Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 40 - 42

41. kapitola 1/2

Preklad: clarissa

41. kapitola 1/2

Mezikolejní vztahy

 

Kapitola 41. 1/2

 

Harry se protáhl, zívl si a znovu se protáhl. Jen pomalu si začínal uvědomovat své okolí. Na přikrývce a vlastně celém povlečení se mu něco nezdálo. Ne, že by přikrývka škrábala, nebo byla těžší, nemohl přesně určit, čím to je. Prostě byla nějak jiná.

 

Jakmile si tuhle skutečnost plně uvědomil, prudce se posadil, hmátl po hůlce a pohledem propátrával okolí, aby odhalil jakýkoli náznak nebezpečí.

 

Kamenné stěny vypadaly zvláštně, jako by se je někdo pokoušel roztavit. Lesknoucí se mosazné svícny u stropu. Dvoje dřevěné dveře zasazené v obloucích futer. Jedna postel ve zmijozelských barvách. Jeho postel s karmínovými a zlatými závěsy...

 

Ach. Konečně si vzpomněl a okamžitě pocítil zároveň úlevu a znechucení, že tak zpanikařil. Ještě, že v pokoji nikdo nebyl, kdo by viděl, jak se hloupě a zbytečně vylekal. Jasně, nebyl prostě zvyklý probouzet se ve Snapeově bytě, i když tento pokoj už několikrát viděl.

 

Tenhle pokoj... Harry polkl a zauvažoval, proč je pro něj tak těžké, myslet na něj jako na svůj pokoj. Měl by si zvyknout nazývat ho svým pokojem. Možná by to tu měl dokonce považovat za svůj domov.

 

Z nějakého důvodu jeho mozek před tímhle označením stále uhýbal. Nedokázal tak uvažovat dokonce ani o chatě v Devonu a tam přece ztrávil mnohem více času než tady.

 

Náhle ho z myšlenek vytrhlo rychlé zaklepání na dveře. „Harry? Už se chystáš na první hodinu?"

 

No jasně, je přece školní den. „Jo!" zavolal v odpověď a rychle zakouzlil Tempus. Nijak zvlášť ho nepřekvapilo, že má pořád ještě spoustu času, aby se oblékl a došel si do Velké haly na snídani. Ovšem Snape zjevně nepovažoval za dobrý nápad trochu si přispat a pak muset spěchat, aby nepřišel do hodiny pozdě. „Za chvilku jsem hotov, profesore," dodal a hned dostal chuť se pořádně nakopnout za to oslovení.

 

Ale to byla zas Snapeova chyba, když mu připomněl vyučování. Nejdřív chtěl zavolat, že chtěl říct „Severusi", ale pak mu došlo, že by to znělo hloupě.

 

Stejně jako by bylo hloupé se ptát, jestli se může osprchovat. Netušil, co ho ponouká, aby se na takové věci vůbec ptal. Věděl jistě, že je tu vítán a že se tu má chovat jako doma, tak jako v Devonu.

 

Harry se tu však necítil ani trochu jako v Devonu.

 

 

Harry se málem přerazil o vlastní nohy, když zaregistroval, že jídelní stůl je prostřen k jídlu.

 

„Pomerančový džus?" nabízel Snape  a pozvedl karafu.

 

„Eh, jo." Snape ještě nebyl oblečený v hábitu, všiml si Harry a rozhodl se, že svůj hábit ještě odloží. Jinak by bylo hned poznat, že chtěl jít na snídani nahoru. Což by asi nebyl nejlepší začátek vzhledem k tomu, že se rozhodl chovat jako Snapeův syn.

 

Ačkoli, kdyby měl být Harry upřímný, musel by uznat, že se jako jeho syn většinu času necítí. Možná to bylo jen tím, že si nebyl jistý, jaké to je. Což pro něj asi nebylo nic nového. Ten Harry, který napsal ten dopis z loňských vánoc, který dal Snapeovi svůj klíč od trezoru, musel určitě procházet těmi samými pochybnostmi.

 

Když přehazoval hábit přes opěradlo židle, netrefil se a hábit sjel na zem, přičemž jeho prefektský odznak hlasitě cinkl, jak narazil na kamennou podlahu. Harry sebou prudce škubl, rychle se sehnul, hábit zdvihl, rychle odznak zkontroloval pohledem a pro jistotu ho ještě palcem trochu přeleštil. Naštěstí se nenaštípl ani neodřel.

 

„Promiňte, pane," omluvil se, pověsil hábit na opěradlo židle a konečně si sedl.

„Nedovedu si představit, proč," zamumlal Snape a nabral si jídlo z velkého talíře uprostřed stolu, než ho posunul k Harrymu. „Byl bych ovšem zcela jistě znepokojen, kdyby ses neobtěžoval to po sobě zvednout."

Harry si nebyl jistý, jestli tím myslel hábit, odznak nebo oboje a také nevěděl, jak by se na to mohl zeptat. Současně cítil drobné bodnutí viny za přitahování pozornosti ke svému prefektskému odznaku, který nezačal nosit proto, že by se najednou začal cítit členem Zmijozelu i Nebelvíru. Chtěl jen, aby všichni ztratili přehled o tom, v které koleji zrovna přespává, aby tak získal více času, který by mohl trávit s Lenkou.

O samotě s Lenkou.

 

„Nuže, jak ti to jde ve vyučování teď, když začal nový semestr?" zeptal se Snape, sledujíc Harryho zpoza kouřícího šálku čaje.

 

Harry netušil, proč ho ta prostá otázka tak zaskočila. Rychle si začal potírat toast marmeládou, aby se nemusel na Snapea dívat. „No, však víš. Docela dobře."

