, že jste dostali docela zabrat, s těmi body a tak. Vím, že se kvůli tomu zlobíte na mě a myslíte si, že jsem nadšený z toho, co můj otec udělal...”

„Jo, a ty nejsi?” Zabini překřížil ruce a díval se zle.

Harry mu oplatil stejnou mincí. „Pokud k tomu mohu něco říct, tak je špatné, když celá kolej trpí kvůli tomu, že pár mocí a penězmi posedlých pitomců zavraždilo člena vlastní koleje a pokusili se z toho nechat dalšího obvinit. Zmijozel je teď na posledním místě bodování, ale na tom zas tak moc nezáleží. Ostatní koleje si mysleli, že jste banda poraženců ještě před tím, než vám Severus strhnul ty body.”

„Takže my jsme poraženci?” vyjela Bulstrodeová.

Zatímco Harry mluvil, Draco si mu stoupl po boku. Ale ne proto, aby ho podpořil a dokonce ani ne proto, aby ho bránil. Jediné, o co mu šlo, bylo Harryho umlčet a tak mu stiskl ruku. Silně.

Harry tu bolest vyvěrající z jeho paže ignoroval.

„Jo, poraženci,” řekl a zvýšil hlas. „A víte proč si to ostatní myslí? Protože ti tři zmetci porušili zásadní pravidlo. A tím nemyslím to, že pracovali pro Voldemorta. Zabili člena vlastní koleje! A vy ostatní teď nadáváte Dracovi a otočili jste se k němu zády, stejně jako tamti tři. Co si myslíte, že si o vás myslí ostatní koleje? Že bratrství ve zmijozelské koleji neznamená vůbec nic. Že pokud bodáte jeden druhého do zad, tak jste všichni naprosto k ničemu!”

Draco svůj stisk zesílil. Jau. Tohle už určitě zanechá modřiny. Asi bych se měl rychle dostat k pointě, pomyslel si Harry.

„Ale podívejte se, my všichni víme, že k ničemu na světě není potřeba více strategie, chytrosti, dovednosti a týmového ducha než k výhře famfrpálového zápasu. A Draco vám může pomoct vyhrát. Dobře víte, že by prostě mohl chytit zlatonku, aby dokázal, že neztratil nic ze svého umění, přestože byl vyhozen a tak. Ale pro něj je důležitější kolej a tak vymyslel strategii, která by vám měla zabezpečit zisk tolika bodů, kolik potřebujete. Tak tam pro Merlina jděte a ukažte všem, že Zmijozel není jen banda krátkozrakých prospěchářů. Dokažte jim všem, že dokážete spolupracovat, a že jste síla, se kterou se musí počítat.”

Chodbou se znovu rozlehlo ticho a Harry měl na chvíli pocit, že ze sebe udělal úplného pitomce. Kupodivu to byla Millicent Bulstrodová, kdo se vzpamatoval jako první.

„Sakra jo!” vykřikla a ve vítězoslavném gestu zdvihla ruku do vzduchu.

Přidal se k ní Valvelzeer, pak DeMolayová a nakonec všichni až na Zabiniho začali volat bojový pokřik.

V tom všem zmatku si Draco přitáhl Harryho stranou. „To bylo úžasný Harry! Absolutně úžasný!”

Harry se chechtal. „No, určitě to bylo lepší, než ty kecy o džusu.”

„Nejdřív jsem si myslel, že si se úplně pominul, ale tys to vážně zvládnul. Promiň za tu ruku.”

„Chceš říct, že ti mám prominout to, že ses mi ji pokusil probodnout těmi tvými kostnatými prsty?”

Draco se zakřenil a natáhl ruku ve famfrpálové rukavici. „Dlouhými a štíhlými, jsi chtěl říct. No to je jedno... stejně, byla to dobrá řeč. Jsem tvým dlužníkem.”

Harry si nemohl přát lepší příležitost. „Skvěle, protože já chci, abys začal znovu nosit tohle.” Harry zalovil v kapse a vytáhl Dracův amulet. „Před pár dny ho bystrozorové dali Severusovi a ten ho dal mně.”

Draco vypadal trochu uraženě. „A proč? Vždyť je můj, ne tvůj!”

„Myslím, že se bál, že ho hodíš do smetí,” připustil Harry. „Však víš, špatné vzpomínky. Ale teď, když ho mám, přemýšlel jsem, jak nebezpečný může být famfrpál a to nemluvím o tvých spolužácích. A tenhle minule fungoval dobře. Teda možná až moc, ale stejně...”

