Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 95. KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ III. část

Preklad: Chalibda

Betareader:   Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška


Harry se na něj podíval. „Je daleko. A navíc jsem měl pocit, že už jsi svůj strach z hadů překonal. Salsa už ti přece tolik nevadí.“

„No, na ni už jsem si trochu zvykl.“

V tu chvíli Harrymu něco došlo. To, že dostanete šanci čelit svému strachu, ještě neznamená, že se ho úplně zbavíte. A tohle už mu mělo dojít dávno. Ron s ním přece tehdy také šel za Aragogem, ale přesto se ještě pořád bojí pavouků! Stejně tak, jako se Harry bojí jehel, přesto, že jim v tomhle roce čelil už dvakrát.

„Přeměň mě,“ prosil Aran znovu a znovu. Začal se plazit dopředu, ale protože byl hadem jen krátkou chvíli, moc mu to nešlo. Točil se do kolečka v trávě, kmital jazykem a ze všeho toho syčení byl už ochraptělý. Znělo to, jako že se pokouší plakat, ale neví jak.

Harrymu ho v té chvíli přišlo téměř líto. Věděl, jaké to je chtít plakat a nebýt toho schopen.

„Domnívám se, že se nám ten had pokouší něco říct,“ protáhl Snape nahlas. „Škoda, že mu nerozumím ani slovo. Pravděpodobně se mu jeho nové tělo líbí a říká mi, jak moc by se mu líbilo takhle zůstat. Takže ho tak nechám.“

„Patří mu to, potom, jak se choval k Harrymu!“ slyšel Harry vykřiknout Seamuse.

„Jo, to by patřilo. Ale přeměna přece za chvíli vyprchá...“ ozval se nějaký jiný Nebelvír.

Draco posupně zasyčel. „Teda co vy jste to za ignorantskou kolej? Tohle přece nebylo přeměňování. Tohle je úplně jiná třída. A to teda nevyprchá.“

Snape se pomalu rozhlédl okolo sebe a prohlížel si studenty i učitele. „Zajímalo by mě, jestli pak je tu někdo, kdo umí mluvit s hady?“

Harry si nebyl jistý, co má otec v plánu, ale měl pocit, že Snape chce, aby šel blíž a tak to udělal. Nejistým krokem vyrazil na místo souboje, kde se Aran točil stále do kolečka a jeho syčení se změnilo téměř v naříkání. „Já nechci být had, přeměň mě, přeměň mě...“

„Ano, Harry?“ zeptal se Snape s pozdviženým obočím, „potřebuješ něco?“

Harry na něj vytřeštil oči. „Chtěl jsi, abych přišel!“

„Skutečně?“ Když se Harry nezmohl na odpověď, Snape pokračoval. „Aha a nejsi náhodou ten, kdo umí mluvit s hady?“

V tom to Harrymu došlo. V tom hnusném článku se psalo, že hadí řeč je temné umění. Ale Snape chtěl, aby Harry řekl pravdu. Veřejně. Sebejistě. A možná že kvůli sobě úplně stejně, jako kvůli ostatním. Harry věděl, že hadí jazyk není špatný, a že nemá se zlem vůbec nic společného. Ale nikdy to neřekl nahlas. Prostě ho používal a doufal, že ho spolužáci pochopí. A měl pocit, že u většiny z nich to tak bylo. Ale teď bylo na čase ukázat, že se nestydí, protože se nemá za co stydět.

„Ano,“ řekl Harry nahlas a pootočil se tak, aby jeho slova slyšeli jak studenti, tak učitelé. „Ano, já umím mluvit s hady!“

„To je, ale pro profesora Arana velké štěstí,“ prohlásil Snape, „troufám si říct, že bude nekonečně šťastný, že tu má po ruce kamaráda, se kterým si může promluvit v hadí řeči.“

„On teď anglicky nerozumí,“ zašeptal potichu Harry.

„Ale oni ano,“ řekl potichu Snape a ukázal rukou k obecenstvu, „a co se týče jeho, on bude rozumět jen tobě. Pamatuj si to.“

Harry přikývl a klek si do trávy na jedno koleno. „Ahoj, vy tam dole.“

Než na něj Harry promluvil, ležel had bez hnutí. Ale když na něj Harry zasyčel, zdvihl hlavu a začal s ní kývat ze strany na stranu. „Ty.“

„Nikdo jiný vám nerozumí,“ řekl Harry a protože měl pocit, že ten hovor bude možná nějakou chvíli trvat, sedl si na zem s překříženýma nohama, „právě teď mluvíte hadím jazykem.“

Aran se zatvářil zděšeně a kmital dlouhým jazykem, jako by se pokoušel něco vyplivnout. Blbec, pomyslel si Harry. Tohle mu přece mělo dojít samotnému. „Ano, hadím jazykem. Řekněte mi, cítíte ssse teď jako ssstvoření temnoty?“

Hmm, chtěl říct zlý, ale hadi pravděpodobně tohle slovo vůbec neznají.

„Ale já za to nemůžu,“ syčel Aran a jeho tělo se stáčelo do vzteklých smyček.

Harry si všiml, že Snape začíná být napjatý a tak se ho pokusil gestem uklidnit. Pak obrátil svou pozornost zpátky k Aranovi. „Chápu, že sss vámi pravděpodobně teď cloumají inssstinkty, ale když mě teď kousssnete, už nikdy nebudete člověkem. Popřemýšlejte o tom.“

Aran zkrotl a začal znovu plačtivě prosit. „Řekni mu, ať mě přemění...“

„Vy za to sssice nemůžete,“ přerušil ho Harry, „ale já jsem k hadí řeči taky přišel bez vlassstního přičinění.“ Samozřejmě, že to možná není úplně pravda. Harry věděl, že Snape si není úplně jistý, jestli Harry nezískal hadí jazyk před lety od Voldemorta. Ale možná, že je to pravda, takže... „Činí mě to temným ssstvořením? Trval jssste na tom, že ano.“

„Ssstalo ssse to náhodou?“ Aran získal vládu nad svými svaly a plazil se dokola.

„Ano,“ syčel Harry a jeho vztek rostl tak, jako Aranův uhasínal. „Nežádal jsssem o to dokonce jsem ani nevěděl, že to umím! A nebylo potřeba, abyssste mě kvůli tomu zahanboval, nebo mi znemožňoval učit ssse!“

Had několikrát za sebou zamrkal. „Já...“

„Choval jssste ssse příšerně,“ obviňoval ho Harry, „a zasssloužil byssste si, aby vás můj otec nikdy nepřeměnil zpátky. Jak by ssse vám to líbilo? Být hadem po všechny další dny a noci?“

Hmm, zvláštní, jak se dá vyjádřit na vždy.

„Ne, prosssím,“ prosil Aran potichu a lítostivě, „musssí mě přeměnit zpátky. Já nechci být had, Přece mě takhle nemůže nechat?“

„A proč by ne?“ naklonil se Harry dopředu. Všichni se na něj dívali, ale jemu to kupodivu nevadilo. „Řekl jssste o něm, že je ssstvoření temnoty. A teď čekáte, že vásss nekousssne zpátky?“

Žádné slovo pro milosrdenství, pomyslel si Harry.

„Neeee.“ Aran se v trávě přikrčil. „To neeee!“

„Netuším, co má v plánu, ale jessstli chcete, můžu se ho zeptat.“ Harry počkal, dokud had nepřikývl, „ale musssíte mě poprosssit.“

„Prosssím.“

„Je hadí jazyk temný?“

Aran potichoučku syčel a váhal. Pak ale připustil. „Ne, mýlil jsssem ssse. Neměl jsssem to nikdy říct.“

Harry vstal a podíval se na otce.

„No to je tedy upovídaný had,“ prohlásil Snape. Tichý šepot v obecenstvu náhle utichl. „Chtěl něco konkrétního?“

„Z nějakého důvodu,“ oznámil Harry, „si už nemyslí, že je hadí jazyk ďábelský!“

„To samozřejmě není.“

„Přesně tak, přesně tak,“ ozvala se ze svého místa profesorka McGonagallová. Harry se podíval tím směrem a uviděl, že i několik dalších učitelů přikyvuje. A viděl, že i studenti jsou stejného názoru.

„A taky chce být přeměněn zpátky,“ přikývl Harry.

„Kdo by to byl řekl,“ Snape si poklepával hůlkou o stehna. „Co si o tom myslíš, Harry?“

„To je očividně na tobě.“

„Ne, to není,“ řekl Snape. „V tom všem, co se stalo, není to, co Aran řekl o mně, nijak důležité. Ty jsi ten, komu týden za týdnem ubližoval.“ Ty jsi ten, na koho zaútočil. Ty jsi ten, koho vydal Luciusovi Malfoyovi, i když nezáměrně. Dodávaly Snapeovy oči.

„Aha,“ Harry se obrátil zpátky na třesoucího se hada v trávě. Tentokrát se k němu nesklonil. „Mám rozhodnout, co sss vámi bude.“

Aran nadzdvihl hlavu. „Prosssssím...“

Harry věděl, že je možná příliš měkkosrdcatý, ale poslední, co chtěl bylo, aby se tenhle had potloukal po Bradavicích. Znal Arana jako člověka a věděl, že jako had bude příliš zbabělý na to, aby čelil divoké skotské vrchovině. Bál by se, že ho něco sežere, stejně tak jako se Salsa pořád bála Hedviky. I když, to už se od doby, kdy Harry zakouzlil její pelíšek, stávalo čím dál tím méně.

A co kdyby Arana nakonec něco doopravdy sežralo? Harry nechtěl mít na svědomí další smrt.