 

Snape pomalu upil čaje a zadíval se na Harryho ještě pozorněji. „Nevadilo by ti, kdybys odpověděl trochu obšírněji?"

 

Uf. Harry si nechtěl stěžovat, ale Snape občas mluvil, jako by vyskočil ze stránek nějakého viktoriánského románu. Na druhou stranu, když se teď má chovat jako jeho syn, tak snad není nevhodné požádat ho, aby přestal mluvit jako naučný slovník, no ne? Nebo otcové požadují především respekt? Jistě, s některými to asi bude jinak, napadl ho třeba Arthur Weasley, ale Snape vypadá spíš na to, že ocení respekt více než upřímnost.

 

Obzvlášť po tom, co v noci přiznal, že se domníval, že o něm Harry uvažuje jako o poskvrněném, nebo tak něco.

 

Jenomže v posledních dnech, nebo tedy alespoň tady dole v jeho bytě nepožadoval žádné projevy respektu, nechtěl být oslovován jako profesor...

 

Náhle mu do myšlenek ostře vpadl Snapeův hlas. „Chápu to tedy tak, že nepovažuješ za nutné podělit se o detaily."

 

„Ale ne, klidně ti řeknu detaily." Harry zrudnul. „Promiň, jen jsem přemýšlel, proč používáš slova jako třeba to ‚obšírněji'."

 

Snape položil šálek na stůl. „Proč ses prostě nezeptal?"

 

Harry svěsil hlavu. Tak tady tomá, snaží se a snaží a stejně zas všechno podělá. „Promiň, ale říkal jsem ti, že nevím, jak být někomu synem..."

 

„Ach." Snape pustil šálek a spojil ruce na stolu do stříšky. „Inu, ve své situaci nejsi tak docela sám. Jak jistě chápeš, také postrádám zkušenosti coby otec."

 

Harry se odvážil na chvíli vzhlídnout, dlouho ale Snapeův pohled nevydržel. „Není to moc poznat, pane. Teda, od chvíle, co jsem se rozhodl, že ti dám šanci, jsi to zvládal dost dobře."

 

„Pevně věřím, ža i před tím."

 

„No, jo, ale..." Harry si odkašlal. „Nebyl jsem zrovna v takovým stavu mysli, abych to dokázal ocenit. Když na to teď vzpomínám, tak to svým způsobem dokážu vidět, ale zároveň si pamatuju, jak jsem byl naštvaný..."

 

„To je v pořádku, Harry. Opravdu," řekl Snape, natáhl ruku a jemně poplácal Harryho po předloktí.

 

„No, jo..." Harry si povzdychl. Snape se mu za svoje minulé chování omluvil několikrát a tak by mu teď nejspíš měl oplatit stejným galeonem. Jemně se ušklíbl, když si vybavil, jak se choval, když se tehdy probudil a jeho vzpomínky nedávaly smysl. No, tak či tak... „Omlouvám se..."

 

Snape pevně semkl rty, ale přesto přikývl.

 

Harry se málem znovu otřásl. „Jasně, zasloužíš si mnohem lepší omluvu. Já..."

 

„Přestaň," přerušil ho Snape ostře.

 

 

„Pane?"

 

Muž na něj chvíli beze slova zíral, pak se jaksi rezignovaně opřel o opěradlo židle. „Měl jsi ve zvyku mi neustále za všechno děkovat, Harry. Zcela zjevně sis neuvědomil, že jsi měl - a máš -  právo na můj čas, pozornost a zdroje. Nyní se zdá, že se naopak potřebuješ neustále omlouvat. To se opravdu tolik obáváš, že ztratíš mou přízeň?"

 

„Tak trochu," zamumlal Harry. „Hádám, že prostě jen nevím, co mám očekávat. Nebo co očekáváš ty."

 

Další dlouhý pohled. „Během prázdnin jsi byl mnohem více v pohodě."

 

Harry si na to moc dobře pamatoval. Taky si přál, aby to mohl vrátit zpět, ale nevěděl jak. „Asi to, že tam byl i Draco...nevím, bylo to takový přátelštější. Teda, ne že by ses nechoval přátelsky. Chci říct, byl jsi opravdu skvělý, a jak jsi mi pomohl s tím zrcadlem, abych si mohl promluvit se Siriusem a jak jsi vzal v klidu, že mi Draco vyprávěl všechny ty věci o minulém roce...a tak."

 

Snape zlehka přikývl. „Bylo milé trávit spolu více času, než je možno teď."

 

Protože teď, pomyslel si Harry hořce, hodlá Snape trávit svůj volný čas s Morrighanovou. Ale Harry se už jednou rozhodl, že se ohledně toho nebude chovat jako rozmazlený spratek, tak se pokusil své rozladění skrýt. „No, to nevadí, řekl jsem ti přece, že si máš to rande užít a ..."

 

 

„Neměl jsem teď na mysli Mauru."

 

Možná ne, ale stejně vyslovil její jméno s určitou něhou. Harry se divil, že si toho předtím nevšiml. To Dracovi to jistě neuniklo.

 

„Vlastně jsem uvažoval o lektvarech," dodal Snape.

 

„Co?"

 

Snape si odkašlal. „Byl bych velmi rád, kdybych tě mohl uvítat nazpět ve své třídě, Harry. Tak bychom spolu mohli trávit více času, když už znovu začalo vyučování."

 

Harry se prudce nadechl. „Ale Nitrobrana už mi jde dobře. To jsi říkal taky. Už přece nemusíš být pořád poblíž, abys mi mohl chánit mysl. Nebo...nebo mi ještě pomáháš udržovat obranu?"