Draco popadl amulet z Harryho ruky, ale do očí se mu nepodíval. „Dík, dám si ho pod oblečení. Jen proto, aby ses cítil líp.”

„No jasně.”

Draco se na něj podezíraně podíval, pravděpodobně kvůli Harrymu tónu. „Nepůjdeš se mnou až na hřiště, že ne?”

Harry se zasmál: „Proč tě to napadlo?”

Draco mu lehkomyslně odpověděl: „No kvůli tomu, co se stalo, když jsem ho měl na sobě naposledy. Udělej mi laskavost, jo? Kdyby to vypadalo, že mám těžkosti, mistře chytači, nemysli na mě prosím tě s intenzivní láskou, ano?”

„Jasně, je to hrozné, když tě někdo vyděsí tak, až spadneš z koštěte.” Harry se významně podíval na Draca a ten na rozdíl od Rona pochopil hned.

„Harry odpustíš mi někdy ten malý vtip s mozkomorem?”

Harry se zakřenil, vytáhl z kapsy želatinového slimáčka a nacpal si ho do pusy. „Pravděpodobně ne.”

„Pitomče.”

„Já jsem pitomec?” Harry zvážněl. „Jdi a vrať Zmijozelu hrdost, Draco.”

Dracovy šedé oči zajiskřily a připojil se ke svému týmu.

***

Snape přišel do šatny jen pár okamžiků před tím, než hra začala. Harry nevěděl, proč přišel až tak na poslední chvíli, ale když spěchali nahoru po schodech na zmijozelskou tribunu, prozradil mu, že prohlédl celé hřiště a okolí, aby si byl jistý, že je vše v pořádku.

„Nechceme přece, aby se ukázalo, že zlatonka byla přenášedlo, že ne,” dodal zakaboněně.

Harry se otřásl a náhle si přál, aby o něj býval byl ve čtvrtém ročníku někdo pečoval tak, jako Snape o Draca.

Prošvihli Dracův nástup na hřiště; když se Harry a Snape posadili na svá místa, tým už létal a rozcvičoval se.

A jen o chvíli později Madam Hoochová začala písknutím hru.

Harryho přemohl starý zvyk a očima hledal zlatonku, která se vznášela ostýchavě mezi oběma chytači a pak zmizela z jejich dosahu. Výš a výš, dokud Harrymu nesplynula s nebem.

Snape mu poklepal na rameno. „Tvůj bratr je támhle,” řekl a ukázal mu.

Když se Harry tím směrem podíval, uviděl Draca a mrzimorskou chytačku, jak rychle letí těsně nad zemí. Pokaždé, když se pokusila vzlétnout, Draco jí zatarasil cestu a donutil ji klesnout zpět k zemi.

Mezitím se někde vysoko nad nimi zuřivě bojovalo o camrál.

„... a Zmijozel znovu skóruje!” ohlásil komentátor.

Mrzimorská chytačka se osvobodila a vzlétla téměř kolmo vzhůru. Draco byl hned za ní, dokázal ji předhonit a donutil ji znovu klesnout, ale ona ho podlétla a uklouzla mu elegantní smyčkou. Draco pevněji chytl své koště a pustil se do pronásledování.

„A bitva chytačů pokračuje!” křičel komentátor. Harry ten hlas nepoznával, ačkoli, pokud dohlédl na vzdálené stanoviště komentátorů, byla to nějaká drobná dívka v mrzimorských barvách. „Draco Malfoy se zjevně rozhodl, že cílem hry je shodit Serafinu Sellbergovou! Někdo by tomu klukovi měl říct, aby honil zlatonku!”

A tobě by měl někdo říct, že existuje něco jako strategie, zaječel v duchu Harry.

„Říká mu Draco Malfoy,” stěžoval si Harry. „Copak jsou všichni pitomí?”

„Já si s ní o lektvarech promluvím,” řekl zachmuřeně Snape.

Jejda. Harry byl rád, že není na jejím místě.

„Vypadá to, jako že si Mafloy konečně všimnul zlatonky!” vykřiklo mrzimorské děvče. „A Sellbergová je hned za ním. Skóre je Zmijozel 80. Mrzimor 20. Oba týmy mohou vyhrát, podle toho, kdo první chytne zlatonku a ta stále stoupá!”