„Dělám to kvůli sssobě, ne kvůli vám,“ zasyčel. „A vy už nikdy nebudete mluvit o mém hnízdě. Jessstli ano, tak ssse vám ssstanou daleko horší věci, než to, co ssse ssstalo dnesss.“

„Nikdy...“

„A už vásss nikdy nechci vidět,“ pokračoval Harry, „hned teď odjedete.“

Had dychtivě přikyvoval a Harry měl pocit, že se Aran nemůže dočkat, až bude pryč z Bradavic.

„Tak ho tedy přeměň zpátky,“ řekl Harry a podíval se otci do očí

Snape se ušklíbl. „Teď už víš, proč jsem nechal rozhodnutí na tobě. Já bych ho asi neušetřil, ale věděl jsem, že se mohu spolehnout na to, že budeš spravedlivý i k tomu, kdo si spravedlnost nezaslouží,“ pak začal mávat hůlkou v komplikovaném obrazci a tiše pronášet latinské zaklínadlo.

Změna zpátky nabyla postupná. Aran se objevil v okamžiku kratším, než mžiknutí oka. Stál tam, s rukama rozhořčeně překříženýma. Což se ukázalo, jako špatná pozice. Harry si nebyl jistý, kam zmizelo Aranovo poničené oblečení, ale někde v té přeměně na hada a zpátky se prostě ztratilo.

Harry zaslechl vysoké zaječení a poznal Larissu. Když se tím směrem podíval, uviděl Draca, jak jí přitáhl k sobě a zakryl jí oči. Když zachytil Harryho pohled, zmijozelský chlapec pokrčil rameny, jako by chtěl říct, no co, konec konců je to jenom malá holka.

Studenti se v tu chvíli rozchechtali. To, že tu Aran stojí nahý, bylo samo o sobě dost legrační, ale to, že si to evidentně neuvědomil, činilo tu situaci ještě směšnější.

„No tak, předveď se!“ ječel Seamus

Zdálo se, že to probralo Arana ze zasnění. V panice se podíval dolů a zrudl. Jednou rukou si zakryl své soukromí a druhou zuřivě mával a zakoktával se na nějakém zaklínadle. Jenže neměl hůlku, ta zmizela spolu s jeho šaty.

„Severusi,“ ozval se Brumbál z místa, kde seděl učitelský sbor.

„Ano, řediteli?“

Harry se celou dobu snažil nesmát, protože mu připadalo příliš kruté si z Arana v tuto chvíli dělat legraci. Zejména proto, že si sám dobře pamatoval, jaké to bylo, když byl o Samhainu nedobrovolně vystaven nahý. Věděl, že to není legrační. Ale otcův nevinný tón ho udolal. A tak se rozesmál.

„Obávám se, že by se profesor Aran mohl nachladit,“ řekl Brumbál, „mohl bys?“

Harry měl pocit, že už nemusí být centrem pozornosti a tak se vrátil k Dracovi. Potěšilo ho, že bratr ještě pořád drží Larissu, takže si vůbec nevšimla, že už se Harry vrátil.

„Nech mě koukat! Nech mě koukat!“

„Ještě ne, broučku.“

Broučku? Vyslovil Harry neslyšně, když se vrátil na své místo.

Draco pokrčil rameny.

„Samozřejmě pane řediteli,“ odpověděl Snape. Pravděpodobně měl pocit, že už tu Aran stál ve větru dost dlouho. Jedno komplikované zavíření hůlkou a na trávníku se objevila Aranova. Aran se sklonil, aby si ji sebral, čímž vystavil na obdiv své pozadí a vyvolal další záchvat hysterického smíchu.

„Domnívám se, že mé cti bylo učiněno za dost,“ oznámil Snape, zatím co se Aran pokoušel vykouzlit si nějaké oblečení. Aranovi se Snape předtím neuklonil. Teď se ovšem elegantně poklonil nejdříve studentům a potom učitelům. „Děkuji vám všem, že jste se stali svědky očistění mého dobrého jména.“

Zdálo se, že Draco pochopil, že tenhle krátký proslov je svým způsobem narážka. Pustil Larissu a ustoupil tak, aby mohl i s Harrym zamířit na místo, kde se odehrál souboj a připojit se k otci. Těsně minuli zarudlého Arana, který poskakoval na jedné noze a pokoušel se navléct do kalhot. Harryho napadlo, že je pravděpodobně nějaká tradice, že vítěz odchází jako první.

Když míjeli řadu učitelů, postřehl Harry, že některé galeony mění své majitele.

Bylo jich celkem dost, ale on to nekomentoval, dokud nebyli pryč z famfrpálového hřiště. „Mám pocit, že učitelé na souboj sázeli!“

Snape jen pokrčil rameny.

„No, já tedy nechápu, jak někdo mohl vsadit na Arana? Nebo... o Bože. Že oni sázeli na to, jestli ho zabiješ nebo ne?“

„Já doufám, že sázky se týkaly množství kleteb, které by stačily na moji satisfakci. A jestli si myslíš, že učitelé jsou jediní kdo se vsázeli... opravdu jsi tak naivní, Harry?“

„Na něco takového bych nikdy nevsadil.“

„Já také ne!“ řekl Draco přehnaně nahlas.

„Vážně?“ zavrčel Snape, „takže tebe se to vůbec netýká, že ne?“

Draco se začal trochu loudat. „No a co jsem měl dělat, když ze mě profesorka Vectorová tahala informace?“

„Vždyť jsi vůbec nic nevěděl!“ vykřikl Harry.

„Jo, jenže to ona nevěděla, ne?“

„A na oplátku, Draco,“ řekl Snape přísně.

„Ty sis od ní něco vzal? Tys podvodně vytáhl peníze z učitele?“

Draco se ušklíbl. „Prosím tě, jediné, co jsem po ní chtěl, byl aritmetický teorém náhodného vzniku geneticky podmíněných poruch způsobených chemickou nerovnováhou v mozku.“

Harry se otočil a zíral na něj.

„No dobře, tak to řekla ona,“ připustil Draco a zaculil se. „Řekl jsem jí o Gregově dyslexii a zeptal se, jestli mu Věštění z čísel může nějakým způsobem pomoct. Nepošlu ho na tu mudlovskou terapii, co mi o ní říkala Hermiona, pokud se mi podaří najít nějaký magický způsob léčby.“

Řekl to, jako by slovo magický bylo synonymem pro slovo lepší.

Snape překvapeně zdvihl obočí. „A má nějaký nápad?“

„Jo, trochu. Ukáži ti, co mi dala.“ Draco se otočil k Harrymu. „Měls toho zatraceného kreténa nechat, aby zůstal po zbytek svého zoufalého života jako had. Zasloužil by si to.“

„Myslím, Draco,“ zavrčel Snape, „že už jsme mnohokrát mluvili o tom, jak šťastní jsme, že ne vždycky dostaneme to, co bychom si zasloužili.“

Zmijozelský chlapec zčervenal a sklopil oči ke svým botám.

Harrymu bylo bratra trochu líto a tak se pokusil změnit téma hovoru. „Ono to ale popravdě nebylo milosrdenství,“ přiznal. „Docela jsem se bál, aby se tu Aran potloukal jako had. Ne že bych ho musel tady potkávat nějak často, ale přeci jen...“

Draco se uvolnil, zajiskřilo mu v očích a řekl. „Padesát k jedné, že by si ho Larissa adoptovala. Byl by to její vlastní had. Jako bych tu potřeboval ještě jednoho a přímo ve Zmijozelu.“

„No, ty bys ho nevídal, ale mně by ho přinesla pokaždé, kdyby chtěla vědět, co říkal!“

Draco vybuchl smíchy. „To máš pravdu.“

„Bez pochyby by to byla pokaždé variace na to samé téma,“ řekl Snape.

„Jo. Přeměň mě,“ řekl Harry. „Teď jsem teda ještě stokrát radši, že jsem se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl.“

„Dobrá práce,“ řekl Snape, poplácal Harryho po zádech, vstoupili do hradu a zamířili domů.

***

„Ty jo, poslední týden školního roku,“ řekl Ron v pondělí ráno při snídani, zatím co napíchl párek z talíře plujícího okolo. „Harry, myslíš, že tě táta pustí o prázdninách na chvíli do Doupěte?“

Harry přikývl. „Myslím, že jo. A i kdyby ne, tak už teď vím, že budete moct přijet za mnou. Ty a Hermiona. To by mohlo být prima.“

„Jen ji nezvi beze mě,“ řekl Ron a díval se ke dveřím do Velké síně.

Harry sledoval jeho pohled a uviděl Hermionu, jak si povídá s Dracem. Zastavila ho před deseti minutami, když s Harrym vcházeli dovnitř. „Klídek, probírají jen ten Goylův problém se čtením.“

„No jasně.“

Před povinností odpovědět Harryho zachránilo zacinkání lžičky o sklenici, které bylo tak zesílené, že ho nebylo možné pominout. McGonagallová překřikla hluk studentského klábosení. „Pozor prosím.“

Síň umlkla a Brumbál vstal. „Jak už pravděpodobně mnozí z vás pochopili, Áron Aran v sobotu odpoledne rezignoval ze svého místa učitele Obrany proti černé magii. Vzhledem k tomu, že už zbývá jen týden školního roku, není možné najmout nového učitele a proto všechny hodiny Obrany odpadají až do začátku nového školního roku v září.“

Chvíli bylo ticho a byl slyšet jen tlumený hovor. Pak se ozvalo několik výkřiků a nad tím vším bylo slyšet Nevillův hlas.

„A co profesor Snape, pane řediteli. Nemohl by nás učit on?“

Jakmile to bylo jednou vysloveno, začali se přidávat i ostatní studenti, volali, že Snape byl skvělý učitel Obrany, naučil je mnoho a klidně by mohl Arana nahradit.

Hermiona, která seděla naproti Harrymu zuřivě přikyvovala.

Učitelský stůl byl příliš daleko, aby Harry mohl říct, jestli se za ten povyk Snape stydí, ale měl pocit, že vypadá trochu zaskočeně.