 

Snape zakroutil hlavou tak prudce, až mu vlétly vlasy do obličeje. „Jen jsem se domníval, že mladý muž, který se chce stát bystrozorem by měl vytěžit ze svého vzdělání maximum."

 

„Takže to není o tom, že bysme trávili čas spolu!"

 

„To ovšem také."

 

„Napadlo tě to proto, co jsem řekl včera večer?"

 

Harrymu se ulevilo, že se Snape na tohle téma chytl. Poslední co by chtěl, bylo, aby musel znova přiznat, že na Snapea žárlí jako tříleté děcko!

 

Na druhou stranu, když vyrůstal, tak dost postrádal normální rodinné prostřed. Možná si to teď chtěl vynahradit. Marša by s ním asi souhlasila. Když o tom přemýšlel takhle, tak se přestal cítit jako rozmazlený spratek, přestal si připadat, že se chová jako sobecký, hýčkaný Dudley.

 

Snape znovu zavrtěl hlavou. „Už nějkou dobu jsem zvažoval, jak mám toto téma nadhodit."

 

Harry si odkašlal. „Říkal jsem, že nevím, co ode mě jako od syna očekáváš. Tohle k tomu patří?"

 

Snape si povzdechl. „Nechtěl jsem, abys to vnímal jako svou povinnost."

 

„Což by ale byl naprosto zmijozelský způsob, jak toho dosáhnout..."

 

„Ne," odporoval Snape potichu. „Zmiozelský způsob, jak dosáhnout úspěchu v tomto případě by byl, říct ti krutou pravdu. Víš, jaké noční můry mívám ohledně tvé plánované kariéry v boji? Vídám tě ve snu zraněného nebo mrtvého jen proto, že nemáš po ruce lektvar, který by sis uměl připravit, kdybych tě neodradil od studia."

 

Ach.

 

Harry se zachvěl. „Nechce se mi zase si kompletně měnit rozvrh."

 

Snape na něj jen zíral.

 

Harrymu docházely argumenty.

 

„Budu pozadu," zkusil to opatrně. „Vždyť kolik už jsem toho letos zameškal?"

 

„Poskytnu ti úlevy."

 

Jo, to by asi udělal. Problém nebyl ve Snapeovi, tentokrát ne. „To já mám problém," přiznal Harry a sklopil oči. „Nějak nevím, co se to mnou děje, ale co jsem ztratil paměť, tak se snadno naštvu. Teda, teď už to není tak hrozné, jako předtím než jsem tě našel totálně opilého... No, to je jedno, jen si myslím, že není nejlepší nápad, abys mě zase učil."

 

Málem už se zase začal omlouvat, ale na poslední chvíli se zarazil.

 

„Měl jsem pocit, že v hodinách etiky je vše v pořádku," namítl Snape pomalu.

 

„Jo, to je," Harry polkl. „Ale v lektvarech by to bylo jiné. Celé ty minulé roky... Dříve nebo později bych se neudržel a řekl něco nevhodného. A počítám, že nechceš, abych ti veřejně projevil neúctu jen proto, že...mně máš rád."

 

Dost dlouhou dobu na něj Snape beze slova zíral a pak velmi potichu řekl něco, co Harry opravdu nečekal:  „Doufám, že už mi věříš natolik, abys věděl, že doma můžeš mluvit naprosto volně."

 

Harry se v myšlenkách vrátil k večeru, kdy zrovna tohle otestoval dostatečně. Musel uznat, že Snape zůstal dokonale klidný. Dokonce i později, když to totálně přehnal, ten muž pořád držel slovo a dokonce se ani nezmínil o nějakém trestu.

 

„Jo. Věřím ti," odpověděl pevným hlasem, šťastný, že alespoň v tomhle snad udělá Snapeovi radost.

 

„Pak bys možná mohl zvážit alternativní řešení." Snape se zhluboka nadechl. „Lekce lektvarů tady?"

 

Harry zamrkal, ačkoli netušil, proč ho to vlastně tak překvapilo. Nakonec, je to dokonale logické řešení.

 

„Poskytne nám to možnost trávit spolu čas a zároveň soukromé doučování plně odpovídá tvé situaci, kdy jsi tolik zameškal." Snape si promnul nos. „Když o tom mluvím, očekávalo se ode mne, že ti pomůžu dohnat látku šestého ročníku. A naneštěstí jsme se k tomu ještě nedostali."

 

„Jasně, nechceme přece, abys měl problémy s Brumbálem," dodal Harry, aby ho podpořil. „Další problémy, chtěl jsem říct. Nejspíš ti už tak pěkně zatápí, za to, jak jsi pozměnil seznamy docházky. To od tebe nebylo zrovna správné."

 

Snape povytáhl jedno obočí. „Nemusíš to říkat tak škodolibě."

 

„No, jo. Je pěkně bláznivé mít radost z čehokoli, co se týká lektvarů."

 

„Mám to brát jako dětinský způsob, jak souhlasit s mým návrhem?"

 

„Někdy chápeš dost pomalu." Harry se uculil. „Na někoho tak inteligentního."

 

„Štěně."

 

„Mám to brát jako lichotku? Něco jako pitomé děcko?" Harry dopil zbytek džusu. „Ne, nemusíš mi odpovídat. Já to chápu."

 

Snape vstal ze židle, přešel ke dveřím a vybral si jeden z hábitů, které tam měl zavěšené. „Očekával jsem delší diskuzi." Harry přikývl. To bylo jasně poznat.

 

„Nepředpokládám, že by se ti chtělo osvětlit mi své důvody, proč souhlasíš?"