Ta holka se musela narodit u mudlů, pomyslel si Harry nepřítomně, když jí poslouchal a díval se nahoru na šedé nebe.

„A teď zmizeli v mracích. Škoda, že nevidíme, co tam dělají.” Hlasité zazvonění zvonu. „A zmijozelští znovu skórují! Agnes DeMolay se dnes opravdu chopila zástavy. Už je opět u camrálu...“

Harry zahlédl zlatonku, ale nebyla někde v oblacích s oběma chytači, ale vznášela se jen kousíček od Snapea. Harryho svrběla ruka, tak moc se mu chtělo natáhnout se a chytit ji. Musel si sednout na ruce, aby se toho pokušení zbavil.

Snape se na něj podíval s pochopením a pak se vrátil ke sledování zápasu.

Jestliže je zlatonka tady, pak Dracův let do oblak byl jen další trik, jak zmást druhého chytače, přemýšlel Harry. Ale také ho napadlo, že to byl možná Draco, kdo viděl druhého chytače spatřit zlatonku a v tom případě prostě musel vyrazit tím samým směrem.

Zlatonka odbzučela a začala otravovat ostatní hráče tím, že jim létala kolem hlav.

„Serafino! Serafino!” křičel mrzimorský odrážeč. „Je tady! Tady dole!”

„... a další bod pro Zmijozel!” oznámila komentátorka poněkud unaveně. Ačkoli to vypadalo, že se poněkud probrala, když říkala: „Podívejte, co se to strhlo na hřišti? Mrzimorští odrážeči zcela ignorují potlouky a o něčem debatují a teď všichni něco společně volají. Zní to, jako by se pokoušeli přivolat chytačku...“ Cink! Komentátorka další gól Zmijozelu zcela ignorovala. „Ale po Serafině není nikde ani památka, ale počkejte... Tady je! Ale Malfoy ji tlačí zpátky do mraků, létá kolem ní v úzkých kruzích...“

„Hraj fér!” Ozvaly se hlasy z vedlejší tribuny. Mrzimorští. Harry se necítil moc dobře, když to slyšel. To, co Draco dělal pravděpodobně nebylo moc sportovní.

Cink!

V hluboké mlze Harry zahlédl, jakoby se Draco se Serafinou zcela obyčejně po mudlovsku prali. Harry si nebyl jistý, ale téměř by byl přísahal, že Draco držel její koště v ruce a ona ho kopla tak, až přepadl dozadu.

Cink!

A v tu chvíli Serafina namířila dolů přímo za zlatonkou. S nataženou rukou uhýbala tu vlevo, tu vpravo, aby kopírovala její pohyb. Draco zamířil také dolů, snažil se jí také chytit, ale už byla daleko.

Bylo jasné, že Serafina chytí zlatonku dřív, než Draco chytí ji.

Cink!

„Ne,” řekl si Harry sám pro sebe. A měl pocit, jako by mu někdo stiskl krk. Zmijozelští se nikdy nezačnou chovat k Dracovi normálně, když tenhle zápas prohraje.

Jenomže byl tu ještě někdo, kdo říkal ne, a popravdě to zakřičel.

„Ne, Serafino, ne!!!” křičeli chytači, kteří ji před chvíli volali dolů. „Jsme příliš pozadu, Zmijozel by vyhrál! Nejdřív je musíme dohnat!”

Nejprve to vypadalo, že je neslyší, pak ale zaklonila hlavu a přibrzdila své koště a nechala zlatonku zlatonkou.

Draco si té změny všiml až příliš pozdě, a ve své snaze chytit ji dřív, než ona chytí zlatonku, do ní narazil.

A najednou padali dolů, pestrá směsice famfrpálových dresů, mířící ve vývrtce k zemi.

Harry vyskočil a naklonil se přes zábradlí, aby viděl na Dracův pád. „Dělej něco!” křičel na Snapea. „Zastav čas nebo tak něco!”

Cink. DeMolayová, která ignorovala všechno, znovu skórovala.

„Draco není v bezvědomí,” řekl Snape klidně. „A je příliš dobrý letec na to, aby ocenil mé vměšování.”

A opravdu. Byl to Draco, kdo se z toho pádu vzpamatoval první. A jakmile nabral stabilitu, v ostrém půlobratu slétl a rukou zastavil i Serafinino koště.