Brumbál nechal ještě chvíli studenty protestovat, pak ale zdvihl ruku. „Ale profesor Snape má jiné povinnosti, na které musí dohlédnout.“

„Hm... a tím končí naše zmrzlinové období,“ řekl Ron zachmuřeně. „Tvůj táta se vrátí a donutí nás vařit něco hnusného, aby se tím vyrovnali ty sladkosti. To bych teda radši, aby mě učil každý den v týdnu Obranu.“

Harry se usmál. „Jo. Já taky. Ale vždyť víš, ředitel to nebude riskovat. Co kdyby ten týden, kdy by byl oficiálním učitelem, na něj uvalil tu kletbu?“

Ron se zakřenil, ale přikývl.

Zdálo se, že Brumbál chce říct ještě něco, ale umlčel ho další zvuk. Tleskání. Harry nedokázal přesně říct, odkud vychází. Někde od Mrzimoru, nebo Havraspáru. Harry si řekl, že je to dobrý nápad a tak začal zuřivě tleskat a někteří nebelvírští ho následovali.

Pak se celá Velká síň naplnila potleskem.

„Nejlepší souboj, co jsem kdy viděl!“ zvolal někdo vzadu.

„Nejlepší hodiny Obrany od té doby, co tu neučí profesor Lupin!“ zvolal nějaký sedmák z konce stolu.

Snape vypadal trochu samolibě, opravdu jen trochu, ale po tomto komentáři odměřeně pokynul směrem k řediteli.

Nicméně Brumbál nechal potlesk i komentáře ještě chvíli plynout, pak znovu zdvihl ruku. „Ano, ano. Profesor Snape odvedl skvělou práci. Ale já vám chci oznámit ještě něco.“ Počkal, dokud se studenti neuklidnili. „Ve středu odpoledne odpadá poslední vyučovací hodina, abyste vy všichni, pokud si to budete přát, mohli být přítomni předání posledního díla do Bradavické sbírky umění. Jako poděkování za mnoho let služby v Radě školy a za štědré dary Bradavické nadaci, přivítáme Luciusem Malfoye, aby byl svědkem toho, jak bude na pozemku školy vztyčena jeho socha.“

Ron a Hermiona se podívali Harrymu do očí a z jejich výrazu bylo jasné, že vědí i to, co nebylo vyřčeno. Znali pravdu o tom, co se stalo ve Francii a co je ve skutečnosti ta socha. A věděli i všechno o Remusovi.

Harry cítil mrazení v pažích. Mrazení, které pronikalo až do kostí. Kdyby tak měl jehlu, mohl by ten pocit zahnat...

Jenže žádnou nemá a nemůže si ani žádnou udělat. No samozřejmě, že si může nějakou vykouzlit. Kdyby tak mohl být chvilku o samotě. Třeba cestou na hodinu Kouzelných formulí...

Harry se rozhodně nadechl. Ne. Jak to říkala Marša? Vyhýbat se situacím, které by mu dovolily vrátit se ke špatným návykům. Musí zůstat s přáteli tak, aby neměl šanci přeměnit si jehlu. A navíc, kdyby jim vyklouzl a Snape na to přišel, přivedl by je do maléru.

Nemluvě o tom, že by přivedl do maléru i sebe, kdyby Snape přišel na to, že podlehl pokušení. Nechce znovu zklamat otce. Nejlépe zahnat ten nápad hned, rozhodl se Harry.

O chvíli později mu došlo, že jeho pocity se musely odrazit i v jeho tváři. Ne, že by Hermiona věděla, jak ho uklidnit. „Ředitel říkal, že studenti mohou jít na odhalení sochy, pokud si to přejí,“ řekla tiše, „nikdo se na tebe nebude zlobit, když se toho nezúčastníš.“

To byla sice asi pravda, ale Harry nechtěl, aby si o něm někdo myslel, že je zbabělec. Jestli má být jednoho dne vůdcem v nadcházející válce, nesmí nikdo mít pocit, že se bojí čelit Luciusovi Malfoyovi. A navíc, to přece nebude Lucius Malfoy, bude to Remus. A Harry chtěl vidět, jak si ve své roli špiona vede.

„Draco tam půjde a já tam chci být s ním,“ vysvětloval.

Na konci stolu se Dean naklonil dopředu. „A proč tam tvůj bratr půjde?“

Aby uviděl matku, pomyslel si Harry. „Aby ukázal Luciusovi, že se ho nebojí.“

Dean přikývl a vrátil se k loupání svého banánu.

Hermiona stiskla rty. „Já si ale vážně myslím, že by bylo lepší, kdyby tam Draco nechodil, jak se asi bude cítit, až uvidí... po všech těch věcech, co ten chlap minulý rok udělal?“

Jak se bude cítit, až uvidí Remuse, který předstírá, že je Lucius? To bylo to, co měla na mysli. A to Hermiona netušila tu druhou polovinu problému. Jak se Draco vyrovná, až uvidí stát Remuse po boku své matky?

„Bude trvat na tom, že půjde,“ Harry vstal a popadl z podlahy batoh, „pojďte a někdo mě doprovoďte. Nebo odpadla i hodina Formulí?“

***

V úterý proběhla ochutnávka zmrzlin. Brumbál ještě pořád učil Lektvary, což bylo divné. Harry by býval byl očekával, že se o tom otec zmíní. Teď, když s ním Harry znovu bydlel, měli dost příležitostí si spolu promluvit.

Na druhou stranu Snape vypadal hrozně zaměstnaně. Většinu minulého večera trávil zalezlý v kanceláři a psal nějaký dlouhý dokument. Vypadalo to, že je to ten samý, na kterém pracoval před soubojem. Harry netušil, co to je a napadlo ho, že Brumbál by to mohl vědět.

V půlce ochutnávání všech zmrzlin, co byly vytvořeny Harry došel až k místu, kde ředitel ochutnával kopeček růžové zmrzliny s mangovou oplatkou, kterou vytvořil Seamus. „Pane? Myslel jsem si, že tento týden už bude učit táta? Vždyť jste to tak řekl?“

„Vážně jsem to řekl, chlapče?“ rozesmál se, až se mu třásly vousy, „pokud si dobře pamatuji, řekl jsem jen, že má povinnost.“

„Vždyť víte, že jsme si mysleli, že to znamená Lektvary.“

Brumbálovi zajiskřilo v očích. „A znamená Harry. Znamená. Ministerstvo požádalo Severuse o radu při předpokládaných změnách ve zkouškách OVCE z Lektvarů... Zdá se, že by si přáli mít více studentů, kteří by chtěli být zařazeni do bystrozorského výcviku.“

Harry přimhouřil oči. „Takže jim konečně došlo, že je válka?“

„Ano a vzhledem k tomu, že výroba lektvarů není pro bystrozory nejdůležitější...“ Ředitel pokrčil rameny. „Tak si ministerstvo myslí, že pravděpodobně není zas až tak nutné, mít tolik znalostí. Samozřejmě by to nemělo dělat nepřekonatelné potíže.“

„Vždyť by mohl MLE zaměstnat kouzelníky, kteří jsou opravdu dobří v lektvarech. A bystrozorové by se s nimi vždy mohli poradit, bude-li něco speciálního, nebo důležitého.“

„Výjimku tvoří bitevní pole.“

„To ano, ale...“ Harry se na chvíli zamyslel, „bude Severus ochoten zjednodušit své osnovy, aby odpovídaly novým OVCE? Nedokáži si představit, že by to udělal.“

„No, zatím zuby nehty bojuje proti zjednodušování předmětu,“ přikývl Brumbál.

„A co si myslíte vy, pane?“

„No, já chápu obě strany. Bylo by ku prospěchu věci mít více bystrozorů, a pokud budou přijata nová pravidla, podá si žádost několik skvělých mladých kouzelnic a čarodějů. Ale stejně je potřeba, aby byli dostatečně schopni, aby mohli uspět, takže...“ Brumbál pokrčil rameny. „Bojím se pomyslet, co tvůj otec řekne na žádost, aby zjednodušil učební osnovy pro sedmý ročník.“

Harry se zakřenil. „No, řekne ne. Tedy buď tak, nebo to změní, jak je žádán a pak to hodí za hlavu a bude učit to, co vždycky.“

„Jo, dokud nám sem ministerstvo nepošle nějakou další Dolores Umbridgeovou.“

Harry si na něco vzpomněl. „Už jste přemýšlel nad tím, kdo bude příští rok učit Obranu? Proč někoho nevyberete už teď? Aby nám sem ministerstvo nemohlo nacpat další Dolores Umbridgeovou?“

Brumbál přikývl. „No, mám už někoho v hlavě. Napíšu jí hned, jak to bude možné. Hned, jak bude odchod profesora Arana oficiální.“

Jí. Harry věděl, že je to od něj špatné. A věděl, že by Hermionu ranila mrtvice, kdyby teď mohla číst jeho myšlenky. Jenže. Jediná čarodějka, která je za celé ty roky kdy učila Obranu, byla Umbridgeová. Harry si nemohl pomoci, ale byl po tomhle zážitku podezíravý. „A je schopná? Bez urážky pane, ale vy opravdu máte talent... no...“

Jiskřičky v Brumbálových očích pohasly. „Jak už ti jistě došlo, to místo je prokleté. A Harry, pokud tohle dojde i studentům, nemyslíš, že to ví celý kouzelnický svět? A je neobvyklé, aby dobří učitelé přijali místo, ve kterém nemají naději pokračovat.“

Harry si vzdychl. „Takže není schopná.“

„Ale ano, je,“ řekl Brumbál mírně. „To ostatní jsem ti řekl, abych se ti omluvil, Harry. Vždycky jsem chtěl pro tebe jen to nejlepší, a jestli se mi to občas nepovedlo...“ Brumbál zavrtěl hlavou a pokračoval o něco rozhodnějším hlasem. „V každém případě předpokládám, že se ti Maura Morrighanová bude líbit. Je pastýřka...“

„Pastýřka!“

„Svým způsobem. Má skutečně neuvěřitelnou možnost pracovat s magickými tvory. V loňském roce pečovala o Klofana. Když Sirius zemřel, poslal jsem Klofana, aby žil s ní a s jejím stádem hypogryfů.“

„Aha.“ Na samém kraji Harryho vědomí se vynořila nějaká myšlenka. Příběh. Něco, co už jednou slyšel... „Aha. Myslím, že mi Severus něco vyprávěl o nějaké stádu hypogryfů v Irsku. Jméno dokonce zvoní jako zvon, myslím. Tedy, možná.“

„Severus Mauru zná. Její schopnost vycházet s magickými tvory jí umožňuje získávat neobvyklé ingredience do lektvarů.“

„A proč jí teda nevadí, že je to místo prokleté? A proč si myslíte, že toho ví z Obrany dost na to, aby nás mohla učit?“

„Myslím, že už jsem ti toho pro teď prozradil dost,“ řekl Brumbál rázně. „A já mám ještě ochutnat několik chutí. A jsem si jistý, že ty také.“

Harry by se raději dozvěděl pár odpovědí na své otázky, ale bylo mu jasné, že to už se nestane.