 

„Myslíš obšírněji?" Harry se znovu usmál. „No, líbí se mi, žes mi dal na vybranou. A taky můžu jen těžko mít námitky proti tomu, že tak spolu strávíme víc času. Navíc, při soukromých hodinách tě asi poznám o dost líp než normálně ve třídě. Což je fajn."

 

„Ano, to je," souhlasil Snape potichu, pak se narovnal a odkašlal si. „Tedy, dejme tomu ve tři hodiny každý pátek?"

 

„Dobře." Harry rychle strčil do pusy zbytek toastu a spěchal do Zmijozelu pro učebnici zaklínadel. Ale předtím, než vyběhl ze dveří, zastavil se, aby Snapeovi, ne, aby Severusovi zamával na rozloučenou.

 

 

 

Před Kouzelnými formulemi ho pochopitelně ještě čekala dvouhodinovka Obrany. S Maurou Morrighanovou. Harry soustředil veškeré své usilí na to, aby se neušklíbal, bylo mu jasné, že by si moc nepomohl, kdyby v její hodině vyrušoval.

 

Naštěstí mu nakonec nedalo moc práce odpoutat svou mysl od Snapeova nadcházejícího rande. Stačilo mu prostě sledovat Draca.

 

Nebo Hermionu.

 

Nebo Hermionu s Dracem.

 

Začalo to jakýmsi tancem kolem lavic, kdy se Draco snažil posadit vedle Hermiony, zatímco ta se naopak urputně snažila urvat místo co nejdál od něj. Skončila tak na místě vedle Rona, z druhé strany kryta zdí.

 

Draco zaúpěl a opět se přesunul, tentokrát k Harrymu. Sesul se do židle tak strnule, jako by měl v zadku zaražené koště.

 

„Nemůžeš se jí divit," upozornil ho Harry. „Co čekáš, po tom, jak ses k ní zachoval?"

 

Draco zvedl hlavu. „Nemáš ani ponětí, o čem mluvíš."

 

„Vím, jak vypadala, když jsi s ní skončil!"

 

Draco na Harryho upřeně zíral. „Zdaleka jsem s ní neskončil."

 

 

„No, pokud si myslíš, že tě ještě někdo pustí k jistému obrazu, pak jsi..."

 

„O tom tu nemluvím!"

 

„Vaši pozornost, prosím," ozvala se Morrighanová, která právě vešla do třídy ze svého kabinetu. Kdyby se Harryho někdo zeptal, řekl by, že na těch několika schodkách, co vedou do jejího kabinetu, vyloženě pózuje. Jako obvykle na sobě měla svoje kožené šaty, tak odhalující, jak jen to bylo možné.

 

„Smiř se s tím," šeptl Draco. „Táta s ní půjde na la Traviatu a je to jeho věc."

 

„Řekl jsem mu, že proti tomu už nic nemám, tak zmlkni," odsekl Harry.

 

Morrighanová na ně vrhla káravý pohled a poslední, co by Hrry chtěl, bylo, aby si Snape myslel, že bude vyrušovat v jejích hodinách, jen aby dal najevo svou nespokojemnost. Ztěžka polkl a sám taky ztichl. O patnáct minut později je Morrighanová nechala dát stranou lavice, aby mohli procvičovat nové štítové kouzlo, které jim předvedla. Draco se pokusil dát do dvojice s Hermionou, ale než k ní došel, už byla s Parvati. Mezitím Harry vytvořil dvojici s Ronem a pustili se do procvičování.

 

Draco nakonec skončil se Zabinim, což Harryho trochu mrzelo.

 

 

 

Když hodina skončila, pokusil se Draco znovu promluvit si s Hermionou, ale ta mu věnovala pohled, pod nímž by se plamen změnil v rampouch, a bez jediného slova odešla.

 

Harry popadl brašnu a nečekaje na Draca vydal se na hodinu Kouzelných formulí. Nijak si tím nepomohl, Draco ho dohnal ještě v polovině chodby.

 

„Čekal bych, že jako bratr mi projevíš trochu porozumění," postěžoval si hned, jak byl na doslech.

 

„Jak si na to přišel?" odsekl mu Harry. „Jsme s Hermionou kamarádi už sedm let a ty jsi můj bratr jak dlouho? Tři měsíce?"

 

„Víc jak rok!"

„To, co si nepamatuju, se nepočítá!"

 

„Ale s ní počítáš celých sedm let? Draco na chvíli ztichl, pak najednou popadl Harryho za ramena a prudce s ním hodil na nejbližší zeď. „Takže takhle je to? Napadlo tě, že budete víc, než jen přátelé! Chceš ji pro sebe! No, tak to ti nevyjde, Pottere!"

 

Harry mávl hůlkou právě tak silně, aby to Draca odhodilo dozadu, kdy skončil skoro na čtyřech. „Já mám Lenku," procedil mezi zuby. „A ani by mě nenapadlo, chovat se k ní tak, jak ses zachoval k Hermioně, takže pokud ta teď nemůže vystát ten tvůj krysí ksicht, je to jen tvoje chyba!"

 

„Takže tebe by ani nenapadlo Lenku políbit?" odfrkl si Draco. „Možná se v tobě Severus přece jen nemýlil."

 

harrymu chvíli trvalo, než mu to došlo, ale pak najednou viděl rudě. „Jo? Možná jsem se jen já spletl v tobě! Anebo ne, možná jsem měl celou tu dobu pravdu!"

 

A s těmi slovy odešel nechávaje Draca za sebou.

 

 

Harry obědval s nebelvírskými a jen se zakřenil, když Ron závistivě prohlásil, že to musí být fajn, mít celý zbtek dne volno.

 

„To je jen tím, že už nechodí na Lektvary," připoměla Hernina nesouhlasně a pokračovala ve čtení své učebnice Arithmancy.