„No podívejte se na to!” řekla komentátorka. „Draco Malfoy je nebývale gentlmantský! Pomohl soupeři v nouzi! Tohle je skutečný duch famfrpálu.”

Harry téměř vyprskl smíchy. A nejen úlevou. Pomatenče, zaprvé, tohle není duch famfrpálu. Tohle nemá s famfrpálem vůbec nic společného. A za druhé, Draco pomohl druhému chytači jen z jediného důvodu: aby hra pokračovala.

Ačkoli bylo docela dobře, pokud si někdo myslel, že to udělal z ušlechtilejších pohnutek.

„A mrzimorští jsou znovu ve hře!” pokračovala komentátorka. „Pokud Serafina teď chytí zlatonku, zůstalo by skóre Mrzimor čtyřicet, Zmijozel dvě stě deset a upevnila by tím vítězství Zmijozelu! Takže teď potřebuje udržet Draca Malfoye ze hry!”

Cink! Cink! Cink!

Harryho už ze všeho povyku bolely uši. Famfrpálové zápasy mohou trvat neuvěřitelně dlouho, jen to není obvyklé.

Ale tenhle pokračoval pořád dál a dál.

A dál.

Komentátorka přestala oznamovat góly, pokud tedy nepatřily Mrzimoru, a to bylo jen výjimečně. A dokonce přestala mluvit i o tom, co dělají chytači. Vypadalo to, že Draco už se nemusí snažit zabránit Serafině v chycení zlatonky, protože byli mrzimorští s body tak pozadu, že nejevila o ni už žádný zájem. Začala pomáhat svému týmu a snažila se bránit Agnes DeMolayové ve hře. Popadla odrážeckou hůl od spoluhráče, který vypadal vyčerpaně, a posílala potlouky směrem ke zmijozelské hráčce.

Zatímco Draco dělal všechno proto, aby DeMolayová měla volnou cestu.

Po zlatonce se ani jeden z nich neohlédl už pořádně dlouhou dobu.

„Dělejte!” křičeli nebelvírští ze svých míst. „Umíráme nudou!”

Komentátorka pokračovala tak, jak začala před chvílí. „Vypadá to, že Hannah Abbottová a Susan Bonesová hrají paci, pacičky a že několik mrzimorských studentů usnulo.” Pak se naklonila a poslouchala, co jí Brumbál šeptal do ucha. „Pan ředitel mě poprosil, abych vám oznámila, že vykouzlené polštáře mají ten ohavný zvyk, že zmizí právě v okamžiku, kdy doopravdy usnete, takže buďte opatrní...”

Zjevně tak unuděná jako ostatní diváci, se zlatonka usadila na zábradlí hned před Harryho, začala se čistit a jedním křídlem si třela druhé.

„Vypadá to, že se jí líbíš,” řekl Snape. „To je možná tajemství tvého úspěchu na hřišti, nebo ne?”

Harry se pousmál. „Myslím, že ví, že kdybych hrál, nebyl by to takový blázinec.”

„No jasně, ty jsi se nikdy před tím, než si ji chytil, nepodíval na skóre?”

Harry se podíval na výsledkovou tabuli. „No jasně, ale kdyby měl Nebelvír šest set bodů náskok, asi už bych to neprodlužoval.” Pak si odkašlal a podíval se otci do očí. „Z nějakého důvodu chce Draco dnes nahrát Zmijozelu tisíc bodů.”

„To mi došlo,” zavrčel Snape.

„No, celá ta záležitost s body... bylo to velmi otcovské,” Harry sám sebe donutil pokračovat, ačkoli, když zvážil, že jsou obklopeni Zmijozelskými, ztišil hlas. „Dát přednost mně před kolejí.”

Snape naklonil hlavu a zachytil pohledem Draca. „Je rodina a je kolej,” zamumlal, pak sjel pohledem na Harryho a dodal, „a neopovažuj se mi děkovat.”

„To mě ani nenapadlo,” smál se Harry.

„... Zmijozel 850, Mrzimor 70,” řekla komentátorka a znělo to, jako že už se sotva drží na nohou. Popravdě někdo za ní chrápal.

„To je svinstvo, svinstvo!” ječel někdo z nebelvírských tribun. „Draco Snape se ani nesnaží!”

„Sellbergová taky ne, ty pitomče!” křičela Bulstrodová.