No, aspoň se dozvěděl něco. Teď se může na Mauru Morrighanovou zeptat otce. Bože, pastýřka. Copak byl Remus jediný slušný učitel Obrany, kterého kdy Bradavice viděly? Harry si víc, než kdy jindy přál, aby to místo mohl přijmout otec.

Když se Harry vrátil ke svému stolu, našel tam Rona, jak se drží za břicho a úpí. „Snědl jsem moc zmrzliny,“ vyhrkl, když se podíval na Harryho. „Příliš mnoho divných chutí.“

Hermiona, která právě procházela okolo s dvěma malými pohárky citronové zmrzliny, ho zaslechla. Rone, já jsem ti říkala, abys od každého ochutnal jen trošku! Není divu, že tě bolí žaludek, když jsi do sebe u každého stolu nacpal půl misky!“

„Hermiono, tomu asi moc nepomůže,“ zavrčel jí za zády Draco.

Ron souhlasně zaúpěl.

„Ochutnej naši,“ řekla Hermiona a našpulila pusu.

Ukázalo se, že citrónově limetková zmrzlina je opravdu dobrá. Ta správná kombinace je opravdu dobrá. Později, když třída vybírala, vyhrála tahle zmrzlina cenu za nejlepší chuť. Nicméně cenu za kreativitu vyhráli Dean s Nevillem za své želatinové slimáky. Harry si pomyslel, že je trochu nechutné je jíst a měl pocit, že poté, co ho polkl mu slimák ještě dlouho lezl po žaludku sem a tam. I když na druhou stranu, posypat je rozdrcenýma čokoládovými sušenkami, aby vypadaly jako zaprášení, byl dobrý nápad.

I když Harry by býval byl dal přednost tomu, dostat je bez kousku lékořice, která předstírala, že je kamínek.

***

Ve středu odpoledne doprovodili Ron a Hermiona Harryho do sklepení, aby mohl jít na odhalení sochy s otcem a bratrem. Když vešel do dveří, cítil se trochu zaskočen. Draco stál v obýváku a zápasil s límečkem nového společenského hábitu. Nebo tedy alespoň společenského hábitu, který předtím Harry nikdy neviděl.

„Potěšení z přímého přístupu ke galleonům,“ řekl Draco ležérně.

„A kdy sis ho koupil?“

Dracův úsměv ohladil ostří jeho slov. „Objednal po sově. Opravdu tě budeme muset naučit přemýšlet jako kouzelníka.“

„Ale...“ Harry chvíli přemýšlel, jako to zformulovat. „Jsi si jistý, že je to vhodné? Je teda o něco jednodušší než ten s kožešinou, co jsi nosil dřív, ale stejně...“

Přerušil ho Snapeův hlas. „Harry, převlékneš se nebo půjdeš tak jak jsi?“

Harry se otočil a uviděl, že i jeho otec je oblečený poněkud formálněji než normálně. Ne ve společenském hábitu, ale ve svém nejlepším učitelském hábitu, který vypadal čerstvě vyžehlený.

Harry bojoval sám se sebou, jestli jít, nebo ne. Vidět Remuse by bylo prima, jenže vidět ho jako Luciuse už bude o něco horší. Už jen když o tom přemýšlel, měl pocit, že potřebuje jehly. A ještě ke všemu se má kvůli tomu obléknout do společenského hábitu?“

„A není to trochu divné?“ Harry si odkašlal, „když se budu chovat, jako bych oslavoval to, že do Bradavic přijede Lucius Malfoy.“

„Tak jdi, tak jak jsi,“ řekl Snape klidně.

Harry se cítil čím dál tím hůř. „Já... já možná vůbec nepůjdu.“

„Rozhodně tu nezůstaneš během toho obřadu sám,“ odpověděl Snape, „myslím, že vím, jak by to dopadlo.“

Copak je tak průhledný? „Je mi jedno jestli je to ve skutečnosti Remus. Je mi na zvracení z toho, že tomu chlapovi se dostane té cti, a bude mít sochu na Bradavickém pozemku, jako by byl stejně důležitý jako zakladatelé! Zabil studenta a to nemluvím o tom, že si přál smrt svého vlastního syna!“

„Ano je to odporné,“ souhlasil s ním otec, „a nikdy bych s tím nesouhlasil, kdyby nebylo třeba přesvědčit domácí skřítky, že to, co viděli, byla Luciusova socha, a ne on sám přeměněný na kámen. Nepotřebujeme, aby se začalo šeptat o Luciusově smrti.“

Harry se rychle posadil na gauč, žaludek se mu stáhl úzkostí. „Já vím, ale pomyšlení na to, že sem budu chodit celý příští rok a ta věc bude stát na pozemku...“

„Hm... to jo,“ řekl Draco a přešel k Harrymu, „ještě před nedávnem bych byl hrdý na to, že tu stojí Luciusova socha, ale teď už ne.“

„Ani jeden z vás ji neuvidí, když se o to nebudete doopravdy snažit,“ ujistil syny Severus.

Harry k němu uslzeně vzhlédl. „A kde teda bude stát?“

Snape mu podal ruku. „Pojď a uvidíš.“

„No jo.“ zaúpěl Harry a vstal, „jen si odskočím na záchod...“

„A převleč se také do společenského hábitu,“ volal za ním Draco, „musíme před kouzelnickou veřejností nějak vypadat.“

Přesně to Harry potřeboval slyšet. Bude tam tisk. Snad aspoň Holoubková nebude mít tu drzost přijít, zejména poté, co Snape všude trousil poznámky o tom, co jí čeká. Ale stejně...

S povzdechem si Harry uhladil vlasy trochou vody a začal se přehrabovat ve svém kufru. Společenský hábit našel zmuchlaný a pomačkaný ležet na dně. S dalším povzdechnutím ho vrátil zpátky a rukou zavadil o neviditelný plášť.

Paže ho najednou začaly svrbět tak, že to téměř nemohl vydržet. Snape ho nenechá o samotě, ale plášť by mu mohl poskytnou alespoň chvilku samoty. Jediné, co musí udělat je strčit ho do kapsy a pak kdykoli bude potřebovat chvilku s jehlami, stoupne si za strom, nebo ke zdi a zmizí...

Harry sevřel třpytivou, měňavou látku v rukách. Byla tak jemná, že svůdně protékala jeho prsty jako voda.

Ze všeho nejvíc si plášť chtěl přehodit přes sebe a zmizet. Jen na chvilku.

Ale pak si vzpomněl na to, jak mu Marša říkala, že kdykoli se pokoušela držet dietu, musela vyhodit ze spíže všechna nezdravá jídla. Protože pokud je měla v dosahu, dříve nebo později něco z nich snědla.

Harrymu nejdřív připadalo, že je to podivná historka. A nejen proto, že mu Marša nepřipadala jako někdo, kdo by si měl dělat starosti s váhou. Co to má co společného s ním? A tak mu vysvětlila, že i on si musí vyklidit spíž, a odstranit ze svého dosahu všechny jehly a všechno, co je nějak svázané s jeho špatným návykem.

A tohle je přeci stejné jako mapa...

Sevřel prsty kolem látky a vyrazil do pokoje, kde ho čekal otec. Beze slova hodil neviditelný plášť směrem ke Snapeovi.

Ten se na něj upřeně podíval. „To je asi rozumný nápad,“ řekl po chvilce. „Děkuji Harry.“

Draco si prohlížel chvíli jednoho, pak druhého. „Aha... tys ho chtěl... hm.“

Harryho samotného překvapilo, že je schopný s tak staženým krkem promluvit. „Ale budu ho chtít zpátky hned, jak začnu mít pocit, že to mám trochu víc... pod kontrolou.“

„Samozřejmě.“

Draco se podíval na nové hodinky, které měl na zápěstí. „Už nemáš moc času na to, aby ses převlékl...“

„Půjdu ve školním hábitu.“

„Budou tam fotografové!“

Snape zdvihl ruku. „To už stačí, Draco. Už takhle toho chceme po Harrym hodně.“

„Snad to není tak zlé, ne?“ Prohlížel se Harry. „Většina studentů půjde v normální hábitu.“ Podíval se na Draca. „A navíc, proč bych měl chtít, aby si Věštec myslel, že mám k Luciusovi nějaký respekt?“

„Ukázal bys respekt k Bradavicím,“ řekl Draco upjatě, „a navíc, aby má matka věděla, že se mi daří dobře. To snad není špatné, ne?“

„Ne.“ Harryho mělo napadnout, že Draco bude myslet na matku. „No... jen prosím tě neudělej scénu, pokud ji Remus bude držet za ruku, nebo něco podobného.“

„To by asi radši neměl dělat,“ řekl Draco pochmurně, „a ne jen proto, že je to pohled, který by se mi nelíbil. Zemřel by rychle ošklivou smrtí, pokud si myslí, že skutečný Lucius by se takhle předváděl na veřejnosti.“

Což je asi pravda, protože pokud mohl Harry říct, je Narcissa Malfoyová opravdu ledová královna.