 

Harry po ní hodil hrášek a počkal, až se na něj podívá. „Už s tím můžeš přestat. Snape mě bude soukromě doučovat. je to domluvené."

 

To jí zjevně udělalo radost. „Harry, to je skvělé!"

 

„Jo, napadlo mě, že si to budeš myslet."

 

„To je pěkně na hlavu," ozval se Ron s plnou pusou.

 

„A napadlo mě, že tohle si zas budeš myslet ty!" smál se harry. „I když musím uznat, že normální vyučování má proti doučování jednu obrovskou výhodu."

 

„Jo, můžeš se ztatit v davu, když si nejseš jistej, jestli se tvůj kotlík nechystá vybuchnout!"

 

Harry se zasmál přesto, že on měl spíš na mysli, že v normálních hodinách by byla i Lenka. Hledal ji očima hned, jak vešel do velké síně, ale nebyla tam. Hmm.

 

Nebyl si jistý, jestli Lenka ví, kudy se chodí do kuchyně a jelikož odpoledne měl zrovna velmi příhodně celé volné, napadlo, že by nebylo špatné, proklouznout za Dobbym a požádat ho o pár sendvičů.

 

„No, nepodaří se ti zamaskovat, když něco poděláš, ale aspoň za to nebudeš ztrácet body," dodal Ron rozvážně.

 

„Protože o polovinu z nich by přišel Zmijozel?"

 

„Ne. Protože Snape ti nebude odebírat body při soukromém doučování."

 

Harry se na chvilinku zamyslel. Přišlo mu neuvěřitelně podivné, že by se Snape dokázal vzdát odebírání bodů za pokažený lektvar, ale těžko mohl popírat, jak se věci poslední dobou změnily. „Ne, to asi nebude. Zvláštní představa.."

 

„Ani ne," vypskl Ron smíchy. „Pořád mám ještě před očima, jak ti zpíval ukolébavku!"

 

„Rone," napomenula ho Hermiona.

 

„Říkali jsme ti přece, že už harrymu můžem povědět cokoli!"

 

„A já ti říkala, že s tím stále nesouhlasím. Jen proto, že si to nechceš rozházet u Harryho otce, nemá cenu riskovat Harryho paměť nadobro!"

 

Harry jejich hádku zcela ignoroval. „Kdy to bylo?"

 

„Když jsi skončil v bezvědomí dole ve sklepení."

 

„Popral jsem se s Dracem?"

 

„Ne, stalo se to, když..." Ron se naklonil blíž, zvedl ruku a zatřepal prsty.

 

Harry pomalu přikývl. Takže to mělo něco společného s jeho magií. „A Snape mi vážně zpíval ukolébavku?" Asi by se mu ta představa neměla tak moc zamlouvat, ale nemohl si pomoct, cítil se, jako by právě snědl několik ještě teplých slaďoučkých čokoládových sušenek.

 

Ron se uchechtl. „No, on tvrdí, že ti jen trochu broukal, ale znáš Snapea."

 

No právě, že ho zná. Těžko si ho představit jak mu zpívá ukolébavku. Ale představit si, jak takovou něžnost popírá, to šlo snadno. Jenže to, jak se chová poslední dobou, trousí fráze jako ty pitomé děcko tónem, který by se dal označit jako něžný...no možná.

 

Tedy ne že by Harry pochyboval o Ronových slovech. To ne, věřil mu.

 

Rychle dojedl a vyskočil na nohy. „No zatím se mějte. Užijte si lektvary."

 

„To sotva," zamumlala Hermiona.

 

To Harryho překvapilo. „Co je?"

 

Protočila oči. „Ale nic."

 

To jí mohl jen těžko uvěřit. Jeho mozek mu nabídl jisté temné podezření. V Etice se Snape choval ke všem stejně a to samé platilo víceméně i pro Lektvary, co siHarry pamatoval z těch nekolika hodin, kde byl, takže to znamenalo jen jedno...

 

„Copak se Snape chová k Nebelvírům jako bastard, když tam nejsem?" zeptal se najednou a naklonil se přes stůl, aby tak lépe viděl Hermioně do obličeje.

 

„Ale jistě, že ne, Harry!" vykřikla. „Nechce si tě přece zase znepřátelit!"

 

Harry nedokázal poznat, jestli mu nelže. Byl si ovšem jistý, že by se pokusila pravdu trochu upravit, kdyby si byla jistá, že tak zabrání další Harryho hádce se Snapem. „Určitě? Tak proč jsi odpověděla tak otráveně, že si hodinu lektvarů neužiješ?"

 

Nevrle se na něl podívala a přehodila nohy na druhou stranu lavice, aby mohla vstát a odejít. „To neřeš."

 

„Hermiono..."

 

Skoro se rozeběhla pryč.

 

Ron pokrčil rameny a pokračoval v jídle.

 

Harry si povzdechl a rozeběhl se za ní. Dohnal ji na chodbě a musel ji chytit za ruku, aby ho vnímala. Zavedl ji do postranní chodby, kde je nikdo nebude rušit a byl překvapený, že klopí hlavu a nechce se mu podívat do očí. „Co Snape vyvádí, Hermiono? Pověz mi to. I když ho nejspíš nedokážu zastavit, stejně to chci vědět. Totiž, řekl mi, že už není zaujatý proti Nebelvíru a jestli mi lže...musím to vědět!"

 

„Ale ne! Harry věř mi, to není ono." Hermiona zvedla hlavu a ačkoli měla trochu červené tváře, zdálo se, že nelže. „Opravdu, poslední dobou je Snape úplné zlatíčko!"