Snape se otřásl a na chvíli si zakryl uši. „No, alespoň to vypadá, že jsi své spolužáky přesvědčil o tom, jak se tvůj bratr jmenuje .”

„Neopovažuj se mi děkovat,” smál se Harry.

Cink!

Cink!

Cink!

„To už vážně začíná být nuda,” řekl Harry. Zlatonka stočila křídla kolem těla, usnula a přitom pořád seděla jen půl metru od Harryho. Touha chytit ji byla čím dál tím silnější, ale Harry si pomyslel, že by si tím asi u Zmijozelských nadělal nepříjemnosti.

„Jsme hladoví!” ozvalo se odněkud zleva. „Stejně už byl čas k jídlu!”

Za chvíli se z toho místa ozval sbor hlasů. „CHCEME JÍST. CHCEME JÍST. CHCEME. JÍST!”

Ten požadavek se šířil jako oheň a po chvíli ho volali dokonce i všichni zmijozelští kolem Harryho. Přestože chtěli, aby zápas pokračoval, dokud Zmijozel nezíská své body zpátky.

Brumbál vstal, několikrát mávl hůlkou a potom něco znovu zašeptal komentátorce.

„Během chvíle dostanete na svá místa oběd,” oznámila a s povzdechem dodala, „a jak jsem byla informována, i večeři. A pokud by zápas pokračoval po desáté hodině večer, máme slíbené horké kakao...”

Harry přivítal oběd s nadšením, šťastný, že má konečně na práci něco jiného, než monotónní dění na hřišti. Góly nejsou důvodem k velké radosti, když padají jeden za druhým a trvá to hodiny. Vypadalo to, že mrzimorští už na svůj osud rezignovali. Když se pokoušeli zastavit DeMolayovou, bylo to jen smutné gesto a nebylo v tom srdce.

Většina z nich se jen vznášela ve vzduchu a dívala se, jak se mění skóre.

Cinkcinkcinkcinkcinkcinkcinkcinkcinkcink.

Něco z toho ani nebyla DeMolayová, Harrymu už z toho zvonilo v uších.

„Hmm, smažené kuře,” ozvalo se nad ním. „To bych si nechal líbit.”

Draco sklonil trochu své koště, až se dostal těsně před Harryho, pak popadl stehýnko, které snědl se zjevným potěšením, olízl si prsty a naprosto ignoroval hru za ním.

„Myslím, že je to nezdvořilé, krást jídlo někomu z podnosu,” zlobil se Harry.

Draco pokrčil rameny. „Tohle není piknik. Je to čokoládové mléko? Podej mi ho.” Když vypil celou sklenici, pohladil si Draco žaludek a zakřenil se: „Bavíš se?”

Harry se natáhl dopředu. „Jak dlouho to chceš ještě protahovat? Vždyť Zmijozel už vede!”

„Teď, když vím, že odsud nemusím odcházet kvůli jídlu, tak není žádný důvod končit...“

„Draco,” přerušil ho Snape. „Myslím, že už si svého cíle dosáhl.”

„Jo, ale co je to tisíc bodů, když můžeme mít dva? Nebo pět? Nebo...“

„On vážně šílí po moci,” řekl Harry.

„Můžu si vzít roládu?”

„Draco!”

„Dobře,” zavrčel chlapec, „chápu.”

Draco zamířil konec svého koštěte na zlatonku, která spala na zábradlí. „Šššc!” zasyčel. „Hej ty, vzbuď se!”

Zlatonka zdvihla jedno křídlo, pod kterým byla schovaná, vykoukla z pod něj a trochu se protáhla.

„Leť, ty malý flákači,” řekl Draco se smíchem. A znovu na ni zaklepal. „No tak...“

Zlatonka nadskočila, vznášela se nad zábradlím a podrážděně bzučela.

Draco natáhl ruku a bez problému ji chytil.

zmijozelští kolem Harryho a Snape vybuchli v návalu dlouho odkládaného nadšení.

„... na zmijozelské tribuně se něco děje, je tam Draco Malfoy, nejsem si jistá, v čem by mohl být problém...”

„Pro Merlina,” zamumlal Draco a zamířil ke komentátorskému stanovišti se zlatonkou v ruce.