„Lupin se bude snažit,“ řekl Snape a postrčil je oba ven. Harry měl pocit, že se mu otec pokouší dodat odvahy, ale tím, co řekl se mu podařilo dosáhnout pravého opaku. Harry věděl, co si o Remusově snaze Snape myslí.

V tichosti kráčeli po nahoru stoupající chodbě. Ještě že tak, protože Harry byl zcela zabraný do rozhovoru sám se sebou. Nebude to doopravdy Lucius, opakoval si, když zahnuli za roh a šli do schodů. Ať už bude znít jakkoli nenávistně, pořád to bude Remus. Remus v Luciusových šatech. Protože Lucius je mrtvý. A je v pořádku mít z toho radost. I Brumbál má.

Po všech těchto myšlenkách ho začaly ruce svědět tak zuřivě, že si začal přát, aby si ten neviditelný plášť byl nechal.

Ale přece ho neztratil. Byla to docela ironie, že si ty otcovy věci vyvzdoroval jen proto, aby je nakonec dal Severusovi. Ale věděl, že je to tak v pořádku. James by přece taky nechtěl, aby měl Harry plášť nebo mapu, ne proto, aby si s nimi mohl ubližovat.

Vyšli dveřmi na pozemky a Snape je vedl po zarostlé cestičce, které si Harry nikdy předtím nevšiml. Vůbec netušil kam vede. Dokonce i když došli až na malou louku na konci a Harry spatřil sochu, postavenou na jednoduchém podstavci, ničemu nerozuměl.

Ale Draco očividně ano. A hvízdl.

Nejprve si Harry myslel, že Draco spatřil v zástupu matku. Ale ne. Draco se díval téměř přímo vzhůru. Harry zaklonil krk a v tu chvíli mu to všechno došlo.

Sovinec.

Ta socha – nebo tedy ještě spíš Lucius sám – bude stát přímo pod Sovincem.

„Přišlo nám s Albusem, že je to docela vhodné místo,“ zašeptal mu Snape do ucha.

Harry trhaně přikývl. To co otec předtím říkal, byla úplná pravda. Pokud nebude chtít, tu sochu už nikdy neuvidí. Po téhle části pozemku studenti obvykle nechodí. A z dobrého důvodu. Přitom množství sov, které vylétává a zalétává v každém okamžiku, má všechno dole skvělou šanci být zasaženo přebytky sovího zažívání.

Harry si pomyslel, že na dobu obřadu museli být ptáci nějak zahnáni kouzlem. V dohledu nebyl ani jeden. Ale hned, jak bude po něm, Albus – a nebo možná Severus – to kouzlo odstraní.

Pak už Lucius nezůstane dlouho krásně mramorově lesklý.

„Velmi vhodné,“ řekl Harry tak tiše, jak jen dokázal, „ale nenapadne nějakého skřítka tu sochu čistit?“

„Dobby trval na tom, že se jako bývalý Malfoyův skřítek bude o sochu starat sám,“ řekl Snape téměř s úsměvem. „A doufám, že si dokážeš představit, jak často se takového úkolu zhostí.“

Harry se usmál. To by mohlo fungovat.

Draco očividně hovor nesledoval. Šedýma očima pročesával zástup. Dokonce si stoupl na špičky, aby lépe viděl.

„Tamhle,“ řekl Snape a mírně přitom do Draca šťouchl, „právě míjí ten starý dub.“

Harry se také podíval a uviděl Narcissu Malfoyovou, jak vážně kráčí dopředu kroky drobnými tak, že to vypadalo, jako by se vznášela. Nebo to tak možná vypadalo proto, že její tmavozelený hábit byl tak lehký a průsvitný, že klouzal po zemi. Po jejím boku kráčela dokonalá kopie jejího manžela. Naprosto věrný byl i ten povýšený arogantní výraz na Luciusově tváři. Platinové vlasy měl stažené z čela a v ruce držel hůl s hadí hlavou.

Řád musel znovu stvořit Luciusovu hůlku, pomyslel si Harry. I když s jiným jádrem, takovým, které bude Remusovi lépe sedět.

„Je nádherná,“ vydechl Draco obdivně. „Pro Merlina, podívej se na ni. Vždyť úplně září! Nikdy předtím nevypadala tak skvěle!“

„To je tím, žes ji dlouho neviděl,“ řekl Harry suše, „byls sice tento rok statečný, ale přesto ti scházela. To je samozřejmé.“

„Možná, že jí ty nedávné události také prospěly,“ dodal Severus.

To by dávalo smysl. Draco sice o svých rodičích často nemluvil, takže Harry netušil, jestli Narcissa svého manžela skutečně miluje, ale jestli ne, tak Lucius asi není kouzelník, se kterým by bylo snadné žít. I když tahle myšlenka byla poněkud alarmující. Jestli Remus předvádí v roli Luciuse dobrou práci, neměla by si Narcissa všimnout žádného rozdílu.

Náhle se před zástupem objevil Brumbál. Na rozdíl od většiny učitelského sboru, která stejně, jako Snape, na sobě měla učitelský hábit, ředitelovo oblečení bylo nejpestřejší, které Harry kdy viděl. Hořčičně žlutá a stříbrná, na klobouku karmínově rudé střapce, které mu sahaly až do půlky klobouku.

Hůlkou se dotkl svého krku a potom promluvil zvučným hlasem. „Vítám vás, dámy a pánové. Náš čestný host už je tady, takže buďte tak laskaví a udělejte mu cestu.“ Brumbál pokynul rukou, obecenstvo se rozestoupilo a udělalo uličku přímo k řediteli, který stál před sochou.

Lucius a Narcissa tou uličkou prošli, kývali na pozdrav profesorům, které míjeli. Jako král s královnou, pomyslel si Harry. Až na to, že jejich veličenstva by byla příliš povznesena na to, aby se zle dívala po lidech, které nenávidí. Alespoň Harry si to tak představoval. Pro Severuse Lucius neměl schované zdvořilé pokývnutí. Ani náhodou.

Narcissa měla oči jen pro Draca. Harry měl pocit, že jeho a Severuse si vůbec nevšimla. Její zářivě modré oči byly upřené na syna a obličej měla naplněný něčím, co vypadalo jako láska.

Škoda, že jsi neměla dost lásky, abys bránila svého syna proti svému manželovi, pomyslel si Harry. Zavrhla jsi ho stejně jako Lucius. Nechala si ho odejít od rodiny a nikdy na jeho obranu neřekla ani slovo...

Jenže namítat něco na Dracovo zplnoletnění by znamenalo jen udržet ho déle v Luciusově sféře vlivu, došlo Harrymu. Možná, že Narcissa dělala to, co jí připadalo nejlepší. A nepochybně se pokusila postarat o Dracovu finanční budoucnost, i když poněkud zvráceným způsobem. Vraždou jednoho ze svých vlastních příbuzných...

Když je Malfoyovi minuli, Harry se otočil, aby se podíval, jak si vede bratr, a ke svému zděšení uviděl, jak Draco rychle mrká, celý obličej napjatý úsilím ovládnout se. Snape ho držel kolem ramen a lehce tiskl.

Draco se přerývaně nadechl s očima upřenýma na to, co se odehrávalo vepředu.

Narcissa a její manžel se postavili každý z jedné strany ředitele, oba tak blízko soše, že by se jí, pokud by natáhli ruku, mohli dotknout. Harryho zamrazilo. Musel sám sobě připomínat, že socha je opravdu mrtvé tělo přeměněné na mramor. Protože jinak by si myslel, že ten živý muž z masa a kostí, který před ním stojí, je doopravdy Lucius.

A vidět, jak se skutečnému Luciusovi Malfoyovi dostává takové cti, to by nezvládl. Opravdu nezvládl.

Brumbál mluvil z připravených poznámek, které se před ním vznášely, jak proslov pokračoval, listy se samy otáčely. Harry se pokoušel neposlouchat, za to Draco byl naprosto fascinovaný. Harry nedokázal říct, jestli tak zaujatě poslouchá, nebo jestli tak upřeně pozoruje matku. Přesto do Harryho vědomí občas pronikla nějaká věta. Dlouhá léta služby, jako školní radní, přestavba famfrpálového hřiště, nákup košťat pro zmijozelský tým, a pak jedna, která donutila Harryho skřípat zubama. Úzkostlivá pozornost k detailům, když nebezpečný Hypogriff ohrožoval život studentů školy...

Konečně bylo po proslovu, ředitel pokynul rukou k zelené stuze, která byla ovázaná okolo mramorového podstavce sochy.

Remus přistoupil blíž, vytáhl z hole hůlku, jako by to dělal už po celé roky. Harry byl ohromen tím, jak moc díky tomu, vypadal jako Lucius. „Cortus,“ řekl Remus a jeho hlas měl přesně ten povýšený a namyšlený tón.

Jeden dotek hůlkou, stuha se rozdělila ve dví a snesla se na trávník.

Harry si myslel, že už je po obřadu, a tak se otočil, že půjde pryč, ale to by býval byl přišel o poslední Brumbálovo gesto. A nebo to možná byl otcův nápad.

Když se stuha dotkla země, vyrašily z ní v okruhu několika metrů rostlinky, které začaly hned rozkvétat. Fialové, žluté, bílé vytvořily koberec, uprostřed kterého stáli Lucius, Narcissa a Brumbál.