 

„Zlatíčko," protáhl Harry. „Tak to určitě."

 

„Teda, je pořád stejně náročný a mám pocit, že trochu nadržuje Zmijozelu, ale už to není tak očividné. Opravdu."

 

„Tak proč tě teda, do háje, tak rozčílilo, když jsem se zmínil o Lektvarech?"

 

Hermiona se opřela o zeď. „To nic. Není to důležité. Jen jsme minulé hodiny pracovali v páru na lektvaru, co vyžaduje delší vaření a já byla ve dvojici s Dracem. Nemám teď na něj náladu, ale nechtěla jsem to říkat před Ronem. Zase by se naštval."

 

Aha.

 

Sakra.

 

Harryho napadlo, že tohle je dobrá příležitost, prptpže se jí stejně chtěl na Draca zeptat. „Co ti udělal, když jste byli v tom pokoji, Hermiono? Protože jestli se tě třeba jen špatně dotkl, i kdyby jen prstem, tak já přísahám, že..."

 

„Nebuď hlupák!" okřikla ho. „Za prvé se o sebe umím postarat sama a za druhé, všechno co udělal, bylo, že mě políbil, což se jen těžko stalo proti mojí vůli, protože to bylo přesně podle jeho zatraceného plánu, no ne?"

 

„No, měla jsi pěkně pomačkaný hábit na to, že tě jen políbil!"

 

„Ne, že by ti do toho něco bylo," odpověděla a zvedla bradu, „ale nejen, že mě Draco políbil, Harry Pottere! Já ho taky líbala, a když už to musíš vědět, tak jsem měla pomačkaný hábit, protože to bylo nádherné!"

 

Harry se prudce stáhl. „Tak proč jsi na Draca tak naštvaná? Začalo to hned, jak jsme se tehdy vrátili..."

 

Hermiona najednou zakouzlila silné kouzlo proti odposlouchávání a položila mu ruku na paži. „To mi připomíná. Slyšel jsi něco o...jistém vlkodlakovi?"

 

A jisté soše.

 

Ne," osekl Harry. „A nemysli, že tak snadno změníš téma."

 

 

Hermiona polkla. „Není zrovna příjemné, když tě někdo líbá kvůli tomu, kým nejsem, místo kvůli mně samotné."

 

Aha. Rhiannon.

 

Harry si na ní vůbec nepamatoval, ale teď ji nenáviděl skrz na skrz. Nejdřív ublížila Dracovi a teď kvůli ní trpí i Hermioba.

 

Až na to, že za Hermioninu bolest mohl Draco. Harry měl najednou silnou potřebu Hermionu ochraňovat. Cítil, jak ho prostupuje horko, ale tohle bylo jiné, než když se dozvěděl, že mu Snape zpíval, tohle bylo vzteklé a spalující. „Tak za to si zaslouží dostat jednu pěstí!"

 

„Možná, ale pokud od někoho dostane pěstí, pak to bude moje pěst!" Hermiona se bojovně narovnala a chvilku vypadala, jako že svoje slova půjde okamžitě proměnit v činy, pak jí najednou poklesla ramena. „No nic. Nejspíš bych se na něj za to neměla zlobit. Není jeho chyba, že...teda asi je to jeho chyba, ale tohle může mít jen těžko někomu za zlé, no ne?"

 

„Teda, ne že by to, co říkáš, dávalo nějaký smysl," pousmál se Harry. „Nikdy by mě nenapadlo, že to jednou řeknu právě tobě."

 

Na tváři jí zase naskočily růžové skvrnky. „Promiň. Chtěla jsem říct...no. On opravdu líbá moc dobře, to je celé."

 

Harry se ušklíbl, měl pocit, jako by se mu do uší dostalo mýdlo, nebo něco podobného. Tohle o svém bratrovi zrovna vědět nepotřeboval!

 

„Opravdu dobře líbá," přesvědčovala ho Hermiona, která zjevně nepochopila jeho úšklebek. „Když mě objímal, nedokázala jsem myslet na nic jiného. A to je přece celé špatně, copak to nechápeš? Pořád ještě..." Odvrátila tvář a tiše vzlykla. „Pořád ještě je zamilovaný do ní. A to je ten jediný důvod, proč líbal mě! Kdyby toho nebylo, tak by se ke mně ani nepřiblížil, ani by si mě nevšiml. A to je..to mě pěkně ničí, chápeš?"

 

Harrymu se z toho pořádně zatočila hlava. Takže ona nemá problém s tím, že ji Draco políbil, ale vadí jí, že se jí to líbilo? Co jí na to asi tak má říct?

 

 

Inu, jedna věc ho napadla.

 

„Hermiono..."

 

„Nechci se o tom bavit," odsekla a zrušila kouzlo soukromí. „A nechci přijít pozdě na Lektvary. Opovaž se říct Dracovi jediné slovo o tomhle rozhovoru, slyšíš mě? Ani jediné slovo, Harry Pottere, nebo ti to nikdy neodpustím! Musím s ním pracovat v hodině, ale nesnesu se cítit ještě víc ponížená!"

 

S těmi slovy se otočila na patě a odběhla s vlasy vlajícími jako prápor ve větru.

 

„Holky," zamumlal si Harry pro sebe.

 

Harry si pomyslel, že Lenka je asi jediná dívka, kterou zná, co to má v hlavě v pořádku. Většina lidí by s ním ale asi nesouhlasila.

 

 

 

 

Harry si byl poměrně jistý, že pokud bude večeřet se Zmijozelskými, určitě se mu podaří říct něco nevhodného Dracovi, ale na druhou stranu sedět u večeře u Nebelvírského stolu by zase znamenalo nutnost předstírat před Ronem, že všechno je v naprostém pořádku. Což není. Jak by taky mohlo, když Hermiona vešla dovnitř, posadila se a nějak se jí podařilo vyzařovat pobouření každým jednotlivým pohybem.