„... Aha, vypadá to, že Draco Malfoy konečně chytil zlatonku...“

„Draco Snape! Draco Snape! Řekni to už konečně jednou správně!” zařval na ni, zatímco vítězoslavně obletěl hřiště. Zmijozelští ječeli nadšením, ale všichni ostatní vypadali znuděně. Tedy až na Mrzimor, ti vypadali skleslí.

Když Draco přistál, rozeběhl se k němu celý tým. Harry neslyšel, co k němu volají, ale vypadalo to dobře, samé gratulace. Dokonce ho zdvihli a vynesli ho z hřiště na ramenou. Přestože pro to, aby chytil zlatonku, nemusel udělat vůbec nic výjimečného.

Nicméně musel ji udržet ve hře, než získali víc než tisíc bodů.

Konečný výsledek byl Mrzimor 130, Zmijozel 1260.

Harry si všiml, že otec pozoruje výsledkovou tabuli. „Docela dobré, ne?”

Snape se ušklíbl. „Nestačí to na to, aby Zmijozel vedl. Ale je to dobrý start.”

„Za tři týdny končí semestr,” připomněl mu Harry. „To už není moc času.”

„Šílíš nadšením, že Nebelvír možná znovu vyhraje?”

Harry cítil, jak mu rudnou uši. „Ne...“

Snape mu položil ruku na rameno. „Dělal jsem si legraci, Harry. Vedeš si dobře. Vím, že chovat se zodpovědně k oběma kolejím není jednoduchý úkol.”

„Ne, to není,” řekl Harry a vzpomněl si, jak se Draco zmínil o tom, že se ještě Harry nerozhodl, za jaký tým bude hrát příští rok. „Pojďme, tati, už je tu míň lidí. Půjdeme dolů a najdeme Draca.”

Zmijozelská šatna byla teď přecpaná lidmi a všichni mluvili jeden přes druhého. Harry nerozuměl ani slovo, ačkoli postřehl, že se tam často objevuje Dracovo jméno. A někdy dokonce Draco Snape.

Ale pak tam zaznělo i další slovo.

„Malfuji,” pronesl Zabini tím nejhnusnějším tónem, který kdy Harry slyšel a celá místnost ztichla. „Ty si teď myslíš, že jsi nějaký zasraný hrdina, Malfuji? Protože si vydržel létat dokola celé hodiny, zatímco zbytek týmu odvedl těžkou práci a skóroval? Teda jestli si myslíš, že to z tebe dělá znovu jednoho z nás...“

„Druž hubu, Blaise,” přikázala Agnes DeMolayová. „Byl to trochu nezvyklý zápas. Ale nebuď hnusnej na našeho chytače, kdyby Draco nezastavil Sellbergovou, chytila by zlatonku jako první a my bychom ty body nikdy neměli.”

„A a přestaň mu říkat Malfuji!” přikázal Erik Vanvelzeer.

„Jo!” přizvukovala Millicent Bulstrodová.

Zabini ignoroval Bulstrodovou a otočil se na Vanvelzeera: „Ty jsi ten, kdo svědčil, že je to hnusný vrah!”

„Někdo mi kouzlem změnil paměť, ty idiote!” odsekl Vanvelzeer. „Draco pro nás dnes odvedl dobrou práci. A je s podivem, že se mu při tom, jak se k němu chováš, chtělo. Jestli tě ještě jednou uslyším říkat mu Malfuj, praštím tě do nosu tak, že ti zůstane uvnitř hlavy! Pochopil jsi to?” Pak zvýšil hlas. „A to platí i pro všechny ostatní!”

„Jo!”

To byla znovu Bulstrodová. Harry si vzpomněl, že dřív s Erikem chodila, nebo že do něj byla aspoň zakoukaná.

„Dobře řečeno, pane Vanvelzeere,” řekl Snape a vystoupil ze stínu. Podle toho, že si jich nikdo nevšiml, Harryho napadlo, že musel nad nimi oběma zakouzlit maskovací kouzlo nebo něco takového.

„Harry!” řekl Draco a zakřenil se. „Neviděl jsem tě!”

Snape pokračoval hlubokým a vážným hlasem. „Pánové a dámy, pro případ, že byste to zapomněli, my jsme Zmijozel. A to představuje velkou dávku chytrosti. A také to znamená, že jsme schopni poučit se ze svých chyb. Když se ukáže, že předešlé spojenectví bylo chybou úsudku, nebudou zmijozelští lpět na minulosti v hloupé naději, že se všechno nakonec obrátí v dobré. Opravdový Zmijozel by si věc znovu promyslel a učinil nové rozhodnutí. Takové, které by pro něj bylo dobré. Draco to tak udělal. A jak všichni víte, cena za to byla vysoká. Ale cena za jeho předešlou cestu by byla ještě vyšší.” Snapeův hlas nabral na intenzitě. „Kdo z vás se chce stát otrokem? No tak! Řekněte mi to!”