Když Severus zachytil Harryho tázavý pohled, zašeptal. „Macešky, Pansyiny jmenovkyně.“

Pansy.

Harry chápavě přikývl. Bylo to obvinění. Takové, kterému bude rozumět jen málo lidí. Protože jen málo lidí zná pravdu. Ale i ta trocha si to bude pamatovat navždy. Lucius Malfoy bude navždy stát dole pod Sovincem, na hlavu mu budou padat soví pelety a kolem něj budou květy, jako připomínka na dívku, kterou zabil. Nezáleží na tom, že Pansy nebyla nevinná. Lucius nebyl tím, kdo ji měl soudit.

Harry si vzpomněl na lekci, kterou dostal o Vánocích od otce. O tom, že on není ten, kdo má odsoudit Luciuse. Ale on se mu přece nestal soudcem, porotou, a katem. On se přece jen bránil.

Svrbění v jeho pažích ustávalo.

Když doznělo všechno to och, a ach, začal se zástup rozcházet. Draco ale vypadal, že vrostl do země. A nebylo divu. Lucius a ředitel mluvili s tiskem. Harryho potěšilo, když viděl, že Rita Holoubková se jim vyhýbá velkým obloukem a vypadá skutečně vyděšeně, kdykoli její pohled zabloudí směrem k bradavickému učiteli Lektvarů.

Právě, když chtěl něco říct otci, všiml si, že k nim zamířila Narcissa Malfoyová, rty zkroucené do něčeho, co měl pravděpodobně být upřímný úsměv.

Buď byla ta nejlepší herečka, kterou kdy svět viděl, nebo byla opravdu šťastná, že vidí syna.

Harry chtěl jít pryč, ale Snape lehce zavrtěl hlavou. V jeho očích bylo jasně napsané zůstaň tady.

„Draku, můj poklade,“ řekla Narcissa vřele. „Můj nejdražší Draku. Tolik jsi mi letos scházel.“ Přistoupila tak blízko, aby se ho mohla dotknout a vzala obě jeho ruce do svých, široce se usmívala. Ten úsměv rozzářil celý její obličej, bylo to, jako by zpoza mraku vyšlo slunce. Harry teď viděl to, o čem před tím mluvil Draco. Narcissa Malfoyová je možná uvnitř temná a odporná, ale je to opravdu nádherná žena.

„Matko,“ řekl Draco a v jeho hlase byla slyšet bolest. Harry si nedokázal představit, jaké to pro něj musí být. Miluje svou matku. Ale ona stojí po boku Luciusovi, který ho nenávidí. A tak Draco svou matku pravděpodobně miluje i nenávidí zároveň.

„Daří se ti dobře?“ zeptala se a celého si ho prohlédla. „Jsi šťastný?“

Draco se uvolnil, i když jen trochu. „Ano, velmi.“

Narcissa se podívala zpět, tam, kde její manžel ještě pořád mluvil s Brumbálem. Když se otočila, zachytila Snapeův pohled. Velmi tiše, téměř neslyšitelně zašeptala. „Děkuji ti, Severusi. Vím, že mohu věřit, že se o můj poklad postaráš dobře.“

„Narcisso,“ řekl Severus hluboce. Harry očekával, že řekne ještě něco, ale Severus už dál nic nevysvětloval.

„Je mi líto toho, co se stalo s tvým dědictvím po Walpurgisu Blackovi,“ řekla Narcissa, rukama laskala Dracovi dlaně a její šepot byl tak tichý, že se zdálo, že by ho mohl odvát vítr. „Dráčku, pokoušela jsem se dělat, co jsem mohla. Byla bych ti dala můj sejf, kdyby to bylo možné. Ale tvůj otec je podezíravý a učinil opatření...“

„Můj otec je Severus,“ řekl Draco potichu a stiskl jí ruce, jako by ji o tom chtěl ujistit. „A jsem v pořádku matko, doopravdy. Mám teď přístup k trezoru Siriuse Blacka. A rodinu, která za mnou bude stát, i když jí zklamu.“

Narcissa zalapal po dechu a údivem otevřela ústa. Harry netušil, jestli ji tak překvapilo bratrancovo jméno a nebo jestli postřehla z Dracově poznámce kritiku. Neměl se to nikdy dozvědět. V tu chvíli k nim zamířil Remus, který spatřil Dracovy ruce v Narcissiných a zatvářil se nesmlouvavě.

Tentokrát to byla Narcissa, kdo vypadal, že zkamení. Očividně zděšená očekávajíc manželovou reakcí na to, že ji našel s Dracem, ustoupila o několik kroků dozadu. Harry si pomyslel, že by ji Remus měl odvést pryč. Místo toho se mužovy stříbrné oči zabodly do Dracových, který mu vzdoroval se zdviženou bradou.

„Ano, pane Malfoy? Přejete si něco?“

Remus se zakabonil. „Hodláš se mnou mluvit takhle?“

„Pokud ti to vadí, nemusím s tebou mluvit vůbec.“

Remus přimhouřil oči. „Ale ale, Draco. Tolik vzteku. Tvá matka se mě pokoušela přesvědčit, že jsem na tebe byl příliš tvrdý. Pravděpodobně si myslí, že mírnější přístup by tě tolik neodcizil.“

„To, že se mě pokoušíš zabít, nás opravdu nesblíží,“ zavrčel Draco. „Nebo si myslíš, že by mohlo?“

Několik studentů, kteří už byli na odchodu se začalo přibližovat, ale vzteklý Snapeův pohled je donutil odpelášit po pěšině vedoucí k hradu.

„Já jsem se tě nepokoušel zabít, ty zatracený pitomče,“ řekl Lucius a spražil přitom Snapea a Harryho pohledem. „Měl bys přestat naslouchat nečistokrevným a zrádcům. Chtěl bych jen, aby ses zastavil a zamyslel se nad nebezpečím, do kterého jsi se uvedl.“

„Já o něm přemýšlím,“ zdvihl Draco bradu ještě o něco výš, „a ty bys měl udělat to samé.“

Remusův hlas zněl, jak když ukrajuje másla. „Když se budeš chovat takhle, odpuštění nedosáhneš. Ale vzhledem k tomu, že tvrdost tě vždycky zatvrdila až k nepříčetnosti...“ očima chvíli spočinul na Harrym, „přál bych si, aby mezi námi byl mír.“

„To je od tebe velkodušné,“ vrčel Draco, „ale všiml jsem si, že tvá hůlka je ještě pořád schovaná. Takže, jakou dohodu máš na mysli? Ty se mě přestaneš pokoušet zabít a já... já mám udělat co?“

Remus se naklonil dopředu a zasyčel do Dracova obličeje. „Zamysli se nad svou budoucností dřív, než bude pozdě!“

„Já přemýšlím o své budoucnosti,“ řekl Draco chladně, „a ty v ní nejsi.“

Narcissa jemným, téměř dětským hlasem zabránila manželovi odpovědět. „Ale Draco. Tvůj otec se snaží. Copak to nevidíš?“

„Severus je můj otec.“

Remus se zatvářil znechuceně.

„A Harry Potter je můj bratr,“ pokračoval Draco. Do té chvíli Harry nevěděl, jestli Draco zapomněl, kdo před ním doopravdy stojí, nebo jestli tato zuřivost má nějaký důvod. Ale měl vědět, že jeho bratr je Zmijozel. „My se asi hned tak neuvidíme, ale jestli myslíš vážně to, co říkáš, o tom, žes mě neměl tak okázale opustit, pak je způsob, jak to můžeš dokázat.“

„No to mi tedy řekni jak,“ protáhl Remus.

„Greg za mnou tenhle rok stál v dobrém i ve zlém,“ řekl Draco. „Pokud ho za to jeho otec zabije, budu vědět, kdo ho k tomu navedl. Proč tomu člověku neřekneš, že výhrůžky a násilí odvedou jeho syna jen dál od záležitostí Pána zla? Řekni mu, že by sis byl přál tu situaci vyřešit jinak, otče. Udělej to, pokud chceš smír.“

Remus sevřel rty do úzké linky. „Kdo si myslíš, že jsi? Ty nevděčný spratku?“

„Ale drahoušku,“ řekla Narcissa mírně. „Vždyť přece tys sám říkal, že by bylo smutné, kdyby více mladých kouzelníku následovalo Dracova příkladu. Možná by to doopravdy byla chyba dovolit Gregovu otci, aby ho zapudil.“

„Protože tvrdá opatření na mne příliš nefungovala,“ doplnil Draco.

„Zvážím to,“ vyštěkl Remus a otočil se na patě.

Narcissa se na Draca ještě jednou soucitně podívala a pak si pospíšila za manželem.

Když osaměli na trávníku plném macešek, Snape vytáhl hůlku, ochránil je kouzlem a pak se prostě na Draca jen díval.