 

Najednou zatoužil vědět, co se dělo během lektvarů.

 

Jenomže potom, co mu Hermiona řekla, se Draca ptát nemohl. A jí taky ne. Na druhou stranu, nezakázala mu přece ptát se Snapea...

 

A navíc, když zajde za Snapem sám od sebe, ukáže tím, že se mu přestal vyhýbat. Bude to další způsob, jak dokázat, že se snaží dodržet svoje slovo a chová se jako jeho syn. Neno alespoň, že se o to snaží.

 

Pokud ovšem vůbec ví, jak se má jako syn chovat.

 

Když vyloučil možnost večeřet s nebelvírskými i zmijozelskými, zamířil Harry k havraspárskému stolu a posadil se vedle Lenky.

 

„Napadlo mě, že bych se mohl připojit k dámě mého srdce," prohodil a ignoroval přitom, jak se mladší dívky u stolu začaly hihňat a šeptat si. „Jak se ti vlastně daří v tento nádherný zimní večer?"

 

Najednou nechápal, jak je možné, že když byl s Cho, měl problém ze sebe dostat i jednoduchou větu. Například když se ji pokoušel pozvat na vánoční ples. Být galantní mu teď přišlo snadné jako dýchání a Lenka se zdála být s jeho konverzačními výkony naprosto spokojená.

 

Pochopitelně se také nezačala hihňat, jako ostatní dívky.

 

„Přinesl jsi mi další obložené chleby?" zeptala se místo toho.

 

Harry se k ní naklonil, aby jí mohl šeptat do ucha. „Myslel jsem, že bude báječné nechat se překvapit, co pro nás k věčeři vykouzlí skřítci."

 

„Ach, to máš naprostou pravdu!"

 

Harry by ji jistě miloval, i kdyby nebylo tak snadné udělat jí radost. Ale měl ji rád snad ještě víc za to, že jí stačily ke štěstí i takovéhle maličkosti.

 

„A po večeři," pokračoval v šeptání ještě tlumenějším hlasem. „Co bys říkala procházce při měsíčku? Třeba i po večerce? Dostaneš se ven?"

 

Její úsměv trochu povadl. „Musím si nalakovat nehty na nohou."

 

Kdyby mu takhle odpověděla jiná, bral by to jako jasné odmítnutí. Lenka mu prostě sdělovala, že si musí lakovat nehty. A navíc, stejně měl původně navečer v plánu navštívit Snapea, jen na to při pohledu na její zářivé zlaté vlasy pozapomněl. Zítra je taky den. A noc, pokud bude mít to štěstí.

 

„Nech mě hádat," řekl Harry. „Modrá?"

 

„Dýňově oranžová," odpověděla Lenka překvapeně, že to Harry neuhodl.

 

„A to, i když nejsou Dušičky?"

 

„Přesně tak. Navíc, každý přece ví, že oranžová je barva na říjen," prohlásila a oči jí ve světle poletujících svíček zářily.

 

Harry si nemohl pomoci, on se prostě musel naklonit a vtisknout jí polibek do těch jemných, zlatých vlasů. „Ale zítra večer máme schůzku, ano? Při měsíčku."

 

„Ach ano," přikývla a vypadala přitom tak roztomile, že ji zatoužil sevřít v náručí a celičkou zlíbat. „Půjdeme hned po snídani?"

 

„Raději po večeři. Souhlasíš?"

 

„Dobře."

 

V tom okamžiku se na stole objevilo jídlo, ale kdyby se Harryho někdo později zeptal, co vlastně jedl, nedokázal by si vzpomenout na jediný chod. Zato by dokázal přesně popsat každý odstín Lenčina hlasu, když mu vyprávěla o proudníčcích, kteří žijí v potoce kousek od jejich domu.

 

 

K harryho velkému překvapení nenašel Snapea v jeho pokojích, ale ve třídě. A ještě překvapenější byl, když tam s ním našel Draca, jak drhne kotlíky.

 

Bez použití kouzel.

 

„Co provedl?" vydechl Harry, když vešel dovnitř. Do teď si myslel, že tenhle trest je speciálně vyhrazený pro studenty z Nebelvíru.

 

„Pan Snape má školní trest, jak jistě sám dokážete rozpoznat," oznámil Snape, který seděl za stolem a zjevně opravoval domácí úkoly. „Pevně věřím, že jste obeznámen s mými pravidly při školních trestech, pane Pottere. Nedovoluji při nich společenské styky."

 

To ale znělo nabručeně!

 

No, alespoň že to řekl normálním hlasem a ne otráveně, nebo nebezpečně potichu.

 

Draco neřekl vůbec nic, ale proč by měl? Zmijozelové jsou přece dost chytří na to, aby si nepřidělávali problémy.

 

Už jen jeho tiché zaúpění bylo dost výmluvné samo o sobě.

 

Harry mu věnoval soucitný pohled a přešel místností ke Snapeovu stolu. „Hej, myslel jsem, že jsme se dohodli, že si budeme říkat jménem, Severusi."

 

Docela ho potěšilo, že mu teď může vrátit, jak na něj v tomhle ohledu prve tlačil.

 

„Také jsme učinili dohodu ohledně chování ve třídě, pokud se nemýlím?"

 

Harry zamrkal. „Zvláštní. Neměli už jsme podobný rozhovor někdy dřív? Jenom obráceně?"

 

„Obráceně?"