Místnost se propadla do ticha, studenty zjevně zamrazilo. Harry se také otřásl, i když věděl, že jemu tahle řeč nepatří.

„Dokáži vaše myšlenky přečíst ve vašich očích,” pokračoval Snape. „Myslíte si, aspoň někteří z vás: ale ne, tak to nebude, to se mně nemůže stát. Jak můžete být tak naivní? Kdysi jsem byl na vašem místě, takže vím, o čem mluvím. Pod Voldemortovou nadvládou není žádná svoboda, žádné bezpečí a žádná odměna. Znamená jen bolest, zneužití a tohle.”

S těmito slovy Snape natáhl levou ruku a poklepal na ni hůlkou, aby zmizely všechny tkaniny, které ji chránily. Dokonce i obvazy.

Všichni zalapali po dechu nebo možná spíš zaúpěli a studenti, kteří stáli vzadu a natáhli se, aby viděli lépe, uskočili nazpět.

„Patřil sem do jeho vnitřního kruhu,” zdůraznil Snape. „Byl jsem jeden z jeho důvěrníků. A přesto jsem byl otrok, dámy a pánové. Vím, že už jste to slyšeli dřív. Ale možná, že teď jste připraveni poslouchat. Zamyslete se nad tím. Zamyslete se nad tím dobře.”

Harry si myslel, že jejich otec už skončil, ale Snape měl na srdci ještě jednu věc. „Pane Zabini. Veřejné urážky a hrubosti jsou, jak se domnívám, že víte, v Bradavicích přísně zakázané. Přijďte za mnou dnes večer v šest hodin do kabinetu a probereme, jestli deset tisíc vět bude stačit, abyste se příště zamyslel...“

„Deset tisíc vět,” zaječel Zabini. „Jen proto, že jsem řekl Malfuj?”

„Deset tisíc vět za každý incident,” řekl Snape s neúprosnou tváří. To Zabiniho umlčelo.

Ale někdo jiný zalapal po dechu. Ve dveřích šatny stáli Ron a Hermiona, která si rukou zakryla ústa.

Harry si k nim pospíšil. „Ahoj, co tady děláte?”

Ronův výraz uvázl někde mezi úsměvem a úšklebkem. „Ale tady ta koule na noze...“

Hermiona vytrhla svou ruku z jeho a zahučela.

„Promiň,” řekl Ron pobaveně. „Hermiona mě přesvědčila, že když je teď Draco tvůj bratr a my jsme tvoji nejlepší přátelé, tak že mu půjdeme pogratulovat. Tak mu to ode mě vyřiď.”

„Ronalde!”

„Ta tě z toho nenechá tak snadno vyváznout,” řekl Harry pobaveně. „Draco! Pojď sem na chvilinku.”

„Co je?” Když uviděl Rona, trochu se zakabonil. „Aha, tenhle.” Draco se ohlédl přes rameno na dav uvnitř. „Pojďme trochu na vzduch.” A zamířil ven. „Tak?”

„Gratuluju,” řekl Ron téměř nesrozumitelně.

Draco zdvihl obočí: „Prosím?”

„Gratuluju!”

„Ano, měl bych být oslavován,” souhlasil Draco se zářivým úsměvem. Byl to jeden z těch nejsem- si-jistý-jak-se-mám-chovat. „Odvedl jsem opravdu dobrou práci a zachránil jsem Sellbergovou. A přestože už je to pryč, nepochybně bych měl být odměněn polibkem od té krásné dívky po tvém boku?”

„Draco!” zaječel Harry. „Sorry, že tak vyvádí. Myslíme si, že je to psychologický problém. Snaží se vyrovnat s...“

Ron ohrnul ret a zrudl: „S tím, že je chudší, než jsem kdy byl já.”

„Ronalde!”

„Jo, tak to bylo velkodušné a laskavé,” řekl Harry a podíval se na Draca, který vypadal, jako že je mu všechno jedno. Harry cítil, že je to zase póza a připravil se na to, že ho Ron bude opět zesměšňovat.