„Co?“ zeptal se chlapec vzdorovitě, „co je?“

„Ty víš naprosto přesně co,“ řekl Snape hlasem, který nevěstil nic dobrého. „Myslel jsem, že chceš jít na odhalení, abys mohl vidět matku. Netušil jsem, že máš v rukávu nějaký komplot.“

Harry tak trochu nevěděl, o čem je řeč, dokud Draco nezaložil ruce a nevybuchl. „No tak nechci, aby Grega o prázdninách někdo nabodl na rožeň a opekl si ho! Vždyť znáš jeho otce! Bude Luciusovi naslouchat!“

„No to bez pochyby bude. Ale rád bych věděl, proč se tu Lucius zastavil s nabídkou smíru! Nemáš pocit, že to bylo tak trochu mimo roli?“

Draco vytáhl svou vlastní hůlku a zakouzlil přes Snapeovo kouzlo ještě jedno. Pak se postavil zpříma, přesto, že se nad ním Snape tyčil jak mozkomor nad kořistí. „Požádal jsem ho o to.“

„Tys ho o to požádal?“

„Ano!“

„A on byl samozřejmě příliš laskavý na to, aby tvou žádost odmítl!“ zuřil Snape. „Celý ten plán je idiotský! Ten člověk má inteligenci žížaly! Goyle bude přemýšlet, co se to pro Merlina děje!“

„Ale nebude,“ stál si na svém Draco. „Celé jsme to promysleli. R-Lucius utrousí před Narcissou pár narážek a ona pak půjde a promluví si s Gregovou matkou, jaká je to ostuda, že se ke mně otec zachoval tak tvrdě, a že doufá, že oni neudělají tu samou chybu, jako ona s Luciusem. To bude v pohodě, Severusi.“

„To je jen důkaz toho, že celý tenhle plán je ukvapený,“ řekl Snape a z očí mu ještě pořád sršely blesky. „Neměl by dělat nic, co by mohlo ohrozit jeho přestrojení!“

Tohle dělalo starosti i Harrymu. „No, mluví se o tom jeho zranění hlavy, že? Stačí to na to, aby to vysvětlilo všechny... odchylky?“

Snape zahučel. „Narcissa není tak hloupá, aby tomu věřila dlouho. Troufám si říct, že její manžel ještě ani nenakopl domácího skřítka. A při tom, jestli chce, aby někdo věřil tuhle té šarádě, měl by to dělat.

„Ať si kope domácí skřítky, jak chce, ale ať nesahá na mou matku,“ mrmlal Draco. „Chce se mi zvracet, jen když na to pomyslím. Jsi si jistý, že bychom neměli matku varovat, jaká že to... bytost, s ní žije?“

„Jestli chceš, aby byla mrtvá,“ zavrčel Snape. „Málo lidí z Řádu by jí věřilo, že si tu informaci nechá pro sebe.“

Draco zastrčil ruce hlouběji do kapes svého společenského hábitu. „Aha, no jo.“

Snape ještě pořád vypadal rozzlobeně. „Už nikdy se nemotej do takovýchto intrik. Ne bez toho, aby ses se mnou poradil a poslechl si mé rady. Když nebudeš opatrnější, můžeš ohrozit i svou matku.“

Draco krátce přikývl.

„Tak a jestli jsme tu skončili, navrhuji, abychom si našli před schůzkou s paní doktorkou nějakou restauraci v Surrey,“ pokračoval Snape, teď už klidnějším hlasem. „Myslím, že všichni si potřebujeme na chvíli odpočinout od hradu.“

Harry si pomyslel, že vzhledem k tomu, že hrad se teď stal domovem zkamenělého Luciuse Malfoye, by mu vůbec nevadilo na chvíli vypadnout. Byl rád, že je léto za dveřmi, ačkoli věděl, že Snape má v plánu zůstat v Bradavicích ještě pár týdnů po skončení školního roku.

„Proč nepozveš paní doktorku, aby šla na večeři s námi?“ povytáhl obočí Draco, „když už jsi věnoval minulý týden takové úsilí tomu, abys vypátral, že nemá prstýnek. Ale vážně, Severusi, když už nejsi špion, mohl by sis vybudovat nějaký vztah...“

Snape vzal jedou rukou kolem ramen Harryho a druhou Draca. „To právě dělám, ty pitomé děcko.“

„Pitomá děcka,“ opravil ho Harry.

„Ano.“ Snapeův výraz byl nejlaskavější, co kdy Harry viděl. „Přesně tak.“

***

„Já nevím proč se s tím rok co rok otravuju,“ hudral v pátek večer Draco. „Stejně to bude zase Waterloo.”

„Prosím tě, nefňukej jen proto, že Zmijozel nemá dost bodů. Potom posledním zápasu získáte famfrpálový pohár. A to, že školní pohár vyhráli havraspárští asi přežiješ.“ Harry ještě jednou projel hřebenem vlasy a pak to vzdal jako ztracený případ.

„Jo, teď jsou to havraspárští, ale jsem si jistý, že ředitel, jako vždycky, předá vítězství na stříbrném podnosu Nebelvíru!“

„Draco, tak to přece není!“

„Říká Nebelvír.“

Harry si vzdychl. „Jsem i Zmijozel, ty pitomče.“

Draco trochu ožil. „Sedneš si s námi?“

„Ne. Hrozně mi schází věž a tak si sednu se svými kamarády,“ řekl Harry odhodlaně. „Pojďme, nebo vůbec nezjistíme co je k večeři.“

„Hrneček od peří,“ zavrčel Draco, ale vyrazil za Harrym z ložnice a pak dál do chodby.

Dorazili do Velké síně, která byla ozářena stovkami svící zavěšenými pod stropem. Harry se rychle rozloučil s bratrem a zamířil k nebelvírskému stolu, kde se Ron držel za žaludek a stěžoval si, jak strašný má hlad. „Proč nemůžeme mít i poslední den ve školním roce večeři v normálním čase?“

„Bože, Ronalde.“ Hermionina tvář se rozjasnila, když se na lavici vedle ní posadil Harry. „Budeš nám zítra ve vlaku scházet.“

Harrymu bylo trochu líto, že přijde o cestu vlakem se svými přáteli, ale nic dalšího mu líto nebylo. „Jo, taky mi budete scházet. Ale jsem teď vážně šťastný.“

„Já vím,“ přikývla Hermiona se zářícím pohledem. „Vážně Harry, teď už to vím.“

„Jo, já taky,“ připustil Ron. „Myslím, že to byl pro tebe vážně dobrý rok. Teda, až na některé věci.“

„Jsem rád, že mám bratra,“ řekl Harry chladně.

„Ale já myslím Samhain! A sebe... tehdy, však víš...“

„Aha.“ Harry se cítil jako hlupák. „Promiň.“

Začalo se objevovat jídlo. Plné talíře pečeného masa, obrovské mísy bramborové kaše plovoucí v másle. Olivy skákaly jedna po druhé, jak se snažily dostat do talířů.

A před Harrym stála sklenice plná pomerančového džusu s okrajem zasněženým cukrem.

„Dobby,“ řekl Harry když ji vypil.

Netrvalo dlouho a všechno jídlo, včetně dezertů, bylo pryč. Když Brumbál vstal, Ron se zakřenil. „Zatracení havraspáři.“

„Jsi skoro stejně strašný, jako Draco. Taky kňourá, že nevyhráli školní pohár,“ řekl Harry.

Ron vypadal, že ho to přirovnání zděsilo a Harry se rozesmál. Pak ho napadlo něco, čím by mohl svého kamaráda rozveselit. „Ale no tak, ty jsi přece hrdina z Prasinek. Zachránil jsi Harryho Pottera! Jsem si jistý, že za to dostaneš nějakou odměnu!“

„Nestalo se to na školních pozemcích,“ zavrčel Ron. A pravděpodobně tím chtěl říct, že Brumbál sotva přidělí body za něco, co se nikdy nestalo.

„No, už o tobě přece napsali hezký článek,“ řekl Harry.

„Pššt,“ okřikla je Hermiona.

„Takže ještě jednou zhodnotíme minulý rok,“ řekl Brumbál, který si ve svitu svící, které se kolem něj vznášely, hladil vousy. „Tento rok nám přinesl radosti i strasti, úspěch byl střídán zármutkem.“ Pozdvihl sklenici k přípitku. „Připijme si na život přervaný hned na začátku. Na Pansy Pankinsonovou.“

„Na Pansy Pankinsonovou,“ odpověděli studenti sborem. Harryho zamrazilo, protože věděl, jakou příšernost měla Pansy v plánu. Ale aby zachoval dekorum, také zdvihl sklenici, i když si málem vykroutil krk, aby viděl, jak si vede Draco.

Draco připíjel na smrt dívky, kterou miloval s naprosto neproniknutelným výrazem.

„Ale musíme oslavit i naše vítězství,“ pokračoval Brumbál, který odložil svou sklenici na stůl. „A to nás přivádí ke kolejnímu poháru. Vede Havraspár o sto bodů před Zmijozelem, za ním pak Nebelvír, který je pozadu o devadesát bodů a Mrzimor s chybějícími pěti body. Ale jak se tak často stává, proběhnou na počítadlech ještě nějaké poslední změny.“

Harry stále pozoroval bratra, který očividně říkal Zmijozelským, něco jako: A je to tady.

Snape u učitelského stolu vypadal touhle ředitelovou hláškou stejně znechucený. Harry si povzdychl. Měl pocit, že otec by raději viděl vyhrát Havraspár, než Nebelvír. A docela ho to mrzelo.

„Takže zaprvé, panu Erniemu Macmillanovi, uděluji za jeho neúnavnou snahu zkatalogizovat méně známé bradavické duchy padesát bodů!“

Mrzimorští vybuchli radostí, Ernie zrudl a rozhlížel se dokola.

„Za druhé, slečně Lauře Madleyové, za její rychlý úsudek, když se její kamarádce udělalo u jezera špatně, uděluji dvacet bodů!“

Mrzimorští se radovali a jásali tak nahlas, jako by nevěděli, že pořád zůstávají na třetím místě.

Harry nebyl jediný, kdo měl postřeh. „Nebelvír je teď poslední,“ řekl Ron zarmouceně.

„Ještě není u konce, ne?“

„Panu Euanu Abercrombiemu, za jeho vyšinuté marshmallow pastilky, tu nejúžasnější věc, kterou jsem v posledních letech jedl, pět bodů!“

„Vidíš, ten je přece z Nebelvíru,“ řekl Harry ve snaze povzbudit Rona, zatím, co jeho spolužáci oslavovali.

Tedy všichni, až na Rona, který úpěl. „Pět mizerných bodů!“

„Nevěděl jsem, že nižší ročníky dělali karamel,“ řekl Neville s pohledem upřeným na mladšího chlapce. „To by mě zajímalo, jestli ještě nějaké má. Zní to dobře.“

„Slečně Hermioně Grangerové...“

Hermiona vzrušeně zalapala po dechu.