 

„Nejsem si jistý," zamumlal Harry. Jako by si na něco matně vzpomněl, sám nevěděl přesně na co a teď to bylo pryč.

 

Vzpomněl si, proč sem vlastně přišel, opřel se dlaněmi o Snapeův stůl a naklonil se k němu blíž. „Ale chápu. Dohlížíš na školní trest, takže se zrovna cítíš být učitelem. Já na druhou stranu, já jsem kluk, co se tu stavil za svým..." a Harry se musel pořádně nadechnout, aby to slovo ze sebe dostal. „..tátou."

 

Snapeovy oči se projasnily, ačkoli by se nedalo říct, že zářily, určitě ne tak, jako Lenčiny. Když se Lence rozzářily oči, bylo to proto, že její vnitřní štěstí tak přetékalo, že se muselo nějak dostat do vnějšího světa. Na druhou stranu Snape teď vypadal spíš, jako by v duchu zpracovával nějaký komplexní problém z věštění z čísel.

 

Všechno co řekl, bylo: „Rád tě znovu vidím tak brzy, Harry."

 

Harry si přitáhl židli a posadil se. Vzhledem k tomu, o čem se chystal mluvit, raději ztlumil hlas. I když si tím nejspíš nepomůže. draco přece přiznal pod Veritasérem, že co se týče odposlouchávání cizích hovorů, je přeborník. I když to pochopitelně neřekl těmito slovy. „Takže, co že to Draco udělal, že si vykoledoval takovýhle tvrdý trest?"

 

Snape  si odfrkl. „Pravděpodobně bych tě měl naučit používat velmi užitečné slovníkové kouzlo, abys získal lepší porozumění pro výraz ‚tvrdý'."

 

„Měl bych ti připomenout, kolikrát jsi mi uložil ten samý trest a jak jsem při tom trpěl?"

 

„Ne," uznal Snape. „Byl bych raději, kdybychom tuto minulost nechali být."

 

„To já taky," oznámil mu Harry a překvapil tím sebe možná ještě víc než Snapea. „Ale proč je tu teď Draco? To by mě zajímalo."

 

„Naneštěstí jsem povinen zachovat se teď jako učitel." Snape ho pozorně sledoval. „A jako učitel nemohu šířit drby o svých studentech. Zejména před svými dalšími studenty."

 

„Takže kdyby tu teď seděla McGonagallová, tak jí to povíš?"

 

„Nejsme doma, takže tady budeš říkat profesorka McGonagallová."

 

Harry protočil oči, ale nechal to být. „Tak fajn, tak já se pak zeptám jeho."

 

„Jakmile skončí jeho trest. Ovšem, nepřekvapilo by mne, kdyby ti odmítl odpovědět."

 

Harrymu zabralo jen vteřinku, než si to spojil s tím, jak se tvářila Hermiona při večeři. „Tohle je kvůli Hermioně, že jo?"

 

„Drž hubu, Pottere!" zařval najednou Draco.

 

Snape si povzdechl. „To bude pět dalších kotlíků, pane Snape."

 

Harry se zachvěl. Možná, že zmijozelšt nejsou tak mazaní, jak si myslel. Nebo ne vždy.

 

„Pokud ti na tvém bratrovi opravdu záleží, necháš toto téma být."

 

„Jako by se stalo." Harry se na chvíli zamyslel. Když teď nemohl mluvit o tom, kvůli čemu sem přišel, nemohl přijít na to, o čem by vlastně mluvit mohl. Což, jak chápal, je špatně. Nedokázal si představit, že by Ron měl problém najít se svým tátou téma k hovoru.

 

Rozhlédl se napravo i nalevo, nahoru i dolů ve snaze najít cokoli, o čem by se dalo mluvit. Až když se podíval dolů, zahlédl svůj prefektský odznak a konečně ho inspiroval k otázce.

 

„Ehm, nepřišel jsem sem kvůli tomu," začal Harry, „ale když už jsem tu, tak mě teď napadlo... Myslíš, že bys mi mohl sehnat víc těhletěch dvojitých odznaků? Já..všechny jsem je strhal z oblečení a spálil je. Mrzí mě to."

 

„Vskutku?"

 

„Teď už ano." Harry ignoroval to drobné píchání pocitu viny. Opravdu ho to mrzelo. Jen možná ze špatného důvodu. Nebo přinejmenším ne z toho důvodu, který měl na mysli Snape. „Ale tehdy, však víš...nenesl jsem to zrovna nejlíp."

 

„Netrap se už kvůli tomu. Jak jen jsme od té doby pokročili, že. A když jsme u toho..." Snapeův hlas nabral autoritativní tón. „Pane Snape, pan Potter a já se potřebujeme na okamžik vzdálit do mých komnat. Mohu vám snad věřit, že zde zůstanete a budete pokračovat ve své práci?"

 

„Jistě, pane profesore."

 

„Jen připomínám, že ty kotlíky musí být vycíděny do dokonalého lesku, aniž ny na ně bylo použito třeba jen nejjednodušší kouzlo."

 

„Rozumím."

 

Snape přikývl a vyrazil ke dveřím s majestátním zavířením hábitu.

 

Poslední komentáře
26.03.2014 16:11:35: Nemate nekdo original ze skyehawke? Jejich stranky nefunguji:(
22.03.2014 06:41:30: Pokud nebude vadit, že další kapitola nebude přeložená bleskurychle, tak ji přeložím. Mám teď kvůli ...
20.03.2014 20:50:09: Tiež by som dala prednosť češtine, v Roku mi vôbec lepšie sedí.
20.03.2014 12:13:09: Dala by som prednosť češtine. A nie je treba to uponáhľať, keďže originál stále nie je dokončený, či...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.