Ale Ron vypadal těmi slovy, které vyšly z jeho úst, stejně zděšený jako Hermiona. „Nechtěl sem to říct!” vysvětloval. „Já... poslyš, Draco, neměl si vyhrožovat Hermioně, že ji políbíš!”

„Já jí nevyhrožoval, ty bezduché stvoření bez mozku, a i kdybych to dělal, holky vědí, jak se bránit. A navíc, nejsem to já, s kým se muchluje v temných koutech, zatímco by měla...“

Draco se odmlčel.

Ron nervózně přešlápl. „Dobře, podívej, prostě to mám v hlavě, jo? Nemohl jsem ty pomluvy neslyšet a chtěl jsem prostě jen říct, že...”

„Srozumitelné jako vždy.”

„Sklapni,” řekl Ron, ale neznělo to příliš přesvědčivě. „Vím, že být chudý pro tebe musí být těžké, a jsem si jistý, že je o hodně těžší peníze ztratit, než je nikdy nemít.”

Draco nonšalantně pokrčil rameny. „To nebudu popírat.”

Ron přikývl. „A... přece zůstáváš s Harrym a... to je dobře. Dlouho jsem si myslel, že hraješ na obě strany. Ale... teď jsi chudý a přesto jsi tady. Takže si myslím, že tu jsi z dobrého důvodu.”

Draco nad jeho slovy chvíli přemýšlel, pak vytáhl hůlku a rukojetí napřed ji natáhl k Ronovi. „Smír.”

„Nejsme nepřátelé. Tak jsem to myslel.”

„Je to gesto, ty pitomče.”

Ron zíral na hůlku, dokud ho Hermiona zezadu trochu nepostrčila. „Dobře tedy.” Vytáhl vlastní hůlku a jejím koncem se dotkl Dracovy.

Hermiona poskočila radostí a políbila oba na tvář.

„Já věděl, že nakonec dostanu pusu,” řekl Draco, když zasouval svou hůlku zpátky.

Harry mu musel přiznat jedno. Jestli byl Draco znechucený tím, že se ho dotkl někdo nečistokrevný, nedal to ničím najevo. Možná, že Marsha byla ještě lepší, než si Harry myslel. A možná, že byl prostě dost zmijozelstký, aby neukázal, kolik předsudků ještě má.

A když už mluvíme o tom být Zmijozelem...

„A teď, když už Severus ví všechno o tom malfujování,” usmál se Draco, „tvé malé kouzlo, které mě drželo zpátky je pryč. Finito. Už mi nic nemůže zabránit v tom, abych Severusovi řekl o Aranovi všechno.”

„Nic mu neřekneš,” řekl Harry, který nehodlal být do něčeho tlačen. Dohadoval se, že Draco za Severusem nepoběží. „Ne teď, když jsem udělal konečně to, co jsem měl udělat hned na začátku.”

„Ty si myslíš, že jsi měl být od začátku nesnesitelně hrubý?” zeptala se Hermiona.

„Já se trochu umravním,” řekl Harry. „Možná. Když se mi bude chtít...”

Draco se prakticky zalykal smíchy, ale přestal, když se objevil Snape, aby se k nim připojil. „Něco tě pobavilo, Draco?”

Harry viděl, jak Draco rychle přemýšlí. „Deset tisíc vět pro Zabiniho. To je jako Aguamenti pro umírajícího muže, Severusi.”

„Myslím, že jste to udělal správně, pane profesore,” vmísil se do hovoru Ron. „Harry, ty budeš o víkendu doma? Přijdeme se na tebe s Hermionou podívat.”

Když Harry osaměl se svou rodinou, obrátil se Snape ke Dracovi. „Gratuluji ti k tvému vítěství,” řekl suše. „Extrakt z toho zápasu by skutečně uvedl do bezvědomí mysl kohokoliv.”

Draco se s tím nepřel. „Chci další kuře! A tu roládu! A chci se jít podívat na počítadla! A chci si jít do Prasinek pro čokoládové žabky, které tam někdo zapomněl. A Severusi, mohu dostat kapesné? A mohl bych dostat nějaký bonus za to, že jsem získal Zmijozelu všechny ty body?”

Zatímco Draco zamířil k hradu a nadšeně blábolil, Harry a Snape si vyměnili vyčerpané pohledy.

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.