„Za její výborný postřeh, že mudlovská medicína nám může pomoci řešit problémy s poruchami učení i tady u nás v Bradavicích, sto bodů!“

Ron vyskočil, objal Hermionu a zatím, co ostatní nebelvírští křičeli radostí, políbil ji přímo na rty.

Harry se podíval na učitelský stůl a uviděl Snapeův nesouhlasný pohled.

Draco obrátil oči v sloup. Ale Harry tušil, že jemu asi víc vadily ty body, než polibek.

„Jsme teď druzí!“ řekl Ron když se odtrhl od Hermiony. „Porazili jsme zatracený Zmijozel!“ Pak se podíval dolů na Harryho. „No jo, dyť víš.“

„Jo, vím,“ řekl Harry kysele.

„A nakonec,“ pokračoval ředitel, „mi zbývá ocenit už jen posledního studenta. Panu Dracu Snapeovi...“

Harryho přátelé zalapali po dechu. Dokonce i Snape vypadal překvapeně. A Draco, jako by nevěřil svým uším. „Za odvahu a odhodlání použít beze zbytku svou nemalou magickou sílu, chytrost a mazanost, aby pomohl příteli v nouzi, uděluji sto padesát bodů!“

Zmijozelský stůj byl vzhůru nohama. Studenti vstali tak rychle, až zpřevraceli lavice a bez sebe nadšením křičeli. „Nastává nový věk! Dlouhý život Zmijozelu!“

„Ne, to se jen vrátily staré časy. Zmijozel znovu a Zmijozel na vždy!“ Ječela Millicent Bulstrodeová. „Správně Draco!“

Harry se také radoval. Nemohl si pomoct. Vždyť je také Zmijozel. A navíc, je to jeho bratr, kdo je dovedl na vrchol.

Ale ne všichni Zmijozelové se radovali. Vypadalo to, že v Zabinim se pere radost se zlobou. Přesto se natáhl přes stůl a přes radující se studenty krátce potřásl Dracovi rukou.

Když Brumbál zatleskal, ruch se téměř utišil a když vstal Snape, nastalo naprosté ticho. Dekorum, pomyslel si Harry. Snape se k hlasitým oslavám nepřidal, ale to od něj ani nikdo neočekával. Dost na tom, že vypadal docela potěšeně.

„Myslím, že je čas změnit výzdobu,“ řekl Brumbál, zdvihl ruku a vlajky nad hlavou změnily barvu na stříbrnou a zelenou. „Přeji vám všem Šťastné léto, a uvidíme se prvního září!“ Ředitel se uklonil postupně všem kolejím a pak sundal Fawkese z bidýlka a zamířil k východu. Když míjel zmijozelský stůl, na chvíli se zastavil, gratuloval jim a potřásal si s nimi rukou. Když došel k Dracovi, zářivě se usmál a zapovídal se s ním.

„Harry.“ Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že ho Hermiona drží za rameno a třese s ním a tak se otočil na své kamarády.

Ron zavrčel. „Jen se na sebe podívej. Jsi skoro stejně šťastný, jako oni!“

„No, už bylo na čase, aby vyhrála i má druhá kolej, nemyslíš? A navíc ...“ Harry se naklonil dopředu. „Poslouchej, Draco je jen začátek. On, Snape a já obrátíme více zmijozelských na cestu dobra. A tohle je bezva začátek, copak to nechápeš? Už nebudou mít pocit, že k nim Brumbál nikdy není spravedlivý.“

„Aha, tak proto to udělal...“

„Ne, kvůli tomu ne,“ řekl Harry potichu. „Vždyť víš, co pro mě Draco udělal. Opravdu mi chceš říct, že si Zmijozel ty body nezaslouží? Opravdu chceš?“

Ron neodpověděl, dokud ho Hermiona nepraštila. Pořádně. „Auvajs!“

A pak mu zasyčela do obličeje. „Ronalde Weasley, my oba jsme tento rok udělali spoustu pitomostí, ale už to stačilo. Kolejní body, jsou jen body. Tohle je daleko důležitější a jestli nejsi schopen být spravedlivý k Harrymu a jeho bratrovi...“

Ron zdvihl ruce. „Dobře, dobře!“ Rty měl sevřené, jako by bojoval s hroznou bolestí v hlavě a pak se přerývaně nadechl. „Jo, dobře. Draco si ty body zaslouží. Opravdu se tenhle rok choval jako hrdina.“

„A na rozdíl od někoho, netouží být kvůli tomu slavný,“ dodal Harry a významně se na Rona podíval. Když Ron sklopil oči, Harry zmírnil tón. „Tak přestaň Zmijozelu závidět pohár. Vždyť my už jsme ho vyhráli.“

„No jo,“ Ron ještě pořád zněl otráveně, ale když vzhlédl, usmíval se. „No jo, tak když je to tedy tvůj bratr, předpokládám, že bych mu měl jít pogratulovat. Jako po famfrpálovém zápase.“

Harry poplácal Rona po zádech. „Díky kámo.“

Ron přikývl, ale než vstal, otočil se na Hermionu. „Ale nebudeš ho líbat.“

„Bože, Ronalde.“

Když všichni tři došli ke zmijozelskému stolu, stál už u Draca Snape a chválil ho. „Dobrá práce,“ jeho hlas zněl vřele a otcovsky, „opravdu velmi dobrá práce.“

Draco se zakřenil. „Zapomněl jsi tu část s pitomým děckem, Severusi – Je, ahoj Harry, jaké to je? Prohrát se Zmijozelem?“

„Chceš říct, jaké to je prohrát sám se sebou?“

„No, jestli trpíš rozdvojením osobnosti, tak ti asi nepomůžu.“ Draco ve skvělé náladě rozdával úsměvy na všechny strany. „Rone, Hermiono. Budu tak velkodušný a ušlechtilý, že se nezeptám vás dvou, jak se teď cítíte.“

„Gratuluji ti, Draco,“ řekla Hermiona a přistoupila k němu. „Jsem na tebe hrdá.“

Dracovi poklesla čelist. „Ty jsi na mě... hrdá?“

„Samozřejmě a měla jsem ti to říct už dávno.“ Hermionina tvář se rozzářila úsměvem. „A není to jen kvůli té záležitosti ve Francii. Je to kvůli všemu. Jak ses dokázal otočit zády ke způsobu, kterým jsi byl vychován.“

„Myslím, že o tom bys mohla něco vědět.“

„Já?“ Hermiona se rozesmála, „ale ne. Já jsem totiž v srdci stále mudla.“

Draco udělal obličej, ale budiž mu přičteno, že nahlas nic neřekl.

„Také jsem na tebe hrdý,“ řekl Ron mrzutě. „Kvůli tomu, a že jsi pomohl Harrymu, když to bylo opravdu potřeba.“

„Hm, Rone, to by mě nenapadlo, že zrovna ty...“

„Ale stejně jsi zmijozelský pitomec.“

Draco se zakřenil. „A ty jsi nebelvírský blb. Takže jsme vyrovnáni.“

„Gratuluji i vám, pane Profesore,“ řekla Hermiona zdvořile. Harryho napadlo, že se ještě pořád snaží odčinit ten dopis, co napsala Úřadu pro záležitost kouzelnických rodin. A nebo to, jak nechali Harryho samotného v Prasinkách. A možná, že Snape byl konečně připraven jí odpustit.

„Děkuji slečno Grangerová,“ řekl a pokývl hlavou.

„Mohl by Harry zůstat dnes večer ve věži?“ vyhrkl Ron. „Já bych mu pane nakapal ten elixír a dal bych pozor, aby ho nevymrkal.“

„Myslím, že ne,“ řekl Snape.

Ron se trochu narovnal. „Prosím pane, je to poslední noc školního roku, a...“

„Vy se hádáte s profesorem?“ přerušil ho Snape. „Škoda, že až do září nemohu strhnout žádné body.“

„To ale není moc zmijozelské přiznat to,“ řekl Harry se smíchem. „Ztratíš přes léto svou hrůzostrašnost.“

„No, já myslím, že jsem dost hrůzostrašný,“ vrčel Snape, „pozvu tvé ničemné kamarády jen, když se budou slušně chovat.“

„Jo, takže buďte slušní,“ šeptal na oko Harry. Pak pokračoval nahlas. „Snape, Draco a já chceme dnes večer oslavovat. Ale uvidíme se zítra. Co vy na to?“ Pak se otočil na otce. „Doprovodíš nás na stanici?“

„Samozřejmě.“

Harry zamával svým přátelům a když odešli, otočil se zpět na otce a bratra. Nevěděl, co říct. Teď, když se přiblížil konec oslavy a školní rok byl oficiálně ukončen, vracely se mu vzpomínky. Zlé vzpomínky a všechny emoce, kterými byly provázené. Smutek, vztek. Přání, aby byl jako všichni ostatní. Aby měl rodinu, která by se o něj starala.

Ale teď už ji má.

Snape se na něj díval, jeho temné oči vypadaly jako dva nekonečné tunely, ale Harry už věděl, že nejsou prázdné. Tyhle oči byly naplněné láskou. Nikdo jiný, až na Draca a možná Brumbála, by si jí nevšiml. Harry ji tam viděl.

„Takže říkáš oslava,“ podíval se Snape na ně na oba, „tak co kdybychom se šli proletět?“

Znělo to skvěle, ale nebylo to to, co si teď Harry přál. „Ne,“ řekl prosebně a vzal otce a bratra za ruku, „pojďme domů.“

Draco chtěl něco namítat, pak ale spatřil výraz na Harryho tváři a porozuměl mu.

„Ano,“ přikývl, „Harry má pravdu, pojďme domů.“

Snape se na ně na oba usmál a pak všichni tři, bok po boku, vyšli z Velké síně.

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.